Fulltextové hledání

Autorka prezentuje 48letou ženu nemocnou schizofrenií po dobu 18 let. V rodinné anamnéze je přítěž, matka pacientky měla rovněž schizofrenii. Nemocná byla šestkrát hospitalizovaná. Počáteční medikamentózní léčba byla: chlorpromazin, levopromazin, později amisulprid, sertindol. Posledních 15 měsíců je nemocná léčena aripiprazolem 15 mg denně v kombinaci s citalopramem 40 mg denně a mirtazapinem 45 mg denně, a dále psychoterapií. Pacientka je stabilizovaná v oblasti pozitivních příznaků schizofrenie a je zlepšená v oblasti sociálních dovedností. Vedlejší účinky farmak nebyly pozorovány.

Depresivní porucha je velmi časté a závažné psychické onemocnění. Při správné léčbě je v naprosté většině plně léčitelná. V léčbě jsou rozhodující antidepresiva. Duální antidepresiva jsou v některých případech účinnější ve srovnání s ostatními AD v akutní a profylaktické fázi léčby deprese i v léčbě rezistentní deprese. Jsou srovnatelně tolerována. Účinnost a snášenlivost AD zlepšuje compliance, která je důležitá v léčbě deprese.

Kazuistika popisuje případ pacientky s diagnózou paranoidní schizofrenie, která byla léta úspěšně stabilizovaná na perfenazinu v dávce do 40 mg pro die. Po ukončení výroby preparátu v České republice trvalo další 2 roky, než se podařilo najít vhodný lék ke stabilizaci pacientky. Aktuálně je pacientka bez floridní psychotické produkce, bez deprese při terapii aripiprazolem v dávce 15 mg pro die v kombinaci s quetia­pinem v dávce 100 mg pro die a escitalopramem v dávce 10 mg pro die.

Zavedení antidepresiv způsobilo revoluci nejen v léčbě deprese, ale také v pohledu, jak této poruše rozumět. V tomto článku diskutujeme léčbu deprese se zaměřením na hodnocení pacienta, výběr léků a strategie v případě rezistence na léčbu.

Komorbidita depresí a úzkostných poruch je velmi frekventovaná a je spíše pravidlem než výjimkou. Klasifikace úzkostných a depresivních poruch se historicky měnila podle převažujícího medicínského názoru na jejich vzájemný vztah. Společný výskyt depresivní a úzkostné poruchy znamená více perzistující průběh onemocnění se závažnějšími příznaky, pacienti jsou více hospitalizováni a častěji páchají sebevraždu. Poruchy spánku jsou integrální částí depresivních a mnoha úzkostných poruch, jsou popisovány u více než 90 % pacientů. Včasné rozpoznání a zaléčení je nutné k prevenci vzniku a zhoršování všech komorbidních symptomů a psychosociálních funkcí.

Autor se zabývá přehledně problematikou diabetické neuropatie. Na základě klasifikace, klinických projevů a diagnostiky ukazuje možnosti terapie diabetické neuropatie. Tu tvoří jednak přístupy kauzální a jednak symptomatické.

Nová antiepileptika (AE), která jsou k dispozici v ČR nebo v SR: felbamát, gabapentin, lamotrigin, levetiracetam, oxcarbazepin (v SR na trhu, v ČR je registrován, ale není dovážen), pregabalin, tiagabin, topiramát, vigabatrin, zonisamid (t.č. v registraci). Nová AE mají většinou méně nežádoucích účinků a interakcí než standardní AE. Liší se svými mechanizmy účinku, takže mohou být účinná u pacientů, u kterých jiná AE selhala. Všechna nová AE jsou indikovaná pro přídatnou terapii. Pro monoterapii jsou v Evropě z nových AE schváleny gabapentin, lamotrigin, levetiracetam, oxcarbazepin, topiramát a vigabatrin. Podávání felbamátu a vigabatrinu je omezeno vzhledem k riziku nežádoucích účinků. Nová AE mají potenciál pro nové indikace.

Práce pojednává o nežádoucích účincích antiepileptik. Zpracovává data a závěry z 20 reprezentativních epidemiologických studií a metaanalýz o nežádoucích účincích nových antiepileptik. Klade si za cíl syntetizovat z těchto pramenů základní přehled o známých rizicích antiepiletik. Vzhledem k různorodosti metodologických přístupů i výzkumných souborů nebylo možno jednotlivá antiepileptika vzájemně porovnávat.

Autor uvádí přehled názorů a problematiku diferenciální diagnostiky demencí a smíšené demence.

Nykturie je jedním z nejčastěji se vyskytujících symptomů dolních močových cest a patří mezi příznaky, které nejvíce ovlivňují kvalitu života. Etiologie nykturie je multifaktoriální, proto se tento symptom objevuje v popředí zájmu nejen urologů, ale i řady jiných odborníků. Ke standardizaci terminologie, diagnostiky a léčby nykturie vytvořila International continence society následující doporučené postupy.

V článku je charakterizována bipolární afektivní porucha včetně subtypů bipolární poruchy I a II a quetiapin jako antipsychotikum 2. generace. Stručně jsou probrány indikace quetiapinu u psychóz schizofrenního okruhu, v léčbě akutní manie a další. Především je prezentována studie BOLDER, prokazující účinnost quetiapinu v léčbě depresivní fáze bipolární afektivní poruchy.

Poruchy chování patří do klinického obrazu demence všech typů. Při jejich vzniku je nutné zajistit bezpečí pacienta a jeho okolí, zjistit příčinu stavu a cíleně ji léčit (odstranit). Hlavní součástí intervence jsou nefarmakologické postupy, včetně práce s pečujícími. Farmakoterapie je indikovaná pouze u nezvládnutelných stavů agresivity, obtěžující psychotické produkci a úzkostné či depresivní symptomatice, při selhání nefarmakologických postupů. Vhodná jsou SSRI antidepresiva nebo trazodon. Podávání antipsychotik je sporné, vždy je třeba individuálně posoudit poměr jejich přínosu a rizika. U demence Alzheimerova typu jsou indikované inhibitory cholinesteráz a memantin, které mají pozitivní vliv i na behaviorální poruchy pacientů.

Hyperkinetická porucha/ADHD je psychické ochorenie v detstve s najvyššou prevalenciou a vysokou komorbiditou rôznych psychických porúch, vrátane porúch spánku. Primárne poruchy spánku, taktiež časté v detskej populácií, sa v detskom veku môžu počas dňa prejavovať najmä príznakmi hyperkinetického syndrómu, a ak sú dlhodobé, môžu byť mylne diagnostikované ako hyperkinetická porucha. V našej práci, na základe analýzy chorobopisov hospitalizovaných pacientov s hyperkinetickou poruchou za obdobie 4 rokov, sme u týchto pacientov zistili vysokú komorbiditu porúch spánku (60,9 %), medzi najčastejšie dyssomnie patrili nepokojný, prerušovaný spánok, včasná insomnia a z parasomnií somnilokvia, nočná enuréza, somnambulizmus, pavor nocturnus, nočná mora a jednoduché chrápanie. Najvyššie percento porúch spánku tvorili poruchy spánku pozorované len na oddelení a neuvádzané rodičmi pri vstupnom vyšetrení. Je preto potrebné venovať poruchám spánku u hyperkinetických detí náležitú pozornosť a v ďalšom výskume sa zamerať na zisťovanie patogenetických vzťahov porúch spánku a hyperkinetického syndrómu použitím objektívnych metodík.

Článek uvádí jednotlivé případy zaznamenaných interakcí u přípravků s obsahem Panax ginseng s ostatními léčivy za období 1997–2001. Jedná se zejména o interakce s heparinem, warfarinem, nesteroidními antiflogistiky, psychofarmaky.

Poruchy chování jsou častými a závažnými symptomy u pacientů s demencí. V jejich léčbě se používá široká řada farmakoterapeutických přípravků s diskutabilní účinností. Článek podává přehled nejčastějších symptomů narušeného chování u demence (agitovanost, agresivita, poruchy nálady, poruchy spánku apod.) a jejich možné terapeutické ovlivnění, podložené nedávno publikovanými studiemi.

Častým diagnostickým problémem u starších depresivních pacientů bývá odlišení depresivní pseudodemence (DPD) od pravé demence. Deprese je často doprovázena přechodným kognitivním deficitem. Bývají přítomné typické neuropsychiatrické příznaky kognitivního deficitu – psychomotorická retardace a bradypsychizmus, snížená chuť k jídlu, narušení cirkadiánních rytmů a další (8). Pacienti s DPD trpí depresí indukovaným kognitivním deficitem mimo rámec demence a stěžují si aktivně na poruchy paměti a neschopnost myslet nebo se soustředit (5). Rychlá a správná diagnostická rozvaha a rozhodnutí o vhodné terapii jsou naléhavé u závažných DPD s psychomotorickým zpomalením až stuporem a život ohrožujícími komplikacemi (dehydratace, dekubity, zápal plic, flebotrombóza s embolizací do plicnice a podobně). Hrozí i sebepoškozující a suicidální jednání. U seniorů trpících depresí existuje riziko, že budou označeni za dementní a lékař rezignuje na léčbu.

V praxi často stretávame pacientov s rôznymi záchvatovými ťažkosťami, ktoré je potrebné oddiferencovať od epileptických záchvatov (EZ). Okrem psychogénnych neepileptických záchvatov (PNEZ) sú to tzv. organické neepileptické záchvaty (ONEZ). Najčastejšie sa vyskytujú poruchy krvného zásobenia mozgu (najmä synkopy), tranzitórne ischemické ataky a migréna. Extrapyramídové poruchy sú zastúpené myoklonom, paroxyzmálnymi dyskinéziami a rôznymi druhmi tremoru. Poruchy spánku zo skupiny dyssomnií (kataplexia), ale hlavne parasomnií (somnambulizmus, pavor nocturnus, nočná mora, porucha správania počas REM spánku) môžu mať taktiež za následok stanovenie chybnej diagnózy epilepsie. K ďalším ONEZ radíme tzv. kmeňové záchvaty, endokrinné poruchy so záchvatovým priebehom (karcinoid, inzulinóm) ako aj prejavy niektorých metabolických porúch (porfýria, intoxikácie).

V přehledném článku jsou charakterizovány možné vztahy epilepsie, fyziologického spánku a poruch spánku z pohledu klinického i některých elektrofyziologických projevů. Ovlivnění epilepsie a spánku je možné z řady pohledů, vliv spánku na epilepsii a epilepsie na spánek, vliv spánku na elektroencefalografické projevy epilepsie v interiktálním a iktálním období, vztah některých epileptických záchvatů a některých parasomnií. V následujícím textu jsou uvedeny některé z těchto vztahů, na které je dobré v každodenní práci s pacienty s epilepsií pamatovat.

Podle dostupné literatury je incidence chronické nespavosti kolem 10 %. V léčbě chronické nespavosti se nejčastěji používá kognitivně –behaviorální psychoterapie, hypnotika a antidepresiva. V poslední době máme k dispozici řadu informací z klinických studií, které ověřují efektivitu léčby antidepresiv a hypnotik III. generace v indikaci chronické nespavosti.

Deprese (D) je závažné, chronické onemocnění mozku postihující až 10 % populace, přičemž celoživotní prevalence je 17 %. D je porucha, která je spojena s nejnižší mírou sociálního uplatnění a fyzické výkonnosti při srovnání s cukrovkou, hypertenzí či artritidou. D vyžaduje pokračovací a udržovací léčbu, přesto bývá nedostatečně diagnostikována a léčena. S depresí je spojena i vysoká mortalita, dále dochází k narušení kognitivních funkcí, dochází ke změnám endokrinním a snížení imunity. D se vyskytuje u celé řady somatických onemocnění, přičemž její rozpoznání a léčení zlepšuje prognózu jak léčebnou, tak i vitální. Je popsáno místo tianeptinu (Coaxilu) jako účinného antidepresiva s anxiolytickým účinkem, s velmi dobrou snášenlivostí a širokým indikačním spektrem.

Nespavost je jednou z nejčastějších chorob. U chronické nespavosti pečlivě pátráme po etiologii a z hlediska léčby ji rozdělujeme na nespavost sekundární při jiné chorobě, pak je léčba směřována na tuto primární nemoc, a na nespavost primární. Farmakoterapie nespavosti je představována hlavně hypnotiky (benzodiazepiny a hypnotika III. generace) a pak některými sedativně působícími antidepresivy. Je podán přehled aktuálně podávaných preparátů v léčbě nespavosti.

Autor se zabývá přehledně problematikou diabetické neuropatie. Na základě klasifikace, klinických projevů a diagnostiky ukazuje možnosti terapie diabetické neuropatie. Tu tvoří jednak přístupy kauzální a jednak symptomatické.

Práce nabízí komentovaný přehled prvních dvou fází nezávislé studie Clinical Antipsychotic Trials of Intervention Effectiveness (CATIE). Cílem sledování bylo posouzení efektivity léčby antipsychotiky. Hlavním měřítkem byla doba do přerušení léčby z jakékoliv příčiny. Porovnávána byla nejčastěji užívaná antipsychotika II. generace navzájem a dále se zástupcem klasických neuroleptik perfenazinem. Nemocní neúspěšně léčení v první fázi studie mohli být ve druhé fázi randomizováni k léčbě klozapinem nebo antipsychotikem II. generace jiným, než které dosud užívali. Studie potvrdila, že mezi antipsychotiky jsou rozdíly z hlediska efektivity a nežádoucích účinků. Autor se ve sdělení zabývá nejčastějšími námitkami k uspořádání a výsledkům studie a podává k nim komentáře.

Depresivní porucha je relativně časté onemocnění současné populace. Celoživotní prevalence deprese činí 5–12 % u mužů a 9–26 % u žen. Pouze kolem 30 % pacientů dosáhne remise po první antidepresivní léčbě. Rezistentní deprese (RD) je nejčastěji definována nedostatečnou odpovědí na nejméně 2 adekvátní antidepresivní léčby antidepresivy z různých skupin. Autoři komentují způsoby léčby rezistentní deprese (změna antidepresiva, augmentace a kombinace antidepresiv, repetitivní transkraniální magnetická stimulace, elektrokonvulzivní léčba aj.)

Komorbidita depresí a úzkostných poruch je velmi frekventovaná a je spíše pravidlem než výjimkou. Klasifikace úzkostných a depresivních poruch se historicky měnila podle převažujícího medicínského názoru na jejich vzájemný vztah. Společný výskyt depresivní a úzkostné poruchy znamená více perzistující průběh onemocnění se závažnějšími příznaky, pacienti jsou více hospitalizováni a častěji páchají sebevraždu. Poruchy spánku jsou integrální částí depresivních a mnoha úzkostných poruch, jsou popisovány u více než 90 % pacientů. Včasné rozpoznání a zaléčení je nutné k prevenci vzniku a zhoršování všech komorbidních symptomů a psychosociálních funkcí.

Tato kazuistika pojednává o padesátiletém vysokoškolsky vzdělaném muži, který se léčí několik let pro bipolární afektivní poruchu. Během této doby prodělal již celkem pět epizod onemocnění, z toho dvě manické a tři depresivní. Během tří epizod se léčil ambulantně, pouze během druhé manické a třetí depresivní epizody byl hospitalizován. Postupně byl léčen různými psychofarmaky, ne vždy zcela správně vybranými. Vzhledem k tomu, že jeho onemocnění je hodnoceno jako bipolární afektivní porucha I. typu bez atypických či psychotických příznaků a s vysokým rizikem suicidality, je pro něj dle současných doporučení optimální dlouhodobá léčba lithiem, na které se jej nakonec i podařilo stabilizovat.