Fulltextové hledání

Antidepresiva jsou v populaci pacientů se schizofrenií pravděpodobně nadužívána. Antidepresiva znamenají určitý přínos jen pro některé pacienty se schizofrenií, zvláště trpící negativními příznaky, závažnější a déletrvající depresí. Vhodná dávka antipsychotika má klíčový význam pro snížení afektivních symptomů během léčby schizofrenie.

Kompenzace je jedním ze základních cílů léčby epilepsie – při vymizení záchvatů dochází jednoznačně ke zlepšení kvality života pacienta. Dosud není zcela shoda, jak přesně „kompenzaci“ definovat, ani jak dlouho má trvat. Pro pacienty je jistě nejlákavější možnost, když toto období trvá po celý jejich život. Cestou k dosažení tohoto cíle je iniciálně monoterapie vhodně zvoleným antiepileptikem. Ne všem pacientům stačí ke kompenzaci průměrné dávky léků, u některých vymizí záchvaty až při dávkách vyšších. Neotestování léků do maximálních tolerovaných dávek je jednou z nejčastějších chyb v léčbě. Na druhou stranu může být ale chybou i nepřiměřené dlouhé setrvání na vysokých dávkách, zejména při hraniční toleranci a chybějící vyšší účinnosti. Při selhání iniciální monoterapie je nutné rozhodnout, zda zvolit alternativní monoterapii nebo polyterapii. Oba tyto postupy mají své výhody a nevýhody a rozhodnutí je vždy individuální. Byť je tradičně upřednostňována monoterapie, může být při významné účinnosti a dobré toleranci prvního léku, při nízkém riziku interakcí a vysokém riziku relapsu závažných záchvatů zvoleno již v této fázi léčby přidání dalšího léku. Dlouhou dobu byla polyterapie spojována s vysokým rizikem nežádoucích účinků ve srovnání s monoterapií. To je jistě významná nevýhoda, protože kvalita života pacienta je určena nejen dosažením kompenzace onemocnění, ale i absencí nepřijatelných nežádoucích účinků léčby. Dostupnost nových antiepileptik s odlišnými mechanizmy účinků a zejména individuální přístup v úpravě dávkovacích schémat umožňují dnes u řady pacientů při racionální kombinaci velmi dobře účinnou polyterapii se srovnatelnou četností výskytu nežádoucích účinků jako při použití monoterapie.

Autoři se zabývají problematikou deprese u pacientů s demencí, diferenciální diagnostikou obou syndromů a jejich vzájemným vztahem, depresí jako komplikující komorbiditou demence, a to ze zorného úhlu geriatrických syndromů.

Konzultační činnost v lékárně je v současnosti poměrně rychle se rozvíjející oblast poskytované farmaceutické péče. Farmaceut by měl být schopen vést rozhovor s pacientem za účelem získání důležitých informací o nemocech, farmakoterapii, životním stylu atd. a na základě svých odborných znalostí posoudit lékové i jiné problémy a nabídnout jejich vhodná řešení. Tento článek může sloužit jako určitý návod, jak správně provádět konzultaci s pacientem trpícím nespavostí. Součástí sdělení jsou základní informace o insomnii.

Vzájemné ovlivnění epilepsií, epileptických záchvatů a spánku je mnohonásobné. Existují záchvatové formy a jednotky klasifikace epilepsií, které mají těsnou vazbu na spánek a biorytmus. Řada pacientů s epilepsií mívá záchvaty převážně ze spánku. Interiktální specifická epileptická aktivita a noční záchvaty narušují architekturu spánku, častá je fragmentace nočního spánku. Mnohé somnologické jednotky, například obstrukční spánková apnoe, provokují a zhoršují epileptické záchvaty. Významný je také vliv užívané antiepileptické medikace.

Článek pojednává o specifičnosti psychického traumatu, které prožívá oběť znásilnění nebo jiného sexuálního útoku. Určujeme definici a vyjmenováváme projevy primární viktimizace. Podrobně se zabýváme problematikou příčin vyvolávajících a ovlivňujících sekundární viktimizaci. Na kazuistickém příkladu názorně ukazujeme jednotlivé faktory ovlivňující vznik, rozvoj a intenzitu posttraumatické stresové poruchy u znásilněné dívky a z toho vyplývající důsledky. Zamýšlíme se nad možnostmi zmírnění projevů sekundární viktimizace v rámci lékařské praxe, ale i orgánů činných v trestním řízení.

Nespavost patří mezi nejčastější onemocnění v populaci a zaujímá čelní místo v nákladech na zdravotní péči. Nejoblíbenější terapií na všech úrovních jsou hypnotika, nejuznávanější léčbou je kognitivně-behaviorální terapie (KBT). Cílem studie bylo v ambulantních podmínkách ověřit možnosti a efekt psychoterapie insomnie. Soubor tvořilo 39 pacientů (průměrný věk skupiny 43,87 + 16,00; 17 mužů), u kterých byla po vstupním vyšetření vyslovena suspekce na psychofyziologickou insomnii. U části pacientů bylo provedeno aktigrafické vyšetření k vyloučení dg. periodické pohyby končetinami (PLM). V následujících sezeních byla zahájena KBT, v případě potřeby byla zahájena terapie PLM. Osm pacientů se zúčastnilo pouze úvodního edukačního pohovoru, 22 pacientů pokračovalo v psychoterapii – 18 pacientů podstoupilo behaviorální terapii (BT), 4 pacienti absolvovali i kognitivní terapii (KT). Šesti pacientům byla doporučena vzhledem ke složitosti jejich problému psychiatrická péče včetně KBT. U 3 pacientů byla diagnostikována sekundární insomnie (těžké PLM, těžká obstrukční spánková apnoe – po léčbě došlo k výrazné úpravě stavu). Dg. PLM byla stanovena celkem u 18 pacientů. Základem terapie insomnie je anamnestický pohovor a dobrá diferenciální diagnostika. BT je nutná a ve většině případů i postačující součást léčby, zatímco KT se ukazuje jako nezbytná pouze u vybrané části pacientů. Výskyt PLM se ukázal jako překvapivě frekventní a je k diskuzi, do jaké míry ovlivňuje fragmentaci spánku. Otázka chronické medikace není jednoznačná, snaha o vysazení za každou cenu se neukazuje jako produktivní. Antidepresivní terapie u vybraných pacientů léčbu vhodně podporuje.

Ve spánku strávíme téměř 1/3 života a kvalita spánku se výrazně podílí i na kvalitě našeho života. Fyziologický spánek je nezbytný nejen pro regeneraci duševních a fyzických sil, pro vytváření paměťových stop a tedy pro kognitivní funkce, ale i pro celou řadu metabolických pochodů. Společným podkladem většiny spánkových poruch jsou časté probouzecí reakce (kortikálního i subkortikálního původu), které vedou k vyplavování stresových hormonů (zejména kortizolu) a k urychlení aterosklerotických změn. Důsledkem je zvýšené riziko infarktů, cévních mozkových příhod a dalších komplikací. Fragmentace spánku, provázená častou změnou spánkových stadií, bdělostí a sníženou efektivitou spánku, je rizikovým faktorem vzniku metabolického syndromu, obezity, diabetu (typu 2) a dysbalance neuroendokrinního i imunitního systému. Častým důsledkem je i vznik deprese. Fyziologický spánek odpovídající délky i kvality je klíčovým faktorem urču­jícím pocit „dobrého zdraví“, naši výkonnost i pohodu a výraznou měrou se podílí na hodnocení kvality života.

Poruchy spánku se vyskytují u 30 % dětí a dospívajících. Onemocnění spojená s nedostatečně dlouhým nebo nekvalitním spánkem (nespavost, poruchy dýchání ve spánku, periodické pohyby končetinami) způsobují významné postižení kognitivních funkcí, poruchy chování, nálady a emocí. Obstrukční spánková apnoe může mít za následek i neprospívání, malý vzrůst a kardiovaskulární postižení. V dětském věku začínají také chronická onemocnění projevující se hypersomnií (narkolepsie, idiopatická hypersomnie). V článku je uveden přehled nejdůležitějších spánkových poruch.

V současné době máme k dispozici specifická antidepresiva, selektivně ovlivňující dostupnost základních monoaminových neurotransmiterů spojovaných s depresí. Důraz na znalost mechanizmu účinku a zavedení nových galenických forem obnovily zájem o některé starší preparáty včetně trazodonu. Trazodon je specifické serotonergní antidepresivum charakterizované mírnou inhibicí zpětného vychytávání serotononinu a silnou blokádou serotoninových receptorů typu 5-HT 2A. Kromě antidepresivního působení má anxiolytické vlastnosti a pozitivně ovlivňuje poruchy spánku včetně úpravy spánkové architektury. Výhodné je, že nepůsobí sexuální dysfunkce. Tyto jeho vlastnosti lze využít při volbě antidepresiva dle převažujících příznaků. V ČR je dostupný pouze trazodon ve formě s pomalým uvolňováním (Trittico AC), u kterého předpokládáme oproti klasickému trazodonu nižší výskyt vedlejších účinků a lepší komplianci.

Deprese je nejčastější psychickou poruchou, která negativně ovlivňuje morbiditu a mortalitu somatických onemocnění. Řada biologických, psychologických a sociálních aspektů je zřejmě společná pro somatická a psychická onemocnění. Rozvoj antidepresiv byl velkým přínosem pro zkoumání etiopatogeneze deprese a pro léčbu deprese. Vývoj specifičtějších, bezpečnějších antidepresiv vedl k tomu, že jejich preskripce byla uvolněna pro lékaře prvního kontaktu a specialisty. Znalost mechanizmu účinku a dostupnost nových galenických forem vedla k obnovení zájmu o některé starší preparáty včetně trazodonu. Trazodon je specifické serotonergní antidepresivum charakterizované mírnou inhibicí zpětného vychytávání serotoninu a silnou blokádou serotoninových receptorů typu 5-HT 2A. V ČR je dostupný ve formě s pozvolným uvolňováním (Trittica AC). Kromě antidepresivního působení má anxiolytické vlastnosti a pozitivně ovlivňuje poruchy spánku včetně úpravy spánkové architektury. Tyto vlastnosti mohou být s výhodou uplatněny u depresí s převažující úzkostí a nespavostí.

Ve spánku strávíme téměř 1/3 života a kvalita spánku se výrazně podílí i na kvalitě našeho života. Fyziologický spánek je nezbytný nejen pro regeneraci duševních a fyzických sil, pro vytváření paměťových stop, a tedy pro kognitivní funkce, ale i pro celou řadu metabolických pochodů. Společným podkladem většiny spánkových poruch jsou časté probouzecí reakce (kortikálního i subkortikálního původu), které vedou k vyplavování stresových hormonů (zejména kortizolu) a k urychlení aterosklerotických změn. Důsledkem je zvýšené riziko infarktů, cévních mozkových příhod a dalších komplikací. Fragmentace spánku, provázená častou změnou spánkových stadií, bdělostí a sníženou efektivitou spánku, je rizikovým faktorem vzniku metabolického syndromu, obezity, diabetu (typu 2) a dysbalance neuroendokrinního i imunitního systému. Častým důsledkem je i vznik deprese. Fyziologický spánek odpovídající délky i kvality je klíčovým faktorem určujícím pocit „dobrého zdraví“, naši výkonnost i pohodu a výraznou měrou se podílí na hodnocení kvality života.

Aktualizovaná Mezinárodní klasifikace poruch spánku a bdění (ICSD 2 – International Classification of Sleep Disorders) z roku 2005 opouští klasické členění na dyssomnie a parasomnie a nově dělí poruchy spánku a bdění na 8 hlavních skupin – 1) insomnie; 2) poruchy dýchání související se spánkem; 3) hypersomnie centrálního původu; 4) poruchy cirkadiánního rytmu; 5) parasomnie; 6) „movement disorders“ související se spánkem; 7) izolované symptomy, odchylky od normálu; 8) ostatní poruchy spánku. V článku je uvedena charakteristika nejčastějších jednotek (kromě insomnie) včetně diagnostiky a terapie s ohledem na psychiatrickou problematiku.

V současné době máme k dispozici specifická antidepresiva, selektivně ovlivňující dostupnost základních monoaminových neurotransmiterů spojovaných s depresí. Důraz na znalost mechanizmu účinku a zavedení nových galenických forem obnovily zájem o některé starší preparáty včetně trazodonu. Trazodon je specifické serotonergní antidepresivum charakterizované mírnou inhibicí zpětného vychytávání serotononinu a silnou blokádou serotoninových receptorů typu 5-HT 2A. Kromě antidepresivního působení má anxiolytické vlastnosti a pozitivně ovlivňuje poruchy spánku včetně úpravy spánkové architektury. Výhodné je, že nepůsobí sexuální dysfunkce. Tyto jeho vlastnosti lze využít při volbě antidepresiva dle převažujících příznaků. V ČR je dostupný pouze trazodon ve formě s pomalým uvolňováním (Trittico AC), u kterého předpokládáme oproti klasickému trazodonu nižší výskyt vedlejších účinků a lepší komplianci.

Nespavost je nejčastější spánkovou poruchou, se kterou se setkáváme ve specializovaných ambulancích pro poruchy spánku a bdění. Vyskytuje se v každém věku, postihuje obě pohlaví s mírnou převahou žen. Tento článek se věnuje léčbě chronické nespavosti a upozorňuje na rozdíly v souvislosti s věkem pacienta. Obě možné metody, farmakoterapie i psychoterapie (zejména kognitivně behaviorální psychoterapie – KBT), jsou uplatnitelné u nespavců každého věku, až na jisté výjimky. Dlouhodobé užívání benzodiazepinových i nebenzodiazepinových preparátů je rizikové pro nespavce, u kterých je přítomen organický psychosyndrom, narušené kognitivní funkce. Preparáty obou uvedených lékových skupin narušují kognitivní funkce a můžou narušit kvalitu vědomí – indukovat delirium. KBT je uplatnitelná samostatně, nebo v kombinaci s farmakoterapií. KBT nelze využít u pacientů s organickým psychosyndromem a osobnostní strukturou, která neumožňuje spolupráci.

Syndróm nepokojných nôh (SNN) je známe, ale relatívne zriedkavo diagnostikované neurologické ochorenie. Je charakterizované dyskomfortnými senzitívnymi vnemami so začiatkom alebo zvýraznením v období telesného a duševného pokoja a motorickými prejavmi smerujúcimi k zmierneniu alebo odstráneniu tohto dyskomfortu, a to dovtedy, kým pohyb trvá. Príznaky majú cirkadiánnu distribúciu s maximom vo večerných a nočných hodinách a môžu tak interferovať s fázou spánku. Článok sa okrem prehľadu súčasných poznatkov o SNN, jeho diagnostických kritérií, všeobecných zásad diagnostiky a aktuálnych odporučení na liečbu ochorenia, venuje i vzťahu SNN a insomnie, ktorá až v 90 % sprevádza toto ochorenie. Tá môže v anamnéze prekrývať esenciálne príznaky ochorenia, a tak viesť k nesprávnej diagnóze typu insomnia a jej nesprávnej liečbe.

Inkontinence moči u stárnoucích pacientů patří k nejfrekventovanějším medicínským problémům. Podle statistik je dokonce častější než onemocnění kardiovaskulárního systému, osteoporóza nebo nádorové nemoci. S problémem se potýká 10–40 % starší populace. Tento problém zásadně ovlivňuje jejich kvalitu života. Močová inkontinence u populace gerontologických pacientů je problém multidisciplinární. Úspěch její léčby závisí na spolupráci urologa, geriatra, gynekologa, fyzioterapeuta, ošetřovatelů a zejména rodiny.

Inkontinence moči je stav, kdy jedinec není schopen sám a vědomě regulovat odchod moči močovou trubicí a dochází k nedobrovolnému úniku moči. U pacientů po 65. roku života patří k nejfrekventovanějším medicínským problémům, je častější než osteoporóza, nádorové nemoci a onemocnění kardiovaskulárního systému. Není to jen problém medicínský, ale i socioekonomický, který zásadně ovlivňuje kvalitu života pacienta. Nové poznatky o etiopatogenezi inkontinence umožňují v současnosti tento problém lépe a účinněji léčit. Močová inkontinence u gerontů je problém multidisciplinární a úspěch její léčby závisí na spolupráci urologa, geriatra, gynekologa, fyzioterapeuta, ošetřovatelů a zejména rodiny.

Cílem paliativní péče je poskytovat úlevu nebo zmírnit obtíže a podpořit nejlepší možnou kvalitu života bez zřetele na stav nemoci. V pediatrické péči má složku biologickou, psychosociální, spirituální, plánu péče a praktických řešení. Přitom nejdůležitější je vzájemná komunikace o nemoci i možnostech. Kromě stránky psychosociální je značně významný i individuální přístup. Pojem paliativní péče má jiný význam pro dítě, pro rodiče i pro pečovatele. Někdy je to léčba bolesti a symptomů, jindy např. duševní aspekt. Společná je však potřeba udržení naděje i ve zdánlivě beznadějných situacích. S paliativní péčí souvisí i otázky etické a ekonomické.

Diabetická neuropatie bývá provázena neuropatickou bolestí. Typ, intenzita i lokalizace bolestí se různí jak podle typu neuropatie, tak podle patofyziologických procesů vedoucích k neuropatické bolesti. V léčbě diabetické neuropatie a tím i neuropatické bolesti je nutno nejprve pečlivě kompenzovat diabetes a s ním spojené metabolické abnormity. Na podkladě mnoha randomizovaných klinických studií byla prokázána účinnost tricyklických antidepresiv, gabapentinu/pregabalinu, inhibitorů zpětného vychytávání noradrenalinu a serotoninu a opioidů na neuropatickou bolest. Ve 30–40 % má monoterapie dostatečný efekt na neuropatickou bolest, avšak u většiny nemocných je nutno léky kombinovat.

Vzájemné ovlivnění epilepsií, epileptických záchvatů a spánku je mnohonásobné. Existují záchvatové formy a jednotky klasifikace epilepsií, které mají těsnou vazbu na spánek a biorytmus. Řada pacientů s epilepsií mívá záchvaty převážně ze spánku. Interiktální specifická epileptická aktivita a noční záchvaty narušují architekturu spánku, častá je fragmentace nočního spánku. Mnohé somnologické jednotky, například obstrukční spánková apnoe, provokují a zhoršují epileptické záchvaty. Významný je také vliv užívané antiepileptické medikace.

Terapie alergické rýmy je stupňovitá. Klíčovou roli v ní hrají antihistaminika a topické kortikosteroidy. Péče o nosní sliznici patří k efektivním, finančně nenáročným postupům bez nežádoucích účinků. Praktická doporučení mohou pomoci zlepšit výsledky léčby.

Léčba hypertenze není vždy jednoduchou záležitostí, optimální léčebnou strategii ovlivňuje řada faktorů: věk, přidružené choroby, výše krevního tlaku, současně podávané léky, spolupráce nemocného a řada dalších proměnných. Výběr nejvhodnějšího léku, který na jedné straně nejlépe přispěje ke zlepšení prognózy nemocného a na druhé bude dobře tolerován, pak závisí na odhalení a respektování těchto zákonitostí. Předložený souhrn ukazuje, jaké jsou současné názory na léčbu hypertenze u diabetiků, u nemocných s onemocněním ledvin, se srdečním selháním, s chlopenními vadami či u seniorů.

Úzkostné poruchy jsou běžnou součástí klinického obrazu neurologicky léčených pacientů. Vztah mezi psychickými problémy a organickým postižením je obzvláště zajímavý, protože poukazuje na mozkové okruhy a oblasti, které s úzkostí souvisí. Neurologická onemocnění, u kterých se objeví komorbidní úzkostná porucha, jsou spojená s větším funkčním postižením, zvýšenou spotřebou zdravotní péče a horším průběhem. Komorbidita s úzkostnou poruchou u neurologických pacientů rutinně vyžaduje psychiatrickou diagnostiku a vedení.

Betablokátory mají řadu příznivých účinků. Zásadní je zpomalení srdeční frekvence a s tím související snížení metabolických nároků srdce, zlepšené plnění levé komory a zvýšení subendokardiálního prokrvení. Betablokátory také snižují arteriální tlak, mají antiarytmické vlastnosti a u nemocných se srdečním selháním při dlouhodobém užívání zvyšují ejekční frakci levé komory. Ke zlepšení funkce myokardu mohou vést i při akutním srdečním selhání. U nemocných s akutní dekompenzací chronického srdečního selhání je v současnosti již standardním postupem pokud možno ponechání chronické terapie betablokátorem. U nemocných s nově vzniklým těžším srdečním selháním nebo u nemocných, u kterých ještě nebyla léčba betablokátorem zavedena, může její zahájení zásadně pomoci především u stavů spojených s výraznější tachykardií. K léčbě a především zahajování léčby při akutním srdečním selhání jsou preferovány krátce nebo velmi krátce působící betablokátory umožňující bezpečné vyzkoušení tolerance a efektu. Velmi důležitou vlastností je i beta-1-selektivita. Příznivý efekt zahájení terapie betablokátory po zvládnutí akutní fáze srdečního selhání respektive ponechání zavedené medikace potvrzují velké studie. Příznivý efekt léčby zahájené v akutní fázi srdečního selhání dokumentují především kazuistické zkušenosti a experimentální práce.

Méně obvyklé léčebné postupy u mánie jsou obyčejně uváděny v mezinárodních a našich algoritmech léčby jako druhá a další volba. V tomto přehledu jsou detailněji zmiňovány pouze u nás dostupné látky. Patří k nim na prvním místě nová atypická antipsychotika a některé jejich nové lékové formy (tablety paliperidonu a quetiapinu s prodlouženým uvolňováním, dlouhodobě účinné injekce risperidonu) a dlouhou dobu užívaná atypická antipsychotika, která nemají kontrolované studie v této indikaci (amisulprid, klozapin). Dále sem patří látky, které jsou v literatuře uváděny, ale prakticky se u nás téměř nepoužívají (fenytoin, verapamil, nifedipin, tamoxifen a alopurinol).

Problematika rezistentní hypertenze je navzdory pokrokům v terapii a diagnostice orgánových poškození nemocných s vysokým krevním tlakem stále vysoce aktuální. Výskyt rezistentní hypertenze, která je definována neschopností dosáhnout cílových hodnot krevního tlaku při terapii trojkombinací antihypertenziv zahrnující diuretikum, je v populaci hypertoniků odhadován až na téměř 30 %. Po vyloučení sekundární etiologie hypertenze, kde nejčastějšími příčinami je primární hyperaldosteronizmus, chronické onemocnění ledvin a renovaskulární hypertenze, jsou za hlavní příčiny rezistentní hypertenze považovány: hypertenze bílého pláště, nedodržování životosprávy pacienty, nízká adherence nemocných k léčbě a lékové interakce. Léčba rezistentní hypertenze patří do rukou specialisty: internisty, kardiologa, případně nefrologa. Základem terapie rezistentní hypertenze je odstranění příčin, které se mohou na nedosažení cílových hodnot TK podílet, a farmakologická léčba podle aktuálních doporučení pro léčbu arteriální hypertenze.

Poruchy cirkadiánních rytmů jsou známé již řadu let. Patří mezi ně nejen poruchy psychické a spánku, ale vyskytují se i u řady somatických chorob. Zájem o ně stoupá s novými objevy a léčebnými možnostmi. Mezi ty patří nové léky a léčba jasným světlem. Ta je první volbou u zimní deprese, účinek u depresí je stejný jako u antidepresiv, ale nastupuje dříve. Relativních kontraindikací je málo a nežádoucí účinky jsou mírné. Může být využita u mnoha jiných patologických stavů, jako je depresivní porucha a řada dalších poruch cirkadiánních rytmů. Mechanizmus účinku světloléčby i režimových opatření je podobný jako u léků. S ohledem na medicínu založenou na důkazech (evidence based) je světloléčba účinná alternativa k farmakologickým přístupům.

Concerta je metylfenidát s prodlouženým účinkem, užívaný jedenkrát denně, určený pro léčbu ADHD u dětí od 6 let a mladistvých. Concerta (metylfenidát OROS) využívá orální systém s osmotickým, kontrolovaným uvolňováním metylfenidátu přibližně do 12 hodin, což umožňuje dostatečně dlouhou dobu kontroly symptomů ADHD během dne. Ve srovnání s metylfenidátem IR přináší nová léková forma metylfenidátu OROS četné výhody: jednoduché dávkování zvyšuje adherenci léčby, snižuje riziko stigmatizace i zneužití přípravku a stabilita plazmatických hladin přispívá k výraznějšímu účinku na neurokognitivní a behaviorální symptomy ADHD, tolerabilitu léku a compliance.

Parkinsonova nemoc je relativně běžným neurodegenerativním onemocněním, jehož prevalence se ve věkové skupině nad 65 let věku uvádí kolem 1 %. Moderní farmakoterapie a hluboká mozková stimulace poskytuje pacientům s PN významné zlepšení jejich příznaků, jako jsou třes, rigidita a bradykineze, prodlužuje jejich život a zlepšuje celkovou pohyblivost pacientů. Ovšem ve středních a pokročilých stadiích Parkinsonovy nemoci se účinnost podávané léčby snižuje a motorické příznaky se hůře kompenzují. Do popředí se dostávají příznaky nemotorické, které zasluhují větší pozornost ošetřujících lékařů, už kvůli významnému vlivu na kvalitu života, zvýšeným nárokům finančním a nárokům na ošetřovatelskou péči. Koncept paliativní péče u pacientů s PN vychází z aktuálního klinického stavu pacienta a daných potřeb pro zajištění jeho kvalitního života.