Fulltextové hledání

Autoři popisují průběh horečnatého onemocnění u sedmnáctileté pacientky s postupným rozvojem oboustranné bronchopneumonie a rozšíření horního mediastina. Přetrvávající horečnatý stav a nárůst infiltrativních změn v plicním parenchymu během šestidenní léčby širokospektrálním antibiotikem vedly k podezření na tumor mediastina nebo TBC proces. Sérologickým vyšetřením byla jako etiologický agens určena Mycoplasma pneumoniae. Léčba makrolidy vedla k rychlé úpravě klinického i rentgenového nálezu.

Karcinom prostaty patří mezi nejčastější maligní onemocnění amerických a evropských mužů. Výrazné rozdíly v incidenci mezi západní a asijskou populací nelze vysvětlit pouze dědičností a geografickými vlivy. Mezi důležité faktory, které se podílejí na manifestaci latentního karcinomu a jeho progresi, patří bezesporu i stravovací návyky a různé potravinové složky. Článek uvádí souhrnný přehled aktuálních poznatků o roli jednotlivých složek stravy, které se určitým způsobem podílejí na etiologii tohoto onemocnění.

Problém antibiotické rezistence v ČR v různém rozsahu zasáhl všechny bakteriální původce humánních invazivních i lokálních infekcí v nemocnicích i v komunitě. Byl akcelerován počátkem 90. let exponenciálním nárůstem spotřeby antibiotik po uvolnění kvalifikované regulace jejich užívání (17, 18). Zlepšení kvality používání antibiotik a snížení jejich spotřeby omezováním jejich preskripce tam, kde je z hlediska etiologie považována za neúčelnou, a uvážlivý přístup k preskripci může snížit rostoucí trendy antibiotické rezistence bakterií v komunitě a uchovat účinnost starších i nových léků. Nejvyšší spotřeba antibiotik je u respiračních infekcí, na dalším místě jsou močové infekce, u obou je důležitá znalost správných mikrobiologických podkladů (7), kožní infekce tvoří méně než 10 %.

Ve svém sdělení autoři seznamují se současným stavem problematiky chirurgického řešení chronické žilní insuficience. Vycházejí přitom z poslední metodiky klasifikace tohoto závažného onemocnění (CEAP) a problematiku chirurgického řešení rozdělují na chirurgii povrchního žilního systému, chirurgickou léčbu spojek (perforátorů) a možnosti chirurgického řešení v případě onemocnění hlubokého systému (problematika refluxu a obstrukce). Zdůrazňují nutnost komplexního přístupu ke každému pacientovi a vyzdvihují význam kompresivní a medikamentózní terapie spolu s nezbytností přijetí režimových opatření jako celoživotní strategie v léčbě chronického stadia žilní insuficience.

Nálezy práce ukazují špatnou kontrolu hypertenze, hypercholesterolemie a diabetu v klinické praxi praktických lékařů. Navíc bylo zjištěno, že čím byla kontrola hypertenze horší, tím byla vyšší glykemie nalačno a tím byla také vyšší koncentrace celkového cholesterolu.

V článku je uveden přehled indikací k podání probiotik v oblasti gastroenterologie a hepatologie. Probiotika jsou již nyní důležitou součástí léčby idiopatických střevních zánětů a průjmů. V řadě dalších diskutovaných oblastí byl jejich prospěšný vliv popsán a do budoucna lze předpokládat rozšíření indikací probiotik i u dalších diagnóz.

Lymeská borrelióza je infekční nemoc způsobená spirochetami rodu Borrelia. Onemocnění probíhá v několika fázích a jeho projevy jsou rozmanité. Muskuloskeletální potíže se mohou objevit ve všech fázích lymeské borreliózy. V časné fázi současně s erytema migrans se objevují artralgie bez objektivních příznaků kloubního zánětu a mohou přetrvávat řadu měsíců i let. Intermitentní artritida se manifestuje již v časné fázi borreliózy, je obvykle monoartikulární či oligoartikulární asymetrická. Frekvence atak intermitentních kloubních zánětů se s trváním onemocnění snižuje. Chronická lymeská artritida je velmi často omezena na jeden kloub, typicky koleno a jsou pro ni charakteristické velké recidivující kloubní výpotky. Diagnostika lymeské borreliózy s muskuloskeletálními projevy je komplexní – založená na typickém klinickém nálezu, sérologickém vyšetření (ELISA + konfirmační test Western blot – imunoblot). Základem léčby kloubních projevů lymeské borreliózy je dlouhodobé podávání antibiotické terapie.

Urologické nádory tvoří v některých zemích téměř polovinu maligních tumorů u mužů. Karcinom prostaty představuje celou jednu třetinu nově diagnostikovaných nedermatologických malignit u mužů v některých státech Evropy a Severní Ameriky. Nepříznivé trendy ve zvyšujícím se výskytu lze pozorovat i u karcinomu ledviny a močového měchýře. Pro urologické malignity je typický sklon k častému metastazování do kostí. Kostní metastázy jsou nejčastějším projevem pokročilého karcinomu prostaty. Klinicky se projevují bolestí, patologickou zlomeninou, míšní kompresí, neefektivní hematopoézou nebo hyperkalcemií. Skeletové komplikace vedou u onkologicky nemocných nejen k výraznému zhoršení kvality života, ale představují i jeho přímé ohrožení. Také vlastní protinádorová léčba přispívá k demineralizaci skeletu, a tím zvyšuje riziko vzniku kostních komplikací. Medikamentózní i chirurgická kastrace napomáhají rozvoji osteoporózy, která však je zatím z ne zcela jasných důvodů vyjádřena u řady nemocných ještě před zahájením léčby. Cílem léčby kostních metastáz je snížení bolesti, zachování funkční nezávislosti pacienta, zlepšení kvality života, oddálení vzniku i prevence skeletových komplikací a jejich recidiv. Léčba kostních metastáz je multidisciplinární. V redukci kostní bolesti mají své indikace analgetika, radioizotopy, zevní radioterapie, ortopedické a chirurgické operace i bisfosfonáty. Bisfosfonáty navíc výrazně snižují riziko skeletových komplikací a prodlužují interval do jejich vzniku – redukují vznik fraktur, potřebu radioterapie a ortopedické léčby. Možnosti použití bisfosfonátů k prevenci a oddálení kostních metastáz u nemocných s časnou formou karcinomu prostaty jsou zkoumány. Intravenózní aplikace zoledronátu je novým zlatým standardem v prevenci a léčbě skeletových komplikací v uroonkologii.

Mezi kongenitální zahrnujeme infekce vzniklé intrauterinně nebo perinatálně. Předmětem tohoto přehledového článku jsou především ty kongenitální infekce, které mají význam pro klinickou praxi v oblasti střední Evropy. Jen okrajově se zmíníme o nejdůležitějších kongenitálních infekcích, které mohou postihnout plody žen-cestovatelek.

Infekční endokarditida si zachovává přes všechny pokroky vědy a zlepšující se péči o nemocné stále stejnou incidenci, charakter tohoto onemocnění se však postupně mění. Ubývá endokarditid porevmatických vad, ale naopak jich přibývá u vad degenerativních a u chlopenních protéz. V souvislosti s častější invazivní instrumentací během hospitalizace se zvyšuje také počet tzv. nosokomiálních endokarditid. S tím se mění i etiologie onemocnění – častější jsou agresivní stafylokokové infekce, nebo endokarditidy způsobené netypickými patogeny. Naše diagnostické i léčebné úsilí musí reagovat na měnící se tvář infekční endokarditidy cílenou, včasnou a radikální léčbou.

Diagnóza infekcí močových cest je založena na klinických příznacích a na hodnocení laboratorních nálezů. U kojenců a batolat nebývá jednoduché stanovení diagnózy a na uroinfekci je nutno vždy pomýšlet u febrilního dítěte. Terapie močových infekcí vychází z  bakteriální rezistence v dané lokalitě a ze zásad racionální antibiotické terapie. Vlastní strategie se řídí klinickým stavem dítěte s přihlédnutím k jeho věku. Děti s chronickými a recidivujícími uroinfekcemi vyžadují komplexní péči.

Alkoholizmus je jedna z nejzávažnějších a nejrozšířenějších forem závislosti. Jeho terapie je velmi problematická a dlouhodobá. Z posledních výzkumů přírodních léčiv vyplývá, že látky z některých rostlin mohou snižovat dobrovolný příjem alkoholu nebo zmírňovat abstinenční příznaky. Mezi nejperspektivnější přírodní látky s těmito účinky patří deriváty alkaloidu ibogainu, isoflavonoidy puerarin a daidzin a floroglucinový derivát hyperforin.

Poruchy výživy ve stáří jsou významným problémem. Včasnou diagnostikou malnutrice ve stáří se můžeme vyvarovat zhoršení soběstačnosti a kvality života seniorů, umocnění rizika institucionalizace, prodloužení hospitalizace vzestupem procenta komplikací, zvýšení nákladů na léčbu a mortality geriatrických pacientů. Zamýšlíme se nad příčinami a důsledky malnutrice ve stáří a podáváme přehled základních metod používaných při diagnostice poruch výživy, možnostech dietních opatření a typech nutriční podpory se zaměřením na geriatrické pacienty.

Přehled znalostí o komorové extrasystolii obsahuje v základní části definici, klasifikaci a výskyt komorové extrasystolie. Pro léčbu komorové extrasystolie je nezbytné stanovení její závažnosti, která roste s přítomností strukturálního onemocnění srdce, s omezením funkce levé komory a s početností a komplexností komorové extrasystolie. Ke stanovení závažnosti a četnosti extrasystolie je nezbytné provedení echokardiografického vyšetření, Holterovy monitorace ekg a na základě výsledků těchto vyšetření lze stanovit léčebný postup. Při rozhodování o léčebné strategii je nutno počítat s proarytmogenním efektem antiarytmik. Jsou uvedeny zásady a postupy při antiarytmické léčbě v přítomnosti strukturálního srdečního onemocnění a bez přítomného strukturálního srdečního onemocnění včetně indikace k radio­frekvenční ablaci komorového ektopického ložiska.

Asymptomatický zánět prostaty lze diagnostikovat z preparátů po operacích pro benigní hyperplazii nebo karcinom prostaty a vzorků po biopsii pro zvýšení hladiny PSA. Spolu s muži se zvýšeným počtem leukocytů v exprimátu prostaty nebo ejakulátu, zjištěném při vyšetření neplodnosti nebo jiných onemocnění, se pacienti řadí do prostatitidy kategorie IV dle NIH/NIDDK. I když není jasný klinický význam uvedené kategorie jsou v článku uvedeny současné poznatky o této klinické jednotce.

Cystická fibróza je závažné chronické onemocnění, které bylo jako samostatná jednotka popsáno před necelými 70 lety. Od té doby došlo k velkému pokroku v chápání podstaty nemoci. Vyhlídky nemocných se zlepšovaly již v 50. letech rozšířenou nabídkou antibiotik. Avšak až objev anomálie v transportu chloridů na buněčných membránách a v roce 1989 objev genu (CFTR – cystic fibrosis transmembrane conductance regulator) umožnily pochopit podstatu nemoci a nabídly možnost hledat nové léčebné postupy. Klasická léčba, spočívající v prevenci a potlačení infekce, v péči o průchodnost dýchacích cest a o dobrý stav výživy, byla obohacena o nové metody. Ty umožňují účinnější způsoby aplikace léků do dýchacích cest, zlepšení jejich průchodnosti, možnost protizánětlivé léčby i prevenci, vyhledávání a léčení komplikací. Velkou nadějí je vývoj nových léčebných metod zasahujících podstatu nemoci. Ve stadiu klinického výzkumu je řada nových léků. Směřují k ovlivnění CFTR proteinu, iontových kanálů, a tím charakteru sekretů na povrchu epitelu i k potlačení infekce a zánětu. Mnohé z těchto léků získaly status orphan produktů v EU, což umožňuje jejich rychlejší vývoj a registraci pro indikaci cystické fibrózy. Nové léčebné metody zatím pouze doplňují klasický přístup. Věří se však, že v budoucnu ovlivní transport chloridů a upraví nebo nahradí funkci CFTR.

Valproát je již léta používán jako stabilizátor nálady u pacientů s bipolární afektivní poruchou. Je prokazatelně účinný jak v léčbě manických a smíšených epizod, tak v udržovací a profylaktické léčbě a v léčbě rychlého cyklování epizod bipolární afektivní poruchy. Omezením klinického využití jsou jeho vedlejší nežádoucí účinky, z nichž většina je na dávce závislá.

Streptococcus pneumoniae se stal nejvýznamnějším bakteriálním patogenem zejména u dětí do 5 let. Jeho specifické vlastnosti jsou příčinou řady invazivních onemocnění se závažnou prognózou. Kazuistiky dokumentují klinický obraz těžkých pneumokokových onemocnění. Diskutovány jsou různé aspekty závažných projevů infekce – zejména diagnostické možnosti, terapie a prevence onemocnění vyvolaných Streptococcus pneumoniae.

Cílem práce bylo zjištění incidence infekčních komplikací u pacientů vyšších věkových skupin, citlivosti na antibiotika a možností antibiotické terapie. V letech 2000-2001 bylo vyšetřeno 18 618 pacientů stáří 60 let a více s infekční diagnózou. Nejčastěji zachycovanými patogeny byly enterobakterie, stafylokoky a enterokoky. Nejčatěji izolovaný patogen Escherichia coli si zachovával velmi dobrou citlivost na antibiotika, kmeny Klebsiella pneumoniae a Pseudomonas aeruginosa byly velmi rezistentní. Ve vyšších věkových skupinách klesal výskyt rezistentních kmenů. Enterokoky byly citlivé na aminopeniciliny, vankomycin a teikoplanin. Diskutovány jsou možnosti terapie.

Aplikace antibiotik je nedílnou součástí terapie bakteriálních infekcí, které lze zjednodušeně chápat jako „nefyziologicky probíhající interakci mezi bakterií a člověkem“. K důležitým schopnostem bakterií patří zvyšování jejich odolnosti k antimikrobním přípravkům a z tohoto důvodu k velmi závažným nežádoucím projevům antibiotik patří vznik a šíření bakteriální rezistence, kterou lze spojovat se zvýšenou morbiditou a mortalitou infekcí vyvolaných multirezistentními bakteriemi. Tento problém je nutné řešit na všech patřičných úrovních, především zvýšeným úsilím při vývoji nových antibiotik a současně důraznou prevencí vzniku a šíření multirezistentních bakterií v lidské populaci. Předložená práce uvádí směry vývoje nových antibiotik a vybrané konkrétní přípravky.

U disociativních poruch je předpokládán „psychogenní“ původ. Jsou časově spjaty s traumatizujícími událostmi, neřešitelnými a nesnesitelnými problémy nebo narušenými vztahy. Postižení s disociativními poruchami často popírají problémy nebo těžkosti, které jsou pro zevního pozorovatele zjevné. Příznaky jsou často poplatné pacientovým představám o tom, jak by mělo somatické onemocnění vypadat. Klinické ani laboratorní vyšetření obvykle nepotvrdí přítomnost nějaké existující nebo neurologické poruchy. Začátek a ukončení disociativních stavů jsou často náhlé. Všechny typy disociativních stavů mají tendenci k úpravě během několika týdnů nebo měsíců, obzvláště pokud vznikly v souvislosti s traumatickou životní událostí. Chroničtější stavy, obrny a anestézie, se mohou rozvinout (někdy pomaleji), jestliže je začátek spojen s neřešitelnými problémy nebo interpersonálními obtížemi. Řada disociativních stavů odeznívá spontánně, bohužel některé mohou chronifikovat. Na místě je vždy podpůrná psychoterapie. Cílená léčba v této skupině poruch je záležitostí dynamické psychoterapie, kognitivně behaviorální terapie nebo hypnózy. Základem psychoterapie je umožnit pacientovi, aby mohl integrovat svoje fragmentované zážitky a části své osobnosti, uvědomil si reálné minulé i aktuální problémy a našel cestu, jak současné problémy řešit. Psychofarmaka se spíše podávají symptomaticky, jejich skutečná efektivita je však nejasná, protože nebyl prováděn systematický výzkum.

Plicní alveolární proteinóza je vzácné onemocnění poprvé popsané v roce 1958. Postupně bylo v literatuře popsáno kolem 500 případů, zahrnujících 240 jednotlivých případů nebo malých sérií. Pro onemocnění je charakteristická akumulace surfaktantových komponent v alveolech s minimálním intersticiálním zánětem nebo fibrózou. Plicní alveolární proteinóza má variabilní průběh, od spontánní remise po smrt, způsobenou pneumonií či respirační insuficiencí. Nejefektivnější osvědčená terapie – laváž plic – byla popsána brzy po poznání onemocnění.

V příspěvku autoři chtějí upozornit na neobvyklý začátek karcinomu prostaty s projevy dermatomyositidy, s postižením svalstva horních cest dýchacích, horní části jícnu a kůže horní poloviny hrudníku. Pacient se dostavil s dýchacími potížemi, které se rychle a téměř denně zhoršovaly, až byl nucen být urychleně, pro akutní dušnost, hospitalizován na interním oddělení. Pro nejasný původ a kritický stav byla zahájena léčba vysokými dávkami kortikoidů. Po zlepšení stavu a všestranném pátrání po diagnóze bylo zjištěno, že se jedná o karcinom prostaty. Po dalším klinickém, laboratorním, imunologickém a onkologickém vyšetření bylo na základě výsledků možno diagnostikovat dermatomyositidu jako první projev karcinomu prostaty. Mezitím progredovaly změny na kůži obličeje a hrudníku. Stav se při léčbě kortikoidy a cyklofosfamidem postupně zlepšoval. Nyní, 3,5 roku od začátku, je pacient ve velmi dobrém stavu jak po stránce klinické, tak i laboratorní.

Diabetes mellitus 2. typu je onemocnění, jehož výskyt v poslední době velmi rychle narůstá. Je charakterizované nejen hyperglykemií, ale i dalšími odchylkami, jako je hypertenze, změny v hladinách krevních tuků, parametrů oxidačního stresu, endoteliální dysfunkcí, poruchami v koagulačních činitelích atd. Řada studií dokládá souvislost diabetu a s ním spojených metabolických abnormalit s vyšší celkovou, ale hlavně kardiovaskulární mortalitou (1, 2). Společným patogenním faktorem pro diabetes a kardiovaskulární onemocnění se zdá být inzulinová rezistence (3), která je vedle poruchy sekrece inzulinu hlavní příčinou přechodu porušené glukózové tolerance do plně rozvinutého diabetu s hyperglykemií.

Okluze a. carotis interna je spojena s vysokou mortalitou, u těch, kdo přežijí s vysokou frekvencí invalidity a i u pacientů s dobrou klinickou úpravou s vysokým rizikem recidivy iktu, především v případě porušené CVR. Vyšetření CVR umožňuje zhodnocení stavu intrakraniální hemodynamiky, autoregulace a kolaterální cirkulace, může ovlivnit rozhodování mezi konzervativní nebo intervenční terapií. K vyšetření CVR je užívána řada metod. Za „zlatý standard“ je považována pozitronová emisní tomografie, která je však nákladná, omezeně dostupná a spojená s radiační zátěží. Dále je využívána například TCD, která je neinvazivní, dobře dostupná a levná. Nevýhodami TCD jsou chybějící standardizovaný vyšetřovací protokol a nutnost užití kontrastu u pacientů se špatnou prostupností temporálního okna.

Retrofaryngeální absces je hluboká krční infekce, která nejčastěji vzniká na podkladě abscedující lymfadenitidy po předcházející infekci horních dýchacích cest. Typicky se vyskytuje v období mezi 2.–4. rokem. Svými příznaky napodobuje akutní epiglotitidu. V případě podezření na retrofaryngeální absces je vždy nutná ústavní léčba a CT krku s kontrastem. Léčba spočívá v drenáži abscesu v celkové anestézii, parenterálním podávání ATB a zajištění dýchacích cest. Autoři v příspěvku popisují případ retrofaryngeálního abscesu u ročního dítěte a diskutují současné diagnostické a terapeutické postupy.

V článku je uveden přehled indikací k podání probiotik v oblasti gastroenterologie a hepatologie. Probiotika jsou již nyní důležitou součástí léčby idiopatických střevních zánětů a průjmů. V řadě dalších diskutovaných oblastí byl jejich prospěšný vliv popsán a do budoucna lze předpokládat rozšíření indikací probiotik i u dalších diagnóz.

Nestor našich farmaceutických historiků se v letošním roce dožil osmdesáti pěti let. O jeho záviděníhodné vitalitě svědčí nejenom neutuchající zájem o veškeré dění ve farmacii, ale také neustávající publikační činnost.

Systémová nefrogenní fibróza (SNF) popsaná poprvé v roce 1997 u pacientů s renální insuficiencí postihuje různé orgány – kůži, ledviny, srdce, játra a plíce. Onemocnění bývá invalidizující, může být i letální. V posledních letech je SNF dávána do souvislosti s podáním (zvláště některých) chelátů gadolinia, používaných jako kontrastní látky u magnetické rezonance. Pravděpodobným mechanizmem vzniku SNF u těchto látek je nízká stabilita některých chelátů, kdy dojde k uvolnění toxického gadolinia. Tento mechanizmus je možný zvláště u pacientů s poruchou funkce ledvin, kdy eliminace kontrastní látky je prodloužena z řádově 1–2 hodin i na desítky hodin. Uvolněné gadolinium je pak nahrazeno v chelátu jiným kovem. Jde o tzv. transmetalaci. Druhý mechanizmus vychází z přítomnosti nadbytečného chelátu v nestabilních kontrastních látkách. Tento chelát vychytává kovy tělu vlastní, např. Zn. U pacientů s hodnotami glomerulární filtrace pod 30 ml/min na 1,73 m2 (přibližně kreatinin 200 μmol/l) jsou kvůli riziku rozvoje SNF v současné době kontraindikovány kontrastní látky gadodiamide a gadopentate.

Inkontinence moči patří k nejčastějším zdravotním problémům, kterým trpí podle posledních odhadů asi 25 % dospělé ženské populace. Zatímco léčba hyperaktivního měchýře je tradičně doménou farmakoterapie, v léčbě stresové inkontinence hraje medikamentózní terapie jen vedlejší roli. Možnosti klinického využití preparátů s alfa-adrenergním účinkem je limitováno závažnými nežádoucími systémovými účinky. Poslední poznatky z fyziologie a patofyziologie nervového řízení funkce uzávěrového aparátu však naznačují možnosti uplatnění farmakoterapie i v této oblasti.