Fulltextové hledání

Zhoršení renálních funkcí vede k poruše metabolizmu kalcia, fosforu, nižší aktivitě calcitriolu, vzestupu parathormonu a FGF-23. Bez adekvátní léčby mohou tyto abnormality minerálového metabolizmu a endokrinní regulace zapříčinit změny v kostní struktuře (renální kostní choroba) a vznik extraoseálních kalcifikací. Tato systémová porucha je označována jako „minerálová a kostní porucha při chronickém onemocnění ledvin“ (Chronic Kidney Disease – Mineral and Bone Disorder, CKD-MBD) a je dávána do souvislosti s vyšší morbiditou a mortalitou pacientů s chronickým renálním onemocněním. Typ renální kostní choroby lze přesně určit jen na základě kostní biopsie, která poskytuje měření kostního obratu, mineralizace a objemu (TMV) (20). Toto vyšetření je však pro svůj invazivní charakter prováděno zřídka, a je proto u většiny pacientů nahrazeno vyšetřením biochemických markerů, klinickým a rentgenovým vyšetřením. Cílem léčby renální kostní choroby je kontrola fosfatemie, kalcemie a ovlivnění sekundární hyperparatyreózy buď konzervativně (vazače fosfátů, kalcitriol a analoga vitaminu D, kalcimimetika), nebo invazivně (paratyreoidektomie).

Úvod: Cílem sdělení je seznámit čtenáře s prvotními zkušenostmi s novou metodou torakoskopické ablace fibrilace síní (FIS) v Kardiocentru Hradec Králové. Torakoskopická ablace fibrilace síní je novou metodou používanou u nemocných s FIS bez dalšího závažného srdečního onemocnění. Metoda: V období květen–říjen 2009 byla na Kardiochirurgické klinice v Hradci Králové provedena torakoskopická radiofrekvenční ablace metodou „box-lesion“ u 8 nemocných průměrného věku 57 ± 11 let. Paroxyzmální formu FIS mělo 6 nemocných (75 %), perzistentní 2 nemocní (25 %). Uzávěr ouška levé síně pomocí stapleru byl proveden u jednoho nemocného. Výsledky: Během operace a v pooperačním období nebyly zaznamenány žádné komplikace spojené s vlastní ablací. Průměrná délka operace byla 160 ± 23,5 minut, délka pooperační hospitalizace pak v průměru 6,9 ± 2,8 dní. Při propuštění byl u 6 (75 %) nemocných zachován sinusový rytmus, u 2 nemocných (25 %) byly zachyceny paroxyzmy FIS. Po 3 měsících přetrvával u 6/8 (75 %) nemocných sinusový rytmus (na základě vyhodnocení 24 hod. EKG Holteru). Punkce pleurálního výpotku byla provedena u dvou nemocných. Závěr: Prvotní zkušenosti ukazují, že se jedná o miniinvazivní chirurgickou metodu v léčbě fibrilace síní s dobrými krátkodobými výsledky.

Neutropenie je obvyklým nálezem u dětí. Normální počet bílých krvinek se u dětí v různém věkovém období liší, avšak některé patologické stavy vedou k neutropenii. Pro pediatra je velmi důležité, aby získal podrobné osobní i rodinné anamnestické údaje a vyšetřil dítě tak, aby zjistil její správnou příčinu. Neutropenie je často zapříčiněna virovou nebo bakteriální infekcí a obvykle se upraví po jejím odeznění. Když ale příznaky přetrvávají, nebo když původ neutropenie není infekční etiologie, příčina může být onkologická, autoimunitní, nebo hereditární. Jakmile je stanovena správná diagnóza, přiměřená léčba etiologie vede obvykle k úpravě nízkého počtu neutrofilů.

Primární ciliární dyskineze (PCD) je vzácné genetické onemocnění, které je však u nás poddiagnostikováno, protože svými příznaky napodobuje častější respirační onemocnění a protože u nás nebyly k dispozici speciální řasinkové testy. Nejčastěji se projevuje chronickou rinosinusitidou, záněty středního ucha a novorozeneckými respiračními potížemi. Polovina pacientů má situs viscerum inversus. Kašel je u PCD produktivní, avšak dušnost spíše patří do obrazu CHOPN. Ke speciálním řasinkovým testům patří nosní sacharinový test, vysokorychlostní digitální videomikroskopie, elektronová mikroskopie vzorku odebraného z nosu a analýza vydechovaného NO. Tato speciální diagnostika PCD je v posledních letech možná už i v Česku. V algoritmu vyšetřování pro PCD má své místo obyčejný rtg plic, kolemčelistních dutin, audiometrie, tympanometrie a funkční vyšetření plic. Fyzioterapií se zvyšuje mukocilární clearance. Akutní infekční vzplanutí se léčí antibiotiky, nebulizací solí, výplachy u sinusitidy, lokální aplikací nosních kortikoidů a případně funkční endonazální chirurgií. Včasnou léčbou můžeme zabránit zhoršení plicních funkcí.

Autorky připomínají závažnost problematiky demencí a nejčastější příčiny Alzheimerovy choroby v souvislosti se stárnutím populace v Evropě i v České republice. Neurodegenerativní onemocnění, zejména onemocnění způsobující demenci budou pravděpodobně příčinou největší zátěže onemocnění v tomto století. Dále je podána stručná charakteristika syndromu demence, který představuje porucha kognitivních funkcí, soběstačnosti a další psychiatrická symtomatologie a poruchy chování. Stručně je charakterizována také současná strategie České alzheimerovské společnosti P-PA-IA, která vychází z potřeb pacientů s demencí v jednotlivých stadiích, jedná se o podporu pacientů u počínající demence, programované aktivity ve stadiu rozvinuté demence a individualizovaných aktivit (či později asistence) ve fázi pokročilé demence.

Dráždivý tračník je nejčastější funkční poruchou trávicího traktu. Je charakterizován bolestmi břicha a změnou tvaru a frekvence stolice. Současný výzkum je zaměřen zejména na studium viscerální hypersenzitivity a na teorii tzv. minimálního zánětu a neuroimunní interakce. Nicméně v klinické praxi stále zůstává farmakologická léčba IBS na úrovni léčby symptomatické, tj. zmírnění nebo odstranění bolesti, průjmu nebo zácpy a v podávaní farmak s antianxiózním, event. antidepresivním účinkem. Lékem první volby by dnes měl být sulprid, antagonista D1 a D3 receptorů, který je u nemocných s IBS předepisován v dávce 3krát denně 50–100 mg, a sice pro anxiolytický a bolest potlačující účinek.

Potraumatické pseudoaneuryzma nepatří k častým příčinám ischemie měkkých tkání dolních končetin se vznikem lokalizované gangrény. Téměř vždy se projeví obtížně stavitelným krvácením z poraněné tepny při ošetřování gangrény. V ischemických tkáních v okolí gangrény a pseudoaneuryzmatu dochází téměř vždy k rozvoji obtížně zvládnutelné infekce, která musí být v některých případech řešena amputací postižené končetiny. K ošetření pseudoaneuryzmatu a jeho následků je třeba využít všechny dostupné léčebné metody ke zmenšení následků poškození funkce poraněné končetiny. V popisovaném případě byl po zvládnutí infekce na vzniklý defekt aplikován VAC systém k podpoře granulací, po vyplnění defektu byla granulační plocha překryta dermoepidermálním štěpem. Z praktického hlediska kazuistika ukazuje, že se dnes setkáváme i s komplikacemi, které dříve nebývaly časté.

V přehledovém článku se diskutuje problematika atopického ekzému u dětí, nové pohledy na patogenezi onemocnění, nové poznatky z genetiky. Podrobně je pojednáno o významu alergií u atopického ekzému dětí, možnostech diagnostiky alergie a současných možnostech komplexní léčby. Zdůrazněna je mezioborová spolupráce praktických lékařů a specialistů v péči o pacienta.

Infekce močových cest jsou nejčastěji způsobeny gram negativními endogenními bakteriemi, rizikovým faktorem vzniku infekcí jsou poruchy drenáže dutého systému, či poruchy imunity. Postihují všechny věkové i pohlavní skupiny v různé míře v závislosti na rizikových faktorech a případném rizikovém chování jedinců. Diagnostika zahrnuje celou řadu vyšetřovacích postupů s cílem správně a efektivně směrovat terapii.

Autoimunita je proces, při kterém reagují některé složky imunitního systému se strukturami vlastního organizmu a zpravidla je tím poškozují. Systémový lupus erythematodes představuje prototyp autoimunitní orgánově nespecifické choroby. Postihuje nejčastěji mladé ženy. Jedná se o vysoce heterogenní onemocnění s různým klinickým obrazem a průběhem. Důležitou roli v diagnostice lupusu hraje správná identifikace autoimunitních klinických projevů, stanovení protilátkového profilu, aktivity choroby a stupně orgánového postižení. Terapie závažných forem SLE patří do rukou odborníka. Osu léčby představují glukokortikoidy, antimalarika, imunosupresivní a v případě antifosfolipidového syndromu také antikoagulační terapie. V posledních letech se objevují nové, potenciální léky pro léčbu závažných forem SLE.

Aneuryzma arteria hepatica (hepatic arterial aneurysma – HAA) je vzácné onemocnění. Jeho ruptura je velice závažnou komplikací. U 46 % symptomatických pacientů je přítomno gastrointestinální krvácení. Při píštělích do zažívacího traktu jsou vysoké krevní ztráty. Diagnostika onemocnění je možná pomocí ultrasonografického vyšetření, CT vyšetření, angiografického vyšetření, MR (magnetické rezonance), vzácněji při endosonografickém vyšetření a zcela raritně při ezofagogastroduodenoskopii. Formou videokazuistiky prezentujeme případ 38letého muže s recidivujícím krvácením z bulbu duodena. Za pomoci gastroskopie a endosonografie byla diagnostikována píštěl aneuryzmatu arteria hepatica do duodena. Pro úspěšnou léčbu HAA je nezbytný mezioborový přístup.

Ve světle nových poznatků o patogeneze roztroušené sklerózy se v posledních 15 letech výrazně změnil přístup k terapii. Dlouhodobá imunomodulační léčba je zahajována co nejdříve – k největší axonální ztrátě dochází v prvých pěti letech onemocnění a jen včasná terapie tak může zabránit postupující invalidizaci pacienta. Od roku 2009 jsou i v ČR k dispozici preparáty z řady interferonů-beta, které je možno u pacientů ve vysokém riziku rozvoje nemoci podat již po prvním klinickém příznaku. Při přetrvávající aktivitě choroby je léčba eskalována buď převedením na monoklonální protilátku natalizumab, nebo podáním pulzní kombinované imunosuprese s cystostatiky. V případech, kdy i poté přetrvává vysoká aktivita choroby, je indikována imunoablace s podporou autologních hematopoetických kmenových buněk. Zlatým standardem léčby ataky zůstává nadále intravenózně podaný metylprednisolon. Do komplexní péče o nemocné patří současně léčba symptomatická a rehabilitace.

Gravidita klade zvýšené nároky na funkci štítné žlázy, protože stoupá potřeba tyreoidálních hormonů (zásobení organizmu matky i plodu) a je nutný zvýšený přívod jodu. Gravidita ovlivňuje diagnostiku tyreopatií – stoupá vázaná frakce tyreoidálních hormonů, mění se sekrece TSH (vlivem endokrinní funkce placenty). V terapii jsou nutné úpravy dávkování tyreoidálních hormonů (zvýšení dávek tyroxinu) a zvýšený přívod jodu (100 μg jodu denně navíc – nejlépe ve formě tablet KI). Vzhledem k významu i mírně porušené funkce štítné žlázy a saturace jodem pro vývoj plodu (hl. CNS) a pro průběh těhotenství a porodu je nutné posoudit význam screeningu – buď jen u rizikových skupin, nebo celoplošně. V ČR probíhá studie zaměřená na vhodnost zavedení celoplošného screeningu, který může přispět k rozřešení této otázky.

Projevy na rtech mají rozmanitý klinický obraz, často specifický vzhledem k anatomickým odlišnostem rtů. Mohou mít celou řadu vyvolávajících příčin. Z projevů na rtech i v dutině ústní se dá usuzovat na celou řadu vnitřních, systémových, autoimunitních a také kožních chorob. Diagnostika a léčba projevů na rtech a v dutině ústní je multioborová. Cílem článku ve dvou dílech je podat přehled projevů na rtech a v okolí rtů.

Optimální léčba lokalizovaného karcinomu prostaty není přesně definována. Je možné použít radikální prostatektomii, zevní radioterapii, brachyterapii nebo v některých případech taktiku aktivního sledování. Intersticiální brachyterapie je jedním z přístupů, který se v posledních letech velmi rychle rozvíjí vlivem rozvoje ultrazvukem navigované technologie, nových radioizotopů a dokonalejšími plánovacími systémy. Je vynikající metodou k dodání vysoké dávky do prostaty při velmi nízkém procentu vážných komplikací. Brachyterapie může být provedena technikou trvalého zavedení radioizotopů do prostaty (permanentní aplikace) nebo technikou vysokodávkové dočasné brachyterapie. Obě metody je možné a v některých případech i vhodné kombinovat se zevní radioterapií. Nejlepší technika brachyterapie však není známá a její výběr závisí značně i na zkušenostech pracoviště. Kromě léčebných výsledků je velmi důležité znát i možné nežádoucí účinky léčby s ohledem na kvalitu života pacientů.

Probiotika – dříve marginalizované a podceňované téma – se dostávají v posledních 10–15 letech do popředí zájmu vědců i veřejnosti. Účinky na poruchy a choroby zažívacího traktu jsou dobře známy a postupně jsou odhalovány další příznivé efekty na zánětlivé nemoci lokalizované mimo střevo (urogenitální trakt, klouby), na onemocnění autoimunitní i onkologická. Působením ve střevě, které je považováno za největší imunitní orgán v těle, mohou významně zlepšit imunitní reakce organizmu. Vzhledem k vlastnostem, které ovlivňují zánět, se nově otevírají možnosti použití i v oblastech chorob civilizačních, jejichž společným jmenovatelem je zánětlivá reakce organizmu.

Aprepitant, antagonista neurokininových NK1 receptorů, je indikován k prevenci akutní a oddálené nevolnosti a zvracení u dospělých v souvislosti s vysoce nebo středně emetogenní protinádorovou chemoterapií. Chemoterapie indukuje nevolnost a zvracení prostřednictvím periferních mechanizmů, které se spouštějí během prvního dne a v nichž hrají hlavní roli serotoninové receptory, a také prostřednictvím centrálních mechanizmů, které se spouštějí během následujících dnů a v nichž jsou klíčové neurokininové receptory. Kombinace aprepitantu s kortikosteroidem a antagonistou 5-HT3 receptoru v klinických studiích vykazovala lepší celkovou odpověď než kombinace kortikosteroidu a antagonisty 5-HT3 receptoru. Nežádoucí účinky aprepitantu jsou srovnatelné s ostatními antiemetiky používanými v této indikaci.

Současný výskyt hypertenze, diabetu, dyslipidemie a obezity je nově označován pojmem kardiometabolické riziko. Dyslipidemie a hypertenze sdílejí některé společné patofyziologické mechanizmy, které vedou k aterotrombóze a které jsou často také obdobné pro jiné kardiovaskulární rizikové faktory. Společným jmenovatelem je zvýšená aktivita RAS (renin angiotenzin systém), která má jednak důležitou úlohu v rámci hypertenze a jednak aktivuje podobně jako dyslipidemie děje spojené s dysfunkcí endotelu, zánětem a trombózou. Zdá se, že statiny mírně, nicméně signifikantně snižují krevní tlak u pacientů se zvýšeným (nikoliv normálním) ambulantně monitorovaným krevním tlakem. V léčbě hypertenze spojené s dyslipidemií je výběr vhodných antihypertenziv zásadním faktorem v ovlivnění kardiovaskulárního rizika (dávka resp. kombinace farmak, zejména typu statinů a inhibitorů aktivace RAS).

Eczema herpeticum vzniká asociáciou dvoch ochorení – atopického ekzému a infekcie vírusom herpes simplex. Aj keď so zavedením virostatickej liečby významne poklesol výskyt závažných komplikácií a mortalita, môže aj v súčasnosti predstavovať u malých detí a imunokompromitovaných pacientov závažné, život ohrozujúce ochorenie. Autori v článku prezentujú aktuálne poznatky etiopatogenézy, klinického obrazu a manažmentu pacientov s eczema herpeticum.

Plnící tlak levé komory (LVFP) má zásadní význam pro adekvátní diastolické plnění levé komory (LK). Zjištění jeho hodnoty má stěžejní roli v diagnostice primárního diastolického srdečního selhání, umožňuje posoudit prognózu nemocných se srdeční slabostí i napomáhá v určení rizika akutní srdeční dekompenzace. Nejčastěji využívanou neinvazivní metodou k odhadu vzestupu LVFP je echokardiografie. Pulzní dopplerovská echokardiografie umožňuje změřit vrcholnou rychlost plnění LK v časné diastole (E), tkáňová dopplerovská echokardiografie je využívána ke kvantifikaci vrcholné rychlosti pohybu mitrálního annulu v časné diastole (Ea). Poměr E/Ea ve většině klinických situací dobře koreloval s hodnotami LVFP a je v klinice nejčastěji využíván k neinvazivnímu odhadu LVFP. E/Ea > 15 charakterizuje nemocné se zvýšeným LVFP, E/Ea < 8 nemocné s normální hodnotou LVFP. Existují však stavy (akutní srdeční dekompenzace, významná mitrální regurgitace, přítomnost biventrikulární stimulace komor či hypertrofické kardiomyopatie), kdy E/Ea poměr při určování vzestupu LVFP selhává. V současné době se testují nové metody a parametry, které mohou neinvazivní průkaz vzestupu LVFP dále zpřesnit. Lze uzavřít, že echokardiografie je v současnosti vhodnou metodou pro neinvazivní průkaz vzestupu LVFP ve většině klinických situací. Dosud užívané parametry však nejsou dostatečně přesné pro určení LVFP u individuálního nemocného a zatím nemohou invazivně změřenou hodnotu LVFP zcela nahradit.

Ve svém sdělení autor seznamuje se současným stavem problematiky chirurgického řešení chronické žilní insuficience. Vychází přitom z poslední metodiky klasifikace tohoto závažného onemocnění (CEAP) a problematiku chirurgického řešení rozděluje na chirurgii povrchního žilního systému, chirurgickou léčbu spojek (perforátorů) a možnosti chirurgického řešení v případě onemocnění hlubokého systému (problematika refluxu a obstrukce). Zdůrazňuje nutnost komplexního přístupu ke každému pacientovi a vyzdvihuje význam kompresivní a medikamentózní terapie spolu s nezbytností přijetí režimových opatření jako celoživotní strategie v léčbě chronického stadia žilní insuficience. Lehké formy chronické žilní insuficience, a s tím spojené kosmeticky nevzhledné varixy dolních končetin, doznaly v posledních letech značného pokroku v terapii. Některé z těchto moderních metod léčení varixů dolních končetin jsou ve sdělení podrobně rozvedeny.

Karcinom prostaty je jednou z hlavních příčin úmrtí souvisejících s nádorovým onemocněním u mužů a stále nevyléčitelným v metastatické formě. I přes počáteční odpověď na androgenní blokádu nemoc postupně graduje v hormonálně refrakterní onemocnění vytvářející kumulativní genetické změny v nádorových buňkách. Docetaxel jako první cytostatikum prokázalo malý benefit na přežití u metastatického hormonálně refrakterního karcinomu (HRCP). Ve snaze zlepšit přežití, několik nových léků cílených na proliferaci, angiogenezi, apoptózu je v současné době v prověřování jak v monoterapii, tak v kombinaci s cytostatiky. Klinické studie hodnotí inhibici růstu nádorových buněk prostaty vitaminem D v kombinaci s cytotoxickou léčbou. Inhibitory angiogeneze, stejně jako blokátory receptoru pro epidermální růstový faktor jsou také v rámci klinických zkoušek v různých kombinacích.

Komplikovaná infekce močových cest je taková, která je spojena s anatomickými nebo funkčními odchylkami urotraktu, nebo s faktory zvyšujícími pravděpodobnost vzniku a šíření infekce nebo selhání léčby. Někdy může jít o jedinou příčinu, většinou se ale jedná o kombinaci více faktorů. Základem léčby je správné identifikování příčiny infekce, intenzivní antimikrobiální léčba, řešení případné abnormality urotraktu a celé spektrum podpůrných opatření.

Článek popisuje různé terapeutické možnosti v nemocniční a ambulantní léčbě hemoroidů, společně s použitím novějších přístrojů používaných k léčbě hemoroidů. Tyto nové přístroje, jako jsou Liga Sure, PPH stapler a radiofrekvenční ablace byly vytvořeny tak, jak se lékaří snaží nalézt „Svatý Grál“ léčby hemoroidů, kterým je bezbolestná hemoroidektomie. Autoři zhodnotili současné metody a poskytují názory na správné užití těchto možností léčby.

Dráždivý tračník a funkční zácpa patří k nejčastěji se vyskytujícím funkčním poruchám trávicího traktu, které postihují značné procento populace rozvinutých zemí. V klinickém obraze dráždivého tračníku převládá bolest břicha a/nebo břišní diskomfort zmírňující se po defekaci a/nebo související se změnou formy či frekvence stolice. Hlavním symptomem funkční zácpy je trvale obtížné, málo časté vyprazdňování tuhé stolice, nezřídka spojené s pocitem neúplného vyprázdnění. Patogeneze obou onemocnění není přes extenzivní výzkum známa. Předpokládají se poruchy neurohumorální regulace funkce tračníku vznikající u geneticky disponovaných osob působením nepříznivých zevních faktorů. Porušená regulace vede ke změnám motility, sekrece a viscerální senzitivity střeva, jejichž důsledkem je vznik charakteristických symptomů. Obě onemocnění mají chronický průběh, často výrazně snižující kvalitu života pacientů. Pokud chybí alarmující příznaky, lze diagnózu stanovit přímo, na základě přítomnosti charakteristických symptomů a normálního fyzikálního nálezu jako pozitivní diagnózu. Další vyšetření nejsou nutná, s výjimkou rozlišení jednotlivých typů těžké funkční zácpy. Terapie je komplexní, cílená na dominující symptom, základem její úspěšnosti je vytvoření vzájemné důvěry mezi lékařem a pacientem.

Pravidelný pláč a diskomfort v prvních měsících života trápí velké procento kojenců. Část z nich splňuje kritéria koliky. Vzhledem k nejasné etiologii není pro lékaře jednoduché zvolit léčebná opatření. Jednoznačný efekt přináší vyloučení produktů z kravského mléka u dětí s alergií na kravskou bílkovinu. Pozitivní efekt mají mimo jiné i probiotika.

Familiární kombinovaná hyperlipidemie je nejčastější familiární hyperlipidemie s vysokým rizikem časné manifestace aterosklerózy. Autoři v přehledném článku uvádějí současné poznatky týkající se prevalence, etiopatogeneze, laboratorních nálezů, diagnostických kritérií, klinického obrazu a možností léčby familiární kombinované hyperlipidemie.

-

Ultrafialové záření může při dlouhodobé expozici způsobit chronická kožní poškození – aktinické stárnutí kůže a kožní rakovinu. Přispívá k tomu expozice v soláriích, která v ČR zatím nebyla kontrolována. Ve většině solárií intenzita záření přesahuje evropskou normu. Pro chorobně nezřízené opalování se vžil termín tanorexie. Pro obhajobu opalování byla zneužita potřebnost fotosyntézy vitaminu D v kůži. Ten však může být doplňován stravou. Systematicky prováděná osvěta snad konečně zastaví neustále narůstající incidenci zhoubných nádorů kůže v ČR.

V letech 1959–2006 bylo u českých mužů evidováno 81 884 nových karcinomů prostaty (KP) s nárůstem z 12,3 na 96,1 na 100 tis. mužů. Úmrtnost se zvýšila z 21,3 na 27,2 na 100 tis. mužů. Podíl KP ze všech nádorů se zvýšil u incidence ze 7,1 % na 13,2 %, u mortality z 6,7 % na 8,9 %. V letech 1989–2005 vzrostla prevalence KP z 98 na 408,5 na 100 tisíc mužů a dosáhla téměř 20 500 žijících. Z 11 183 nemocných s vícečetnými KP bylo evidováno 4 608 primárních a 6 575 následných případů, představujících 17,4 % ze všech evidovaných KP v letech 1976–2005. Z primárních KP bylo léčeno 89,7 % duplicit a 10,3 % multiplicit. Počet primárních KP vzrostl na 282 v roce 1996 a pak klesal, následných KP trvale rostl na 705 v roce 2005. Téměř polovina KP se vyskytla ve věku 70–79 let a třetina ve věku 50–69 let. Poměr 1 115 (21,3 %) synchronních a 4 121 (78,7 %) metachronních následných novotvarů byl 1:3,7 s průměrnou dobou vzniku následného novotvaru 4,1 roku. Z 5 236 následných novotvarů po primárních KP byly nepočetnější nádory kůže 28,6 %, trávicí 26,7 %, močové 17,8 % a respirační 10,9 % soustavy. Z 5 613 novotvarů před KP jako druhou diagnózou, bylo 35,3 % nádorů kůže, 21 % trávicí, 19,6 % močové a 8,7 % respirační soustavy. Z nemocných s primárním KP k 17. 10. 2007 žilo 22,4 % a zemřelo 77,6 %, s následným KP žilo 31,6 % a zemřelo 68,4 % mužů. Vzhledem k výskytu KP ve spojení s dalšími novotvary není u české populace zatím dostatečná intervence ke zdravému životnímu stylu také vzhledem k očekávanému počtu 42 tisíc mužů, žijících s KP v roce 2015.