Fulltextové hledání

Léčba poruch lipidového metabolizmu se stala základní součástí intervence u osob se zvýšeným rizikem kardiovaskulárních onemocnění. Existují komplexní doporučení pro změnu diety a pohybového režimu, které jsou základem úspěchu léčby. Je dostupná řada hypolipidemik (statiny, fibráty, pryskyřice, ezetimib, niacin). Hladiny krevních lipidů příznivě ovlivňují i další léčiva (antiobezitika, některá antidiabetika, estrogeny). Při výskytu nežádoucích účinků léčby je nutné otestovat toleranci jiných léků ze skupiny, případně dosáhnout kompenzace metabolické poruchy kombinací hypolipidemik.

Genetická podmíněnost vnímání bolesti je v posledních letech všeobecně přijímaný názor. Polymorfizmy DNA v rámci genů mohou ovlivňovat například míru exprese těchto genů a zasahovat do přenosu nervového signálu či způsobu zpracování nervových signálů. Asociační studie jsou jedním z nástrojů vyhledávání genů, které souvisejí s vnímáním bolesti. Cílem mnohých výzkumů se v dnešní době stává možnost genetického ovlivnění vnímání bolesti. První úspěšné experimenty na potkanech odhalily použitelné cílové geny pro ovlivnění genovou terapií za účelem potlačení bolesti. Je pouze otázkou několika let, kdy se podaří dořešit některé problémy spojené především s nalezením vhodného a bezpečného mechanizmu cíleného přenosu genu do nitra nervových buněk a aplikovat genovou terapii také při léčbě bolesti.

Akutní psychotický stav je závažnou duševní poruchou potenciálně nebezpečnou pro pacienta i jeho okolí. Etiologicky může vzniknout na podkladě endogenních psychóz, jako jsou schizofrenie či bipolární afektivní porucha, následkem užívání návykových látek, jako jsou halucinogeny, psychostimulancia či kanabinoidy, či v důsledku organického onemocnění mozku, celkového somatického onemocnění nebo iatrogenně po podání některých farmak. Úlohou praktického lékaře je odebrat anamnestická data, provést fyzikální vyšetření, ordinovat základní laboratorní odběry a zajistit psychiatrické vyšetření. V případě nespolupráce pacienta, který ohrožuje sebe či okolí, by se praktický lékař měl podílet na hospitalizaci i proti pacientově vůli. Praktický lékař by též měl ordinovat farmakologickou léčbu za účelem tišení akutního neklidu. Případná dlouhodobá léčba antipsychotiky by měla být indikována psychiatrem.

V předloženém sdělení jsou formulovány terapeutické přístupy k pacientům s bakteriálními záněty plic v nemocničním i komunitním prostředí.

Autoři hodnotí výsledky urologické péče o nemocné po spinálním traumatu s neurogenní dysfunkcí dolních močových cest od vzniku spinální jednotky (SJ)...

Human papillomavirus (HPV) zodpovídá za vznik řady epiteliálních lézí, zejména v anogenitální oblasti, z nichž nejznámější jsou špičaté kondylomy condylomata accuminata. Podle posledních výzkumů hraje lidský papilomavirus také určitou úlohu v etiologii slizničních dysplastických změn a při vzniku malignit urogenitálního ústrojí. Léčíme pouze makroskopické léze – jsou kondylomy, subklinické léze léčbu nevyžadují. Nebylo totiž prokázáno, že by kterýkoliv z dosud užívaných způsobů léčby vedl k úplné eradikaci HPV viru ze tkání (5).

Maligní onemocnění prostaty u psů je poměrně vzácné a postihuje především psy velkých plemen starší 6 let. Radikální léčba je omezena chirurgickými možnostmi veterinárních pracovišť, především však komplikovanou pooperační péčí, vyžadující znehybnění zvířete, aby nebyly předčasně vytaženy drény a katétry. Radioterapie je finančně nedostupná. Cytostatická léčba, včetně kombinace s hormonální terapií (vedle vysokých ekonomických nákladů) nemá valný význam. Proto zásadní léčbou ve veterinární praxi zůstává oboustranná orchiektomie (kastrace) jako bazální androgenní deprivace, kdy průměrná doba přežití nepřesahuje 12 měsíců. Autoři popisuji případ u psa plemene německý ovčák, kterého vyšetřili jako následné pracoviště pro mnohočetné píštěle vycházející z uretry. Kultivačně prokázána Escherichia coli. Histologicky byl verifikován středně diferencovaný adenokarcinom prostaty. Bylo provedeno radikální odstranění prostaty a vlastní modifikace derivace přední stěnou břišní. Pes byl po 30 měsících od operace bez známek generalizace a kontinentní.

V předloženém sdělení jsou formulovány terapeutické přístupy k pacientům s bakteriálními záněty plic v nemocničním i komunitním prostředí.

V roce 2002 bylo v Moravskoslezském kraji prokázáno u 76letého pacienta ve sputech odebraných v období šesti měsíců Mycobacterium celatum. V roce 1998 byl pacient léčen 1 rok pro tuberkulózu vyvolanou Mycobacterium tuberculosis, debacilizován, plicní nález regredoval, přetrvávala chronická kaverna v pravé plíci. Před definitivním stanovením diagnózy tuberkulózy byla provedena flexibilní bronchoskopie s cílem vyloučit nebo potvrdit primární bronchogenní karcinom. Při vyšetření byl zjištěn nález suspektní z malignity na pravé hlasivce. Na otorhinolaryngologickém oddělení byl nález hodnocen jako leukoplakie při chronické laryngitidě. Primární bronchogenní karcinom nebyl histologicky ani cytologicky potvrzen. Diagnóza spinocelulárního karcinomu laryngu byla histologicky potvrzena až při opakovaném vyšetření v roce 2002, v období izolací M. celatum. Před zahájením paliativní radioterapie byla aplikována profylaktická kombinovaná terapie antituberkulotiky. Stav pacienta se po ukončení radioterapie postupně zhoršoval za výrazných projevů kachektizace, za 2 měsíce po jejím ukončení zemřel, sekce nebyla provedena. V celém průběhu hospitalizace nedošlo u pacienta k progresi plicního nálezu, opakované izolace Mycobacterium celatum byly hodnoceny jako kolonizace a léčba antituberkulotiky byla indikována jako chemoprofylaxe před zahájením radioterapie vzhledem k reziduálnímu nálezu na pravé plíci, malignímu onemocnění a diabetu.

Deprese je nejčastější psychickou poruchou, která negativně ovlivňuje morbiditu a mortalitu somatických onemocnění. Řada biologických, psychologických a sociálních aspektů je zřejmě společná pro somatická a psychická onemocnění. Rozvoj antidepresiv byl velkým přínosem pro zkoumání etiopatogeneze deprese a pro léčbu deprese. Vývoj specifičtějších, bezpečnějších antidepresiv vedl k tomu, že jejich preskripce byla uvolněna pro lékaře prvního kontaktu a specialisty. Znalost mechanizmu účinku a dostupnost nových galenických forem vedla k obnovení zájmu o některé starší preparáty včetně trazodonu. Trazodon je specifické serotonergní antidepresivum charakterizované mírnou inhibicí zpětného vychytávání serotoninu a silnou blokádou serotoninových receptorů typu 5-HT 2A. V ČR je dostupný ve formě s pozvolným uvolňováním (Trittica AC). Kromě antidepresivního působení má anxiolytické vlastnosti a pozitivně ovlivňuje poruchy spánku včetně úpravy spánkové architektury. Tyto vlastnosti mohou být s výhodou uplatněny u depresí s převažující úzkostí a nespavostí.

Významnou součástí diagnostiky infekcí močových cest je bakteriologické vyšetření moče s kvantifikací mikrobiálního nálezu

Infekce parazitickými červy (helmintózy) patří k nejčastějším lidským onemocněním. Jedná se většinou o chronické infekce, jež se bez specifické chemoterapie mohou rozvíjet řadu let i desetiletí. Nemocný člověk je většinou zdrojem infekce, k níž může dojít perorálně kontaminovanou potravou a vodou, perkutánně, neporušenou kůží (schistozomózy, ankyloztomózy) či po sání specifického přenašeče (filariózy). Trichinelóza, toxokaróza a hydatidóza jsou zoonózy. Předkládaný článek podává přehled léčebných možností u nás rozšířených helmintóz. Z importovaných infekcí jsou zahrnuty ty, s nimiž se v našich podmínkách častěji setkáváme. K terapii střevních nematodóz se užívají benzimidazoly, u taenióz jsou lékem volby niklosamid a praziquantel, schistozomózy a další trematodózy léčíme praziquantelem, filariózy dietylkarbamazinem a ivermektinem. U tkáňových helmintóz lehké infekce většinou neléčíme, u hydatidózy a neurocysticerkózy se kombinují chirurgické postupy s podáním antihelmintik (albendazol, praziquantel).

Významnou součástí diagnostiky infekcí močových cest je bakteriologické vyšetření moče s kvantifikací mikrobiálního nálezu (Tab. 1)...

Východisko: U pacientů po chirurgické revaskularizaci myokardu (CABG), kteří se vracejí s rekurencí anginy pectoris (AP), je reoperace rizikovější, než primooperace. Perkutánní koronární intervence (PCI) je méně riziková metoda léčby těchto pacientů. Málo je zatím známo o primární úspěšnosti a efektivitě PCI u diabetiků po CABG. Cíl práce: Cílem práce bylo porovnat primární úspěšnost a efektivitu PCI u diabetiků a nediabetiků po CABG při střednědobém sledování. Metodika: V prospektivní studii bylo 130 po sobě jdoucích pacientů s rekurencí AP po CABG, u kterých byla provedena PCI, rozděleno do 2 skupin – diabetici (54 pacientů) vs. nediabetici (76 pacientů). U nemocných byla zaznamenána základní demografická data, byla sledována kompletnost chirurgické revaskularizace a doba od operace k PCI, primární úspěšnost PCI, kompletnost revaskularizace při PCI, užití stentů a výskyt komplikací PCI. Pacienti byli ambulantně sledováni v šestiměsíčních intervalech po dobu 2 let. Sledovali jsme symptomatologii před a po výkonu, výskyt rekoronarografie a reintervence, výskyt restenózy a klinických příhod ve sledovaném období. Výsledky: Obě skupiny byly srovnatelné v základních demografických charakteristikách. Levá mammární tepna (LIMA) byla použita k revaskularizaci u 70,4 % diabetiků a u 59,2 % nediabetiků (p=0,2). Diabetici přicházeli k rekoronarografii za 3,8 roku po CABG, nediabetici za 4,6 roku (p=0,2). Závažnost AP byla u diabetiků před intervencí v průměru 3,4 stupně dle CCS klasifikace, u nediabetiků 3,3 stupně (p=0,04), po intervenci 2,0 stupně respektive 1,8 stupně (p=0,5; v čase v obou skupinách p < 0,001). Primární úspěšnost PCI byla u diabetiků 94,4 %, u nediabetiků 93,4 % (p=0,8), kompletní revaskularizace bylo dosaženo u 51,9 % diabetiků a 67,1 % nediabetiků (p=0,08), komplikace PCI se vyskytly u 14,8 % diabetiků a 14,5 % nediabetiků (p=0,9). Ve sledovaném období jsme prováděli rekoronarografii u 53,7 % diabetiků a 35,5 % nediabetiků (p=0,04), reintervenci u 51,9 % diabetiků a 26,3 % nediabetiků (p=0,01) a klinickou restenózu jsme pozorovali u 22,2 % diabetiků a 9,2 % nediabetiků (p=0,2). Závěry: U diabetiků po chirurgické revaskularizaci myokardu, u kterých je prováděna PCI pro rekurenci AP, je zřetelný trend k nižší ejekční frakci, k vyššímu věku, k častějšímu výskytu hypertenzní nemoci a k časnějšímu provádění rekoronarografie (PCI) v porovnání s nediabetiky. Diabetici jsou před PCI více symptomatičtí, než nediabetici, v obou skupinách přináší PCI výraznou úlevu od AP. Primární úspěšnost PCI a výskyt periprocedurálních komplikací je srovnatelný mezi diabetiky a nediabetiky, u diabetiků je méně často dosaženo při PCI kompletní revaskularizace. Při dvouletém sledování je u diabetiků častěji prováděna rekoronarografie a reintervence, je u nich zřetelný trend k vyššímu výskytu klinické restenózy. Výskyt klinických příhod je ve sledovaném období srovnatelný mezi skupinami.

Depresie patria medzi najčastejšie psychické poruchy starých ľudí. Zdravotný, ekonomický a sociálny dopad týchto porúch v starobe je vážnejší ako v mladších vekových obdobiach. Depresia v starobe patria tiež medzi zriedkavo diagnostikované a ešte zriedkavejšie adekvátne liečené psychické poruchy. Prehľadná práca referuje o novších zisteniach, ktoré sa týkajú epidemiológie, etiológie a klinických charakteristík depresií v starobe. Vyšší vek ovplyvňuje všeobecné zásady farmakoterapie a profylaxie depresie. Pôsobí ako patoplastický faktor na klinické prejavy a priebeh depresie. Zvyšuje citlivosť na niektoré nežiaduce účinky antidepresív, napr. na extrapyramídové, kardiovaskulárne, kognitívne. Je limitujúcim faktorom zaradenia do kontrolovaných štúdií a takto ovplyvňuje rozsah zistení kvality EBM (Evidence Based Medicine – medicíny založenej na dôkazoch). Prehľad literárnych údajov o liečbe sa obmedzil na akútnu liečbu antidepresívami a biologickými metódami.

Močové infekce jsou nejčastější bakteriální infekce. Postihují člověka od narození do konce života v závislosti na pohlaví a věku. Diagnostika a léčba komunitních močových infekcí spočívá převážně na bedrech praktických lékařů. Urolog vyšetřuje obvykle až pacienty s komplikovaným průběhem onemocnění. V rámci mezioborové spolupráce hledáme optimální postupy diagnostiky a léčby. Vedle ekonomického aspektu (výdaje na diagnostiku a terapii, pracovní neschopnost) klademe důraz na prevenci recidiv a trvalých následků uroinfekcí.

Práce se zabývá problematikou panické poruchy u dětí a adolescentů. Podává přehled klinických projevů onemocnění, komorbidit, informuje o výskytu, diagnostice a průběhu. Jsou zmíněny i základní terapeutické postupy. S pacienty s panickou poruchou se až v 75 % případů jako první setkávají pediatři a dětští neurologové. Je také podrobněji rozebrán způsob edukace pacienta a rodičů.

Léčba pokročilých stadií karcinomu prostaty představuje vážný medicínský problém. Vzhledem k vedlejším účinkům kastrace, jako jsou ztráta libida a impotence, se alternativou u některých pacientů s karcinomem prostaty stává monoterapie antiandrogeny. Dobrou snášenlivost, minimum vedlejších účinků a zachování sexuálních funkcí vykazuje především léčba bicalutamidem. Cílem této práce bylo shrnutí poznatků o molekulárních mechanizmech účinku tohoto antiandrogenu a diskutovat naše výsledky se zaměřením na aktivitu telomerázy, dráhu nádorového supresoru p53 a apoptózu. Zejména nový poznatek o aktivaci dráhy p53 a apoptózy vyššími dávkami bicalutamidu může vést k diskuzi o jejich zavedení do léčebné praxe u androgen senzitivních karcinomů. Vyšší dávky než 150 mg bicalutamidu denně se v současné klinické praxi nepoužívají, protože ve srovnání s kastrací nezpůsobují další pokles hladin prostatického specifického antigenu. Dávkování až 600 mg bicalutamidu denně je však pacienty dobře snášeno a vzhledem k diskutovaným účinkům bicalutamidu, by mohly vyšší dávky přinést zlepšení terapie androgen senzitivních karcinomů.

Encefalitidy jsou zánětlivá onemocnění mozku, která jsou vyvolaná převážně viry, ale i ostatními mikroby. V klinickém obraze mohou jednotliví původci vyvolat asymptomatické onemocnění, mírný průběh, ale i velmi těžký průběh končící letálně. V následujícím článku jsem chtěla podat přehled některých encefalid a zabývat se problematikou vakcinace proti japonské encefalitidě a klíšťové meningoencefalitidě. Na závěr svého sdělení jsem uvedla pouze jednu krátkou kazuistiku pacienta s duální infekcí klíšťovou meningoencefalidou a lymskou borreliózou.

Náhlá srdeční smrt z kardiálních důvodů je jednou z nejčastějších příčin úmrtí nemocných se srdečním selháním. Primárním výstupem studie byla celková mortalita. Byla srovnávána léčba amiodaronem, resp. implantabilním kardioverterem-defibrilátorem proti placebu. U nemocných se srdečním selháním, NYHA klasifikace II/III a ejekční frakcí levé komory < 0,35, amiodaron neovlivnil mortalitu na rozdíl od implantabilního kardioverteru-defibrilátoru, který vedl k 23% redukci celkové mortality.

Mykotické infekce urogenitálního traktu jsou v běžné praxi s vyjímkou balanoposthitis mycotica málo časté, avšak téměř vždy závažné. Neobřezaný muž je obvykle infikován při pohlavním styku s partnerkou trpící vulvovaginózní mykózou pod klinickým obrazem mykotické balanitidy (balanoposthitis mycotica) event. uretritidy (urethritis non-specifica, u. mycotica). Obřezaný muž onemocní vzácně a musí být k infekci disponován (dlouhá doba expozice původcem, imunodeficit). U žen je obvykle postižena pochva a sekundárně močové cesty, avšak i žena onemocní mykotickým zánětem dolních močových cest jen v případě indispozice (vrozená vada urogenitálního traktu, systémové choroby, imunoalterace, nádorové postižení). Zásadní význam mají mykózy u nemocných s imunodeficiencí (transplantace, maligní onemocnění, vrozené poruchy imunity, pacient v režimu intenzivní péče, katetrizovaný pacient), kdy nejčastějším zdrojem infekce (translokací) je gastrointestinální trakt. U disponovaných jedinců má fungémie fatální průběh od 5–37 %.

Migréna je záchvatovité chronické onemocnění, projevující se bolestmi hlavy typického charakteru i specifickým průběhem záchvatů. Má své provokační faktory a doprovodné příznaky. Vzhledem k tomu, že neexistuje žádné pomocné vyšetření, které by migrénu jednoznačně potvrdilo či vyloučilo, je základem správné diagnózy pečlivá anamnéza. Léčbu migrény dělíme na akutní – potlačující bolest při vlastním záchvatu, a profylaktickou, která snižuje frekvenci a mnohdy i intenzitu záchvatů. V akutní léčbě jsou lékem volby specifická antimigrenika – triptany. Při volbě lékové formy se řídíme tíží záchvatu a přítomností doprovodných příznaků. Při volbě vhodného profylaktika pak zvažujeme přidružené choroby pacienta, frekvenci záchvatů a rovněž délku jednotlivých záchvatů migrény.

Diseminovaná forma BCG choroby je velmi vzácná, její incidence se uvádí v poměru 4,3/1 milion očkovaných kojenců. Až polovina případů se vyskytuje u dětí s vrozenou poruchou imunity. Autoři prezentují tříměsíčního kojence s rozvojem supurativní axilární lymfadenitidy a splenomegalie s kalcifikacemi po BCG očkování, která byla pozorována v průběhu neklonální lymfoproliferace a hypoplazie kostní dřeně.

Statiny jsou látky blokující biosyntézu cholesterolu inhibicí klíčového enzymu jeho metabolické dráhy, beta-hydroxy-beta-metylglutaryl-CoA (HMG-CoA) reduktázy. Řada velkých klinických studií prokázala u statinů dobrou toleranci, relativní bezpečnost a především účinnost, která se projevila snížením kardiovaskulární morbidity a mortality u pacientů s hypercholesterolémií, kde jsou tato hypolipidemika primárně indikována. Preklinický výzkum za posledních 5 let dokázal, že statiny vykazují v buněčných systémech pleiotropní efekt. Ten je důsledkem jejich přímého i nepřímého působení na regulační mechanizmy buněčného cyklu, diferenciace, apoptózy a na řadu dalších fyziologických dějů, které hrají důležitou roli i v procesu onkogeneze. Abychom však byli schopni zodpovědně posoudit skutečný přínos statinů pro chemoprevenci nebo pro terapii nádorových onemocnění, bude nezbytné přímo za tímto účelem uskutečnit více prospektivních klinických studií. Do té doby bychom ale rozhodně neměli opomíjet stávající indikace používání statinů, neboť kardiovaskulární onemocnění jsou jednou z nejčastějších příčin úmrtí i u onkologických pacientů.

Seboroická dermatitida je chronicky probíhající dermatóza vázaná na seboroickou lokalizaci, tzn. oblasti hlavy a trupu, kde je nejvíce mazových žláz. V etiopatogenezi hrají hlavní roli kvasinky rodu Malassezia. Klinicky se projevuje erytémem různé intenzity a šupinami, jen někdy mírným svěděním. Vzhledem k různým klinickým formám u kojenců i v dospělosti může být diagnostika seboroické dermatitidy obtížná. V současné době se k léčbě používají především lokální antimykotika, která jsou k dispozici v různých lékových formách, včetně šamponů, u výraznějších zánětlivých forem slabě a středně účinná kortikosteroidní externa, event. jejich kombinace s antimykotiky.

Na konci minulého století byl zjištěn výrazný protimyelomový účinek u thalidomidu, reprezentujícího nový typ protinádorových tzv. „biological based“ léků. Tato nejnovější generace léků s protimyelomovým účinkem interferuje s jednou nebo více reakcemi či vazbami mezi nádorovou buňkou a jejím okolí. Blokuje tak růst myelomových buněk a myelomové buňky jsou směřovány ke smrti. Tyto léčebné přípravky jsou dnes označovány pojmy antiangiogenní a/nebo imunomodulační (IMiDs – immunomodulatory drugs) léky. Thalidomid prokázal mimořádnou účinnost u nemocných s mnohočetným myelomem. Je testován i u řady dalších hematologických a onkologických diagnóz. V monoterapii nebo v kombinaci s kortikoidy je dnes rutinně používán v léčbě relapsu mnohočetného myelomu na celém světě. Jeho použití u dalších hematologických nádorových onemocnění a rovněž tak solidních nádorů je prozatím jen experimentální.