Fulltextové hledání

Hypertenze u dlouhodobě dialyzovaných pacientů je častou komplikací ovlivňující jejich kardiovaskulární morbiditu a mortalitu. V terapii jsou základem dieta s omezením příjmu soli a tekutin, omezení fosforu v dietě a léčba vazači fosfátů, správná taktika dialýzy a antihypertenzní medikace. Vysoký příjem soli a vysoká koncentrace natria v dialyzačním roztoku jsou spojeny s žízní a zvýšeným příjmem tekutin, a to vede při snížené reziduální diuréze k retenci tekutin. Při dialýze je nutno stanovit a dosáhnout optimální „suché hmotnosti“, tj. tělesné hmotnosti bez nadbytku vody v organizmu. Dostatečná délka hemodialýzy zajistí odstranění (ultrafiltraci) přebytečné tekutiny bez epizod hypotenze. Pokud dietou a dosažením suché hmotnosti nedocílíme cílového krevního tlaku (< 140/90 mmHg), pak léčíme antihypertenzivy. Optimální volbou jsou blokátory renin-angiotenzinového systému, které snižují mortalitu dialyzovaných, redukují hypertrofii levé komory, snižují aktivitu sympatiku, zlepšují endoteliální funkci a potlačují oxidativní stres. Některá antihypertenziva (některé ACEI a betablokátory) jsou dialýzou eliminována, proto je třeba přizpůsobit volbu léku a dobu podání. Jsou zapotřebí další kontrolované studie k zjištění optimální účinné léčby hypertenze u dialyzovaných.

Fibrilace síní (FS) je nejčastěji se vyskytující klinicky významná srdeční arytmie, jejíž prevalence narůstá s věkem. Z toho důvodu je FS přirovnávána k epidemii moderní doby a v posledních desetiletích na sebe poutá stále větší pozornost. Prudký nárůst znalostí týkajících se etiopatogeneze a terapeutických priorit FS spolu s technologickými pokroky v oblasti katetrových ablací vyústil v potřebu revize doporučených postupů z roku 2001. Inovované doporučené postupy kardiologických společností ACC/AHA/ESC, týkající se zásad péče o pacienty s FS, byly publikovány v roce 2006. Léčebná strategie péče o nemocné s fibrilací síní zahrnuje prevenci tromboembolie, kontrolu srdeční frekvence při arytmii nebo kontrolu srdečního rytmu. Komplexní léčba FS kombinuje farmakologické a nefarmakologické léčebné postupy. Farmakologické léčebné možnosti zahrnují: antikoagulaci nebo antiagregaci, léky s negativním chronotropním účinkem na síňokomorový uzel, antiarytmika, léky modulující systém renin-angiotenzin-aldosteron, statiny. Mezi nefarmakologické postupy patří elektrická kardioverze, katetrová ablace, kardiostimulace, kardiochirurgické výkony, endokardiální implantace aurikulárních okludérů. V článku jsou popsány zásady terapeutické rozvahy, farmakologická prevence tromboembolie, farmakologická kontrola komorové frekvence, farmakologická kardioverze a farmakologické postupy k udržení sinusového rytmu a farmakologické ovlivnění remodelace srdečních předsíní.

V článku jsou stručně předkládána základní doporučení a postup při léčbě primární (esenciální) arteriální hypertenze. Pojem prehypertenze je rozveden vzhledem k nedávno uvedeným výsledkům studie týkající se možnosti prevence rozvoje hypertenze. Jsou zde uvedeny příklady kombinací jednotlivých tříd antihypertenziv při přidružených nemocech hypertonika.

Autor v prehľadnom článku popisuje klinický obraz najčastejšie sa vyskytujúcich vývojových anomálií mozočka, Chiariho malformácie, Dandy-Walkerovu malformáciu a Joubertovej syndróm, najčastejšie nádory mozočka (PNET/MB, astrocytómy a ependymómy), zápalové a niektoré degeneratívne a metabolické ochorenia.

Poruchy chování jsou častými a závažnými symptomy u pacientů s demencí. V jejich léčbě se používá široká řada farmakoterapeutických přípravků s diskutabilní účinností. Článek podává přehled nejčastějších symptomů narušeného chování u demence (agitovanost, agresivita, poruchy nálady, poruchy spánku apod.) a jejich možné terapeutické ovlivnění, podložené nedávno publikovanými studiemi.

CGS syndrómy (contiguous gene syndromes) – syndrómy naliehajúcich génov sú ochorenia zapríčinené spravidla submikroskopickými chromozómovými anomáliami typu delécie a duplikácie, ktoré vedú k alterácii normálnej génovej dávky. Klinicky je každý z nich charakterizovaný špecifickým fenotypom rozpoznaným ako genetický syndróm prv, než sa zistila ich cytogenetická etiológia. V práci prezentujeme minimum klinicko-genetických poznatkov a 4 kazuistiky mikrodelečných syndrómov s neurobehaviorálnym fenotypom. Potvrdili sme ich u pacientov s Praderovým – Williho syndrómom (l5q 11.23 pat.), Angelmanovým (15q 11.23 mat.), Williamsovým (7q11.23) a Smithovým – Magenisovým (17p 11.2). Vývinové a osobnostné charakteristiky zahŕňali: chýbanie sacieho reflexu od narodenia s následnou hyperfágiou, zmeny spánkového rytmu, agresivitu, sebapoškodzovanie, rôzny stupeň mentálneho deficitu, hyperaktivitu, poruchy vývinu reči, záchvaty smiechu, a logorhoe. Majú vysokú diagnostickú hodnotu a pri ich nevysvetlenej etiológii sú indikáciou molekulovo-cytogenetického vyšetrenia.

V praxi často stretávame pacientov s rôznymi záchvatovými ťažkosťami, ktoré je potrebné oddiferencovať od epileptických záchvatov (EZ). Okrem psychogénnych neepileptických záchvatov (PNEZ) sú to tzv. organické neepileptické záchvaty (ONEZ). Najčastejšie sa vyskytujú poruchy krvného zásobenia mozgu (najmä synkopy), tranzitórne ischemické ataky a migréna. Extrapyramídové poruchy sú zastúpené myoklonom, paroxyzmálnymi dyskinéziami a rôznymi druhmi tremoru. Poruchy spánku zo skupiny dyssomnií (kataplexia), ale hlavne parasomnií (somnambulizmus, pavor nocturnus, nočná mora, porucha správania počas REM spánku) môžu mať taktiež za následok stanovenie chybnej diagnózy epilepsie. K ďalším ONEZ radíme tzv. kmeňové záchvaty, endokrinné poruchy so záchvatovým priebehom (karcinoid, inzulinóm) ako aj prejavy niektorých metabolických porúch (porfýria, intoxikácie).

Autoři prezentují první orientační pohled na problematiku SIDS (SIDS – Sudden Infant Death Syndrome – syndrom náhlého úmrtí kojenců) v rámci celé České republiky za 6leté období – v letech 1999–2004. Za uvedené období se podle statistických údajů v České republice vyskytlo 115 úmrtí na SIDS a jeho incidence byla 0,207 na 1000 živě narozených dětí.

V přehledném článku jsou charakterizovány možné vztahy epilepsie, fyziologického spánku a poruch spánku z pohledu klinického i některých elektrofyziologických projevů. Ovlivnění epilepsie a spánku je možné z řady pohledů, vliv spánku na epilepsii a epilepsie na spánek, vliv spánku na elektroencefalografické projevy epilepsie v interiktálním a iktálním období, vztah některých epileptických záchvatů a některých parasomnií. V následujícím textu jsou uvedeny některé z těchto vztahů, na které je dobré v každodenní práci s pacienty s epilepsií pamatovat.

Bipolárna afektívna porucha (BAP) je komplexná porucha, ktorej liečba vyžaduje nasadenie a kombináciu veľkého počtu psychofarmák, ako sú stabilizátory nálady, antidepresíva, anxiolytiká, hypnotiká a samozrejme antipsychotiká. Racionálna kombinácia niektorých z týchto medikácií, správne dávkovanie, trvanie liečby a individualizácia liečby spolu so psychoedukáciou predstavuje ideálnu formu liečby. V tejto práci priblížime najnovšie trendy v liečbe BAP, výhody a nedostatky dostupných farmák, zameriame sa na jednotlivé preparátya tiež preberieme možnosti liečby tejto poruchy v gravidite a počas laktácie.

Dýchání je základní vitální funkce nezbytná pro život. Poruchy dýchání provázejí nejen onemocnění dýchacího systému, ale také některá neurologická onemocnění. U takto nemocných je důležitá včasná diagnostika poruch dýchání. Tyto poruchy mohou být provázeny oslabením inspiračních i exspiračních svalů, změnou dechových pohybů, dušností, limitací pohybové aktivity a tím také omezením denních činností. Pokud nejsou tyto poruchy včas diagnostikovány, může docházet k akutní nebo chronické respirační insuficienci. Cílem tohoto článku je podat informace o možných poruchách dýchání u onemocnění spojených s postižením centrálního a periferního nervového systému a u svalových onemocnění.

Nespavost je nejčastější spánkovou poruchou, se kterou se setkáváme ve specializovaných ambulancích pro poruchy spánku a bdění. Vyskytuje se v každém věku, postihuje obě pohlaví s mírnou převahou žen. Tento článek se věnuje léčbě chronické nespavosti a upozorňuje na rozdíly v souvislosti s věkem pacienta. Obě možné metody, farmakoterapie i psychoterapie (zejména kognitivně behaviorální psychoterapie – KBT), jsou uplatnitelné u nespavců každého věku, až na jisté výjimky. Dlouhodobé užívání benzodiazepinových i nebenzodiazepinových preparátů je rizikové pro nespavce, u kterých je přítomen organický psychosyndrom, narušené kognitivní funkce. Preparáty obou uvedených lékových skupin narušují kognitivní funkce a můžou narušit kvalitu vědomí – indukovat delirium. KBT je uplatnitelná samostatně, nebo v kombinaci s farmakoterapií. KBT nelze využít u pacientů s organickým psychosyndromem a osobnostní strukturou, která neumožňuje spolupráci.

Spánková medicína má v českých zemích více než padesátiletou historii. Česká odborná společnost – ČSVSSM – Česká společnost pro výzkum spánku a spánkovou medicínu vznikla postupně díky aktivitě několika skupin lékařů z různých oborů (neurologie, pneumologie, otorhinoralyngologie, psychiatrie) před několika lety a teprve v říjnu roku 2001 byla registrována. Kvůli nepochopení charakteru společnosti zabývající se problematikou spánku, jejímu multioborovému složení a současně jednotnosti problematiky ze strany ČLS JEP byla nakonec registrována ministerstvem vnitra jako občanské sdružení...

Plicní arteriální hypertenze (PAH) představuje heterogenní skupinu chorob, pro něž je společná přítomnost prekapilární plicní hypertenze, podobná patofyziologie (s podílem vazokonstrikce, remodelace plicních cév a trombózy) a možnost specifické farmakoterapie. Do skupiny PAH je vedle idiopatické a familiární PAH řazena především PAH při systémových onemocněních pojiva, vrozených levo-pravých zkratech, portální hypertenzi, HIV infekci a abúzu některých anorektik. Plicní hypertenze bývá přítomna asi u 10 % nemocných s vrozenou srdeční vadou v dospělosti. Nejčastěji se jedná o důsledek recirkulace přes levo-pravý zkrat. Plicní hypertenze postupně progreduje, nemocní se stávají symptomatičtí a umírají ve třetí až páté dekádě života. Názory na konvenčně používané neinvazivní léčebné postupy (antikoagulace, oxygenoterapie, hemodiluce) jsou často kontroverzní. Parenterální léčba prostanoidy zlepšuje funkční zdatnost a hemodynamiku, je však zatížena řadou komplikací. Transplantace srdce a plic nebo trasplantace plic s korekcí vrozené srdeční vady může představovat řešení pro přísně selektovanou skupinu nemocných po vyčerpání konzervativní léčby. V posledních letech je velkým pokrokem v léčbě PAH možnost specifické perorální terapie. Byla úspěšně testována především u idiopatické PAH a PAH u systémových onemocnění pojiva. V loňském roce byly publikovány výsledky první randomizované klinické studie u nemocných s Eisenmengerovým syndromem. Léčba bosentanem (duální antagonista endotelinových receptorů) nezhoršovala desaturaci a vedla ke zlepšení funkční zdatnosti a hemodynamiky.

Sekundární hypertenze je definována jako zvýšení krevního tlaku známou, mnohdy léčebně ovlivnitelnou příčinou. Je uveden všeobecný návod na klinické a laboratorní vyšetření u sekundárních forem hypertenze. Nejčastějšími příčinami jsou onemocnění ledvinného parenchymu, renovaskulární hypertenze a primární hyperaldosteronizmus.

Není divu, že jsme my praktičtí lékaři – rovněž specialisté na všeobecnou medicínu – těmito protichůdnými situacemi rozladěni. Nelíbí se nám stále malá ochota zdravotnického managementu chápat praktického lékaře jako odborníka. Přesto v sobě hledáme sílu k empatii a snažíme se pacienty přesvědčit, že jako administrativně „ne tolik uznávaní odborníci“ jsme pořád schopni dát našim nemocným hodně, a navíc tvořivým způsobem. My praktičtí lékaři víme o těžkostech a bolestných stavech našich nemocných hodně. Víme možná nejvíce také o jejich zranitelnosti a touze po vlídné péči. Můžeme tedy svým nemocným přinášet jak drobné, tak i zásadní formy pomoci nejen v přímém medicínsko-technologickém pojetí současné medicíny, ale i v izolovaných pojetích některých terapeutických doporučení, která nepřihlížejí k celkovému klinickému obrazu koincidujících nemocí.

Práce se zabývá současným postavením různých skupin mukolytik v léčbě respiračních zánětů. Mukolytika lze rozdělit na léky potencující efekt surfaktantu (deriváty bromhexinu), thiolové látky štěpící SH skupiny mucinů a enzymatické působky. Kromě ovlivnění reologie hlenu jsou uvedeny základní účinky, jako je antioxidační, protizánětlivý a antibakteriální efekt. Práce zdůrazňuje současný význam mukolytik dle platných klinických doporučení léčby chronické obstrukční nemoci (CHOPN). Jsou komentovány nové multicentrické studie, které přinesly další zajímavé informace o ovlivnění CHOPN ve vztahu k počtu exacerbací, trvání symptomů a zlepšení plicních funkcí. Je hodnocen také vliv na kvalitu života a ekonomický dopad léčby. Práce zdůrazňuje pohled na mukolytika prismatem medicíny podložené důkazy.

Od pátku večera do nedělního poledne 7.–9. října 2005 se v metropoli Jižních Čech konaly XXI. Lékárnické dny. Oproti minulým létům jsme začátek posunuli až na páteční večer a zdá se, že jsme udělali dobře, přijelo více než 160 lékárníků z celé České republiky. Nosným tématem byl tentokrát diabetes mellitus a jeho terapie. Navázali jsme tak na rok diabetu pro lékárníky, protože právě v roce 2005 proběhl edukační cyklus DIA 2005 pořádaný Českou lékárnickou komorou.

Systolický krevní tlak (TK) je určován srdečním výdejem, kapacitou a elasticitou arteriálního řečiště, diastolický tlak především odporem periferních cév. TK se mění v závislosti na pohlaví a vývoji dítěte, který souvisí s věkem a pohlavím. Hodnoty TK jsou rozdílné ve dne a v noci a mění se také bezprostředně podle požadavků organizmu při tělesné zátěži, při extrémní okolní teplotě, z psychických příčin a při onemocnění. Za zvýšený považujeme TK tehdy, jestliže překročí 90. percentil hodnoty pro příslušný věk a pohlaví s přihlédnutím k tělesné výšce a který byl naměřený nejméně při 3 měřeních. Tlak posuzujeme podle tabulek uvedených ve „The fourth report on the diagnosis, evaluation, and treatment of high blood pressure in children and adolescents“ z roku 2004 (2). Klasifikace hypertenze na základě pouze jednoho měření je až u 20 % nemocných chybná.

Komplex poruch metabolizmu, který zahrnuje abdominální obezitu, elevaci krevního tlaku, poruchu glukózové tolerance a změny hladin krevních lipidů, se nazývá metabolický syndrom (MS). Prevalence MS je u pacientů se schizofrenií vyšší než v běžné populaci a jeho výskyt pravděpodobně přispívá k jejich zvýšené mortalitě. Vliv farmakoterapie na vznik metabolického syndromu se stal předmětem zájmu psychiatrů po zavedení antipsychotik druhé generace do praxe. Studie asociace metabolického syndromu s léčbou antipsychotiky dosvědčují potřebu monitorovat u léčených pacientů metabolické parametry. K prevenci vzniku metabolického syndromu přispívá psychoedukace a behaviorální techniky zacílené na změnu životního stylu a stravovacích návyků.

Zavedení antidepresiv způsobilo revoluci nejen v léčbě deprese, ale také v pohledu, jak této poruše rozumět. V tomto článku diskutujeme léčbu deprese se zaměřením na hodnocení pacienta, výběr léků a strategie v případě rezistence na léčbu.

Farmakogenetika je interdisciplinárním oborem, který se zabývá vztahem mezi genetickou dispozicí jedince a účinkem podávaných léčiv na úrovni jednotlivých genetických polymorfizmů. Od padesátých let minulého století prošla farmakogenetika vývojem od dílčích pozorování a nepřímých indicií k dnešním, vysoce paralelním analýzám genetických polymorfizmů ovlivňujících účinky podávaných léčiv. Teprve v poslední době jsme svědky nástupu farmakogenomických metod, které umožňují sledovat efekt podané látky na globální expresi genetické informace na úrovni transkriptomu, proteomu či metabolomu. Současně vzniká nutrigenetika a nutrigenomika, založená na zjištění, že běžná dieta obsahuje řadu biologicky aktivních látek, jejichž účinky na vznik, průběh a terapii řady onemocnění jsou opět závislé na genetické dispozici. Společným cílem farmakogenomiky a nutrigenomiky je individualizovaná medicína, kdy na základě prediktivních genetických testů bude možné zvolit vhodný typ a dávku farmaka a dietního režimu pro konkrétního pacienta.

Spánková medicína má v českých zemích více než padesátiletou historii. Česká odborná společnost – ČSVSSM – Česká společnost pro výzkum spánku a spánkovou medicínu vznikla postupně díky aktivitě několika skupin lékařů z různých oborů (neurologie, pneumologie, otorhinoralyngologie, psychiatrie) před několika lety a teprve v říjnu roku 2001 byla registrována. Kvůli nepochopení charakteru společnosti zabývající se problematikou spánku, jejímu multioborovému složení a současně jednotnosti problematiky ze strany ČLS JEP byla nakonec registrována ministerstvem vnitra jako občanské sdružení

Kazuistika popisuje případ komplikace perkutánní transluminální koronární angioplastiky s implantací koronárního stentu pro nestabilní anginu pectoris. Pacient byl po 47 dnech od implantace koronárního stentu přijat na interní JIP v šokovém stavu, krátce po přijetí resuscitován, zavedena dočasná kardiostimulace a po přechodné stabilizaci stavu pacient 14 hodin od přijetí umírá. Při pitvě byl zjištěn absces v okolí stentu pravé koronární arterie perforující do perikardu a fibrinozně purulentní perikarditida.

Nespavost je definována poruchou usínání, přerušovaným spánkem (častým) a časným probouzením. Jedna či všechny uvedené podmínky vedou k nedostatečnému množství spánku, jehož důsledkem jsou denní stesky na neodpočatost a únavu. Výskyt nespavosti v populaci je velmi častý. Klasické dělení rozeznává primární a sekundární insomnii. Primární nespavost rozdělujeme na 6 hlavních typů: psychofyziologická, paradoxní, akutní, z nesprávné spánkové hygieny, idiopatická, související s jinými onemocněními. V ordinaci praktického lékaře by mělo dojít na základě odběru anamnestických dat ke stanovení typu insomnie. Podání nebenzodiazepinových hypnotik a/nebo edukace ve spánkové hygieně (psychoterapie) jsou často postačující k léčbě nekomplikovaných typů insomnie a lze je uplatnit v ordinaci praktického lékaře. Složitější případy náleží specialistům či spánkovým poradnám.