Fulltextové hledání

Centrální pontinní myelinolýza patří spolu s extrapontinní myelinolýzou mezi syndromy osmotické demyelinizace. Vznikají především na podkladě rychlé korekce těžké hyponatremie a jejich projevy se různí. Uvádíme případ pacientky s rychlým rozvojem neuropsychiatrických projevů a parkinsonismu po korigované hyponatremii, kde byl původně zvažován polékový původ obtíží. Nález na magnetické rezonanci kompatibilní s centrální pontinní a extrapontinní myelinolýzou se objevil až s několikatýdenním zpožděním, v době, kdy již byly klinické příznaky na ústupu.

Zvýšená incidence bolestí hlavy u pacientů s roztroušenou sklerózou (RS) ve srovnání se zdravou populací je obecně známa. Prevalence v jednotlivých studiích, v jejich meta-analýzách a v jednotlivých publikovaných souborech pacientů má velký rozptyl 4-64 %. Ukazuje se, že je zvýšený výskyt bolestí hlavy v časné fázi RS a v průběhu relapsu je pravděpodobně ekvivalentem zánětlivé reakce na meningách u pacientů s RS. V tomto smyslu mohou být bolesti hlavy (migréna nebo tenzní typ bolestí hlavy - TTH) chápány jako symptom RS. Několik léků používaných v léčbě RS může způsobit bolesti hlavy nebo dekompenzovat migrénu, zhoršit kvalitu života a lékovou adherenci. V případě klasifikace primární bolesti hlavy jako komorbidity RS je nutno zahájit specifickou léčbu.

Diabetes mellitus je chronické metabolické onemocnění projevující se hyperglykemií. V současnosti představuje ve světě jednu z nějčastějších zdravotních komplikací a jeho incidence stále stoupá. Hyperglykemie je způsobena sníženou či chybějící sekrecí inzulinu nebo rezistencí periferních tkání k jeho účinku. Nekompenzovaný diabetes a hyperglykemie přinášejí řadu dalších komplikací, jako je retinopatie, nefropatie, kardiovaskulární onemocnění a další. Prediabetes je stav, který často přechází v diabetes mellitus a projevuje se zvýšenou hladinou glukózy v krvi či narušenou glukózovou tolerancí.

U třetiny pacientů po cévní mozkové příhodě (CMP) se rozvine klinicky významná deprese (PSD). Vyšší riziko je u pacientů s depresivní poruchou v anamnéze, rozsáhlejší CMP a výraznějším narušením motorických a kognitivních funkcí. S ohledem na spojení mezi PSD a vyšší mortalitou, horším výsledným fungováním a úrovní motorického a kognitivního postižení, je včasné rozpoznání PSD a její léčba zásadní krok v péči o pacienty po CMP. Dosavadní studie naznačují jak účinnost antidepresiv (AD) v léčbě PSD, tak efekt na celkové fungování včetně zlepšení motorického deficitu, podobně se AD jeví jako potenciálně použitelná preventivní intervence. První volbou zůstávají AD skupiny SSRI, je však nutno počítat s iniciálními nežádoucími účinky a možnými lékovými interakcemi a reflektovat možné zvýšené riziko krvácivých příhod. Jiná antidepresiva jsou buď spojena s vyššími riziky (tricyklická AD) nebo nejsou dostatečně prověřena (novější AD). Vzhledem k dobrému bezpečnostnímu profilu, účinnosti u starších osob a efektu na kognitivní funkce se zajímavou alternativou k SSRI jeví vortioxetin. Psychosociální intervence, minimálně zaměřené na edukaci o PSD, podpoře pečovatelů a zvyšování adherence k léčbě jsou nedílnou součástí intervencí a v kombinaci s AD zvyšují šanci na uspokojivý výsledek. Stimulační metody jsou aktuálně rezervované pro závažné případy PSD nebo jako alternativa AD, nicméně důkazy o účinnosti (a u ECT bezpečnosti) jsou limitované.

Nadměrná vybíravost ve stravování u dětí je problémem, se kterým se běžně potýkají praktičtí lékaři pro děti a dorost. Incidence této problematiky u předškoláků je dle různých zdrojů 14-50 %. Ve většině případů je růst těchto dětí přiměřený a jejich stravovací vybíravost odpovídá věku. Etiologie patologické nadměrné vybíravosti v jídle není zcela objasněná. Vliv faktorů životního prostřední a genetiky jsou jisté. Při přístupu k dítěti s podezřením na nadměrnou vybíravost v jídle je nutné pátrat po varovných anamnestických údajích a fyzikálních nálezech, které by mohly svědčit pro organickou příčinu obtíží. Důležité je adekvátní kvantitativní a kvalitativní vyhodnocení jídelníčku. V některých případech je ke zvážení podání potravinových doplňků a/nebo preparátů enterální výživy. Výsledky studií zabývajících se růstem, skladbou jídelníčku a vývojem nadměrně vybíravých dětí nejsou jednoznačné. Tyto rozpory jsou způsobené absencí jednotné definice problematiky, užitím různých dotazníků v různých studiích, spoléháním se na rodiče v získávání údajů a použitím různých velikostí porcí.

Hyponatremie patří mezi poměrně časté a vážné komplikace u ambulantních i hospitalizovaných pacientů. Je spojena se zvýšenou mortalitou a morbiditou. Klinická manifestace je velmi různorodá a za jejím rozvojem stojí velké množství příčin, včetně polékově iatrogenně navozených. Faktory podílející se na vzniku hyponatremie se mohou vzájemně kombinovat, příčiny nejsou často jednoznačně identifikovány, a proto zůstávají polékové hyponatremie nerozpoznány a poddiagnostikovány. Cílem tohoto sdělení je přinést literární přehled o potenciálu jednotlivých léčiv hyponatremii vyvolat, popsat patofyziologický mechanismus vzniku tohoto nežádoucího účinku a usnadnit management jeho řešení v klinické praxi.

Primární mediastinální velkobuněčný B-lymfom je samostatnou klinicky, histopatologicky a molekulárně geneticky definovanou podskupinou difuzního velkobuněčného B-lymfomu, která vyžaduje specifický léčebný přístup. Jsou popsány rekurentní genetické změny, které jsou pro toto onemocnění charakteristické. Mezi nejčastější získané aberace patří bodové mutace, strukturální přestavby a početní změny genů PDL1, PDL2, CIITA, JAK2, REL. Dochází tak k deregulaci NF-κB a JAK/STAT signálních drah, které hrají roli v regulaci genové exprese, buněčného cyklu a apoptózy a ke změnám povrchových antigenů, které mají dopad na komunikaci mezi buňkami imunitního systému. Potřeba diagnostických technik použitelných v rutinních laboratořích k odlišení tohoto onemocnění od ostatních velkobuněčných B-lymfomů je zřejmá. Genetické aberace mohou mít kromě prognostického významu i význam prediktivní u nově diagnostikovaného lymfomu tohoto typu, ale i v relapsu/progresi onemocnění, a do budoucna by se mohly stát novými terapeutickými cíli.

Akutní retrobulbární neuritida (RN) je nejčastější optická neuropatie. Typická RN je projevem demyelinizačního onemocnění a postihuje většinu pacientů s roztroušenou sklerózou. Vyskytují se i atypické formy RN, a to buď ve spojení s jinými autoimunitními nemocemi, nebo izolovaně. Odlišení od ostatních optických neuropatií je zásadní pro výběr léčby a další management pacientů, aby se zabránilo ztrátě zraku. Pomocné vyšetřovací metody zahrnují magnetickou rezonanci, vizuální evokované potenciály a vyšetření mozkomíšního moku. Za poslední desetiletí vstoupilo do klinické praxe několik nových zobrazovacích, laboratorních a elektrofyziologických metod.

GLP-1 receptorové agonisty sú novými antidiabetikami a nie je preskúmaný ich vplyv u diabetikov s prejavmi srdcového zlyhávania (SZ). K zodpovedaniu ich účinku u chorých so SZ poslúžila osobitná analýza štúdie LEADER. V nej bola podskupina diabetikov s prejavmi SZ v triedach NYHA I, II a III (1 667 pacientov, 18 %) a v celej štúdii bolo 9 340 diabetikov s vysokým kardiovaskulárnym rizikom randomizovaných k liečbe liraglutidom 1,8 mg alebo k liečbe placebom pri ostatnej štandardnej antidiabetickej liečbe.

Přítomnost krve ve stolici v novorozeneckém věku může být nevýznamný příznak, nebo může znamenat závažný stav, který vyžaduje rychlou diagnostiku a léčbu. Mezi závažné stavy s tímto symptomem patří novorozenecká kolitida způsobená různými infekčními agens. Autoři prezentují dva případy infekce Campylobacter jejuni u novorozenců. Klíčové je bakteriologické vyšetření výtěru z rekta. I v novorozeneckém věku lze použít makrolidy, délka léčby je obvykle 7-10 dní. Při včasné diagnostice a léčbě může kampylobakterová infekce novorozence proběhnout nekomplikovaně a bez celkové alterace stavu.

Imunoterapie je v současné době již plně etablovanou léčebnou modalitou v onkologii. Jedná se stále o relativně novou léčebnou metodu, s níž bylo největšího pokroku dosaženo v léčbě maligního melanomu. S postupem času se však imunoterapie začíná uplatňovat i v rámci léčby dalších nádorů, a to nejen solidních, ale i hematologických. Tento přehledový článek se zaměřuje na současné novinky na poli imunoterapie za posledních pět let, které mají reálné využití v českém prostředí.

Syndrom týraného a zanedbávaného dítěte (child abuse and neglect) je velmi závažný celospolečenský problém, který velkou měrou nepříznivě ovlivňuje zdraví a dlouhodobý vývoj jedince. Mezi fyzické formy syndromu týraného a zanedbávaného dítěte s nejvyšší mortalitou patří takzvaný syndrom třeseného dítěte (shaken baby syndrom, SBS). Jedná se o úrazové poranění hlavy malého dítěte v důsledku násilného třesení, tupého úderu nebo kombinace těchto mechanismů. Nespecifické příznaky v kombinaci s často neúplnou či nejasnou anamnézou a společenská kontroverze jsou příčinou nedostatečné evidence případů. Udávaná incidence je proto velmi pravděpodobně podhodnocená a můžeme mluvit o pouhém vrcholu pomyslného ledovce všech případů syndromu třeseného dítěte. V následujícím sdělení prezentujeme případ 4. měsíčního kojence, u kterého se pomocí kombinace různých vyšetřovacích metod podařilo odhalit řadu poranění typických pro SBS. V diskuzi autoři podrobně rozebírají diferenciální diagnostiku a diagnostický postup při podezření na SBS.

Významnou součástí terapeutického monitorování léků jsou laboratorní metody, používané na stanovení koncentrace léčivých látek v plné krvi séru, plasmě, příp. dalších biologických matricích. V článku je uveden přehled rutinních analytických metod a postupně se zvyšující význam kapalinové chromatografie s hmotnostní detekcí v analytice léčivých látek.

Benigní rozšíření subarachnoidálních prostorů (BESS) je nejčastější příčinou makrocefalie u kojenců, i důvodem pro jejich vyšetření u dětského neurologa. Referujeme kazuistiku dítěte ve věku 6 měsíců, u kterého bylo doporučeno vyšetření mozku pomocí magnetické rezonance, když jeho obvod hlavičky se rychle zvýšil nad 97. percentil. Bylo vysloveno podezření na BESS, i když dítě bylo psychomotoricky mírně opožděné. Ultrazvukové a MR vyšetření lebky odhalilo zvětšení předních subarachnoidálních prostorů (SA) s normální velikostí komor.

I přes velmi slibné terapeutické výsledky inhibitorů imunitních kontrolních bodů (ICIs) benefituje z této léčby asi 20-40 % pacientů. Od uvedení léčby ICIs do praxe jsou neustále zkoumány prediktory, které by mohly zamezit zbytečné toxicitě a také zmenšit finanční náklady vynaložené na léčbu. V praxi dnes pro predikci odpovědi na anti-PD1/PD-L1 imunoterapii využíváme expresi PD-L1. Její uplatnění v praxi ale stále zůstává velmi diskutabilní, a to kvůli těžce definovatelné mezní hodnotě a prostorové i časové heterogenitě. Dalším schváleným prediktorem se stala mikrosatelitní instabilita, která ačkoliv je silním prediktorem například u kolorektálního karcinomu, není ji možné pokládat za zcela tumor agnostický prediktor. Další slibné prediktory, uvedené v našem článku, jsou nyní předmětem zkoumání a testování (například střevní mikrobiom, imunoprofilování periferní krve nebo tumor infiltrující lymfocyty). Vzhledem ke komplexnosti imunitní protinádorové reakce nebude pravděpodobně možné určit jenom jeden biomarker, který by reflektoval všechny stupně imunitní protinádorové reakce, bez ohledu na histopatologický typ nádoru.

Za posledné roky sme svedkami obrovského nárastu možností liečby sclerosis multiplex (SM) liekmi s rôznym mechanizmom účinku, ktoré ovplyvňujú imunitný systém imunomoduláciou alebo imunosupresiou. S príchodom nových liekov s vyššou účinnosťou, ako poznáme pri interferónoch ß alebo glatiramer acetáte, sa podstatne zmenil manažment liečby pacienta so SM so zreteľom na jeho bezpečnosť vrátane predchádzania infekciám, ktoré môžu priebeh SM významne skomplikovať. Správna indikácia zvoleného lieku novej generácie, ako aj monitoring liečby zvoleným liekom si často vyžaduje širokú multidisciplinárnu spoluprácu. Článok podáva literárny prehľad o výskyte najčastejších infekcií v súvislosti s liečbou týmito liekmi v indikácii SM a možnostiach ich prevencie.

Šrucha zelná (Portulaca oleracea L.) je jednoletá bylina z čeledi šruchovitých, která v současnosti roste v teplejších oblastech celého světa včetně České republiky, kde je považována za invazní rostlinu. V tradiční medicíně se používá k léčbě mnoha onemocnění, např. infekcí, zánětů, zažívacích potíží, hadího uštknutí, horečky, nespavosti a vředů. V Číně a v Indii je šrucha součástí oficiálního lékopisu. Používá se také jako zelenina. Studie in vitro a experimenty na zvířatech naznačují, že šrucha působí antioxidačně, protizánětlivě, analgeticky, antidiabeticky, hypolipidemicky, antimikrobiálně, neuroprotektivně a hojivě. Proběhly i klinické studie, které hodnotily léčivé účinky šruchy. Šrucha by mohla najít uplatnění v léčbě diabetu a hyperlipidemie.

Burkittův lymfom je agresivní non‑Hodgkinský lymfom, který je tvořen zralými B buňkami. U dětî představuje 30 až 50 % všech nehodgkinských lymfomů. Léčebné výsledky jsou u dětských pacientů, oproti dospělé populaci, výborné. Základní léčebnou modalitu představuje chemoterapie zahrnující také CNS profylaxi spolu s biologickou léčbou. V naší kazuistice popisujeme případ 14letého chlapce s těžkou sideropenickou anémií jako prvním příznakem Burkittova lymfomu žaludku.

Izolovaná spánková obrna se vyskytuje až u 7,6 % obecné populace, což jí řadí k častým spánkovým obtížím. Jako rekurentní izolovanou spánkovou obrnu (RISP) označujeme REM (rapid eye movement) vázanou parasomnii, která se opakovaně objevuje během přechodu spánku a bdění, tj. v průběhu usínání nebo probouzení. Jedná se o přechodnou ztrátu řeči a volní hybnosti postihující končetinové a trupové svalstvo, která bývá zejména zpočátku provázena intenzivním strachem. Tento tíživý prožitek může být umocněn současně přítomnými děsivými snovými představami, tzv. hypnagogickými/hypnopompickými halucinacemi. Patofyziologickým podkladem spánkové obrny je přetrvávání svalové atonie REM spánku do plné bdělosti. Současná spánková medicína nabízí psychoterapeutické i farmakologické možnosti léčby.

PCI chronických totálních uzávěrů (CTO) koronárních tepen je jednou z nejdynamičtěji se rozvíjejících oblastí intervenční kardiologie. Samotné téma s sebou nese některé kontroverze. Jedná se o velmi komplexní výkony, které na jedné straně mohou řadě pacientů výrazně zlepšit kvalitu života, na druhé jsou ale zatíženy vyšším rizikem periprocedurálních komplikací než běžné non-CTO PCI. Skutečnost, že i v našich podmínkách vznikly na některých pracovištích dedikované CTO programy s rostoucími počty těchto výkonů, ukazuje, že jde o téma aktuální. V tomto přehledném článku předkládám zkrácenou verzi "state-of-the-art" dokumentu vytvořeného respektovanými světovými experty na problematiku CTO. Základní stavební kameny úspěšného a bezpečného programu CTO PCI jsou tu rozděleny do sedmi obecných principů od indikace, přes plánování výkonů a jejich technických aspektů až po minimalizaci rizika vzniku a případné řešení komplikací.

Katetrizační ablace je účinná metoda používaná v léčbě srdečních arytmií. V některých případech je arytmogenní substrát uložen na povrchu srdce a přístupem z endokardu není dosažitelný. Proto byl vyvinut perkutánní epikardiální přístup do perikardiální dutiny ze subxifoidea. V současné době je indikován především u pacientů, u kterých selhala endokardiální ablace, u kterých je prokázáno jizevnaté postižení epikardu zobrazovací metodou nebo pro epikardiální původ svědčí EKG morfologie komorové tachykardie. Další indikací jsou některá specifická onemocnění myokardu, jako jsou arytmogenní kardiomyopatie pravé komory či syndrom bratří Brugadových. Cílem práce je uvést současný pohled na indikace, techniku provedení a možné komplikace perkutánního epikardiálního přístupu a ablace. Práce je doplněna rozborem vlastních zkušeností.

Pro vaše pohodlnější čtení vám nabízíme celý časopis v jednom souboru.

Oční traumata zahrnují široké spektrum poranění očních tkání, které mohou vést k trvalému poškození zraku až ke slepotě. Tato kazuistika popisuje případ pacientky s těžkým poraněním obou očních bulbů zasažením proudem vody při tréninku dobrovolných hasičů.

Cévní mozková příhoda patří mezi nejčastější příčiny úmrtí nebo invalidizace a jedním z faktorů, který rozhoduje o výsledném klinickém stavu pacienta, je dostupnost včasné terapeutické intervence. Toto lze zajistit správnou přednemocniční triáží ve spolupráci s jednotkami zdravotnické záchranné služby. Cílem je pacienta s CMP rychle diagnostikovat a následně směřovat do nejbližšího iktového centra, případně při podezření na uzávěr velké mozkové tepny (LVO) indikovat převoz do centra s možností provedení mechanické trombektomie (MT). K tomu mohou posloužit různé přednemocniční testy. V Moravskoslezském kraji byl v roce 2016 zaveden FAST PLUS test hodnotící přítomnost těžké jednostranné hemiparézy, který předpovídá LVO se senzitivitou 92 % a specificitou 44 %. Je potřeba další výzkum v této oblasti ke zlepšování specificity testů bez zvýšení obtížnosti provedení testu.

Incidence adenokarcinomu žaludku v České republice postupně klesá, nicméně i přes rozvoj onkologické terapie zůstává mortalita stále vysoká. U velmi časných stadií lze dosáhnout dlouhodobého přežívání jen endoskopickou intervencí. Toto je však možné pouze u minority pacientů. Ve stadiu II a III je základem kurativního postupu radikální chirurgický výkon s D2 lymfadenektomií. I přes radikální výkon však prognóza zůstává závažná vzhledem k vysoké míře recidivy. Je tedy zřejmé, že u lokálně pokročilých onemocnění je pouhá resekce nedostatečná a v současné době je standardem léčby perioperativní chemoterapie, která vede k prodloužení parametrů přežívání a zlepšení prognózy. Systémová terapie u lokálně pokročilého onemocnění se vyvíjela zejména v posledních 20 letech. Efekt neoadjuvantní a adjuvantní chemoterapie a chemoradioterapie byl potvrzen již v několika randomizovaných klinických studiích fáze III. V současné době se výzkum zaměřuje i na přínos cílené terapie v perioperačním období.

Bakterie z rodu Pasteurella běžně žijí v dutině ústní psů a jiných zvářat, ale mohou také způsobovat zoonotické infekce u lidí. Tyto infekce se obvykle projeví jako lokální infekce kůže nebo podkoží následkem psího kousnutí či škrábnutí. Systémové infekce jsou méně časté, obvykle vázané na vysoký/nízký věk nebo pacienty oslabené či imunokompromitované. V následujících kazuistikách prezentujeme případy rozsáhlé flegmóny předloktí u kardiálně dekompenzovaného pacienta s anasarkou, případ septického stavu u zdravé ženy středního věku s panaritiem po kousnutí psem a u muže po kousnutím psem do bérce. Případy jsou doplněny přehledem literatury.

Prezentována je kazuistika 25letého dosud zdravého muže s horečnatým onemocněním provázeným otoky kloubů, bolestmi svalů levého předloktí a s výsevem petechií na kůži v téže oblasti. Stav byl zprvu hodnocen jako flegmóna levého předloktí a empiricky byla zahájena léčba klindamycinem. Pro rozvoj sepse a septického šoku s projevy DIC byl 2. den hospitalizace převzat na JIP oddělení, léčba byla empiricky posílena ceftriaxonem. Nadále se šířily bolesti svalů provázené jejich edémem a zarudnutím kůže nad nimi. Vzhledem k neznámému původci onemocnění byla odeslána krev na PCR vyšetření a komerčním multiplexem byla zachycena Neisseria meningitidis. Sonografickým vyšetřením byly verifikovány zánětlivé změny v postižených svalových skupinách a stav byl uzavřen jako pyomyositida. Na levém předloktí se vyvinula nekróza kůže, která byla lokálně ošetřována. Pacient byl ve stabilizovaném stavu doléčen na standardním oddělení intravenózně ceftriaxonem až do propuštění 17. den. Vzorek krve a punkce z tekutinových kolekcí v postižených svalech byl zaslán ke konfirmaci do národní referenční laboratoře, kde byla metodou real time PCR potvrzena N. meningitidis skupiny C.

Bolesti chrbta zahŕňajú veľkú rôznorodú skupinu ochorení a klinických symptómov. Sú najčastejšou príčinou bolesti a dôvodom
invalidizácie modernej ľudskej populácie. Stratégia diagnostiky a liečby je často nekoncepčná. Cieľom tohto príspevku je informovať
o možnostiach multidisciplinárnej diagnostiky neurológom, fyziatrom, algeziológom a rádiológom. Táto klinická entita je
po ochoreniach dýchacích ciest druhou najčastejšou príčinou návštevy lekára. V produktívnom veku sú vertebrogénne ochorenia
majoritnou príčinou práceneschopnosti, piatou príčinou hospitalizácie a tretím najčastejším dôvodom chirurgickej intervencie.

Cílem této pilotní práce je srovnání vlivu funkční elektrické stimulace (FES) nervus peroneus communis (nervus fibularis communis) a individuálně zhotovené peroneální ortézy na chůzi u pacientů s roztroušenou sklerózou (RS). Soubor byl tvořen 15 pacienty s RS, u kterých byla přítomna porucha chůze dominantně způsobená nedostatečnou dorzální flexí v hlezenním kloubu ve švihové fázi kroku (syndrom foot drop). U všech probandů byly hodnoceny funkční testy chůze, kvantitativní časoprostorové parametry chůze a subjektivně vnímaný efekt pomůcky na chůzi. Oba typy pomůcek prokázaly pozitivní ovlivnění subjektivních i objektivních parametrů chůze, je však potřeba u každého pacienta individuálně zvážit jejich přednosti a limity a zhodnotit efekt pomůcky na chůzi.