Fulltextové hledání

U třetiny pacientů po cévní mozkové příhodě (CMP) se rozvine klinicky významná deprese (PSD). Vyšší riziko je u pacientů s depresivní poruchou v anamnéze, rozsáhlejší CMP a výraznějším narušením motorických a kognitivních funkcí. S ohledem na spojení mezi PSD a vyšší mortalitou, horším výsledným fungováním a úrovní motorického a kognitivního postižení, je včasné rozpoznání PSD a její léčba zásadní krok v péči o pacienty po CMP. Dosavadní studie naznačují jak účinnost antidepresiv (AD) v léčbě PSD, tak efekt na celkové fungování včetně zlepšení motorického deficitu, podobně se AD jeví jako potenciálně použitelná preventivní intervence. První volbou zůstávají AD skupiny SSRI, je však nutno počítat s iniciálními nežádoucími účinky a možnými lékovými interakcemi a reflektovat možné zvýšené riziko krvácivých příhod. Jiná antidepresiva jsou buď spojena s vyššími riziky (tricyklická AD) nebo nejsou dostatečně prověřena (novější AD). Vzhledem k dobrému bezpečnostnímu profilu, účinnosti u starších osob a efektu na kognitivní funkce se zajímavou alternativou k SSRI jeví vortioxetin. Psychosociální intervence, minimálně zaměřené na edukaci o PSD, podpoře pečovatelů a zvyšování adherence k léčbě jsou nedílnou součástí intervencí a v kombinaci s AD zvyšují šanci na uspokojivý výsledek. Stimulační metody jsou aktuálně rezervované pro závažné případy PSD nebo jako alternativa AD, nicméně důkazy o účinnosti (a u ECT bezpečnosti) jsou limitované.

Bakterie z rodu Pasteurella běžně žijí v dutině ústní psů a jiných zvářat, ale mohou také způsobovat zoonotické infekce u lidí. Tyto infekce se obvykle projeví jako lokální infekce kůže nebo podkoží následkem psího kousnutí či škrábnutí. Systémové infekce jsou méně časté, obvykle vázané na vysoký/nízký věk nebo pacienty oslabené či imunokompromitované. V následujících kazuistikách prezentujeme případy rozsáhlé flegmóny předloktí u kardiálně dekompenzovaného pacienta s anasarkou, případ septického stavu u zdravé ženy středního věku s panaritiem po kousnutí psem a u muže po kousnutím psem do bérce. Případy jsou doplněny přehledem literatury.

Prezentována je kazuistika 25letého dosud zdravého muže s horečnatým onemocněním provázeným otoky kloubů, bolestmi svalů levého předloktí a s výsevem petechií na kůži v téže oblasti. Stav byl zprvu hodnocen jako flegmóna levého předloktí a empiricky byla zahájena léčba klindamycinem. Pro rozvoj sepse a septického šoku s projevy DIC byl 2. den hospitalizace převzat na JIP oddělení, léčba byla empiricky posílena ceftriaxonem. Nadále se šířily bolesti svalů provázené jejich edémem a zarudnutím kůže nad nimi. Vzhledem k neznámému původci onemocnění byla odeslána krev na PCR vyšetření a komerčním multiplexem byla zachycena Neisseria meningitidis. Sonografickým vyšetřením byly verifikovány zánětlivé změny v postižených svalových skupinách a stav byl uzavřen jako pyomyositida. Na levém předloktí se vyvinula nekróza kůže, která byla lokálně ošetřována. Pacient byl ve stabilizovaném stavu doléčen na standardním oddělení intravenózně ceftriaxonem až do propuštění 17. den. Vzorek krve a punkce z tekutinových kolekcí v postižených svalech byl zaslán ke konfirmaci do národní referenční laboratoře, kde byla metodou real time PCR potvrzena N. meningitidis skupiny C.

Bolesti chrbta zahŕňajú veľkú rôznorodú skupinu ochorení a klinických symptómov. Sú najčastejšou príčinou bolesti a dôvodom
invalidizácie modernej ľudskej populácie. Stratégia diagnostiky a liečby je často nekoncepčná. Cieľom tohto príspevku je informovať
o možnostiach multidisciplinárnej diagnostiky neurológom, fyziatrom, algeziológom a rádiológom. Táto klinická entita je
po ochoreniach dýchacích ciest druhou najčastejšou príčinou návštevy lekára. V produktívnom veku sú vertebrogénne ochorenia
majoritnou príčinou práceneschopnosti, piatou príčinou hospitalizácie a tretím najčastejším dôvodom chirurgickej intervencie.

Cílem této pilotní práce je srovnání vlivu funkční elektrické stimulace (FES) nervus peroneus communis (nervus fibularis communis) a individuálně zhotovené peroneální ortézy na chůzi u pacientů s roztroušenou sklerózou (RS). Soubor byl tvořen 15 pacienty s RS, u kterých byla přítomna porucha chůze dominantně způsobená nedostatečnou dorzální flexí v hlezenním kloubu ve švihové fázi kroku (syndrom foot drop). U všech probandů byly hodnoceny funkční testy chůze, kvantitativní časoprostorové parametry chůze a subjektivně vnímaný efekt pomůcky na chůzi. Oba typy pomůcek prokázaly pozitivní ovlivnění subjektivních i objektivních parametrů chůze, je však potřeba u každého pacienta individuálně zvážit jejich přednosti a limity a zhodnotit efekt pomůcky na chůzi.

Optimální vývoj gastrointestinálního traktu a imunitního systému je spojen, mimo jiné, se správným vývojem a složením střevní mikrobioty. Vedle prebiotik, probiotik a synbiotik se mohou na modulaci složení mikrobioty, a dále na vývoji gastrointestinálního traktu a imunitního systému podílet, tzv. postbiotika. Jedná se o metabolické sloučeniny produkované probiotickými mikroby ovlivňující různé biologické funkce hostitele jak na lokální, tak i systémové úrovni. V poslední době se můžeme v klinické praxi setkat s fermentovanými kojeneckými formulemi obsahujícími postbiotika. Předkládané sdělení podává přehled o možných benefitech fermentovaných kojeneckých formulí s postbiotiky a shrnuje současnou klinickou evidenci v této problematice.

Alemtuzumab (Lemtrada®) je humanizovaná monoklonální protilátka určená k léčbě vysoce aktivní relaps-remitentní formy roztroušené sklerózy (RR-RS), selektivně namířena proti glykoproteinu CD52 přítomném na povrchu imunitních buněk, zejména T a B lymfocytech. Po specifické vazbě alemtuzumabu na povrchový znak CD52 dochází k depleci cirkulujících autoagresivních lymfocytů a nově vzniklé repopulace buněk následně vedou k rekonstituci imunitního systému. Účinnost alemtuzumabu byla ověřena v několika kontrolovaných klinických studiích, které rovněž popisovaly i rizika rozvoje možných nežádoucích účinků vyplývajících z mechanizmu působení léku. V práci prezentujeme kazuistiku prvního a úspěšně alemtuzumabem léčeného pacienta na našem pracovišti.

Pod pojmem idiopatické střevní záněty rozumíme Crohnovu chorobu a ulcerózní kolitidu. Postihují nejčastěji ileocékální oblast, resp. tlusté střevo. Etiologie onemocnění je neznámá, na vzniku onemocnění se podílí více faktorů. Tento fakt neumožňuje léčbu kauzální, léčba je možná pouze symptomatická. Základní skupiny léků, které využíváme k léčbě idiopatických střevních zánětů, jsou aminosalicyláty, kortikoidy, imunosupresiva a biologická léčba. Za doplňkovou léčbu považujeme antibiotika a probiotika, ve specifických případech volíme parenterální nebo enterální výživu. Léčba je pro každého pacienta zvolena individuálně, její efektivitu výrazně zvyšuje pacientova spolupráce na léčbě a dispenzární péči.

V tomto článku předkládáme v klinické kazuistice zkušenost s užitím nové fixní kombinace β‑blokátoru bisoprololu a inhibitoru ACE perindoprilu. Poukazujeme na širokou paletu indikací pro podávání tohoto léku. Zároveň se, vzhledem k přítomnosti β‑blokátoru v této kombinaci, zaměřujeme na některé „mýty“, které se mohou vyskytovat při léčbě právě touto lékovou skupinou.

Pohled na terapii roztroušené sklerózy (RS) se v posledních letech podstatně mění. Kromě léků první volby, mezi které řadíme interferony beta, glatiramer acetát a teriflunomid, máme k dispozici řadu nových, velmi účinných léčiv s odlišným mechanismem účinku. Dlouhodobá, více než dvacetiletá klinická data potvrzují, že léčba interferony a glatiramer acetátem je bezpečná a není spojena se závažnými nežádoucími účinky. Určitá část pacientů léčených léky první volby však vykazuje nedostatečnou terapeutickou odpověď. V tomto případě je indikována eskalace léčby. Jako první byl v monoterapii relabující‑remitentní (RR) RS v roce 2006 schválen natalizumab, dále fingolimod, dimethyl‑fumarát, alemtuzumab, ocrelizumab a cladribin. S nástupem těchto vysoce účinných léčiv se v současné době do popředí dostává otázka nového paradigmatu léčby a použití těchto léků již v první linii – hovoříme o imunorekonstituční léčbě (immune reconstitution therapy). Terapie je bohužel provázena mnoha nežádoucími, potenciálně závažnými účinky v souvislosti s dlouhodobým ovlivněním imunitního systému, imunodeplecí a/nebo jinými závažnými nežádoucími účinky. Volbu léčby u každého jednotlivého pacienta proto musíme individuálně posoudit s přihlédnutím k efektivitě vedoucí ke snížení aktivity nemoci, toleranci, adherenci, ovlivnění imunitního systému a bezpečnosti z krátkodobého i dlouhodobého hlediska. V léčebném plánu musí být vždy zohledněn přínos a potenciální rizika terapie.

U sekundárně progresivní roztroušené sklerózy (SPRS) nelze dosáhnou tak přesvědčivých léčebných úspěchů jako u relabující formy
onemocnění. Rychlé zahájení účinné léčby v časných fázích onemocnění však nepochybně zpomaluje rozvoj sekundární progrese.
U aktivní SPRS je možné využít imunosupresivní potenciál mitoxantronu, cyklofosfamidu event. vysokých dávek methylprednisolonu
a intravenózního imunoglobulinu. Prvním schváleným lékem, v indikaci SPRS, u kterého bylo prokázáno zpomalení klinicky
potvrzené progrese, je siponimod. Ve stadiu klinických zkoušek jsou další léky s převážně neuroprotektivním efektem.

Koronární arteriální ektazie (CAE) je vzácná klinická jednotka, která představuje jeden druh aterosklerotického postižení koronárníchtepen. Je definována jako rozšíření lumen koronární tepny o více než 1,5násobek průměru největší přilehlé nepostižené tepny(1). U pacientů podstupujících koronarografické vyšetření se četnost CAE uvádí v rozmezí od 3 % do 8 %, a to buď samostatně,nebo v kombinaci se stenotickýmí lézemi. Míra rozpoznávání jedinců s tímto postižením se může zvýšit za použití nových neinvazivníchzobrazovacích metod, jako jsou např. výpočetní tomografie (CT) a MR angiografie. Klinická významnost CAE nenídostatečně stanovena a dosavadní výsledky byly smíšené a protichůdné (2,3). Hlavním etiologickým faktorem zodpovědným zaCAE je ateroskleróza; v různých skupinách pacientů se na ní ale podílejí i jiné faktory. Článek si klade za cíl přezkoumat klinickécharakteristiky CAE, její diagnostiku, léčbu a prognózu. Cílem přehledu je rovněž aktualizace a shrnutí klinických rysů CAE.

Diabetes mellitus je hlavním rizikovým faktorem aterosklerózy a obecně platí, že nemocní s diabetem mají několikanásobně vyšší kardiovaskulární
riziko než jedinci bez diabetu. Avšak zejména v poslední době se ukazuje, že toto riziko je poměrně heterogenní. U většiny
diabetiků je vysoké, velmi vysoké, či dokonce extrémní. U menší části ale může odpovídat i běžné populaci. Sdělení se věnuje hlavním
faktorům kardiovaskulárního rizika diabetiků a možnostem jeho ovlivnění.

Diabetes mellitus je hlavním rizikovým faktorem aterosklerózy a obecně platí, že nemocní s diabetem mají několikanásobně
vyšší kardiovaskulární riziko než jedinci bez diabetu. Avšak zejména v poslední době se ukazuje, že toto riziko je poměrně heterogenní.
U většiny diabetiků je vysoké, velmi vysoké, či dokonce extrémní. U menší části ale může odpovídat i běžné populaci.
Sdělení se věnuje hlavním faktorům kardiovaskulárního rizika diabetiků a možnostem jeho ovlivnění.

Intravenózna trombolýza ako základná kauzálna liečba akútnej ischemickej cievnej mozgovej príhody je u pacientov liečených novými orálnymi antikoagulanciami za určitých okolností kontraindikovaná. Dabigatran ako jediný NOAK má svoje špecifické antidotum – monoklonálnu protilátku idarucizumab. Podanie antidota vyblokuje účinok antikoagulačnej terapie a umožní podanie kauzálnej liečby hyperakútneho štádia ischémie mozgu (trombolýza, mechanická trombektómia). Prezentujeme prípad 59-ročnej pacientky liečenej dabigatranom pre stav po ischemickej mozgovej príhode v minulosti s fibriláciou predsiení, ktorá utrpela recidívu, avšak pre antikoagulačnú terapiu bola trombolýza kontraindikovaná. Po podaní idarucizumabu sme boli schopní pacientke podať trombolytikum a vzhľadom na nález oklúzie veľkej cerebrálnej tepny následne aj mechanickú trombektómiu. Po uvedenej terapii sa stav pacientky zlepšil a pri NIHSS 2b bola prepustená do domácej starostlivosti.

Předkládáme kazuistiku 44letého muže, jež byl urgentně přijat na JIP Neurologické kliniky pro akutně vzniklou bolest hlavy, anamnesticky vzniklé po zakašlání. CT vyšetřením včetně angiografie vyloučena diagnóza subarachnoidálního krvácení. U pacienta krátce po přijetí epizoda epileptického paroxyzmu generalizovaných tonicko-klonických konvulzí, lumbální punkcí cytologický obraz akutního zánětu. Pacient zaléčen širokospektrými antibiotiky, pomýšleno na možnou meningoencefalitidu. V dalším průběhu hospitalizace ložiskový rozvoj neurologických příznaků a fatické poruchy. Následně magnetickou rezonancí prokázán miliární rozsev abscesových ložisek, navíc lem subdurálního empyému parieto-occipitálně vlevo.

Nedostatek zdravotnických pracovníků je v současné době považován za závažný celosvětový problém. Vzhledem k očekávaným demografickým změnám se dá předpokládat ještě jeho další eskalace v budoucnu. Zabránění odchodu zkušených a kvalifikovaných sester z profese může být pro řešení tohoto problému klíčové. V současné době dostupná data naznačují, že důvodem rozhodnutí o změně profese u sester nemusí být pouze nedostatečné finanční ohodnocení nebo individuální charakteristiky sester, ale především velké množství faktorů týkajících se kvality jejich pracovního prostředí. Tyto faktory přitom mají vliv nejen na narůstající fluktuaci sester, ale také negativně ovlivňují kvalitu poskytované zdravotní péče. Řešení kvality pracovního prostředí zdravotnických pracovníků včetně sester se zdá být pro dosažení jejich optimálního počtu v budoucnu zásadní, stejně jako pro dosažení optimální úrovně kvality poskytované péče.

Studie LEADER se zabývala kardiovaskulární (KV) bezpečností při podávání liraglutidu oproti placebu u pacientů s diabetem mellitem a KV onemocněním. Minimální doba sledování byla 3,5 let, maximální 5 let. Primární cíl byl složený: kardiovaskulární úmrtí, nefatální infarkt myokardu nebo nefatální cévní mozková příhoda. Sekundární cíl byl rozšířený primární cíl o koronární revaskularizaci, nestabilní angina pectoris vyžadující hospitalizaci nebo hospitalizace pro srdeční selhání. Celkem bylo zařazeno do léčené větve 4 668 a do placebové větvě 4 672 pacientů. Primární kombinovaný cíl vyšel ve prospěch pacientů léčených liraglutidem: došlo k poklesu rizika kardiovaskulárního úmrtí, nefatálního srdečního infarktu či nefatální cévní mozkové příhody o 13 % (p<0,001 pro non-inferioritu, p<0,01 pro superioritu). Při rozdělení tohoto cíle na jednotlivé složky byl pokles především rizika kardiovaskulárního úmrtí o 22 % (p<0,007). Ze sekundárních cílů bylo velmi pozitivní snížení rizika celkové mortality o 15 % (p<0,02). Podstatným výsledkem je rovněž skutečnost, že nebyl rozdíl v hospitalizacích pro srdeční selhání (p<0,14). Studie si rovněž všímala mikrovaskulárních komplikací, které byly rozděleny na renální a oční. Celkový výskyt mikrovaskulárních komplikací byl 7,6 % u pacientů léčených liraglutidem oproti 8,9 % v placebové skupině (p<0,02). Tento celkový pokles byl na vrub renálních komplikací (p<0,003), zatímco oční komplikace nevyšly statisticky významně (p<0,33). Při hodnocení bezpečnosti liraglutidu byl celkový výskyt nežádoucích účinků stejný jako při užívání placeba. Nebyl zvýšený výskyt nádorů (benigních či maligních) či pankreatitidy. Liraglutid tak prokázal mimo účinnosti v léčbě diabetu mellitu také příznivé ovlivnění kardiovaskulárních parametrů, včetně celkové mortality a jeví se tak nadějným moderním lékem v léčbě diabetiků s kardiálním či renálním rizikem.

Impetigo je jedna z najčastejších kontaktných bakteriálnych infekcií kože, postihujúca predominantne deti vo veku od 2–5 rokov, s najvyššou incidenciou v tropických a subtropických oblastiach. Zdanlivo, táto ľahká forma infekcie môže pri nedostatočnej terapii viesť k závažným komplikáciám. V prípade rozsiahlych lézií sú prvou voľbou liečby antibiotiká (ATB), ktoré v súčasnom období stúpajúcej prevalencie antibiotickej rezistencie môžu predstavovať problematický manažment liečby impetiga a mať dopad nielen na jednotlivcov, ale aj široké skupiny ľudí.

Monoklonální protilátky přinášejí velkou výzvu v léčbě roztroušené sklerózy. Pokrok v tvorbě monoklonálních protilátek nám přináší nástroj, který umožnuje ovlivňovat patologické imunitní pochody na různých úrovních. K léčbě relaps-remitentní roztroušené sklerózy máme dnes k dispozici monoklonální protilátky schopné ovlivnit migraci lymfocytů nebo indukovat jejich depleci. S příchodem humanizovaných a humánních protilátek dochází k významnému zlepšení jejich bezpečnostního profilu. Aktuálně jsou k dispozici v Evropě k léčbě relaps-remitentní formy roztroušené sklerózy čtyři monoklonální protilátky: natalizumab, alemtuzumab, daclizumab a ocrelizumab. Ocrelizumab taktéž prokázal účinnost k potlačení progrese primárně progresivní roztroušené sklerózy.

Pod pojmem idiopatické střevní záněty rozumíme Crohnovu chorobu a ulcerózní kolitidu. Postihují nejčastěji ileocékální oblast, resp. tlusté střevo. Etiologie onemocnění je neznámá, na vzniku onemocnění se podílí více faktorů. Tento fakt neumožňuje léčbu kauzální, léčba je možná pouze symptomatická. Základní skupiny léků, které využíváme k léčbě idiopatických střevních zánětů, jsou aminosalicyláty, kortikoidy, imunosupresiva a biologická léčba. Za doplňkovou léčbu považujeme antibiotika a probiotika, ve specifických případech volíme parenterální nebo enterální výživu. Léčba je pro každého pacienta zvolena individuálně, její efektivitu výrazně zvyšuje pacientova spolupráce na léčbě a dispenzární péči.

Tento klinický případ popisuje pacientku s metastatickým melanomem, která progredovala po prvním měsíci cílené terapie BRAF
a MEK inhibitory. Terapeutický efekt se dostavil krátce po zahájení terapie anti-PD1 pembrolizumabem s kompletní terapeutickou
odpovědí po 4 měsících terapie, která nyní trvá již 30 měsíců. V diskuzi jsou popsány možné mechanismy tzv. primární rezistence
cílené terapie BRAF inhibitory.

Přehledový článek pojednává o významu fyzické aktivity (FA) u pacientů s obezitou a diabetem. Popsán je vliv FA na klidový
energetický výdej, metabolismus, vybrané adipocytokiny a zejména pozitivní účiny FA u pacientů s diabetem mellitem.
Zdůrazněn je vliv FA na prevenci diabetu, obezity a celkové i kardiovaskulární mortality. Závěr článku je věnován doporučené
intenzitě a frekvenci FA včetně konkrétních doporučení, jakou FA zvolit.

Práce seznamuje čtenáře s novinkami v diagnostice roztroušené sklerózy (RS) a neuromyelitis optica (NMO) a dále představuje ne příliš známou jednotku CLIPPERS – chronický lymfocytární zánět s pontinním perivaskulárním enhancementem a reakcí na podání kortikoidů v obraze magnetické rezonance (MR). V posledních dvou letech byla diskutována podpora diagnostiky RS pomocí MR tak, aby byla kritéria co nejjednodušší, zároveň vysoce senzitivní při neklesající specificitě. V prosinci 2017 byla publikována zatím poslední revize McDonaldových kritérií. Článek prezentuje uceleně nejnovější revizi McDonaldových kritérií a diskutuje oblasti, u kterých došlo ke změně. U NMO s pozitivitou protilátek proti akvaporinu-4 (AQP4-IgG) byly revidovány nálezy na MR mozku. Původní koncept normální MR mozku je již dávno překonán. Toto onemocnění je z patogenetického pohledu považováno za primární astrocytopatii se sekundární demyelinizací. U části pacientů, u kterých nenacházíme AQP4-IgG mohou být v séru přítomny protilátky proti myelinovému oligodendrocytárnímu glykoproteinu, tzv. MOG-IgG a diskutuje se celé spektrum onemocnění asociovaných s těmito protilátkami. Uvádíme nejnovější kritéria pro NMO a onemocnění jejího širšího spektra (NMOSD) a typické nálezy na MR, které pomáhají v jejím odlišení od RS a jsou definovány v diagnostických kritériích z roku 2015.

Cílem léčby diabetu 2. typu je prodloužení a zkvalitnění života. K dosažení tohoto cíle je třeba korigovat nejen glykemii, ale
i ostatní onemocnění spojená s diabetem 2. typu. Moderní léčba umožňuje současně zlepšit kompenzaci diabetu a snížit riziko
kardiovaskulárních příhod. V přehledovém článku je věnována pozornost stanovení individuálních léčebných cílů a jsou
charakterizovány hlavní skupiny moderních antidiabetických léků.

V článku je podán ucelený pohled na problematiku karcinomu mléčné žlázy se zaměřením na jeho léčbu s dělením do kapitol
podle přítomnosti vzdálené diseminace, léčbě karcinomu prsu u těhotných žen, karcinomu prsu u mužů a zmíněn je přístup
k jedincům s BRCA pozitivitou. Snahou bylo podat spíše zobecňující pohled na tuto obsáhlou problematiku.

Nejčastěji poraněnou částí urotraktu je močová trubice. Etiologicky převládají iatrogenní poranění, méně často se setkáváme se
zevním násilím. Následky těchto traumat mají významný vliv na kvalitu života pacientů. Zásadní dopad má pak postižení v oblasti
zadní uretry.

Deprese patří mezi velmi časté komorbidity u neurologických onemocnění. Její výskyt je zde několikrát vyšší a ovlivňuje průběh
neurologických onemocnění. V léčbě je důležitý správný výběr antidepresivní medikace s ohledem na účinnost a snášenlivost.