Fulltextové hledání

V posledních letech se dostaly do základní klinické praxe blokátory faktoru Xa, které v mnoha indikacích nahrazují deriváty
kumarinu (warfarin) a současně mají větší bezpečnost a účinnost. Je to především nevalvulární fibrilace síní, hluboká žilní
trombóza a plicní embolie a v poslední době také elektrická kardioverze. Edoxaban se objevuje jako čtvrté přímé angtikoagulans
(třetí inhibitor faktoru Xa), které má data z klinických studií ve všech těchto oblastech, a navíc výhodné dávkování léku
jedenkrát denně.

U faktitivní poruchy pacient předstírá příznaky, agravuje nebo se sebepoškozuje. Na rozdíl od simulace to nedělá z vědomě
zištných důvodů. Primárním cílem je získat lékařskou péči a zájem druhých. Autoři ve svém sdělení popisují případ mladé ženy
s projevy závažné faktitivní poruchy. Poukazují na složitost přesnější diagnostiky u nemocných s rozmanitými či závažnými
somatickými příznaky, které nejsou dostatečně vysvětlitelné současnými medicínskými postupy.

Hlavní příčinou morbidity a mortality u nemocných s DM 2. typu představují kardiovaskulární choroby. Jejich pravděpodobnost dále zvyšuje přítomnost diabetického onemocnění ledvin, které se rozvíjí až u 40 % pacientů s diabetem 2. typu. Ve velké randomizované, placebem kontrolované studii EMPA‑REG OUTCOME byl prokázán účinek inhibitoru sodíkoglukózového kotransportéru (SGLT-2) empagliflozinu na kardiovaskulární morbiditu a mortalitu a zhoršení nefropatie, přičemž šlo o nemocné s vysokým rizikem kardiovaskulárních příhod. Nedávno byly prokázány kardio- a nefroprotektivní účinky i u kanagliflozinu. Mechanismů nefroprotektivního působení je diskutováno více, např. obnova tubuloglomerulární zpětné vazby, pokles intraglomerulární tenze, snížení krevního tlaku, příznivé ovlivnění tělesné hmotnosti nebo prevence tubulárního poškození při hyperglykemii změnami v mitochondriálních procesech. V nejbližší době lze očekávat další data ze studií v podmínkách „reálného života“ a také údaje k bezpečnosti a účinnosti jednotlivých zástupců této perspektivní lékové skupiny.

Deprese patří mezi velmi časté komorbidity u neurologických onemocnění. Její výskyt je zde několikrát vyšší a ovlivňuje průběh
neurologických onemocnění. V léčbě je důležitý správný výběr antidepresivní medikace s ohledem na účinnost a snášenlivost.

Celosvětově stoupající rezistence vůči běžně používaným antibiotikům a nárůst počtu a závažnosti infekčních komplikací po
biopsii prostaty nás nutí hledat nová schémata antibiotické profylaxe. Změna antibiotické profylaxe se striktním zákazem užívání
fluorochinolonů na našem pracovišti vedla k nárůstu počtu a závažnosti infekčních komplikací. Po návratu fluorochinolonů do
antibiotické profylaxe před biopsií prostaty došlo k opětovnému poklesu infekčních komplikací.

Tato přehledná práce pojednává o chronické obstrukční plicní nemoci a jejím spojení s metabolickým syndromem. Prostor je
věnován novým poznatkům v tomto sektoru se zaměřením na jednotlivé společné rizikové faktory a patofyziologické mechanismy
navzájem se ovlivňujícího metabolického syndromu a chronické obstrukční plicní nemoci.

Infekce virem hepatitidy B (HBV) je stále celosvětově zdravotním problém s měnicí se epidemiologií v závislosti na řadě faktorů, především na vakcinační politice a migraci. Chronická infekce HBV je označení pro infekci trvající déle než 6 měsíců. Jde o dynamický proces, který odráží interakce mezi virovou replikací a hostitelskou imunitní odpovědí. Ne všichni pacienti chronicky infikovaní HBV mají chronickou hepatitidu B. Všechny osoby chronicky infikované HBV jsou ve zvýšeném riziku progrese do jaterní cirhózy a hepatocelulárního karcinomu. Dlouhodobé podávání účinných nukleosidových nebo nukleotidových inhibitorů virové DNA polymerázy – reverzní transkriptázy s vysokou genetickou bariérou proti vzniku rezistence (tenofovir, entekavir) představuje v současnosti nejúčinnější léčbu chronické hepatitidy B. U pacientů s mírně až středně pokročilou HBV lze použít k léčbě i pegylovaný interferon alfa.

V současnosti používáme pro celý soubor onemocnění označení prostatický syndrom. Příčinný patogen nacházíme jen v pěti
až deseti procentech případů. EAU (European Association of Urology) doporučuje klasifikaci navrženou NIDDK/NIH (National
Institute of Diabetes, Digestive and Kidney Diseases/National Institutes of Health). Při stanovení diagnózy vycházíme ze symptomatologie
a nálezu leukocytů a etiologického agens v prostatě a jejích sekretech. U většiny pacientů je léčba empirická.

Akutní léčba migrenózních atak je dosud omezena na užití jednoduchých analgetik, nesteroidních antiflogistik, ergotaminových preparátů a triptanů. Na základě našich znalostí o patofyziologii migrény, která je zmíněna v tomto článku, byly vyvinuty nové léky pro léčbu akutních záchvatů migrény, které jsou cílené zejména na calcitonin gene–related peptid (CGRP) a serotoninové 5-HT1F receptory. Jsou zmíněny i další terapeutické cíle jako glutamát, kombinace 5-HT1B/1D receptorů a syntázy neuronálního oxidu dusnatého a léky ovlivňující korovou šířící se depresi. V profylaxi migrény nejslibnějším přístupem jsou humanizované monoklonální protilátky proti CGRP nebo CGRP receptoru. V současnosti se vyvíjejí i neinvazivní a invazivní neuromodulační techniky v akutní i profylaktické léčbě.

Cílem příspěvku je podat přehled o méně známé zoonóze přenášené klíšťaty, lidské granulocytární anaplasmóze, s fokusem na matku a plod/dítě. Kromě přenosu bakteriálního původce (Anaplasma phagocytophilum) klíšťaty nelze vyloučit ani další cesty infekce: krevní transfúzí, poraněním kůže, inhalací kapének nakažené krve, transplacentárně či kojením. Jsou možné i koinfekce, např. s borreliózou, jež mohou přispět k horšímu stavu pacienta a delšímu trvání klinických projevů onemocnění. V Evropě byl doposud popsán omezený počet laboratorně potvrzených případů anaplasmózy, ale A. phagocytophilum je kosmopolitně rozšířeným organismem, obecně považovaným za významného původce nákaz člověka i zvířat. Nárůst mobility obyvatelstva a oteplování klimatu spojené s nárůstem aktivity klíšťat v přírodě či rozšířením klíšťat do míst, kde se dříve nevyskytovala, může v důsledku znamenat i vyšší riziko nákazy patogeny přenášenými klíšťaty vč. A. phagocytophilum.

Dětská a dorostová psychiatrie se významně prolíná a zasahuje i do jiných pediatrických lékařských oborů. Mění pohledy a postupy u somatických nemocí v souvislosti s celkovým duševním stavem dětského pacienta, ale i u duševních poruch s jejich somatickými projevy. Věnuje se také časté komorbiditě duševních a somatických nemocí u dětí a dorostu. Tradičně souhrnně pod názvem psychosomatika. Dnes se tento trend komplexního pohledu na pacienta rozvinul do medicínského oboru celostní medicína. Vzdělávací atestační programy pediatrických oborů ale této realitě běžné praxe v současnosti neodpovídají. Obdobným způsobem dětská a dorostová psychiatrie zasahuje mimo svůj rámec zdravotní péče, a to do vzdělávacího procesu, který se stal součástí komplexní péče o děti s duševními poruchami. V dnešní době se rozběhly paralelně dva zásadní procesy týkající se pedopsychiatrických pacientů. Oba programy jsou vládní. Jeden se nazývá „Reforma psychiatrické péče v ČR“ a druhý je tolik diskutovaný program „Inkluzivní vzdělávání“. Tady je situace ve vzájemné spolupráci mnohem složitější, protože se jedná o profese nelékařské. Bohužel oba vládní programy jsou paralelně „vedle sebe“ a nejsou propojené. Objektivně je dnes nutno také konstatovat, že vzdělávací systém lékařů „nepedopsychiatrů“, ale také vzdělávání učitelů ve vztahu k duševním poruchám dětí a dorostu nereflektují tento nový fenomén ovlivňujicí celou společnost již dnes, ale také budoucnost. Proto článek popisuje stav v současnosti včetně faktů vyvracejících katastrofické scénáře inkluzivního vzdělávání. Autor nastiňuje nutnost a směry úpravy ve vzdělávacích programech u lékařských pediatrických oborů, ale i ve školství na vysokých školách a následně kontinuální vzdělávání učitelů na školách.

 

V článku jsou uvedeny nejvýznamnější profesionální dermatózy s jejich stručnou charakteristikou, diagnostikou a zásadami léčby.
Zdůrazněn je význam správného postupu v rámci léčebně preventivní péče.

Mastné kyseliny s krátkým řetězcem a jejich soli, zejména butyrát, jsou metabolity vytvořené střevními bakteriemi z vlákniny a polysacharidů přijímaných v potravě. Spektrum účinků působení butyrátu na organismus je velmi široké. Reguluje tvorbu zánětlivých cytokinů, a tím může pozitivně ovlivnit zánětlivé onemocnění střeva, které je provázeno střevní dysbiózou v neprospěch bakterií vytvářejících butyrát. Butyrát je také schopen zvyšovat produkci antimikrobiálních peptidů hostitelem na obranu před patogenními mikroorganismy. Butyrát se tak stal za poslední desetiletí předmětem řady výzkumů, od základního výzkumu, přes preklinický výzkum až na úroveň klinických hodnocení. Butyrát je prokazatelně schopen in vitro indukovat apoptózu nebo zastavit proliferaci nádorových buněk prostřednictvím ovlivnění genové exprese. Vliv butyrátu na regulaci exprese různých genů má potenciál v budoucnu posloužit v prevenci, léčbě nebo zmírnění příznaků diabetu, kardiovaskulárních onemocnění a některých neurodegenerativních a vrozených onemocnění. K potvrzení těchto účinků je třeba provést další kontrolovaná klinická hodnocení.

Roztroušená skleróza mozkomíšní (RS) je chronické zánětlivé a neurodegenerativní onemocnění centrální nervové soustavy. Je charakterizováno ztrátou homeostatických regulací imunity a zesílenou aktivitou jak vrozené imunity, tak abnormální polarizací imunoregulačních subsetů T lymfocytů Th17 a Th1 spolu s abnormálním působením B lymfocytů. V klinické praxi jsou používána léčiva, která účinně zasahují do různých cílů v rámci poškozujícího zánětu. Jejich efekt může být zesílen vhodným životním stylem nemocných s RS. Jednoduše lze modulovat poškozující zánět prostřednictvím optimální výživy. Důraz by měl být kladen na pozitivní ovlivnění střevní mikrobioty. Ve stravě by měly být dostupné všechny složky, které pozitivně modulují zánětlivou reakci. Jmenovitě jde především o vitamin D, vitaminy skupiny B, vitamin C, dále vícenenasycené mastné kyseliny, prebiotika, probiotika a látky rostlinného původu charakteru polyfenolů.

Chirurgické řešení je metodou volby pro léčbu lokalizovaných i lokálně pokročilých nádorů ledviny. U nádorů kategorie T1a (do 4 cm) je v současné době standardem pokus o záchovný výkon (= resekci ledviny), je-li technicky možný a nejsou jiné kontraindikace. V čase množství záchovných výkonů narůstá i díky novým technologiím např. 3D zobrazení při výkonu, roboticky- asistované operativě, lepším hemostatickým nástrojům a zkušenostem, které vedou ke zkrácení nebo eliminaci doby teplé ischemie při záchovném výkonu. Nicméně u pacientů nad 75 let věku není patrný dlouhodobý funkční přínos, ale při potřebě o zachování objemu nefronů lze použít tepelně ablační metody (radiofrekvenční ablace nebo kryoablace) či aktivní sledování. Při lokálně pokročilém tumoru ledviny je cílem operace dosáhnout R0 resekce, protože adjuvantní systémová terapie není dosud standardem. U vybraných pacientů se vzdálenými metastázami je také chirurgické řešení ve formě metastazektomie možné, ale jen kompletní resekce všech ložisek poskytuje lepší celkové přežití.

Resekční léčba je nejúčinnějším postupem k dosažení kompenzace záchvatů u pacientů s farmakorezistentní fokální epilepsií. Díky rozvoji zobrazovacích metod a možnosti využití výpočetní techniky pro pokročilé zpracování obrazu i signálu je možné nově identifikovat epileptogenní zónu u pacientů, u nichž to dříve nebylo možné. Při nutnosti invazivního vyšetření intrakraniálními elektrodami převažuje dnes stereoencefalografie, která umožňuje explorovat i mozkovou kůru subdurálním elektrodám nepřístupnou. Při chirurgickém výkonu se pro přesnou navigaci využívá nejen MR, ale v řadě případů i multi-modalitní zobrazení předoperačních vyšetření. V posledních letech se mění i spektrum operovaných pacientů. Operováni jsou častěji pacienti složití – narůstá počet resekcí v oblasti extratemporální a u pacientů MR nelezionálních. U obou těchto skupin se i významně zvýšila úspěšnost resekční léčby.

Makroskopická hematurie je obvykle alarmujícím příznakem, který vzbuzuje obavy rodičů i dětského pacienta. V řadě případů
tak vyžaduje rychlou diferenciálně diagnostickou rozvahu. V práci prezentujeme čtyři kazuistiky dětských pacientů vyšetřovaných
pro náhle vzniklou makroskopickou hematurii, jejíž příčinou byly v dětském věku málo frekventované nálezy konkrementů
a benigních tumorů dolních močových cest.

Erektilní dysfunkce (ED) je velmi časté onemocnění. Její léčba zaznamenala v uplynulých dekádách překotný rozvoj, s nímž souvisí
i zvýšený zájem o tuto problematiku na straně lékařů i pacientů. Revolucí v léčbě byl příchod PDE5 inhibitorů koncem 90. let
20. století. Od té doby již takto zásadní vývoj nenastal, nicméně evoluce v léčbě pokračuje do současnosti. Tento článek shrnuje
aktuální možnosti léčby ED a trendy ve vývoji nových terapií.

V uplynulých 10 letech docházelo k postupnému vývoji v léčbě idiopatických střevních zánětů. Změny se týkaly všech stupňů známé léčebné pyramidy. Spočívají ve změně postavení chirurgické léčby, způsobu použití aminosalicylátů u ulcerózní kolitidy, léčbě preparáty s novou technologií uvolňování léčiva (MMX), optimalizaci léčby azathioprinem a v nové popularitě methotrexátu. V biologické léčbě byly zavedeny nové a zejména biosimilární anti-TNF preparáty. V současné době se objevují nové terapeutické možnosti léčby idiopatických střevních zánětů, které mají odlišný mechanismus účinku ve srovnání s inhibitory TNFα.

Seboroická dermatitida patří mezi běžné dermatitidy s chronicky recidivujícím průběhem, lokalizací nejčastěji na obličeji
a ve vlasaté části hlavy. V diferenciální diagnostice musíme odlišit periorální dermatitidu, rosaceu, atopický ekzém, psoriázu,
mikrobiální ekzém, mykózy a další méně časté jednotky. Terapie je zpravidla lokální, využíváme externa s antimykotickým,
antimikrobiálním a protizánětlivým účinkem.

Okruhy bazálnych ganglií podporujú široké spektrum senzomotorických, kognitívnych a emočne-motivačných funkcií mozgu. Hlavnou úlohou bazálnych ganglií je učenie a selekcia najvhodnejších motorických a behaviorálnych programov. Základom mechanizmov selekcie je interná funkčná organizácia bazálnych ganglií, ktoré spolu s cerebellom podstupujú rozsiahlu, takmer dve desaťročia trvajúcu periódu postnatálneho vývoja. Faktory, ktoré ovplyvňujú normálny vývoj mozgu, ovplyvňujú aj funkcie oboch uvedených štruktúr. Dôležitou oblasťou ďalšieho výskumu bude presnejšie určenie vplyvu bazálnych ganglií a cerebella na proces učenia v oblasti pohybových schopností. Zaujímavou otázkou ostáva stupeň interakcie medzi oboma štruktúrami.

Patologické autoimunitní pochody s rozvojem zánětlivých a neurodegenerativních změn, které splňují kritéria pro klinický izolovaný syndrom nebo definitivní roztroušenou sklerózu (RS) postihují především mladé dospělé ve věku 18–30 let. Přesto není výjimkou rozvoj tohoto onemocnění u dětí a adolescentů do 18 let nebo u starších dospělých po 50 letech věku. Jsou publikovány případy s prvním klinickým projevem RS u pacientů nad 80 let. Onemocnění u těchto hraničních věkových skupin má své charakteristické rysy a někdy diskrétní specifické znaky, které jsou nejen v klinickém průběhu, ale i při vyšetření magnetickou rezonancí a mozkomíšního moku.

Vestibulární rehabilitace představuje soubor postupů, které urychlují proces vestibulární kompenzace a umožňují adaptaci na vzniklou vestibulární patologii. Tyto techniky využívají neuroplasticity CNS, vedoucí k rekalibraci senzorického systému. Aby mohla být rehabilitace úspěšná, je třeba individuálního sestavení rehabilitačního plánu s ohledem na výsledky vyšetření, symptomy a aktuální problémy pacienta.

Článek se zabývá mykoplazmatickými infekcemi urogenitálního traktu. Shrnuje definici, morfologii, biochemické vlastnosti, patogenetické aspekty, jakož i klinický obraz, komplikace, konsekvence, diagnostiku a doporučenou terapii urogenitálních mykoplazmatických infekcí.

Bickerstaffova kmenová encefalitida (BBE) je společně s Miller-Fisherovým syndromem (MFS) a Guillain-Barrého syndromem (GBS) řazena do spektra autoimunitně podmíněných onemocnění postihujících nervový systém. V případě Bickerstaffovy encefalitidy je zánětem postižen mozkový kmen, s odpovídajícím klinickým obrazem. Prezentujeme případ 60leté pacientky, u které došlo během několika měsíců k rozvoji poruchy chůze, paleocerebelární a neocerebelární symptomatiky, internukleární oftalmoplegie, disociovaného nystagmu, oboustranné nukleární lézi lícního nervu a bulbární symptomatiky. Na magnetické rezonanci (MR) mozku byla zjištěna vícečetná T2-hyperintenzní ložiska supratentoriálně a v mozkovém kmeni. Vyšetření mozkomíšního moku prokázalo lehkou lymfocytární pleocytózu a zvýšenou proteinorhachii. Na základě klinického obrazu a provedených paraklinických vyšetření byl stav hodnocen jako Bickerstaffova autoimunitní kmenová encefalitida.