Fulltextové hledání

Zpracováno na základě přednášek MUDr. Mariana Korandy, MBA a MUDr. Lucie Bundárové.  Název satelitního sympozia společnosti Angelini Pharma na 22. konferenci Psychiatrie pro praxi, která proběhla v listopadu 2025 v Olomouci, jasně napovídá, že bylo věnováno tomuto antidepresivu s příznivým vlivem na architekturu spánku, které představuje trochu opomíjenou volbu u onkologických pacientů s depresí, ale i u neonkologických mladších i starších nemocných s depresí, nespavostí a prvky úzkosti. MUDr. Koranda se zaměřil na léčbu psychických poruch u pacientů s onkologickým onemocněním. Vysvětlil, jak probíhá reakce pacienta na sdělení onkologické diagnózy od silného klasického sledu emocí po kognitivní zpracování cestou asimilace a akomodace. Upozornil na častý výskyt psychických poruch u onkologických nemocných, zejm. deprese, ale i úzkosti, poruch spánku, únavy, existenciální úzkosti či suicidality. Popsal posttraumatický rozvoj jako zásadní pozitivní změnu vyvolanou silným stresem, kdy jedinec po zpracování traumatizující informace dosáhne vyšší míry odolnosti. Zmínil možný vliv spirituality a úrovně vzdělání na schopnost vypořádat se s onkologickou diagnózou a věnoval se metodám záchytu a měření tísně pomocí emočních teploměrů a tzv. Problem List. Rozebral možnosti léčby zahrnující psychoterapii (podpůrnou, kognitivně-behaviorální, existenciální), farmakoterapii (antidepresiva, anxiolytika, antipsychotika), paliativní intervence (řešení bolesti, dušnosti, nespavosti, úzkosti, celkové nepohody) a psychoedukaci. Z farmakoterapie se zaměřil na antidepresiva a jejich individuální volbu podle léčebných cílů, typu nádorového onemocnění, průvodní medikace, komorbidit a prognózy. Poukázal na trazodon jako vhodné antidepresivum u onkologických pacientů, a to zejména kvůli jeho příznivým účinkům na harmonizaci spánku, na zmírnění deprese a úzkosti a dobré snášenlivosti.  MUDr. Bundárová se věnovala významu pomalovlnného spánku (SWS, Slow-Wave Sleep) a možnostem jeho terapeutického ovlivnění. SWS je nejhlubší fáze non-REM spánku. Jeho hlavní úlohou je regenerace organismu a obnova psychických funkcí. Důležitý je pro celkové zklidnění, imunitní funkce, čištění mozku od metabolitů a konsolidaci paměti. U mladých dospělých činí 15–25 % spánku, ve stáří jeho podíl klesá. Zkrácení SWS je spojováno s depresí, úzkostí a posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD) a naopak prodloužený SWS koreluje s větší odolností vůči stresu. U pacientů s depresí je SWS výrazně zkrácený nebo téměř chybí. Farmakoterapeuticky je možné SWS příznivě ovlivnit některými antidepresivy – mirtazapin, trazodon, agomelatin a amitriptylin. Benzodiazepiny (BZD) a Z-hypnotika při dlouhodobém užívání SWS narušují. Navíc hrozí riziko tolerance, závislosti a insomnie při vysazení. Trazodon je antidepresivum s příznivým vlivem na SWS. Má rychlý nástup účinku, anxiolytický efekt a může jej předepsat i praktický lékař. Na 3 kazuistikách MUDr. Bundárová demonstrovala, že trazodon lze s výhodou použít u mladých i starších nemocných. V mladším věku je jeho výhodou minimální riziko sexuálních nežádoucích účinků, možnost zůstat aktivní během dne a dobrá kvalita spánku, u staršího pacienta pak dobrá snášenlivost, možnost pozvolné titrace a kombinovatelnost s další medikací.

Významná část nosologických jednotek z okruhu nervosvalových onemocnění vede v určité fázi svého průběhu k oslabení svalů dýchacích anebo svalových struktur horních cest dýchacích. Toto oslabení se u velké části pacientů výrazněji manifestuje vleže. Následně se během spánku nejčastěji objevuje obstrukční spánková apnoe a hypoventilace vázaná na spánek, vzácnější pak je centrální spánková apnoe. Mezi nejčastější denní příznaky patří nadměrná spavost, poruchy soustředění či změny tělesné hmotnosti, mezi noční pak chrápání (ronchopatie), fragmentace spánku či ranní bolesti hlavy. Pro podrobnou diagnostiku je většinou nutné polysomnografické vyšetření. Terapeuticky převažuje některá z forem neinvazivní ventilace, společně s péčí o průchodnost dýchacích cest.

Stigmatizace lidí s obezitou je nežádoucí. Jde však o běžný jev, který může paradoxně snížit motivaci obézních lidí ke zlepšení životního stylu. Je proto nezbytné na tento problém upozorňovat a řešit jej v rámci prevence a léčby obezity. Náchylnost k tzv. obezitogennímu prostředí, které stojí v popředí příčin neustále vzrůstající prevalence obezity, je ovlivněna řadou faktorů. Mnohé z těchto etiologických faktorů nelze ovlivnit pouze vlastní vůlí. Z tohoto důvodu by nikdo s obezitou neměl být stigmatizován, a to zejména zdravotníky. Jejich necitlivý přístup může mít závažné a nevratné negativní důsledky pro zdraví. Každý člověk s obezitou by měl být pozitivně motivován ke změně životního stylu, protože obezita sama o sobě je významným prediktivním faktorem pro rozvoj řady závažných komorbidních onemocnění.

Tonutí patří mezi preventabilní úrazy. Jeho důsledky jsou často závažné až fatální. Pro kvalitní přežití tonoucích je důležité co nejrychlejší obnovení dodávky kyslíku do organismu. Stěžejní je proto časné zahájení kardiopulmonální resuscitace. Tento článek přináší základní přehled o příčinách a patofyziologii tonutí, zdůrazňuje časné poskytnutí první pomoci a správné provádění kardiopulmonální resuscitace, a dále poskytuje přehled důležitých aspektů intenzivní a resuscitační péče o pacienta po tonutí.

Poruchy srdečního rytmu patří mezi velmi častá kardiologická onemocnění. Mohou postihovat i mladší jedince bez závažnějších strukturálních změn srdce, avšak často doprovázejí nebo komplikují jiná srdeční či nekardiální onemocnění. Moderní léčba arytmií je komplexní a opírá se o technologicky vyspělé diagnostické a terapeutické postupy. Pro většinu arytmií je k dispozici účinná nefarmakologická léčba, zejména katétrové ablace. Tento článek stručně shrnuje aktuální možnosti péče a léčby pacientů s tachyarytmiemi.

Smrt mozku definujeme jako stav po katastrofálním poškození mozku s trvalou nevratnou ztrátou všech funkcí celého mozku, včetně kmene. Stanovení diagnózy je založeno na klinickém vyšetření, kdy je zcela nepřípustná falešná negativita jednotlivých testů, které podporují ireverzibilní postižení mozkového kmene od mesencefala (fotoreakce) přes pons Varoli (korneální, okulocefalický reflex a algické podráždění v obličeji) až po prodlouženou míchu (dávivý a kašlací reflex). V současné době není jasně stanovena metodika provedení jednotlivých vyšetření. Tento článek pojednává o základním klinickém vyšetření při stanovení smrti mozku a apnoickém testu. Součástí publikace je rovněž soubor videí, která ukazují pozitivní nález při stanovení smrti mozku (čili areflexii) a nález, který není kompatibilní se smrtí mozku (přítomnost normální odpovědi).

Smrť mozgu zostáva klinickou diagnózou, vo väčšine prípadov založenou na klinickej diagnostike. Doplnkové testy vrátane zobrazovacích vyšetrení sa používajú na potvrdenie absencie cerebrálnej perfúzie, keď sú klinické nálezy nejednoznačné. Zobrazovacie metódy ako DSA, perfúzna scintigrafia a transkraniálny Doppler môžu poskytnúť kľúčové, zákonom vyžadované údaje na podporu diagnózy. Napriek prebiehajúcim snahám neexistuje celosvetový konsenzus o optimálnom doplnkovom teste a prax sa líši podľa regiónov. Moderné vyšetrenia ako CT angiografia (CTA), MR techniky, CT perfúzia a časovo invariantná CTA ponúkajú stále presnejšie výstupy. Je však potrebná ich ďalšia validácia, zvlášť v prípade pediatrických pacientov. Včasná diagnóza smrti mozgu minimalizuje zbytočné výkony a umožňuje následný efektívny transplantačný program.

Prodromální Parkinsonova nemoc (PN) se projevuje širokou škálou klinických příznaků a biologických markerů, včetně dysfunkce autonomního nervového systému, neuropsychiatrických symptomů, spánkových poruch, hypomimie a dysartrie. Ultrazvuková a scintigrafická vyšetření, genetické varianty (např. GBA1, LRRK2) a detekce patologického α-synukleinu poskytují cenné diagnostické nástroje pro včasnou identifikaci rizikových jedinců. I přes pokroky v diagnostice není k dispozici efektivní léčba v prodromálním stadiu, což vyvolává etické otázky ohledně sdělení prognózy a podpory pacientů. V budoucnu lze očekávat výzkum zaměřený na časnou neuroprotektivní intervenci a validaci biomarkerů.

Spánek je základní lidskou potřebou, jeho poruchou trpí téměř polovina lidské populace. Bolest hlavy je jedním z nejčastějších zdravotních problémů. Dle WHO jí trpí 50-75 % dospělých. Oba tyto fenomény mají charakter globální zdravotní zátěže. Vztah mezi bolestí hlavy a poruchou spánku je mnohoznačný a komplexní, komorbidita těchto dvou syndromů vede k chronifikaci obou onemocnění, zvyšuje zátěž a vede ke zhoršení obou poruch, snížení kvality života, zvýšení frekvence komplikací a snižuje účinnost léčby.

Počet případů demence celosvětově narůstá. Na světě trpí demencí více než 55 milionů lidí a podle odhadů světové zdravotnické organizace se toto číslo může v příštích 30 letech více než zdvojnásobit. Demence tedy představuje globální zdravotní výzvu. Report komise časopisu Lancet (2024) identifikoval 14 modifikovatelných rizikových faktorů, jejichž eliminací by bylo možné předejít až 45 % případů demence. Mezi klíčové faktory patří nízké vzdělání, ztráta sluchu, vysoký LDL cholesterol, deprese, traumatické poranění mozku, nedostatečná fyzická aktivita, diabetes, kouření, hypertenze, obezita, nadměrná konzumace alkoholu, sociální izolace, znečištěné ovzduší a neléčená ztráta zraku. Význam jednotlivých rizikových faktorů se mění v průběhu života, ale jejich včasné ovlivnění může významně snížit riziko rozvoje demence. Identifikace a cílená intervence modifikovatelných rizikových faktorů by měla být prioritou jak v individuální klinické praxi, tak na úrovni veřejného zdravotnictví.

V následujících 15 letech se očekává výrazný nárůst prevalence srdečního selhání v České republice, a to až na dvojnásobek současného počtu pacientů. Srdeční selhání je již nyní významnou zátěží pro zdravotnický systém, zejména kvůli častým hospitalizacím a vysokým nákladům na léčbu. Klíčovým preventivním krokem k omezení tohoto trendu je účinná kontrola arteriální hypertenze (AH), která je nejčastější příčinou vzniku srdečního selhání. Cílem tohoto článku je představit aktuální epidemiologickou situaci v ČR, přiblížit zásadní body nových doporučení Evropské kardiologické společnosti (ESC) a ukázat, jak mohou přispět ke zlepšení kontroly krevního tlaku, a tím i ke snížení prevalence srdečního selhání.

Staphylococcus aureus (S. aureus) je významným patogenem způsobujícím komunitní i nozokomiální infekce u novorozenců, zejména na jednotkách intenzivní péče se podílí na vysoké incidenci invazivních infekcí. Kolonizace kůže a sliznic tímto agens představuje významný rizikový faktor, který zvyšuje riziko rozvoje infekce až šestinásobně.  Patogen vyvolává široké spektrum onemocnění od lokalizovaných kožních infekcí po závažné systémové stavy (např. sepse, osteomyelitida, meningitida). Klinický obraz se odvíjí od konkrétního typu infekce, u systémových může být iniciálně nespecifický s rychlou progresí do život ohrožujícího stavu. Diagnostika spočívá v kombinaci klinického obrazu s komplementárními vyšetřeními. Etiologické agens prokazujeme pomocí mikrobiologického vyšetření, pro které obvykle hraje zásadní roli odběr hemokultur. Léčba je komplexní a zahrnuje kauzální antimikrobiální terapii, podpůrnou péči a cílené řešení eventuálních komplikací. Navzdory pokroku v péči zůstává S. aureus častým nozokomiálním agens s potenciálem vzniku závažných následků. Prognózu ovlivňuje zejména závažnost infekce a přítomnost komplikací. Klíčovou preventivní strategií je minimalizace invazivních výkonů a včasné odstraňování cizorodých materiálů.

Zajištění dýchacích cest je klíčovou dovedností, jejíž základy by měl ovládat každý lékař, který se ve své praxi může setkat s kriticky nemocným dítětem. Mezi základní a nepostradatelné dovednosti patří zprůchodnění dýchacích cest, správná poloha hlavy a ventilace obličejovou maskou a samorozpínacím vakem ve dvou osobách. Dle klinické situace je možné pro zajištění dýchacích cest využít celou řadu supraglotických (laryngeální maska) a infraglotických pomůcek (tracheální intubace), které mají u dětských pacientů svá specifika a použití, která by měla být vždy zvážena především s ohledem na bezpečnost pacientů.

Úvod: Popôrodná adaptácia dieťaťa na extrauterinný život je veľmi zložitý proces a prebieha s rôznou postupnosťou a rôznou „rýchlosťou“. Prejavy adaptácie tráviaceho traktu môžu byť z tohto hľadiska nie vždy správne chápané a interpretované a môžu mať pestré príznaky. Pri viacerých symptómoch nemusí ísť o „patologické“ prejavy, ale o prejavy pri adaptácii. Tieto prejavy bývajú prechodné a závažnejšie neohrozujú dieťa. Ako príklad možno uviesť grckanie dojčiat či dojčenské koliky. Kontext: Treba si uvedomiť, že mnohé funkčné poruchy tráviaceho traktu sú výsledkom postupnej adaptácie tráviaceho traktu dieťaťa na zmeny stravy, neuropsychického vývoja a fyzického rastu, a teda aj biopsychosociálnych aspektov interakcie čreva a mozgu. Najkomplexnejšia klasifikácia funkčných porúch tráviaceho traktu je uvedená v rímskych kritériách. Zatiaľ je posledné vydanie z roku 2016 (Rome IV), no v príprave sú už Rome V (plánované vydanie 2026), v ktorých sa nahrádza termín „funkčné poruchy“ pojmom „poruchy interakcie GIT-CNS“. Nová klasifikácia Rome V aj na základe poznatkov EBM a v súlade s akceptovaním koncepcie „osi mozog/črevo“, pomôže zrýchliť a zefektívniť diagnostiku a terapiu funkčných porúch tráviaceho traktu (FGID) aj v dojčenskom veku. Mala by byť vhodným pomocníkom aj pre pediatrov pracujúcich v ambulanciách všeobecných lekárov pre deti a dorast. Záver: Akceptácia biopsychosociálneho modelu funkčných gastrointestinálnych porúch má dôležitosť nielen pre deti s ťažkosťami a ich rodiny, ale má aj ekonomický význam, pretože pochopenie vzniku a existencie ťažkostí prináša veľké úspory za nevykonané (a vo väčšine prípadov aj neindikované) vyšetrenia.

Zvýšená klidová tepová frekvence, a zejména její noční hodnota, představuje významný a často přehlížený prediktor celkové i kardiovaskulární mortality u pacientů s arteriální hypertenzí. Tento parametr odráží míru autonomní regulace a rovnováhu mezi sympatickým a parasympatickým nervovým systémem. Noční tepová frekvence má vyšší prediktivní hodnotu než denní a její nedostatečný pokles v noci může signalizovat zvýšené riziko kardiovaskulárních příhod, psychických poruch a kratší délku života. Článek shrnuje současné poznatky o patofyziologii, diagnostice a léčebných možnostech ovlivnění zvýšené tepové frekvence včetně nefarmakologických a farmakologických přístupů. Zvláštní pozornost je věnována synergii betablokátorů a inhibitorů ACE u hypertoniků a potenciálu psychoterapie, včetně moderních metod jako ketaminem asistovaná léčba.

Článek přehledně shrnuje aktuální doporučení diagnostiky a terapie arteriální hypertenze Evropské společnosti pro hypertenzi z roku 2023 a Evropské kardiologické společnosti z roku 2024 v 10 bodech, se zaměřením na ordinaci praktického lékaře.

Betablokátory tvoří tradiční skupinu antihypertenzivních léčiv, jejichž postavení v léčbě arteriální hypertenze prošlo v posledních dekádách významným vývojem. Ačkoliv již nejsou doporučovány jako léky první volby u nekomplikované hypertenze, zůstávají zásadní volbou v určitých klinických situacích - zejména u pacientů s ischemickou chorobou srdeční, po infarktu myokardu, při srdečním selhání, tachyarytmiích nebo u mladých pacientů se zvýšenou sympatikotonií. Cílem tohoto přehledu je shrnout mechanismus účinku betablokátorů, posoudit dostupné klinické důkazy o jejich účinnosti, porovnat je s jinými antihypertenzivy a představit jejich aktuální roli v souladu s nejnovějšími doporučeními ESH 2023, ESC 2024 a ČSH 2022.

Druhá část přehledového článku o ADHD se zaměřuje na časté komorbidní poruchy vyskytující se současně s ADHD, jejich diferenciální diagnostiku a současné farmakoterapeutické přístupy zaměřené na ADHD i jednotlivé komorbidity. Rovněž se věnuje problematice automutilačního a suicidálního chování u pacientů s ADHD a možnostem jeho farmakologické intervence.

Náhlá srdeční smrt (sudden cardiac death, SCD) u jedinců mladších 50 let je ve významném procentu způsobena dědičným kardiovaskulárním onemocněním. Identifikace těchto případů, provedení post mortem genetického vyšetření a kardiologické screeningové vyšetření přímých příbuzných je prvním krokem k primární prevenci náhlého úmrtí u pozůstalých v riziku a vyžaduje multidisciplinární a multicentrickou spolupráci. Nalezení jisté dědičné příčiny náhlého úmrtí se podaří obecně asi u 20 % případů, nicméně v rodinách s pozitivní anamnézou náhlé smrti či srdečního selhání a/nebo maligních arytmií je genetické vyšetření úspěšné až u poloviny rodin. V České republice se v rámci grantového projektu podařilo pro řešení těchto případů ustanovit multidisciplinární tým a navázat multicentrickou spolupráci. Výsledky projektu pro SCD odpovídají výstupům mezinárodních studií, podtrhují zájem příbuzných a poukazují na neoddiskutovatelný přínos pro jejich zdraví. Přínos praktických lékařů pro rozeznání případů dědičné příčiny onemocnění, informování pozůstalých příbuzných a rozeznání jejich rizik, včetně zaslání do expertního centra je nesporný a nezastupitelný.

Afektivní záchvat (AZ) lze definovat jako věkově vázaný a náhle vzniklý mimovolní neepileptický projev. Ačkoliv se na první pohled může zdát, že se jedná o stav život ohrožující, ve skutečnosti je AZ benigní a má příznivou prognózu. V některých situacích však může napodobovat projevy vážných onemocnění a může tak představovat diferenciálně diagnostickou výzvu. Předkládaný text se věnuje etiopatogenezi a diagnostickému postupu u dítěte s podezřením na AZ, přičemž se zaměřuje na publikované kazuistické případy příčin vážnějších.

Materská starostlivosť klokankovaním (Kangaroo Mother Care – KMC) predstavuje kľúčovú stratégiu starostlivosti o predčasne narodené deti. KMC prináša významné zdravotné benefity pre novorodenca a matku. Má pozitívny vplyv na vzťahovú väzbu medzi matkou a dieťaťom, ktorá je dôležitá pre zdravý vývin dieťaťa a taktiež má pozitívny vplyv na dojčenie, ktoré je zásadné pre výživu, imunitný systém a pre fyziologické a psychologické prínosy, ako aj dlhodobé kognitívne a neurovývinové výsledky u predčasne narodených detí. Pre matky znamená KMC významnú psychologickú podporu, znižuje riziko popôrodnej depresie a posilňuje ich kompetencie pri starostlivosti o dieťa. KMC by mala byť propagovaná ako štandardizovaná súčasť bežnej praxe pri starostlivosti o predčasne narodené deti a podpora zo strany zdravotníkov je nevyhnutná.

Teofylin, celosvětově známý a dlouhodobě užívaný bronchodilatační lék v léčbě plicních onemocnění, má úzké terapeutické rozmezí. Značná interindividuální variabilita v jeho farmakokinetických parametrech, slabá korelace mezi dávkou a plazmatickou koncentrací, úzký vztah mezi plazmatickou koncentrací a klinickým efektem ho předurčují být vhodným kandidátem terapeutického monitorování léčiv. Teofylin se používá hlavně v léčbě plicních onemocnění, ale jeho očekávaný bronchodilatační efekt se uplatňuje až za dosažení vyšších plazmatických hladin. Během léčby je nutné jejich pravidelné stanovení k optimalizaci terapie. Vysoké hladiny jsou spojené se značným rizikem rozvoje závažných i fatálních nežádoucích účinků, které limitují klinické využití teofylinu.  Při hodnocení plazmatických hladin je nutné zohlednit, zda se jedná o akutní intoxikaci, nebo dlouhodobé chronické předávkování, které je spojené s vyšším výskytem nepříznivých účinků již při nižších mnohdy ještě terapeutických hladinách. Pro správnou interpretaci musíme zvážit celou řadu proměnných daných charakteristikami pacienta, vlastnostmi molekuly teofylinu a další současně podávané medikace. Proto se doporučuje konzultovat s klinickým farmaceutem či farmakologem stanovení optimální dávky pro pacienta, vyhodnotit individuální farmakokinetické parametry, modelovat průběh koncentrací po zahájení léčby a sledovat následné plazmatické hladiny. V případě, že rizika převáží nad přínosy, by měl být lék včas vysazen.