Fulltextové hledání

Laterální krční rezistence často představují diagnostickou výzvu v praxi dětského lékaře. Cílem naší prezentace je poukázat na klinické, zobrazovací a histologické charakteristiky nejčastějších příčin zduření na krku v dětském věku a pokusit se tak dosáhnout vzájemného srovnání mezi jejich entitami a umožnit co nejpřesnější předoperační diagnózu. Autoři prezentují diagnostický postup u 16letého chlapce s měsíc trvajícím zduřením na levé straně krku v oblasti submandibulární, o velikosti 4 × 3 cm. Na základě palpačního vyšetření, lokalizace na levé straně krku v submandibulární oblasti a s využitím ultrazvukového, CT a cytopatologického vyšetření jsme po konzultaci s dětským ORL specialistou doporučili kompletní extirpaci z důvodu podezření na branchiální cystu z druhého branchiálního oblouku.

Subakutní kombinovaná degenerace míchy vzniká při deficienci vitaminu B₁₂ a patří do diferenciální diagnostiky míšních lézí. Kromě postižení míšních provazců se mohou u hypovitaminózy B₁₂ vyskytnout také léze periferních nervů, optických nervů a mozku. Dále se deficience vitaminu B₁₂ může manifestovat hematologickými a gastrointestinálními poruchami. Vzhledem k nálezu na MR míchy do diferenciální diagnostiky patří i demyelinizační onemocnění, včetně neuromyelitis optica a onemocnění jejího širšího spektra (NMOSD). Při míšních lézích je nutné provést pečlivou diagnostickou rozvahu a doplnit četná paraklinická vyšetření. Formou kazuistiky popisujeme těžkou variantu subakutní kombinované degenerace míšní u mladého pacienta bez rizikové anamnézy.

Tranzientní hypogamaglobulinemie je poměrně častá primární protilátková imunodeficience kojenců a batolat se širokým klinickým obrazem. Patofyziologickým podkladem je opožděný nástup tvorby vlastních imunoglobulinů, rezultující v přechodný pokles sérové koncentrace IgG u kojence. THI většinou spontánně odezní ve věku 2 až 6 let. V laboratoři dominuje snížená sérová koncentrace IgG (ev. i IgA a IgM) při normálním zastoupení B-lymfocytů. V diferenciální diagnostice zvažujeme i jiné imunodeficience. Velmi důležitá je mezioborová spolupráce.

Poskytovatelé zdravotních služeb se v souvislosti s výkonem své profese mohou setkávat s osobami, které jsou v pozici obětí a někdy i pachatelů trestné činnosti. Tento příspěvek se zabývá oprávněními a povinnostmi poskytovatelů zdravotních služeb ve vztahu k pacientovi, ať už v pozici oběti trestného činů či pachatele. Pozornost je rovněž věnována možnostem ochrany zdravotnických pracovníků před ohrožením pocházejícím ze strany pacienta. Včasné odhalení a identifikace viktimizace pacienta je nesnadným úkolem, zvláště jedná-li se o zvlášť zranitelnou oběť, oběť velmi zraňujícího (citlivého) trestného činu. V této souvislosti proto také odkazujeme na problematiku domácího násilí, syndromu CAN a uvádíme některé dostupné metodiky.

Parvovirus B19 nezpůsobuje jen erythema infectiosum, může být původcem myokarditidy, artralgií a/nebo artritid, je schopen způsobit hydrops plodu, aplazii červené krevní řady u imunokompromitovaných jedinců a konečně i tranzientní aplastickou krizi u pacientů s kongenitálními hemolytickými anémiemi. Prezentujeme případ chlapce, u kterého byla v šesti letech díky infekci parvovirem B19 diagnostikována hereditární sférocytóza.

Atopická dermatitida (AD) začíná u většiny dětí v raném dětství, v 80 % před dosažením věku 6 let. A právě zkušenosti z raného dětství významně ovlivňují další psychosociální vývoj. Děti předškolního věku se učí sociálním dovednostem, které zahrnují poznávání vrstevníků, komunikaci, naslouchání a spolupráci. Viditelné projevy AD bývají příčinou stigmatizace. Mohou vést k ostychu, nízkému sebevědomí, vyhýbání se kolektivu a rozvoji duševních poruch. Proto je důležité děti s těžkou formou AD adekvátně a včasně léčit, a tím zlepšit nejen stav jejich kůže a psychiky, ale také kvalitu jejich života. Možnosti léčby těžké AD u dětí mladších 6 let jsou omezené, protože systémová imunosupresiva v této věkové skupině nejsou oficiálně schválená a mohou představovat bezpečnostní riziko. Dupilumab je první biologickou léčbou schválenou EMA (European Medicines Agency) pro děti s těžkou AD od 6 měsíců věku. Léčba dupilumabem po dobu 3 let u dětí ve věku 6 měsíců do 11 let se středně těžkou až těžkou AD prokázala přijatelný dlouhodobý bezpečnostní profil a přetrvávající účinnost, které jsou konzistentní s výsledky studií u dalších věkových skupin (dospívající a dospělí). V článku prezentuji dvě kazuistiky našich dětských pacientek předškolního věku, které jsou úspěšně léčené dupilumabem.

Nemelanomové kožní nádory (non-melanoma skin cancer, NMSC) představují nejčastější malignity diagnostikované v rozvinutých zemích, přičemž jejich incidence celosvětově stále roste. Tento přehledový článek shrnuje hlavní typy NMSC - bazocelulární karcinom, spinocelulární karcinom a karcinom Merkelových buněk se zaměřením na jejich epidemiologii, rizikové faktory, diagnostiku, léčbu a možnosti prevence. Zvláštní pozornost je věnována strategii primární a sekundární prevence včetně současného výzkumu v oblasti chemoprevence (např. nikotinamid, vitamin D, celekoxib). Dále článek diskutuje význam včasné detekce, chirurgické i nechirurgické terapeutické přístupy, a nové trendy v systémové léčbě pokročilých nebo recidivujících forem. Text upozorňuje na rostoucí potřebu edukace veřejnosti a multidisciplinární přístup ke zlepšení výsledků léčby a prevence těchto častých onemocnění.

Přímo působící perorální antikoagulancia (DOAC) - dabigatran-etexilát, rivaroxaban, apixaban a edoxaban - mají řadu klinicky významných farmakokinetických lékových interakcí, přičemž mezi jednotlivými léky existují mnohdy značné rozdíly závažnosti těchto interakcí. Klíčovou roli hrají metabolické a transportní procesy, zejména metabolizace cestou CYP3A4 a CYP2J2 a transport cestou P-glykoproteinu a možná i BCRP. Inhibitory a induktory těchto enzymů a transportních systémů mohou měnit expozici DOAC, a tím i riziko krvácení, respektive riziko snížení účinnosti až selhání terapie. Znalost těchto lékových interakcí je klíčová pro optimalizaci terapie a prevenci komplikací. Podcenění nebo naopak přeceňování dopadů těchto lékových interakcí může negativně ovlivnit bezpečnost a účinnost terapie.

Katarakta neboli šedý zákal je definována jako opacifikace krystalinní čočky s následnou změnou refrakčního indexu, vedoucí ke zhoršení vidění pacienta. Vznik senilní katarakty je podmíněn multifaktoriálně, přičemž se uplatňují faktory preventabilní i nepreventabilní. Genetická predispozice může zvyšovat vulnerabilitu čočky vůči exogenním kataraktogenním vlivům. Dodržování zásad zdravého životního stylu tuto predispozici do jisté míry kompenzuje. V prevenci katarakty je důležité klást důraz na rozpoznání genetických rizik v rodinné anamnéze, ale především na úpravu modifikovatelných rizikových faktorů.

Benigní paroxyzmální polohové vertigo (BPPV) je nejčastější vestibulární poruchou, přičemž její výskyt výrazně stoupá s věkem. U seniorů se BPPV často projevuje odlišně než u mladších pacientů - místo typické polohové závrati dominuje spíše pocit nejistoty a posturální instability, což často vede k chybné diagnostice a opožděné léčbě. Základem léčby jsou repoziční manévry, které mají při správném provedení úspěšnost až 80 %, ale u seniorů je často nutné je modifikovat kvůli přidruženým omezením a počítat s výskytem reziduální instability. V praxi je hlavním problémem nedostatečná implementace diagnostických a léčebných postupů, kdy pouze třetina pacientů podstoupí diagnostické manévry a dostane adekvátní léčbu. Pro úspěšnou léčbu je klíčová včasná diagnostika a provedení repozičních manévrů. U pacientů s reziduální instabilitou indikujeme následnou rehabilitaci, která by měla probíhat po dobu 4-6 týdnů.

Roboticky asistovaná radikální prostatektomie je standardní metodou léčby lokalizovaného karcinomu prostaty. Přesto zůstávají pozdní funkční komplikace jako stresová inkontinence moči, erektilní dysfunkce a striktury hrdla močového měchýře zásadními faktory ovlivňujícími kvalitu života pacientů. Tento článek se zabývá možnostmi prevence těchto komplikací prostřednictvím optimalizace chirurgických technik a individualizované rehabilitační péče. Důraz je kladen na šetrné operační postupy, zachování klíčových anatomických struktur a důslednou pooperační péči a fyzioterapii. Výsledky studií ukazují, že kombinace těchto přístupů může významně přispět ke zlepšení pooperačních výsledků a urychlit návrat pacientů k běžnému životu. Komplexní přístup zahrnující precizní chirurgické metody, systematickou rehabilitaci a edukaci pacientů je nezbytný pro minimalizaci nežádoucích účinků a maximalizaci kvality života po operaci.

Úvod: Nehojící se rány představují významný medicínský a socioekonomický problém. Zásadním faktorem v jejich patogenezi jsou mikrobiologická agens, která mohou ovlivňovat nejen rychlost, ale i samotnou možnost zhojení. Cílem studie bylo analyzovat spektrum mikroorganismů izolovaných z nehojících se ran a posoudit jejich vliv na délku a úspěšnost zhojení.  Metodika: Do observační ambispektivní studie byli zařazeni pacienti s chronickými ranami léčení na chirurgické ambulanci Vojenské nemocnice Olomouc v období od srpna 2021 do září 2023. U pacientů se známkami infekce byly provedeny stěry z rány Levineho technikou a kultivace na standardních mikrobiologických půdách. Byla zaznamenána anamnestická data pacientů, charakteristiky rány a průběh léčby.  Výsledky: Studie zahrnovala 149 pacientů s průměrným věkem 64,4 let. Mikrobiologické vyšetření bylo provedeno u 110 ran, z nichž 103 (93,6 %) vykázalo pozitivní nález. Nejčastěji byly detekovány rody Staphylococcus, Proteus a Streptococcus. Přítomnost rodů Proteus, Pseudomonas a Escherichia byla významně spojena s prodloužením hojení (o 87, 72 a 35 dní). Kolonizace ran těmito bakteriálními rody tedy prodloužila dobu léčby, ale neovlivnila celkovou šanci na zhojení rány. Závěr: Přítomnost specifických mikroorganismů, zejména gramnegativních bakterií, má zásadní vliv na průběh hojení. Cílená mikrobiologická diagnostika a racionální antibiotická terapie jsou klíčem k optimalizaci výsledků léčby v klinické praxi dermatologa, chirurga, praktických lékařů a lékařů dalších specializací.

Diftérie představuje důležité, znovu se objevující infekční onemocnění. Patří mu zvýšená pozornost ze stran lékařské komunity, a to nejen v primární péči, ale napříč všemi obory. Nejrozšířenějším původcem je bakterie Corynebacterium diphtheriae. Existují dvě formy onemocnění: kožní a respirační. Lékem první volby jsou penicilinová antibiotika. Kromě úvodního stručného popisu mikroorganismu se následující text zaměří na tři kazuistiky pacientů, u nichž bylo v kultivačním vyšetření identifikováo Corynebacterium diphtheriae jako etiologické agens. První případ je respirační, další dva kožní formy. Je popsán průběh onemocnění, nezbytnost izolace na infekčním oddělení a realizovaný terapeutický postup. Dále je uveden lokální epidemiologický přehled incidence a závěrečné zhodnocení uvedených případů a nemoci samotné.

Chronická kopřivka (CK) je časté a závažné kožní onemocnění mediované mastocyty, charakterizované vznikem svědivých pupenů, angioedému nebo obou těchto projevů trvajících déle než šest týdnů. Onemocnění postihuje přibližně 0,5-1 % populace celosvětově a výrazně zhoršuje kvalitu života pacientů, přičemž generuje značné náklady na zdravotní péči. Na rozdíl od akutní kopřivky, která obvykle odezní do šesti týdnů, chronická kopřivka představuje specifické diagnostické i léčebné výzvy, vyžadující komplexní pochopení její patofyziologie, klasifikace a managementu. Autor ve svém přehledovém článku shrnuje aktuální poznatky o chronické kopřivce a prezentuje kazuistiku alfa-gal syndromu s cílem zdůraznit význam periodického přehodnocování pacientů s dlouhodobě trvající "spontánní" kopřivkou, neboť i zdánlivě idiopatické případy mohou mít identifikovatelnou a léčitelnou příčinu.

Staphylococcus aureus (S. aureus) je významným patogenem způsobujícím komunitní i nozokomiální infekce u novorozenců, zejména na jednotkách intenzivní péče se podílí na vysoké incidenci invazivních infekcí. Kolonizace kůže a sliznic tímto agens představuje významný rizikový faktor, který zvyšuje riziko rozvoje infekce až šestinásobně.  Patogen vyvolává široké spektrum onemocnění od lokalizovaných kožních infekcí po závažné systémové stavy (např. sepse, osteomyelitida, meningitida). Klinický obraz se odvíjí od konkrétního typu infekce, u systémových může být iniciálně nespecifický s rychlou progresí do život ohrožujícího stavu. Diagnostika spočívá v kombinaci klinického obrazu s komplementárními vyšetřeními. Etiologické agens prokazujeme pomocí mikrobiologického vyšetření, pro které obvykle hraje zásadní roli odběr hemokultur. Léčba je komplexní a zahrnuje kauzální antimikrobiální terapii, podpůrnou péči a cílené řešení eventuálních komplikací. Navzdory pokroku v péči zůstává S. aureus častým nozokomiálním agens s potenciálem vzniku závažných následků. Prognózu ovlivňuje zejména závažnost infekce a přítomnost komplikací. Klíčovou preventivní strategií je minimalizace invazivních výkonů a včasné odstraňování cizorodých materiálů.

Přehledový článek nabízí aktuální doporučené postupy v záchytu karcinomu prostaty s přihlédnutím k lokálním specifikům. Zahrnuta jsou témata zahájení diagnostiky, screeningu, využití zobrazovacích metod a indikace a provedení biopsie prostaty. Článek vychází z platných doporučených postupů Evropské urologické asociace.

Léčebny dlouhodobě nemocných jsou typem zdravotnického zařízení, které je definováno nejen legislativou, ale především specifickými léčebnými postupy. Diagnostické možnosti jsou limitované a na léčebný tým jsou kladeny především nároky na zkušenost a komplexní znalosti mnoha lékařských oborů. Měření výdeje tekutin, posouzení jejího vzhledu, změny objemu a charakteru v čase u polymorbidních nemocných s polypragmazií je jeden z mála postupů, jehož data mohou mít lékaři následné péče k dispozici. Vedle skupiny nemocných s patologií ledvin neschopných objektivizovat výdej tekutin jinak, je indikací přechodného zavedení permanentního močového katétru snaha zabránit infikování proleženin nebo intertriga, léčba infekcí vyžadující derivaci dolních močových cest, imobilita nemocných s anatomickou nebo funkční patologií dolních močových cest bránící fyziologické evakuaci močového měchýře, včetně poruch vědomí. Imperativní indikací je retence moče pro subvezikální obstrukci. Každá jiná indikace je mimo evropská i severoamerická doporučení, neboť na jakýkoliv způsob zevní derivace moče je nahlíženo jako na instrumentaci s významným rizikovým potenciálem vzniku infekce močových cest dominantně nemocničními multirezistentními bakteriálními kmeny (Catheter­‑Associated Urinary Tract Infection – CAUTI). Při fyziologických změnách imunity u seniorů, násobené přítomností mnoha život ohrožujících diagnóz, jsou CAUTI u 40 % zemřelých v přímé příčinné souvislosti. Přes lege artis indikace se počet nemocných s trvalou derivací dolních močových cest permanentním močovým katétrem na českých pracovištích následné péče jeví výrazně vyšší, než tomu je v zahraničí na srovnatelných pracovištích. Hodnotitelná data z České republiky však chybí. Problematika nezbytnosti zavedení permanentního močového katétru, profit nemocných s permanentním močovým katétrem je důležitou otázkou, kterou si musíme, nejen v následné dlouhodobé péči, pokládat.

Dietní vláknina, klíčová složka rostlinných potravin, je nezbytná pro udržení zdraví a prevenci různých onemocnění. Přestože jsou její přínosy dobře zdokumentované, příjem vlákniny v západních populacích je výrazně pod doporučenými hodnotami, průměrně pouze 15–16 g denně oproti doporučovaným 25–35 g denně. Tento nedostatek je spojen se zvýšeným rizikem obezity, diabetu 2. typu, kardiovaskulárních onemocnění a některých typů rakovin. Článek poskytuje komplexní přehled o vlivu vlákniny na zdraví, včetně jejích účinků na pocit sytosti, regulaci hladiny cukru v krvi, snížení hladiny cholesterolu, snížení míry zánětu a zlepšení funkce trávicího traktu. Rovněž zdůrazňuje specifické přínosy vlákniny při různých patologických stavech, jako je rekonvalescence po infarktu myokardu a gastrointestinální poruchy. Dále popisuje roli vlákniny v řízení obezity díky zlepšenému pocitu sytosti a snížení kalorického příjmu a její schopnost kontrolovat hladinu glukózy v krvi u diabetu 2. typu. Praktická dietní doporučení a příklady pokrmů bohatých na vlákninu ukazují, jak dosáhnout adekvátního příjmu vlákniny. Zvýšení příjmu dietní vlákniny je zásadní pro prevenci onemocnění a zlepšení celkového zdraví.

Infekce močových cest (UTI - urinary tract infection) řadíme mezi nejčastější bakteriální infekce. UTI jsou vedle infekcî hornîch cest dýchacîch druhé z nejčastějšîch infekčnîch onemocněnî v populaci. UTI jsou také jednou z nejčastějších nozokomiálních infekcí. Jsou častou komplikací spojenou se zavedeným močovým katétrem (CAUTI), zejména při dlouhodobé katetrizaci, nebo v souvislosti s endoskopickými výkony, po kterých je zaváděn katétr. Nejlepším způsobem prevence katetrizačních infekcí je omezení zbytečné a neindikované katetrizace. Moderní medicína se musí opakovaně zabývat hledáním nových způsobů profylaxe před invazivními výkony i léčbou UTI se zaměřením na narůstající četnost rezistenci bakteriálních kmenů při současném nadužívání leckdy neindikované antibiotické terapie. Článek se snaží zhodnotit současné důkazy o prevalenci, rizikových faktorech a opatřeních, která lze přijmout k prevenci infekce při katetrizaci moči.

Fytofotodermatitidy, i když nejsou tak časté, představují významné zdravotní riziko, zejména u pediatrických pacientů. Tento článek se zaměřuje na fototoxické vlastnosti rostlin, které mohou způsobit vážnou fytofotodermatitidu po kontaktu s kůží a následné expozici UV záření. Nejvýznamnějším představitelem této skupiny rostlin je bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum). Typické klinické projevy fytofotodermatitidy zahrnují erytém, vezikuly, puchýře a přetrvávající hyperpigmentaci. Onemocnění se ale může manifestovat různou závažností od erytému až po nekrotizující defekty. Je důležité u kožních projevů, jejichž příčina není na první pohled jasná, zvážit možnost fytofotodermatitidy. Tento stav bývá často přehlížen, protože jeho příznaky mohou být zaměněny za jiné kožní problémy. Prodloužené hojení, zvýšená citlivost na světlo a možnost chybných diagnóz, například záměna za herpetickou infekci nebo dokonce fyzické týrání dítěte, zdůrazňují nezbytnost přesného rozpoznání a včasného zahájení léčby. V článku jsou diskutovány strategie prevence, první pomoc a léčebné možnosti. Pro správnou diagnózu je klíčové důkladné anamnestické vyšetření, které nám pomůže identifikovat možné rizikové faktory, jako je kontakt s určitou rostlinou. Zvýšení povědomí o tomto stavu a zlepšení léčebných protokolů jsou hlavními cíli tohoto článku, jehož cílem je zlepšit výsledky pacientů a prohloubit odborné znalosti v oblasti léčby fytofotodermatitid způsobených rostlinami, především u dětských pacientů.

Siponimod je prvním lékem modifikujícím onemocnění v léčbě sekundárně progresivní roztroušené sklerózy (SP RS). Jeho účinnost byla prokázána ve studii EXPAND. Jedná se o perorální selektivní modulátor receptorů pro sfingosin-1-fosfát, konkrétně podtypů 1 a 5 (S1P1, S1P5). Vazbou na S1P1 receptory na lymfocytech inhibuje jejich výstup z lymfatických uzlin a omezuje tak jejich průnik do centrálního nervového systému (CNS). Přestupem přes hematoencefalickou bariéru ovlivňuje zánětlivé i neurodegenerativní procesy probíhající v CNS při SP RS. Formou kazuistiky prezentujeme, jaké možnosti léčby SP RS jsme doposud měli k dispozici a co nám a našim pacientům siponimod přináší.

Článek se zabývá možnými způsoby léčby chronické bolesti silnými opioidy, která může být při neodborném vedení provázena řadou komplikací. Bez léčby silnými opioidy si nelze léčbu silné chronické bolesti představit, je však nutné držet se několika základních doporučení ke správné indikaci a monitoraci celého průběhu léčby. V posledních letech se prosazuje nový koncept klasifikace opioidů na základě jejich receptorového mechanismu působení a tento koncept může být vodítkem k šetrnější léčbě silnými opioidy, zejména u nenádorové bolesti. Léčba chronické bolesti pouze neopiopidními analgetiky je z hlediska nežádoucích účinků a léčebných interakcí rovněž při neodborném vedení riziková. Buprenorfin je parciální µ-receptorový agonista a byl dosud dostupný v transdermálních náplastech pro léčbu středně silné až silné chronické bolesti nádorového i nenádorového původu, aktuálně přichází na trh v novém dávkování náplasti s obsahem buprenorfinu uvolňující dávky 5, 10, 15, 20, 30 a 40 µg/h. Úhradu ze zdravotního pojištění mají aktuálně síly 5, 20, 30 a 40 µg/h. Jsou indikovány k terapii středně silné až silné nenádorové bolesti u dospělých pacientů v případech, kdy je k dosažení dostatečné analgezie nutné podání opioidů. Výhodou terapie je jednoduchá manipulace s náplastí s prodlouženým intervalem výměny 7 dní a bezproblémová titrace dávky buprenorfinu, léčba je dostatečně analgeticky efektivní a dobře pacienty tolerovaná.

Ačkoliv je podání krystaloidních roztoků jedním z nejčastěji používaných léčebných postupů, často zapomínáme, že podání tekutin se má řídit stejnými pravidly, která platí o podání jakéhokoli léčebného přípravku. Podání tekutiny má své indikace a kontraindikace, má být definována přesná dávka a sledovány jak terapeutické účinky a cíle, tak možné nežádoucí účinky provázející podání tekutiny. Při každém podání krystaloidního roztoku se musíme zamyslet nad jeho složením v kontextu klinické situace pacienta a z tohoto pohledu bychom měli léčbu v daném případě individualizovat. Cílem článku je popsat fyziologii a patofyziologii tekutin, objasnit historický kontext vývoje složení krystaloidních roztoků používaných v klinické praxi a podat aktuální pohled na podávání krystaloidních roztoků v dětském věku od kojeneckého věku do 18 let. Informace v tomto sdělení se netýkají novorozeneckého věku a nezaměřují se na enterální formu rehydratace.

Extra­‑axiální nádory vycházejí z tkání zevně od pia mater (z arachnoidey, dury mater nebo kosti) a jsou anatomicky oddělené od parenchymu centrální nervové soustavy. Z patologického hlediska představují tyto nádory různorodou skupinu lézí s proměnlivými morfologickými, biologickými, genetickými a klinickými charakteristikami. Taktéž patří do širokého spektra histopatologických podskupin v současné 5. edici WHO klasifikace nádorů CNS. Tento článek poskytuje stručný přehled o spektru těchto nádorů, jejich genetice a úskalích v diferenciální diagnostice. Hlavní důraz je kladen na meningiomy, nádory kraniálních a paraspinálních nervů, ne­‑meningoteliální mezenchymální nádory, sekundární nádory mozkových plen a pseudotumory mozkových plen.

Diabetická neuropatie, zejména pak symetrická distální senzitivně­‑motorická polyneuropatie, představuje jednu z nejčastějších pozdních komplikací diabetu. Její prevalence se dle různých statistik pohybuje v obecné populaci diabetiků mezi 10-50 %. S délkou trvání onemocnění a zejména mírou jeho dekompenzace v průběhu času pak její prevalence dále narůstá. Možnosti farmakoterapie jsou v případě tohoto onemocnění do značné míry omezené a její efektivita i tolerance pacientem individuální. Naproti tomu suplementace neurotropními vitaminy, které podporují funkci neuronů a přispívají k jejich ochraně a regeneraci, představuje u těchto pacientů nadějnou možnost prevence i adjuvantní terapie.

Tinea capitis je dermatofytická infekce postihující vlasovou pokožku, nejčastěji u dětí. Tato infekce je způsobena antropofilními nebo zoofilními dermatofyty, přičemž zoofilní druhy často vedou k závažným zánětlivým formám, jako je kerion Celsi. Kerion Celsi se projevuje bolestivými uzly a abscesy na kštici, které mohou být doprovázeny sekundární bakteriální infekcí. Diagnóza je založena na mykologickém vyšetření. Léčba zahrnuje systémová antimykotika, jako je terbinafin nebo itrakonazol, a lokální terapii, přičemž důraz je kladen na správnou diagnostiku a včasnou léčbu, aby se předešlo komplikacím, jako je jizvící alopecie. Prevence spočívá v hygienických opatřeních a minimalizaci kontaktu s infikovanými zvířaty. Případ osmiletého chlapce ilustruje průběh infekce a význam komplexního přístupu k léčbě.

Bronchiální astma, řadící se mezi chronická plicní onemocnění, zásadním způsobem ovlivňuje každodenní život pacienta. Adherence k léčbě a správná inhalační technika jsou nezbytnou součástí pro dosažení cílů terapie. Cílem článku je podání přehledu publikovaných prací hodnotících vliv farmaceutem vedené intervence na adherenci k léčbě nebo inhalační techniku u dospělých pacientů s bronchiálním astmatem. Rešerší literatury v databázích PubMed a Scopus bylo identifikováno celkem 23 studií. Z jejich analýzy vyplynulo, že intervence farmaceuta v jakékoliv podobě měla pozitivní vliv na oba výše uvedené sledované jevy i na výsledky terapie bronchiálního astmatu a může významnou měrou přispívat ke zlepšení kvality života pacientů.

Arteriální hypertenze je nejdůležitější modifikovatelný rizikový faktor kardiovaskulární morbidity a mortality. Léčbu arteriální hypertenze u dítěte/adolescenta je třeba zahájit co nejdříve po stanovení diagnózy a posouzení rizikových faktorů pro hypertenzí mediovaného orgánového poškození (HMOD). Léčba zahrnuje jak vhodná nefarmakologická (také režimová opatření nebo změnu životního stylu), tak farmakologická opatření. Změny životního stylu u dítěte a adolescenta se skládají z kombinace intervencí (dieta k redukci nadváhy/obezity a omezení příjmu soli, pohyb, behaviorální terapie aj.). Nefarmakologická opatření v případě primární hypertenze mohou vést k dostatečné redukci TK bez nutnosti antihypertenzní medikace, u hypertenze sekundární pak jsou součástí komplexní terapie zahrnující i podání farmak.

Primární pyomyozitida je hnisavá infekce kosterního svalu často s tvorbou abscesů, která vzniká na základě hematogenní infekce. Primární infekce má obvykle subakutní začátek a nejčastěji postihuje jednu svalovou skupinu dolní končetiny nebo svaly kyčle a pánve. Prezentujeme 16letého diabetika I. typu s nově diagnostikovanou akutní lymfoblastickou leukemií. Agresivní indukční chemoterapie byla šestý den komplikována febrilní neutropenií. Pacient udával při chůzi bolest pravého adduktoru stehna, na kůži jsme pozorovali flegmonózní změny kůže, připomínající podkožní hematom. Shrnujeme diagnostické a léčebné postupy, které vedly k dosažení definitivní diagnózy a terapeutického úspěchu.

V rámci samoléčení běžných urologických obtíží je farmaceut či farmaceutický asistent v lékárně často prvním zdravotníkem, na kterého se pacient obrací. Na základě rozhovoru s pacientem je třeba získat odpovídající informace směřující k odlišení symptomů a stavů vhodných k samoléčení a naopak situací, kdy je nutné doporučit návštěvu lékaře. První kontakt pacienta se zdravotníky v lékárně může také přispět k odhalení závažnějšího onemocnění. Článek zpracovává možnosti farmaceutické péče o pacienta s běžnými urologickými obtížemi a požadavkem doporučení k samoléčení, se zaměřením na pochopení jednotlivých symptomů, jejich rozlišení, principy samoléčení a identifikaci situací k samoléčení nevhodných.