Fulltextové hledání

Nemelanomové kožní nádory (non-melanoma skin cancer, NMSC) představují nejčastější malignity diagnostikované v rozvinutých zemích, přičemž jejich incidence celosvětově stále roste. Tento přehledový článek shrnuje hlavní typy NMSC - bazocelulární karcinom, spinocelulární karcinom a karcinom Merkelových buněk se zaměřením na jejich epidemiologii, rizikové faktory, diagnostiku, léčbu a možnosti prevence. Zvláštní pozornost je věnována strategii primární a sekundární prevence včetně současného výzkumu v oblasti chemoprevence (např. nikotinamid, vitamin D, celekoxib). Dále článek diskutuje význam včasné detekce, chirurgické i nechirurgické terapeutické přístupy, a nové trendy v systémové léčbě pokročilých nebo recidivujících forem. Text upozorňuje na rostoucí potřebu edukace veřejnosti a multidisciplinární přístup ke zlepšení výsledků léčby a prevence těchto častých onemocnění.

Přímo působící perorální antikoagulancia (DOAC) - dabigatran-etexilát, rivaroxaban, apixaban a edoxaban - mají řadu klinicky významných farmakokinetických lékových interakcí, přičemž mezi jednotlivými léky existují mnohdy značné rozdíly závažnosti těchto interakcí. Klíčovou roli hrají metabolické a transportní procesy, zejména metabolizace cestou CYP3A4 a CYP2J2 a transport cestou P-glykoproteinu a možná i BCRP. Inhibitory a induktory těchto enzymů a transportních systémů mohou měnit expozici DOAC, a tím i riziko krvácení, respektive riziko snížení účinnosti až selhání terapie. Znalost těchto lékových interakcí je klíčová pro optimalizaci terapie a prevenci komplikací. Podcenění nebo naopak přeceňování dopadů těchto lékových interakcí může negativně ovlivnit bezpečnost a účinnost terapie.

Katarakta neboli šedý zákal je definována jako opacifikace krystalinní čočky s následnou změnou refrakčního indexu, vedoucí ke zhoršení vidění pacienta. Vznik senilní katarakty je podmíněn multifaktoriálně, přičemž se uplatňují faktory preventabilní i nepreventabilní. Genetická predispozice může zvyšovat vulnerabilitu čočky vůči exogenním kataraktogenním vlivům. Dodržování zásad zdravého životního stylu tuto predispozici do jisté míry kompenzuje. V prevenci katarakty je důležité klást důraz na rozpoznání genetických rizik v rodinné anamnéze, ale především na úpravu modifikovatelných rizikových faktorů.

Benigní paroxyzmální polohové vertigo (BPPV) je nejčastější vestibulární poruchou, přičemž její výskyt výrazně stoupá s věkem. U seniorů se BPPV často projevuje odlišně než u mladších pacientů - místo typické polohové závrati dominuje spíše pocit nejistoty a posturální instability, což často vede k chybné diagnostice a opožděné léčbě. Základem léčby jsou repoziční manévry, které mají při správném provedení úspěšnost až 80 %, ale u seniorů je často nutné je modifikovat kvůli přidruženým omezením a počítat s výskytem reziduální instability. V praxi je hlavním problémem nedostatečná implementace diagnostických a léčebných postupů, kdy pouze třetina pacientů podstoupí diagnostické manévry a dostane adekvátní léčbu. Pro úspěšnou léčbu je klíčová včasná diagnostika a provedení repozičních manévrů. U pacientů s reziduální instabilitou indikujeme následnou rehabilitaci, která by měla probíhat po dobu 4-6 týdnů.

Roboticky asistovaná radikální prostatektomie je standardní metodou léčby lokalizovaného karcinomu prostaty. Přesto zůstávají pozdní funkční komplikace jako stresová inkontinence moči, erektilní dysfunkce a striktury hrdla močového měchýře zásadními faktory ovlivňujícími kvalitu života pacientů. Tento článek se zabývá možnostmi prevence těchto komplikací prostřednictvím optimalizace chirurgických technik a individualizované rehabilitační péče. Důraz je kladen na šetrné operační postupy, zachování klíčových anatomických struktur a důslednou pooperační péči a fyzioterapii. Výsledky studií ukazují, že kombinace těchto přístupů může významně přispět ke zlepšení pooperačních výsledků a urychlit návrat pacientů k běžnému životu. Komplexní přístup zahrnující precizní chirurgické metody, systematickou rehabilitaci a edukaci pacientů je nezbytný pro minimalizaci nežádoucích účinků a maximalizaci kvality života po operaci.

Úvod: Nehojící se rány představují významný medicínský a socioekonomický problém. Zásadním faktorem v jejich patogenezi jsou mikrobiologická agens, která mohou ovlivňovat nejen rychlost, ale i samotnou možnost zhojení. Cílem studie bylo analyzovat spektrum mikroorganismů izolovaných z nehojících se ran a posoudit jejich vliv na délku a úspěšnost zhojení.  Metodika: Do observační ambispektivní studie byli zařazeni pacienti s chronickými ranami léčení na chirurgické ambulanci Vojenské nemocnice Olomouc v období od srpna 2021 do září 2023. U pacientů se známkami infekce byly provedeny stěry z rány Levineho technikou a kultivace na standardních mikrobiologických půdách. Byla zaznamenána anamnestická data pacientů, charakteristiky rány a průběh léčby.  Výsledky: Studie zahrnovala 149 pacientů s průměrným věkem 64,4 let. Mikrobiologické vyšetření bylo provedeno u 110 ran, z nichž 103 (93,6 %) vykázalo pozitivní nález. Nejčastěji byly detekovány rody Staphylococcus, Proteus a Streptococcus. Přítomnost rodů Proteus, Pseudomonas a Escherichia byla významně spojena s prodloužením hojení (o 87, 72 a 35 dní). Kolonizace ran těmito bakteriálními rody tedy prodloužila dobu léčby, ale neovlivnila celkovou šanci na zhojení rány. Závěr: Přítomnost specifických mikroorganismů, zejména gramnegativních bakterií, má zásadní vliv na průběh hojení. Cílená mikrobiologická diagnostika a racionální antibiotická terapie jsou klíčem k optimalizaci výsledků léčby v klinické praxi dermatologa, chirurga, praktických lékařů a lékařů dalších specializací.

Diftérie představuje důležité, znovu se objevující infekční onemocnění. Patří mu zvýšená pozornost ze stran lékařské komunity, a to nejen v primární péči, ale napříč všemi obory. Nejrozšířenějším původcem je bakterie Corynebacterium diphtheriae. Existují dvě formy onemocnění: kožní a respirační. Lékem první volby jsou penicilinová antibiotika. Kromě úvodního stručného popisu mikroorganismu se následující text zaměří na tři kazuistiky pacientů, u nichž bylo v kultivačním vyšetření identifikováo Corynebacterium diphtheriae jako etiologické agens. První případ je respirační, další dva kožní formy. Je popsán průběh onemocnění, nezbytnost izolace na infekčním oddělení a realizovaný terapeutický postup. Dále je uveden lokální epidemiologický přehled incidence a závěrečné zhodnocení uvedených případů a nemoci samotné.

Chronická kopřivka (CK) je časté a závažné kožní onemocnění mediované mastocyty, charakterizované vznikem svědivých pupenů, angioedému nebo obou těchto projevů trvajících déle než šest týdnů. Onemocnění postihuje přibližně 0,5-1 % populace celosvětově a výrazně zhoršuje kvalitu života pacientů, přičemž generuje značné náklady na zdravotní péči. Na rozdíl od akutní kopřivky, která obvykle odezní do šesti týdnů, chronická kopřivka představuje specifické diagnostické i léčebné výzvy, vyžadující komplexní pochopení její patofyziologie, klasifikace a managementu. Autor ve svém přehledovém článku shrnuje aktuální poznatky o chronické kopřivce a prezentuje kazuistiku alfa-gal syndromu s cílem zdůraznit význam periodického přehodnocování pacientů s dlouhodobě trvající "spontánní" kopřivkou, neboť i zdánlivě idiopatické případy mohou mít identifikovatelnou a léčitelnou příčinu.

Siponimod je prvním lékem modifikujícím onemocnění v léčbě sekundárně progresivní roztroušené sklerózy (SP RS). Jeho účinnost byla prokázána ve studii EXPAND. Jedná se o perorální selektivní modulátor receptorů pro sfingosin-1-fosfát, konkrétně podtypů 1 a 5 (S1P1, S1P5). Vazbou na S1P1 receptory na lymfocytech inhibuje jejich výstup z lymfatických uzlin a omezuje tak jejich průnik do centrálního nervového systému (CNS). Přestupem přes hematoencefalickou bariéru ovlivňuje zánětlivé i neurodegenerativní procesy probíhající v CNS při SP RS. Formou kazuistiky prezentujeme, jaké možnosti léčby SP RS jsme doposud měli k dispozici a co nám a našim pacientům siponimod přináší.

Možnosti léčby hepatocelulárního karcinomu po letech stagnace od zavedení sorafenibu se zejména v posledních letech výrazně rozšiřují. V současnosti máme několik možností volby léčby v 1. linii (sorafenib, lenvatinib, atezolizumab + bevacizumab, tremelimumab + durvalumab) a rovněž více možností v léčbě ve 2. linii (regorafenib, kabozantinib, ramucirumab, pembrolizumab). Čím dál více do léčby pacientů s hepatocelulárním karcinomem promlouvá imunoterapie. Tento článek má za cíl podat přehled současných možností léčby tohoto onemocnění se zaměřením na léčbu pokročilých stadií v 1. a 2. linii systémové léčby.

Popáleniny často vedú k dlhodobým následkom vrátane vytvorení jaziev, ktoré môžu výrazne ovplyvniť fyzickú a psychickú pohodu pacienta. Manažment jaziev po popáleninách si často vyžaduje komplexný prístup zahŕňajúci konzervatívne alebo aj chirurgické zákroky. Chirurgické techniky, ako je excízia, kožná transplantácia a expanzia tkaniva, zohrávajú svoju úlohu pri liečbe jaziev, ktorých cieľom je optimalizácia funkcie a kozmetického výsledku. Avšak nechirurgické spôsoby, ako sú napríklad tlakové odevy, produkty na báze silikónu, laserová terapia a topické látky, sú tiež sľubné pri redukcii a remodelácii jaziev. Tento článok poskytuje prehľad súčasných stratégií v liečbe jaziev po popáleninách, skúma účinnosť, indikácie a obmedzenia chirurgických aj nechirurgických zákrokov. Objasnením rozmanitých možností dostupných lekárom sa tento prehľad zameriava na usmernenie rozhodovania založeného na dôkazoch a zlepšenie výsledkov pre pacientov s jazvami súvisiacimi s popáleninami.

Daniel Carleton Gajdusek by se právě dožil sta let. Potomek přistěhovalců (otec Slovák, matka Maďarka) v první generaci se narodil v New Yorku a vystudoval medicínu na prestižních vysokých školách, stejně tak dosáhnul postgraduálního doktorátu. Po armádní službě pracoval v Austrálii, kde se dozvěděl o existenci zvláštního fatálního neurologického onemocnění na ostrově Nová Guinea. Uskutečnil tam bez váhání výpravu (doprovázen místním úředním lékařem Vincentem Zigasem), během které popsal kuru; studiu této nemoci potom věnoval řadu let. Podařilo se mu prokázat její infekční původ transferem na primáty, jako první na šimpanze. Původce nemoci byl objeven a pojmenován prion až Stanleyem Prusinerem, pětadvacet let po Gajdusekově objevu. Gajdusek i Prusiner obdrželi za objevy spojené s prionovými onemocněními Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství, a to v letech 1976 a 1997. Gajdusek se později věnoval i studiu endemického onemocnění manifestujícího se amyotrofickou laterální sklerózou a parkinsonismem s demencí v jižní části východní Nové Guiney. Doma, ve Spojených státech, pracoval v NINCDS v Bethesdě a přijímal stážisty z celého světa. Ve věku 75 let byl obviněn z pohlavního zneužívání tří nezletilých mladíků, původně dětí, které adoptoval a přivezl z Tichomoří do USA, aby nabyly řádného vzdělání; celkem těchto dětí adoptoval 55. Byl odsouzen k osmnácti měsícům vězení; po propuštění odcestoval do Evropy, kde strávil zbytek života, zemřel ve věku 85 let v Norsku.

Sedmačtyřicetiletá pacientka byla hospitalizována pro svoji 5. depresivní epizodu v rámci periodické depresivní poruchy, současnou těžkou fázi se suicidálními ideacemi. Opakované pokusy antidepresivní léčby byly neúspěšné a pacientka plánovala eutanazii v zahraničí. Celkové skóre 8položkové verze Sheehanovy škály suicidality (S-STS 10.0) bylo 28. Mimo depresivní poruchy sužovaly pacientku četné somatické komorbidity. Pro závažné suicidální ideace jsme zahájili akutní léčbu ketaminem 2× týdně, nejdříve intranasálně a později subkutánně. Po 4 aplikacích ketaminu byla pacientka propuštěna do ambulantní udržovací léčby. Tam se po 9. aplikaci ustálil interval subkutánní aplikace ketaminu na frekvenci 1× týdně. Od 14. aplikace přešla pacientka na i. m. aplikaci ketaminu, kterou hodnotila jako efektivnější. V době publikace kazuistiky trvá udržovací léčba ketaminem 12 měsíců. Poslední hodnota celkového skóre suicidality S-STS 10.0 byla 6. Jedná se o redukci celkového skóre suicidality o více než 70 %. Dlouhodobá léčba ketaminem byla efektivnější v léčbě rezistentní deprese se suicidálními ideacemi než kombinace antidepresiv.

V této kazuistice se budeme věnovat případu 14letého chlapce, který byl přivezen zdravotnickou záchrannou službou (ZZS) na dětské oddělení naší nemocnice pro dva dny trvající horečky, dehydrataci a celkové vyčerpání. Kromě horeček se u chlapce za hospitalizace postupně rozvíjely příznaky respiračního infektu, objevily se průjmovité stolice a makulózní exantém s bílým dermografismem. Z anamnézy bylo při příjmu zjištěno, že se chlapec před dvěma dny vrátil z pobytu v tropické oblasti.

Pyogenní granulom (lobulární kapilární hemangiom) se vyznačuje rychle rostoucí lézí podobnou moruši, která může být přisedlá nebo stopkatá. Krvácení, i při lehkém doteku (traumatu), je obvykle jeho prvním klinickým projevem. Na rozdíl od infantilního hemangiomu se může vyskytovat v každém věkovém období včetně dospělosti. Uvádíme kazuistiku 4leté dívky s pyogenním granulomem (PG) levé tváře, který matka pozorovala 3 měsíce po ukončení léčby akutní lymfoblastické leukemie (ALL). V celkové anestezii byla provedena exstirpace parciálně stopkatého PG současně s excizí jeho spodiny. Histologický nález prokázal fokálně prokrvácený lobulární kapilární hemangiom.

Kazuistika popisuje případ hluboké formy dermatofytózy ve kštici dítěte, jinak nazývané kerion Celsi, s důrazem na rychlou diagnostiku a včasné zahájení celkové antimykotické léčby jako prevence trvalé ztráty vlasů.

Článek se zabývá možnými způsoby léčby chronické bolesti silnými opioidy, která může být při neodborném vedení provázena řadou komplikací. Bez léčby silnými opioidy si nelze léčbu silné chronické bolesti představit, je však nutné držet se několika základních doporučení ke správné indikaci a monitoraci celého průběhu léčby. V posledních letech se prosazuje nový koncept klasifikace opioidů na základě jejich receptorového mechanismu působení a tento koncept může být vodítkem k šetrnější léčbě silnými opioidy, zejména u nenádorové bolesti. Léčba chronické bolesti pouze neopiopidními analgetiky je z hlediska nežádoucích účinků a léčebných interakcí rovněž při neodborném vedení riziková. Buprenorfin je parciální µ-receptorový agonista a byl dosud dostupný v transdermálních náplastech pro léčbu středně silné až silné chronické bolesti nádorového i nenádorového původu, aktuálně přichází na trh v novém dávkování náplasti s obsahem buprenorfinu uvolňující dávky 5, 10, 15, 20, 30 a 40 µg/h. Úhradu ze zdravotního pojištění mají aktuálně síly 5, 20, 30 a 40 µg/h. Jsou indikovány k terapii středně silné až silné nenádorové bolesti u dospělých pacientů v případech, kdy je k dosažení dostatečné analgezie nutné podání opioidů. Výhodou terapie je jednoduchá manipulace s náplastí s prodlouženým intervalem výměny 7 dní a bezproblémová titrace dávky buprenorfinu, léčba je dostatečně analgeticky efektivní a dobře pacienty tolerovaná.

Ačkoliv je podání krystaloidních roztoků jedním z nejčastěji používaných léčebných postupů, často zapomínáme, že podání tekutin se má řídit stejnými pravidly, která platí o podání jakéhokoli léčebného přípravku. Podání tekutiny má své indikace a kontraindikace, má být definována přesná dávka a sledovány jak terapeutické účinky a cíle, tak možné nežádoucí účinky provázející podání tekutiny. Při každém podání krystaloidního roztoku se musíme zamyslet nad jeho složením v kontextu klinické situace pacienta a z tohoto pohledu bychom měli léčbu v daném případě individualizovat. Cílem článku je popsat fyziologii a patofyziologii tekutin, objasnit historický kontext vývoje složení krystaloidních roztoků používaných v klinické praxi a podat aktuální pohled na podávání krystaloidních roztoků v dětském věku od kojeneckého věku do 18 let. Informace v tomto sdělení se netýkají novorozeneckého věku a nezaměřují se na enterální formu rehydratace.