Fulltextové hledání

-

Účel studie: Kavální filtry (CF) nabízí pacientům s rizikem vzniku plicní embolie (PE) bezpečný a efektivní způsob její prevence s menším počtem komplikací ve srovnání s dřívějšími technikami kavální interrupce. Cílem práce je zhodnotit naše zkušenosti s implantacemi trvalých CF TrapEase. Metodika: Retrospektivně jsme hodnotili 30 pacientů, kterým jsme v období 3 let (II/2000–I/2003) implantovali 30 trvalých CF TrapEase. Indikacemi k implantacím trvalých CF byla kontraindikace a komplikace antikoagulační terapie a/nebo neúspěch adekvátně vedené antikoagulační terapie v zábraně PE. Výsledky: 30 pacientů s implantovanými trvalými CF průměrného věku 67±12 let (34–80) bylo sledováno 16,3±10, 6 měsíců klinicky a pomocí duplexní sonografie. Prostý snímek břicha k vyloučení dislokace CF jsme prováděli jen při nemožnosti lokalizovat CF pomocí duplexní sonografie. Implantace byla 1× komplikována trombózou dolní duté žíly (IVC), 1× fatální PE a 1× ileofemorální flebotrombózou. Dlouhodobá průchodnost IVC v našem souboru dosahovala 96,6 % a recidiva PE 3,4 %. K dislokaci CF za sledované období nedošlo. Závěr: Implantace CF TrapEase se díky jeho malému průměru a snadnému zavádění stává snadno a rychle proveditelnou, pro pacienta nenáročnou a pro prevenci plicní embolie účinnou léčebnou metodou. Jeho přínos pro pacienty ohrožené hemodynamicky závažnou PE převyšuje riziko jeho časných i pozdních komplikací.

Je uveden případ pacienta s recidivujícím akutním infarktem inferiorní stěny a pravé komory při mnohočetném postižení věnčitých tepen, který byl řešen trombolýzou na spádovém interním oddělení. Pro prolongovanou hypotenzi s nutností aplikace katecholaminů byla po 11 dnech provedena koronarografie s nálezem uzávěru ACD s následně provedenou PTCA s implantací stentu s rychlou úpravou funkce komor. Na příkladu z praxe je ukázána prospěšnost PTCA u -ztraceného- případu.

Starší antibiotika byla poznána do roku 1957 a jde vesměs o přirozené produkty bakterií nebo plísní. I když čas omezil jejich význam a častost předepisování, zůstávají stále účinná u mnoha onemocnění. Aby nedocházelo k narůstání rezistence na ně, je třeba je správně indikovat a podávat v dostatečně velké dávce po správnou dobu.

Perkutánní transluminální pulmonální valvuloplastika (PTPV) je léčbou volby vrozené stenózy plicnice. Metoda: PTPV je od svého prvního provedení v roce 1982 používána k léčbě vrozené stenózy plicnice, zpravidla v dětství. U dospělých nemocných je PTPV podstatně méně častá. Výsledky: od ledna 1996 jsme na našem pracovišti provedli PTPV u 5 dospělých pacientek. Ve všech případech s dobrým efektem, bez výskytu významnější komplikace. U 4 dále sledovaných nemocných zaznamenáváme dlouhodobě přetrvávající efekt zákroku. Závěr: PTPV představuje bezpečnou metodu s vysokou úspěšností a nízkým rizikem komplikací. Je proto léčbou volby u dětských i dospělých pacientů s vrozenou stenózou plicnice.

Hemodynamická závažnost u aortální stenózy je kromě symptomatologie často posuzována na základě hodnocení ejekční frakce a gradientu aortální chlopně při ultrazvukovém vyšetření. Autoři popisují případ nemocného, u kterého byla echograficky a ventrikulograficky zjištěna ejekční frakce levé komory 60 % a relativně nízký střední gradient (37 a 33 mmHg). Katetrizace však prokázala významnou aortální stenózu s indexovanou plochou ústí 0,4 cm2/m2 vysvětlující symptomatologii nemocného. Autoři rozebírají možné chyby v hodnocení této vady a katetrizační techniku vyvinutou na pracovišti.

Účel studie: Porovnat účinnost nefrakcionovaného heparinu (UFH) a nízkomolekulárního heparinu (LMWH) – dalteparinu – během perkutánní koronární intervence (PCI), porovnat jejich vliv na krevní destičky a „rebound“ fenomén po jejich vysazení. Použité metody: V randomizované studii byl 340 pacientům podán UFH 100 j/kg tělesné hmotnosti nebo dalteparin 80 j/kg i. v. U všech pacientů byl sledován klinický průběh, u sta pacientů byla sledována účinnost antikoagulace, agregační odpověď trombocytů, hladiny betatromboglobulinu (beta-TG), tromboxanu B2 (TxB2), trombin-antitrombinového komplexu (TAT), protrombin degradačních produktů (F1, F2) a počty trombocytů před a po PCI. Výsledky: Hladina anti-Xa byla pět minut po podání dalteparinu 1,9; jednu hodinu po podání 1,2 a pět hodin po podání 0,4 IU/ml. APTT (poměr) byl pět minut po podání UFH 5,3; jednu hodinu po podání 5,0 a pět hodin po podání 1,1. Agregace trombocytů byla po pěti minutách po podání UFH významně vyšší, než po podání dalteparinu po indukci adrenalinem (p < 0,01), trombinem a kyselinou arachidonovou (obojí p < 0,05). Hladina beta-TG pět minut po podání dalteparinu klesla z 78,3 na 63,1 IU/ml (p < 0,01), po podání UFH z 75,9 na 71,2 IU/ml(NS). Hladina TxB2 se v obou skupinách významně neměnila. Hladina TAT pět hodin po podání dalteparinu klesla z 14 na 8,6 µg/l (p < 0,05), hladina F1, F2 po podání UFH stoupla z 1,1 na 1,6 nmol/l (p < 0,05). Počty krevních destiček se po PCI v obou skupinách významně snížily (obojí p < 0,001). Závěr: Podání výše zmíněných dávek UFH nebo dalteparinu je pro provedení PCI bezpečné. Dalteparin během PCI méně aktivuje trombocyty. Pět hodin po podání UFH je na rozdíl od dalteparinu detekovatelná reaktivace koagulační kaskády. Jak podání UFH, tak podání dalteparinu vede k významnému snížení počtu trombocytů. Potenciální výhody dalteparinu se neprojevily klinicky.