Fulltextové hledání

Cíl: Analýza preskripce a spotřeby antimikrobiálních látek (ATB) a antimykotik na chirurgickém oddělení NsP z hlediska jednotlivých skupin ATB a léčiv v rámci těchto skupin a ekonomických ukazatelů, jako je podíl na celkové spotřebě a nákladech na léčivé přípravky, vždy v prvním čtvrtletí let 2000–2004. Metodika: Údaje pro výpočet definovaných denních dávek (DDD) byly získány zpracováním nemocničních žádanek pomocí lékárenského softwaru. Tento údaj byl vztažen na 100 ošetřovacích dnů (OD). Základem pro výpočet ceny jedné DDD jednotlivých skupin ATB byly prodejní ceny lékárny (nákupní cena od distributora + DPH + přirážka lékárny). Výsledky: Největší podíl na spotřebě ATB měla penicilinová antibiotika, v průběhu sledovaného období byla zaznamenána tendence k jejich zvýšenému užívání (37,4 % DDD/100 OD v roce 2000, 48,9 % DDD/100 OD v roce 2004). Nejpoužívanějším léčivem byl amoxicilin v kombinaci s kyselinou klavulanovou – v průměru 30,3 DDD/100 OD. Největší podíl na nákladech měly peniciliny (26,5–44,7 %) a cefalosporiny (31,0–41,4 %). Pozornost si zaslouží skupina antibiotik, která při zanedbatelné spotřebě DDD zaujímá poměrně velký díl finančních nákladů na ATB (imipenem, vankomycin). Byl zjištěn pokles spotřeby ATB z 91,1 DDD/100 OD (2000) na 61,8 DDD/100 OD (2004). Celkové finanční náklady chirurgického oddělení na ATB poklesly z 611 mil. Kč (2000) na 292 mil. Kč (2004). Závěr: Racionální používání ATB mělo příznivý dopad na výši finančních nákladů vynaložených na ATB.

Stenózu kmene levé věnčité tepny (LMCA) nacházíme v 7–10 % všech diagnostických korononarografií. Konzervativní postup je zatížen vysokou mortalitou, naproti tomu dlouhodobé výsledky chirurgické revaskularizace myokardu (CABG) jsou příznivé. Cíl studie, metoda: Retrospektivní analýza časných hospitalizačních výsledků CABG u pacientů se stenózou LMCA provedených ve dvouletém období 1998–1999. Výsledky: Ve sledovaném období bylo operováno pro ischemickou chorobu srdeční celkem 1443 nemocných, z toho pro stenózu LMCA 330 (22,9 %) pacientů. Průměrný věk operovaného souboru byl 63 ± 8,61 let (35–79). Celková hospitalizační mortalita operovaného souboru činí 4,2  % (14/330). Rizikovými faktory hospitalizační mortality byly vyšší věk > 68 let, systolická dysfunkce LK (EF < 0,4), infarkt myokardu v anamnéze, ženské pohlaví a vynucený charakter operace: 7 % u vynucených výkonů vs 1,7 % u plánovaných operací (p: < 0,05). Závěr: Celková hospitalizační mortalita je na velmi dobré úrovni (predikovaná hospitalizační mortalita je 5,4 %). Mortalita u pacientů se zjištěnými rizikovými faktory se blíží mortalitě pacientů ošetřených elektivní PTCA LMCA. Proto u vybraných skupin pacientů s vysokým rizikem CABG můžeme uvažovat o PTCA LMCA jako o alternativě chirurgického řešení. V úvahu přichází i tzv. integrovaná revaskularizace myokardu. Problematiku revaskularizace myokardu pacientů se stenózou LMCA jistě ovlivní příznivé výsledky studií s potaženými stenty (rapamycin, taxol).

Standardním řešením rizika náhlé srdeční smrti je v posledním desetiletí implantabilní kardioverter-defibrilátor. Popisujeme raritní případ, kdy arytmická příčina (extrémně vysoký defibrilační práh u pacienta s dilatační kardiomyopatií) vedla až k nutnosti ortotopické transplantace srdce pacienta s funkční třídou NYHA II.

Úvod: Dlouhodobé výsledky péče o nemocné s mimonemocniční oběhovou zástavou závisí na kvalitě a organizaci především přednemocniční péče. Cíl: Popsat a zhodnotit některé ukazatele v péči o nemocné s mimonemocniční oběhovou zástavou ve východočeském regionu (pohlaví, věk, hlavní diagnózy, v přednemocniční péči čas oznámení, datum a místo zástavy, první EKG záznam). Posoudit především počty osob předaných do nemocniční péče a počty osob propuštěných domů. Soubor nemocných a metoda: Do souboru bylo zařazeno pomocí dotazníků ze 24 středisek záchranné zdravotnické služby ve východočeském regionu v období od 1. 4. 2002 do 29. 5. 2004 celkem 660 nemocných (470 mužů, 190 žen) ve věkovém rozmezí od 16 do 97 let (průměr 67 ± 13 let) s mimonemocniční oběhovou zástavou. Výsledky: K oznámení oběhové zástavy došlo nejčastěji mezi 8. a 9. hodinou dopoledne, doma a v prosinci. 522 osobám (79,1 %) byla poskytnuta odborná a 195 osobám (29,6 %) laická kardiopulmonální resuscitace. Na EKG v přednemocniční péči byla nejčastěji zachycena ve 382 případech (57,9 %) asystolie a ve 210 případech (31,8 %) fibrilace komor. Z celého souboru bylo do nemocnice přijato 144 osob (21,8 %). V přednemocniční péči zemřelo na místě 462 osob (70 %) a v průběhu transportu 54 osob (8,2 %). V nemocnici zemřelo 95 osob (14,4 %). Z nemocnice domů bylo propuštěno 35 nemocných (5,3 %) a do jiného zdravotnického zařízení bylo přeloženo 14 nemocných (2,1 %). Z 218 pitvaných osob byla jako hlavní diagnóza uvedena ischemická choroba srdeční ve 185 případech (84,9 %) a akutní srdeční infarkt v 68 případech (31,2 %). Závěr: Výsledky práce ukazují na vysokou letalitu nemocných s mimonemocniční oběhovou zástavou. Domů z hospitalizace bylo propuštěno 5,3 % osob. Vyšší počet asystolií na prvním EKG ovlivňuje zahájení odborné kardiopulmonální resuscitace.

Je shrnut současný pohled na možnosti léčby bipolární poruchy. Odděleně je probrána léčba bipolární deprese, mánie a udržovací léčba bipolární poruchy. Práce shrnuje nejvýznamnější studie. Dále uvádí některé postupy v praxi, které vždy nemusí spočívat na principech medicíny založené na důkazech, a upozorňuje na nezodpovězené otázky týkající se problematiky léčby bipolární poruchy.

Je popsán případ 46leté ženy s chronickou hepatitidou B HBeAg pozitivní, která byla během 10 let postupně léčena glukokortikoidy v kombinaci s azatioprinem, pak famciklovirem, interferonem alfa-2a, alfa-2b a přirozeným interferonem, samotným lamivudinem i v kombinaci s přirozeným interferonem, ale po léčbě jsme pozorovali pouze normalizaci aktivity ALT a negativní HBV DNA v séru, ale po žádném léčebném schématu nenastala sérokonverze HBeAg na anti-HBe. Po dlouhodobé léčbě lamivudinem vznikla mutanta rezistentní na lamivudin a po ukončení léčby nastal relaps hepatitidy. Nakonec jsme podali adefovir dipivoxil v dávce 10 mg/den po dobu 9 měsíců. Po této léčbě jsme pozorovali trvalou biochemickou a virologickou odpověď, ale znovu nedošlo k sérokonverzi HBeAg na anti-HBe. Po ukončení léčby jsme opět zjistili biochemický a virologický relaps hepatitidy.

Močové infekce jsou nejčastější bakteriální infekce. Postihují člověka od narození do konce života v závislosti na pohlaví a věku. Diagnostika a léčba komunitních močových infekcí spočívá převážně na bedrech praktických lékařů. Urolog vyšetřuje obvykle až pacienty s komplikovaným průběhem onemocnění. V rámci mezioborové spolupráce hledáme optimální postupy diagnostiky a léčby. Vedle ekonomického aspektu (výdaje na diagnostiku a terapii, pracovní neschopnost) klademe důraz na prevenci recidiv a trvalých následků uroinfekcí.

Devětapadesátiletá dosud zdravá žena byla přijata k urgentní katetrizaci s 4 hodinovou anamnézou STEMI přední stěny. Součástí perkutánní koronární intervence (PCI) bylo použití katétru X-sizer k odsátí suspektního trombu v RIA. Výkon nebyl primárně úspěšný. Následně provedená echokardiografie (TTE) prokázala myxom levé síně. Nemocná byla přeložena na kardiochirurgii, kde byla provedena extirpace myxomu, revaskularizace a plastika obou cípatých chlopní. Pacientka je od výkonu ve stabilním stavu bez limitujících obtíží.

Komunitní infekce představují největší podíl kurativy pediatra. Více než 70 % preskripce antibiotik je indikováno na respirační infekce, méně často infekce močové a kožní. Často jsou však antibiotiky léčeny infekce virového původu. Ve sdělení je podán přehled nejčastějších komunitních infekcí včetně indikací antibiotické léčby.

Článek podává přehled o antagonistech aldosteronu, vysvětluje patofyziologické podklady pro jejich užití v kardiologii, rozebírá klinické indikace a otázky bezpečnosti a monitorace léčby.

Komentář k práci Brtko M, Šťásek P, Polanský P, Bis J, Černohorský D, Vojáček J, Červinka P. Primární úspěšnost a střednědobý efekt perkutánní koronární intervence u diabetiků s anamnézou chirurgické revaskularizace myokardu; porovnání s nediabetiky. Interv Akut Kardiol 2005; 4: 142–147.

Diabetes mellitus je chronické ochorenie s kolísavou patologicky zvýšenou hladinou glukózy v krvi. Hyperglykémia je podmienená nedostatkom inzulínu alebo nedostatočným účinkom inzulínu a spôsobuje vznik celého reťazca metabolických porúch (aktivácia polyolovej cesty a pod.). Pacienti s diabetes mellitus sú vystavení riziku vzniku rôznych komplikácií, pričom ich veľká časť je priamo alebo nepriamo spojená s poškodením periférneho a/alebo centrálneho nervového systému. Cieľom predloženej práce je stručné oboznámenie čitateľov so spektrom možných neurologických komplikácií spojených s diabetes mellitus.

Jedním z  nežádoucích projevů aplikace antibiotik je zvyšování odolnosti bakterií k jejich účinku. Nedílnou součástí prevence takového vývoje je racionální antibiotická léčba. Nozokomiální infekce močového traktu jsou způsobovány řadou bakteriálních druhů, často s vyšší mírou rezistence k antimikrobním přípravkům. K iniciální antibioterapii jsou vhodné aminopeniciliny, event. s inhibitory bakteriálních β-laktamáz, v kombinaci s aminoglykosidy. Schémata iniciální antibiotické léčby však mají zásadně regionální charakter, vycházející z výsledků lokální bakteriální surveillance.

Léčba akutního infarktu myokardu s ST elevacemi prošla v posledních dvaceti letech výrazným rozvojem zaměřeným na ovlivnění prognózy nemocných. Přímá perkutánní koronární intervence (pPCI) se stala metodou volby u těchto nemocných. Nyní se dále hledá, jak využít v kombinaci výhod trombolytické léčby podané nemocnému ihned a následné PCI provedené po převozu do PCI centra. Takový postup se nazývá facilitovanou PCI. Základní myšlenkou je, že čím dříve je obnoven průtok infarktovou tepnou, tím lepší je prognóza nemocného. Stejně tak ale doplnění implantace stentu u dobře rekanalizované infarktové tepny po trombolýze zlepšuje prognózu nemocného. Proto se v současné době zkoumá možnost facilitovat PCI okamžitou aplikací trombolytika nebo inhibitorů destičkových glykoproteinových receptorů IIb/IIIa (GB IIb/IIIa inhibitory) a nebo jejich kombinací ještě před převozem nemocného do PCI centra. Výsledky menších studií a nebo těch, které nebyly primárně orientovány na tuto problematiku, se zdají slibné, avšak před definitivním rozhodnutím, zda, kdy a komu indikovat facilitaci a jakým farmakem, musíme vyčkat výsledků velkých randomizovaných studií, jejichž primárním cílem je právě výzkum facilitace.

Intravaskulární ultrazvuk je diagnostická metoda umožňující přímý pohled do nitra koronární tepny a současně vizualizaci cévní stěny. Umožňuje přesné měření lumen tepny i rozměrů aterosklerotického plátu. Angiografie je základní vyšetřovací metodou při hodnocení věnčitých tepen, má však své limitace. Jedná se především o hraniční léze, léze s projasněním, obtížně hodnotitelné léze (ostiální stenózy, kmen levé věnčité tepny) hodnocení nestabilních aterosklerotických plátů. Ve všech těchto případech může IVUS přinést správnou diagnózu. Dalším přínosem intravaskulárního ultrazvuku je upřesnění indikace ke koronárním intervencím (určení hemodynamické významnosti léze, výběr správné velikosti instrumentária), hodnocení efektu po intervenci a diagnóza případných periprocedurálních komplikací. V přehledu je uvedena řada prací zabývajících se koronárními intervencemi vedenými za kontroly intravaskulárního ultrazvuku. Pozornost je věnována rovněž drug eluting stentům. Jsou rovněž popsány základní indikace, kontraindikace a bezpečnost vyšetření intravaskulárním ultrazvukem a základní doporučení, jak vyšetření provádět.

Encefalitidy jsou zánětlivá onemocnění mozku, která jsou vyvolaná převážně viry, ale i ostatními mikroby. V klinickém obraze mohou jednotliví původci vyvolat asymptomatické onemocnění, mírný průběh, ale i velmi těžký průběh končící letálně. V následujícím článku jsem chtěla podat přehled některých encefalid a zabývat se problematikou vakcinace proti japonské encefalitidě a klíšťové meningoencefalitidě. Na závěr svého sdělení jsem uvedla pouze jednu krátkou kazuistiku pacienta s duální infekcí klíšťovou meningoencefalidou a lymskou borreliózou.

Druhá generace antipsychotik rozšířila možnosti léčby bipolární poruchy. U většiny antipsychotik druhé generace (AP II) byla v klinických kontrolovaných studiích zjištěna antimanická účinnost v monoterapii nebo v kombinacích se stabilizátory nálady. Antipsychotika druhé generace mají nižší riziko extrapyramidových příznaků a tardivních dyskinéz, s výjimkou risperidonu nezvyšují významně prolaktin a mají příznivý účinek na kognitivní funkce. Výzkumná data dokládají, že AP II mohou být užita jako přídatná terapie nebo jako terapeutická alternativa při léčbě manických stavů. AP II rovněž mají příznivý efekt při léčbě depresivní epizody bipolární poruchy a v průběhu udržovací léčby.

Leishmanióza, parazitární onemocnění přenášené sáním krve některých druhů hmyzu rodu Phlebotomus, postihuje různé věkové skupiny v závislosti na druhu Leishmania spp., geografické lokalitě, rezervoáru nemoci a imunokompetenci hostitele. Viscerální leishmanióza je nejtěžší forma nemoci, která, není-li léčena, ohrožuje život. Rozsah a projev onemocnění závisí na několika faktorech, mezi které zahrnujeme protilátkovou a na buňky vázanou imunitní odpověď hostitele, virulenci infikujících druhů a velikost parazitární nálože. Intermitentní horečka, splenomegalie, hepatomegalie, zvětšení lymfatických uzlin, trombocytopenie, rychlý úbytek tělesné hmotnosti, anémie, leukopenie a hypergamaglobulinemie jsou nejčastější příznaky viscerální leishmaniózy. Autoři popisují dvě děti s viscerální leishmaniózou diagnostikovanou v České republice. Obě děti byly infikovány v oblasti Středozemního moře několik měsíců před prvními klinickými projevy onemocnění.

Migréna je záchvatovité chronické onemocnění, projevující se bolestmi hlavy typického charakteru i specifickým průběhem záchvatů. Má své provokační faktory a doprovodné příznaky. Vzhledem k tomu, že neexistuje žádné pomocné vyšetření, které by migrénu jednoznačně potvrdilo či vyloučilo, je základem správné diagnózy pečlivá anamnéza. Léčbu migrény dělíme na akutní – potlačující bolest při vlastním záchvatu, a profylaktickou, která snižuje frekvenci a mnohdy i intenzitu záchvatů. V akutní léčbě jsou lékem volby specifická antimigrenika – triptany. Při volbě lékové formy se řídíme tíží záchvatu a přítomností doprovodných příznaků. Při volbě vhodného profylaktika pak zvažujeme přidružené choroby pacienta, frekvenci záchvatů a rovněž délku jednotlivých záchvatů migrény.

S rozvojem elektronické zdravotní karty a jejím plným nasazením v roce 2006 v Německu se rozvíjí také platforma elektronického receptu. Pomocí e-karty pacienta a svého e-pasu zapíše lékař data na e-kartu a vzdálený server. Pacient si následně může e-recept vyzvednout v kamenné lékárně popř. jej odeslat do internetové lékárny. Od e-preskripce se očekává zejména zefektivnění činnosti jednotlivých zdravotnických pracovníků a rovněž plná kontrola dat pacientem. Ten bude plně rozhodovat o jednotlivých úrovních, které zviditelní pro jednotlivé zdravotnické pracovníky. Nyní probíhají v různých okrscích po celém Německu zkušební projekty, z nichž nejznámější je model e-Gesundheitskarte Schleswig-Holstein.

Práce se zabývá problematikou panické poruchy u dětí a adolescentů. Podává přehled klinických projevů onemocnění, komorbidit, informuje o výskytu, diagnostice a průběhu. Jsou zmíněny i základní terapeutické postupy. S pacienty s panickou poruchou se až v 75 % případů jako první setkávají pediatři a dětští neurologové. Je také podrobněji rozebrán způsob edukace pacienta a rodičů.

Amiodaron představuje velmi účinný lék s velkým spektrem léčebných indikací. Představuje také lék s řadou známých vedlejších účinků. Je tedy vždy třeba před zahájením léčby zvážit všechna pro a proti. Autoři zde uvádějí přehled vedlejších účinků, kontraindikací i interakcí amiodaronu.

V přehledném článku jsou charakterizovány možné vztahy epilepsie, fyziologického spánku a poruch spánku z pohledu klinického, i některých elektrofyziologických projevů. Ovlivnění epilepsie a spánku je možné z řady pohledů, vliv spánku na epilepsii a epilepsie na spánek, vliv spánku na elektroencefalografické projevy epilepsie v interiktálním a iktálním období, vztah některých epileptických záchvatů a některých parasomnií. V následujícím textu jsou uvedeny některé z těchto vztahů, na které je dobré v každodenní práci s pacienty s epilepsií pamatovat.

Autor popisuje strategii užití antidepresiv v běžné nepsychiatrické praxi, podává základní vodítka k orientaci v jednotlivých skupinách antidepresiv. Popisuje účinnost i nežádoucí účinky jednotlivých skupina antidepresiv, zdůrazňuje nutnost volby správného antidepresiva, jeho dávky i délky podávání. V závěru se zmiňuje o indikacích k odeslání nemocného ke specialistovi – psychiatrovi.

Chronické srdeční selhání je porucha funkce srdce jako pumpy. Je provázeno celou řadou příznaků vyplývajících z porušené kontraktility a sníženého minutového srdečního výdeje. Dochází k aktivaci řady neurohumorálních systémů, z čeho vychází léčebná strategie. Bisoprolol je vysoce selektivní β1-blokátor. Jeho podávání u nemocných s chronickým srdečním selháním vede ke zlepšení funkce levé komory, snížení tepové frekvence a může vést i k ovlivnění remodelace levé komory. Ve velkých randomizovaných studiích u nemocných s chronickým srdečním selháním bylo prokázáno, že terapie bisoprololem vedla k delšímu přežití, snížení výskytu náhlé smrti, snížení celkové mortality, snížení nutnosti hospitalizací i nákladů na léčbu při malém výskytu vedlejších účinků. Bisoprolol by proto měl být pevnou součástí léčebné strategie nemocných s chronickým srdečním selháním spolu s ACE inhibitory a diuretiky.

Cílem studie bylo porovnat klinický stav, hladiny NT-proBNP, kardiotorakální index a echokardiografické parametry u pacientů se symptomy levostranného srdečního selhání. V souboru 96 pacientů (67,63 ± 0,77 let, 45 žen) mělo 9 klinický obraz edému plic, u dalších 6 byl přítomen kardiogenní šok. Studie prokázala statisticky významné zvýšení hladiny NT-proBNP u všech pacientů v porovnání s kontrolní skupinou (8 575,89 ± 9 665,02 pg/ml, 91,27 ± 76,63pg/ml, p < 0,001). Statisticky významné rozdíly hladiny NT-proBNP byly zjištěny mezi jednotlivými skupinami v závislosti na tíži klinické symptomatologie (u nemocných s edémem plic 9 373,67 ± 6 899,29 pg/ml, u nemocných s kardiogenním šokem 28 998,67 ± 6 813,59 pg/ml). Zatímco kardiotorakální index byl zvýšený ve skupině všech pacientů (0,59 ± 0,06, vs. 0,41 ± 0,04, p < 0,001), mezi podskupinami podle klinické tíže stavu nebyly zjištěny významnější rozdíly. Podobné výsledky jsme zjistili i u dalších parametrů (velikost levé komory srdeční, hodnota ejekční frakce, masa levé komory srdeční), které se významně lišily od kontrolní skupiny, avšak mezi jednotlivými podskupinami nemocných jsme nezjistili významnější rozdíly. Průměr dolní duté žíly byl ve skupině všech pacientů významně větší (22,17 ± 3,38 cm, vs. 15,39 ± 1,89 cm, p < 0,001) s trendem ke vzestupu u klinicky závažnějšího selhávání. Práce ukazuje, že hladina NT-proBNP v době přijetí odráží relativně přesně a v některých případech spolehlivěji tíži srdečního selhání, než je tomu u některých běžně užívaných parametrů.

První klinicky používaný betablokátor propranolol byl syntetizován již v roce 1964. Podle typu vazby na specifické receptory dělíme moderní betablokátory na selektivní, neselektivní, s vnitřní sympatomimetickou aktivitou a s vazodilatačním účinkem. Jsou indikovány zejména k léčbě pacientů s kardiovaskulárními chorobami, u kterých prokazatelně snižují nemocnost a úmrtnost.

S rozvojem zobrazovacích metod bylo zjištěno, že průběh schizofrenie je spojen s morfologickými změnami mozkové tkáně. Nejtypičtějším nálezem je úbytek objemu šedé hmoty, ale i celého mozku. Z klinického pohledu je nejvýznamnějším objevem rozdíl mezi tím, jak tento marker onemocnění ovlivňuje haloperidol a jak olanzapin. Z hodnocení výsledků prozatím unikátní studie vyplývá, že u léčených haloperidolem došlo k signifikantnímu úbytku objemu šedé hmoty, zatímco léčba olanzapinem podobnému jevu zabránila. Současně se podařilo opět prokázat, že haloperidol zvětšuje objem bazálních ganglií. Diskutován je mechanizmus neuroprotektivního účinku a význam těchto nálezů z pohledu klinické praxe.