Fulltextové hledání

Depresie patria medzi najčastejšie psychické poruchy starých ľudí. Zdravotný, ekonomický a sociálny dopad týchto porúch v starobe je vážnejší ako v mladších vekových obdobiach. Depresia v starobe patria tiež medzi zriedkavo diagnostikované a ešte zriedkavejšie adekvátne liečené psychické poruchy. Prehľadná práca referuje o novších zisteniach, ktoré sa týkajú epidemiológie, etiológie a klinických charakteristík depresií v starobe. Vyšší vek ovplyvňuje všeobecné zásady farmakoterapie a profylaxie depresie. Pôsobí ako patoplastický faktor na klinické prejavy a priebeh depresie. Zvyšuje citlivosť na niektoré nežiaduce účinky antidepresív, napr. na extrapyramídové, kardiovaskulárne, kognitívne. Je limitujúcim faktorom zaradenia do kontrolovaných štúdií a takto ovplyvňuje rozsah zistení kvality EBM (Evidence Based Medicine – medicíny založenej na dôkazoch). Prehľad literárnych údajov o liečbe sa obmedzil na akútnu liečbu antidepresívami a biologickými metódami.

Léčba pokročilých stadií karcinomu prostaty představuje vážný medicínský problém. Vzhledem k vedlejším účinkům kastrace, jako jsou ztráta libida a impotence, se alternativou u některých pacientů s karcinomem prostaty stává monoterapie antiandrogeny. Dobrou snášenlivost, minimum vedlejších účinků a zachování sexuálních funkcí vykazuje především léčba bicalutamidem. Cílem této práce bylo shrnutí poznatků o molekulárních mechanizmech účinku tohoto antiandrogenu a diskutovat naše výsledky se zaměřením na aktivitu telomerázy, dráhu nádorového supresoru p53 a apoptózu. Zejména nový poznatek o aktivaci dráhy p53 a apoptózy vyššími dávkami bicalutamidu může vést k diskuzi o jejich zavedení do léčebné praxe u androgen senzitivních karcinomů. Vyšší dávky než 150 mg bicalutamidu denně se v současné klinické praxi nepoužívají, protože ve srovnání s kastrací nezpůsobují další pokles hladin prostatického specifického antigenu. Dávkování až 600 mg bicalutamidu denně je však pacienty dobře snášeno a vzhledem k diskutovaným účinkům bicalutamidu, by mohly vyšší dávky přinést zlepšení terapie androgen senzitivních karcinomů.

Kazuistika uvádí případ dědičné metabolické poruchy s pestrými klinickými projevy, která svými důsledky postihuje rovněž kardiovaskulární aparát. Vzhledem k nálezům charakteristických pigmentací je možno postižené rozeznat na první pohled, což dokládáme obrazovou přílohou.

Diseminovaná forma BCG choroby je velmi vzácná, její incidence se uvádí v poměru 4,3/1 milion očkovaných kojenců. Až polovina případů se vyskytuje u dětí s vrozenou poruchou imunity. Autoři prezentují tříměsíčního kojence s rozvojem supurativní axilární lymfadenitidy a splenomegalie s kalcifikacemi po BCG očkování, která byla pozorována v průběhu neklonální lymfoproliferace a hypoplazie kostní dřeně.

Karcinom pankreatu je jedním z nejzhoubnějších maligních onemocnění u člověka a naděje na trvalé vyléčení je i dnes velmi malá. Ačkoliv se v minulých třech desetiletích významně zlepšily možnosti diagnostiky, rozšířily se zkušenosti s chirurgickými výkony v oblasti pankreatu a pokročily možnosti intenzivní perioperační péče, nebylo dosaženo zásadních pokroků v prodloužení kvalitního přežívání nemocných s karcinomem pankreatu.

A. Vineberg provedl v roce 1945 první implantaci a. mammaria do myokardu, bez anastomózy s věnčitou tepnou. Operační mortalita byla 2 %, zlepšení anginy pectoris bylo pozorováno u 80 % nemocných, zlepšení funkce levé komory v 67 %...

Jakmile vyprší patentová ochrana originálního antiepileptika, objevují se na trhu jeho cenově výhodnější generické verze. Cílem tohoto článku je poskytnout informace o možných klinických problémech, které u některých pacientů s epilepsií při substituci mezi tzv. bioekvivalentními antiepileptiky, nelze vyloučit. Registračními úřady je při schvalování nového generického léku požadován průkaz tzv. bioekvivalence nového generika s originálním lékem. Tento průkaz shody biologické dostupnosti léku po podání jedné dávky zdravým dobrovolníkům není vždy totožný s terapeutickou ekvivalencí. I malé rozdíly ve farmakokinetice antiepileptika mohou individuálně znamenat zhoršení průběhu epilepsie a v konečném důsledku někdy paradoxně prodražení léčby. Informace uvedené v literárním přehledu níže nabývají na závažnosti především u pacientů, kteří byli dosud na určitém léku dobře kompenzováni a léčbu tolerovali bez výskytu nežádoucích účinků. Obzvláště v těchto případech se převádění z léku na lék nedoporučuje. Obecně nejvyšší riziko představuje převádění mezi generickými léky.

Autoři popisují dva případy nemocných s mechanickými komplikacemi v průběhu akutního infarktu myokardu. U prvního z pacientů byla provedena komplikovaná primární perkutánní koronární intervence (PCI) pro akutní infarkt myokardu spodní stěny, klinické podezření na akutní rupturu septa komor potvrdila provedená ventrikulografie. Urgentně byla provedena chirurgická korekce defektu. Pacient zemřel druhý den po výkonu pro progresi srdeční insuficience a multiorgánovou dysfunkci. Druhý pacient byl přijatý pro akutní přední infarkt myokardu, krátce po přijetí došlo u nemocného k hemodynamickému zhroucení stavu při prokázané subakutní zevní ruptuře volné stěny levé komory s projevy tamponády srdeční, stav si vyžádal opakovanou kardiopulmonální resuscitaci, příčinou úmrtí pacienta byla fibrilace komor a elektromechanická disociace.

Seboroická dermatitida je chronicky probíhající dermatóza vázaná na seboroickou lokalizaci, tzn. oblasti hlavy a trupu, kde je nejvíce mazových žláz. V etiopatogenezi hrají hlavní roli kvasinky rodu Malassezia. Klinicky se projevuje erytémem různé intenzity a šupinami, jen někdy mírným svěděním. Vzhledem k různým klinickým formám u kojenců i v dospělosti může být diagnostika seboroické dermatitidy obtížná. V současné době se k léčbě používají především lokální antimykotika, která jsou k dispozici v různých lékových formách, včetně šamponů, u výraznějších zánětlivých forem slabě a středně účinná kortikosteroidní externa, event. jejich kombinace s antimykotiky.

Mykotické infekce urogenitálního traktu jsou v běžné praxi s vyjímkou balanoposthitis mycotica málo časté, avšak téměř vždy závažné. Neobřezaný muž je obvykle infikován při pohlavním styku s partnerkou trpící vulvovaginózní mykózou pod klinickým obrazem mykotické balanitidy (balanoposthitis mycotica) event. uretritidy (urethritis non-specifica, u. mycotica). Obřezaný muž onemocní vzácně a musí být k infekci disponován (dlouhá doba expozice původcem, imunodeficit). U žen je obvykle postižena pochva a sekundárně močové cesty, avšak i žena onemocní mykotickým zánětem dolních močových cest jen v případě indispozice (vrozená vada urogenitálního traktu, systémové choroby, imunoalterace, nádorové postižení). Zásadní význam mají mykózy u nemocných s imunodeficiencí (transplantace, maligní onemocnění, vrozené poruchy imunity, pacient v režimu intenzivní péče, katetrizovaný pacient), kdy nejčastějším zdrojem infekce (translokací) je gastrointestinální trakt. U disponovaných jedinců má fungémie fatální průběh od 5–37 %.

Statiny jsou látky blokující biosyntézu cholesterolu inhibicí klíčového enzymu jeho metabolické dráhy, beta-hydroxy-beta-metylglutaryl-CoA (HMG-CoA) reduktázy. Řada velkých klinických studií prokázala u statinů dobrou toleranci, relativní bezpečnost a především účinnost, která se projevila snížením kardiovaskulární morbidity a mortality u pacientů s hypercholesterolémií, kde jsou tato hypolipidemika primárně indikována. Preklinický výzkum za posledních 5 let dokázal, že statiny vykazují v buněčných systémech pleiotropní efekt. Ten je důsledkem jejich přímého i nepřímého působení na regulační mechanizmy buněčného cyklu, diferenciace, apoptózy a na řadu dalších fyziologických dějů, které hrají důležitou roli i v procesu onkogeneze. Abychom však byli schopni zodpovědně posoudit skutečný přínos statinů pro chemoprevenci nebo pro terapii nádorových onemocnění, bude nezbytné přímo za tímto účelem uskutečnit více prospektivních klinických studií. Do té doby bychom ale rozhodně neměli opomíjet stávající indikace používání statinů, neboť kardiovaskulární onemocnění jsou jednou z nejčastějších příčin úmrtí i u onkologických pacientů.

Osteoporóza je civilizační choroba a představuje velký problém medicínský, ekonomický a sociální. Následkem osteoporózy dochází ke zlomeninám, z nich hlavně zlomeniny obratlů a krčku stehenní kosti vedou k nárůstu morbidity a mortality (3). Velká část pacientů je výrazně postižena a dochází k rozvoji disability, závislosti na pomoci druhých osob a také ke ztrátě sociálních rolí ve společnosti.

V Evropském, respektive Českém lékopise a jejich doplňcích plynule narůstá počet monografií rostlinných drog. Zajímavými, a u nás jen málo známými drogami, které slouží jako vstupní suroviny pro výrobu extraktů jsou Centellae asiaticae herba a Pelargonii radix.

Delirium je častou neuropsychiatrickou komplikací nemocí ve stáří (2, 7). Delirium velmi často komplikuje již přítomnou demenci. Sdělení se zabývá především těmito stavy – delirii nasedajícími na demenci. Ve zdravotnických a sociálních zařízeních pro osoby vysokého věku se delirium vyskytuje dle různých zdrojů v 10 až 44 % (6, 7, 13). Nemocní s chronickým kognitivním deficitem a trpící více chorobami bývají postiženi častěji (11). Je obtížné odlišit delirium od demence s příznaky BPSD (behaviorální a psychologické příznaky demence), zvláště když nemáme k dispozici kvalitní anamnézu a objektivní informace o nynějším onemocnění. Autor uvádí obecné rozdíly umožňující diferenciální diagnostiku demencí a delirií (4), vlastní pozorování výskytu delirií na gerontopsychiatrickém oddělení psychiatrické léčebny, jejich příčiny a možnosti léčby a nakonec kazuistiku s užitím kognitiva – inhibitoru cholinesteráz (ICHE) – v léčbě deliria nasedajícího na demenci.

Na konci minulého století byl zjištěn výrazný protimyelomový účinek u thalidomidu, reprezentujícího nový typ protinádorových tzv. „biological based“ léků. Tato nejnovější generace léků s protimyelomovým účinkem interferuje s jednou nebo více reakcemi či vazbami mezi nádorovou buňkou a jejím okolí. Blokuje tak růst myelomových buněk a myelomové buňky jsou směřovány ke smrti. Tyto léčebné přípravky jsou dnes označovány pojmy antiangiogenní a/nebo imunomodulační (IMiDs – immunomodulatory drugs) léky. Thalidomid prokázal mimořádnou účinnost u nemocných s mnohočetným myelomem. Je testován i u řady dalších hematologických a onkologických diagnóz. V monoterapii nebo v kombinaci s kortikoidy je dnes rutinně používán v léčbě relapsu mnohočetného myelomu na celém světě. Jeho použití u dalších hematologických nádorových onemocnění a rovněž tak solidních nádorů je prozatím jen experimentální.

Akutní selhání ledvin v intenzivní péči je velice častou komplikací a jeho rozvoj výrazně zhoršuje prognózu nemocných. Pokud se rozvine multiorgánové selhání, mortalita stoupá až na 80% (1, 2). Na jednotkách intenzivní péče se setkáváme nejčastěji s postižením ledvin, spojeným s akutní tubulární nekrózou, kde se uplatňují především vlivy ischemické nebo toxické, či oba současně. Tato práce zmiňuje poměrně častou příčinu poškození funkce ledvin myoglobinem při rhabdomyolýze. Nejčastějšími příčinami jejího vzniku je trauma a intoxikace. Některé práce dokonce zmiňují rhabdomyolýzu jako příčinu akutního renálního selhání v 5–10 % (2), přičemž přechodně hemodialýzu potřebuje 28–37 % nemocných. Je však mnoho dalších příčin vzniku rhabdomyolýzy, které ve většině případů k selhání ledvin nevedou, ale je třeba na ně též myslet.

Patient-prosthesis mismatch (PPM) je stav, kde efektivní plocha ústí (EOA) implantované aortální chlopně je příliš malá vzhledem k povrchu těla operovaného. Hemodynamicky významný PPM vzniká, pokud indexovaná EOA < 0,85 cm2/m2. Hemodynamickým následkem je vyšší gradient na správně fungující implantované chlopni a tím i pomalejší regrese hypertrofie LK. Časná mortalita náhrad aortální chlopně je v případě přítomného PPM 2× vyšší a u operovaných s těžce dysfunkční komorou až 4× vyšší. Do úzkých aortálních anulů nutno vybrat chlopeň s největší plochou ústí a správně ji implantovat, aby nedocházelo ke vzniku PPM.

Praktičtí pediatři se dnes častěji setkávají s potřebou účinně pomáhat rodinám dětí s velmi nízkou porodní hmotností. Tyto děti mohou být postiženy některými patologickými stavy souvisejícími v menší či větší míře s jejich nedonošeností nebo přímo specifickými pro nedonošené. K nejčastějším takovým projevům patří bronchopulmonální dysplazie, apnoické pauzy, anémie, gastroezofageální reflux, zácpa, perzistující tepenná dučej, tříselné kýly, poruchy prospívání a poruchy růstu, dětská mozková obrna, retinopatie nedonošených a další smyslové vady. Znalost možných dlouhodobých následků nedonošenosti umožní je předvídat a včas diagnostikovat.

Akutní plicní embolie je nejhůře rozpoznávaným srdečním onemocněním. Jejím nejčastějším symptomem je náhle vzniklá nebo náhle zhoršená klidová dušnost. Nejčastějším objektivním příznakem je tachypnoe a tachykardie. Nejčastějšími EKG známkami jsou negativní T vlny v pravém prekordiu a typ křivky S1Q3negativníT3. U části nemocných mohou být zvýšené srdeční troponiny. Jejich zvýšení je markerem postižení pravé komory a závažnosti akutní plicní embolie a může u normotenzních, hemodynamicky stabilních nemocných napomoci při stanovení rizika komplikovaného průběhu nebo hospitalizační mortality. Vyšší mortalitu mají také hemodynamicky stabilní nemocní s echokardiografickými známkami dysfunkce pravé komory. V kazuistice demonstrujeme případ pacientky, u které oprese na hrudi, dechové potíže, vývoj negativních T vln v EKG a pozitivní troponin byly hodnoceny jako akutní koronární syndrom. Na základě normálního koronarogramu a ventrikulogramu a následně provedených dalších vyšetření byla původní pracovní diagnóza přehodnocena.

Akutní plicní embolie je třetím nejčastějším kardiovaskulárním onemocněním a současně onemocněním s vysokou mortalitou. Prognóza nemocných závisí na stupni hemodynamické stability. Přítomnost rizikových ukazatelů, které představují echokardiograficky prokázaná dysfunkce pravé komory, zvýšená plazmatická koncentrace srdečních troponinů a mozkového natriuretického peptidu (BNP), umožňuje u normotenzních, oběhově stabilních nemocných, identifikovat podskupinu nemocných, kteří vykazují více rekurencí plicní embolie a vyšší mortalitu. U těchto nemocných se podle některých autorů jeví trombolytická léčba účinnější než konvenční léčba heparinem. Pro tento terapeutický postup nejsou zatím jednoznačné důkazy a je vždy nutno volit individuální přístup. Kazuistiky dokumentují úspěšné podání trombolytické léčby u rizikových nemocných s akutní submasivní plicní embolií.

Článek uvádí dva příklady nemocných s elektrokardiografickým (EKG) obrazem napodobujícím ischemii v koronárním řečišti. Pacienti byli komplexně vyšetřeni, včetně invazivních metod. Na základě zjištěných nálezů je podáno vysvětlení EKG obrazu.

Standardním řešením rizika náhlé srdeční smrti je v posledním desetiletí implantabilní kardioverter-defibrilátor. Popisujeme raritní případ, kdy arytmická příčina (extrémně vysoký defibrilační práh u pacienta s dilatační kardiomyopatií) vedla až k nutnosti ortotopické transplantace srdce pacienta s funkční třídou NYHA II.

Úvod: Dlouhodobé výsledky péče o nemocné s mimonemocniční oběhovou zástavou závisí na kvalitě a organizaci především přednemocniční péče. Cíl: Popsat a zhodnotit některé ukazatele v péči o nemocné s mimonemocniční oběhovou zástavou ve východočeském regionu (pohlaví, věk, hlavní diagnózy, v přednemocniční péči čas oznámení, datum a místo zástavy, první EKG záznam). Posoudit především počty osob předaných do nemocniční péče a počty osob propuštěných domů. Soubor nemocných a metoda: Do souboru bylo zařazeno pomocí dotazníků ze 24 středisek záchranné zdravotnické služby ve východočeském regionu v období od 1. 4. 2002 do 29. 5. 2004 celkem 660 nemocných (470 mužů, 190 žen) ve věkovém rozmezí od 16 do 97 let (průměr 67 ± 13 let) s mimonemocniční oběhovou zástavou. Výsledky: K oznámení oběhové zástavy došlo nejčastěji mezi 8. a 9. hodinou dopoledne, doma a v prosinci. 522 osobám (79,1 %) byla poskytnuta odborná a 195 osobám (29,6 %) laická kardiopulmonální resuscitace. Na EKG v přednemocniční péči byla nejčastěji zachycena ve 382 případech (57,9 %) asystolie a ve 210 případech (31,8 %) fibrilace komor. Z celého souboru bylo do nemocnice přijato 144 osob (21,8 %). V přednemocniční péči zemřelo na místě 462 osob (70 %) a v průběhu transportu 54 osob (8,2 %). V nemocnici zemřelo 95 osob (14,4 %). Z nemocnice domů bylo propuštěno 35 nemocných (5,3 %) a do jiného zdravotnického zařízení bylo přeloženo 14 nemocných (2,1 %). Z 218 pitvaných osob byla jako hlavní diagnóza uvedena ischemická choroba srdeční ve 185 případech (84,9 %) a akutní srdeční infarkt v 68 případech (31,2 %). Závěr: Výsledky práce ukazují na vysokou letalitu nemocných s mimonemocniční oběhovou zástavou. Domů z hospitalizace bylo propuštěno 5,3 % osob. Vyšší počet asystolií na prvním EKG ovlivňuje zahájení odborné kardiopulmonální resuscitace.

Je shrnut současný pohled na možnosti léčby bipolární poruchy. Odděleně je probrána léčba bipolární deprese, mánie a udržovací léčba bipolární poruchy. Práce shrnuje nejvýznamnější studie. Dále uvádí některé postupy v praxi, které vždy nemusí spočívat na principech medicíny založené na důkazech, a upozorňuje na nezodpovězené otázky týkající se problematiky léčby bipolární poruchy.

Je popsán případ 46leté ženy s chronickou hepatitidou B HBeAg pozitivní, která byla během 10 let postupně léčena glukokortikoidy v kombinaci s azatioprinem, pak famciklovirem, interferonem alfa-2a, alfa-2b a přirozeným interferonem, samotným lamivudinem i v kombinaci s přirozeným interferonem, ale po léčbě jsme pozorovali pouze normalizaci aktivity ALT a negativní HBV DNA v séru, ale po žádném léčebném schématu nenastala sérokonverze HBeAg na anti-HBe. Po dlouhodobé léčbě lamivudinem vznikla mutanta rezistentní na lamivudin a po ukončení léčby nastal relaps hepatitidy. Nakonec jsme podali adefovir dipivoxil v dávce 10 mg/den po dobu 9 měsíců. Po této léčbě jsme pozorovali trvalou biochemickou a virologickou odpověď, ale znovu nedošlo k sérokonverzi HBeAg na anti-HBe. Po ukončení léčby jsme opět zjistili biochemický a virologický relaps hepatitidy.

Močové infekce jsou nejčastější bakteriální infekce. Postihují člověka od narození do konce života v závislosti na pohlaví a věku. Diagnostika a léčba komunitních močových infekcí spočívá převážně na bedrech praktických lékařů. Urolog vyšetřuje obvykle až pacienty s komplikovaným průběhem onemocnění. V rámci mezioborové spolupráce hledáme optimální postupy diagnostiky a léčby. Vedle ekonomického aspektu (výdaje na diagnostiku a terapii, pracovní neschopnost) klademe důraz na prevenci recidiv a trvalých následků uroinfekcí.