Fulltextové hledání

Mykotické infekce urogenitálního traktu jsou v běžné praxi s vyjímkou balanoposthitis mycotica málo časté, avšak téměř vždy závažné. Neobřezaný muž je obvykle infikován při pohlavním styku s partnerkou trpící vulvovaginózní mykózou pod klinickým obrazem mykotické balanitidy (balanoposthitis mycotica) event. uretritidy (urethritis non-specifica, u. mycotica). Obřezaný muž onemocní vzácně a musí být k infekci disponován (dlouhá doba expozice původcem, imunodeficit). U žen je obvykle postižena pochva a sekundárně močové cesty, avšak i žena onemocní mykotickým zánětem dolních močových cest jen v případě indispozice (vrozená vada urogenitálního traktu, systémové choroby, imunoalterace, nádorové postižení). Zásadní význam mají mykózy u nemocných s imunodeficiencí (transplantace, maligní onemocnění, vrozené poruchy imunity, pacient v režimu intenzivní péče, katetrizovaný pacient), kdy nejčastějším zdrojem infekce (translokací) je gastrointestinální trakt. U disponovaných jedinců má fungémie fatální průběh od 5–37 %.

Statiny jsou látky blokující biosyntézu cholesterolu inhibicí klíčového enzymu jeho metabolické dráhy, beta-hydroxy-beta-metylglutaryl-CoA (HMG-CoA) reduktázy. Řada velkých klinických studií prokázala u statinů dobrou toleranci, relativní bezpečnost a především účinnost, která se projevila snížením kardiovaskulární morbidity a mortality u pacientů s hypercholesterolémií, kde jsou tato hypolipidemika primárně indikována. Preklinický výzkum za posledních 5 let dokázal, že statiny vykazují v buněčných systémech pleiotropní efekt. Ten je důsledkem jejich přímého i nepřímého působení na regulační mechanizmy buněčného cyklu, diferenciace, apoptózy a na řadu dalších fyziologických dějů, které hrají důležitou roli i v procesu onkogeneze. Abychom však byli schopni zodpovědně posoudit skutečný přínos statinů pro chemoprevenci nebo pro terapii nádorových onemocnění, bude nezbytné přímo za tímto účelem uskutečnit více prospektivních klinických studií. Do té doby bychom ale rozhodně neměli opomíjet stávající indikace používání statinů, neboť kardiovaskulární onemocnění jsou jednou z nejčastějších příčin úmrtí i u onkologických pacientů.

Osteoporóza je civilizační choroba a představuje velký problém medicínský, ekonomický a sociální. Následkem osteoporózy dochází ke zlomeninám, z nich hlavně zlomeniny obratlů a krčku stehenní kosti vedou k nárůstu morbidity a mortality (3). Velká část pacientů je výrazně postižena a dochází k rozvoji disability, závislosti na pomoci druhých osob a také ke ztrátě sociálních rolí ve společnosti.

V Evropském, respektive Českém lékopise a jejich doplňcích plynule narůstá počet monografií rostlinných drog. Zajímavými, a u nás jen málo známými drogami, které slouží jako vstupní suroviny pro výrobu extraktů jsou Centellae asiaticae herba a Pelargonii radix.

Delirium je častou neuropsychiatrickou komplikací nemocí ve stáří (2, 7). Delirium velmi často komplikuje již přítomnou demenci. Sdělení se zabývá především těmito stavy – delirii nasedajícími na demenci. Ve zdravotnických a sociálních zařízeních pro osoby vysokého věku se delirium vyskytuje dle různých zdrojů v 10 až 44 % (6, 7, 13). Nemocní s chronickým kognitivním deficitem a trpící více chorobami bývají postiženi častěji (11). Je obtížné odlišit delirium od demence s příznaky BPSD (behaviorální a psychologické příznaky demence), zvláště když nemáme k dispozici kvalitní anamnézu a objektivní informace o nynějším onemocnění. Autor uvádí obecné rozdíly umožňující diferenciální diagnostiku demencí a delirií (4), vlastní pozorování výskytu delirií na gerontopsychiatrickém oddělení psychiatrické léčebny, jejich příčiny a možnosti léčby a nakonec kazuistiku s užitím kognitiva – inhibitoru cholinesteráz (ICHE) – v léčbě deliria nasedajícího na demenci.

Na konci minulého století byl zjištěn výrazný protimyelomový účinek u thalidomidu, reprezentujícího nový typ protinádorových tzv. „biological based“ léků. Tato nejnovější generace léků s protimyelomovým účinkem interferuje s jednou nebo více reakcemi či vazbami mezi nádorovou buňkou a jejím okolí. Blokuje tak růst myelomových buněk a myelomové buňky jsou směřovány ke smrti. Tyto léčebné přípravky jsou dnes označovány pojmy antiangiogenní a/nebo imunomodulační (IMiDs – immunomodulatory drugs) léky. Thalidomid prokázal mimořádnou účinnost u nemocných s mnohočetným myelomem. Je testován i u řady dalších hematologických a onkologických diagnóz. V monoterapii nebo v kombinaci s kortikoidy je dnes rutinně používán v léčbě relapsu mnohočetného myelomu na celém světě. Jeho použití u dalších hematologických nádorových onemocnění a rovněž tak solidních nádorů je prozatím jen experimentální.

Akutní selhání ledvin v intenzivní péči je velice častou komplikací a jeho rozvoj výrazně zhoršuje prognózu nemocných. Pokud se rozvine multiorgánové selhání, mortalita stoupá až na 80% (1, 2). Na jednotkách intenzivní péče se setkáváme nejčastěji s postižením ledvin, spojeným s akutní tubulární nekrózou, kde se uplatňují především vlivy ischemické nebo toxické, či oba současně. Tato práce zmiňuje poměrně častou příčinu poškození funkce ledvin myoglobinem při rhabdomyolýze. Nejčastějšími příčinami jejího vzniku je trauma a intoxikace. Některé práce dokonce zmiňují rhabdomyolýzu jako příčinu akutního renálního selhání v 5–10 % (2), přičemž přechodně hemodialýzu potřebuje 28–37 % nemocných. Je však mnoho dalších příčin vzniku rhabdomyolýzy, které ve většině případů k selhání ledvin nevedou, ale je třeba na ně též myslet.

Patient-prosthesis mismatch (PPM) je stav, kde efektivní plocha ústí (EOA) implantované aortální chlopně je příliš malá vzhledem k povrchu těla operovaného. Hemodynamicky významný PPM vzniká, pokud indexovaná EOA < 0,85 cm2/m2. Hemodynamickým následkem je vyšší gradient na správně fungující implantované chlopni a tím i pomalejší regrese hypertrofie LK. Časná mortalita náhrad aortální chlopně je v případě přítomného PPM 2× vyšší a u operovaných s těžce dysfunkční komorou až 4× vyšší. Do úzkých aortálních anulů nutno vybrat chlopeň s největší plochou ústí a správně ji implantovat, aby nedocházelo ke vzniku PPM.

Praktičtí pediatři se dnes častěji setkávají s potřebou účinně pomáhat rodinám dětí s velmi nízkou porodní hmotností. Tyto děti mohou být postiženy některými patologickými stavy souvisejícími v menší či větší míře s jejich nedonošeností nebo přímo specifickými pro nedonošené. K nejčastějším takovým projevům patří bronchopulmonální dysplazie, apnoické pauzy, anémie, gastroezofageální reflux, zácpa, perzistující tepenná dučej, tříselné kýly, poruchy prospívání a poruchy růstu, dětská mozková obrna, retinopatie nedonošených a další smyslové vady. Znalost možných dlouhodobých následků nedonošenosti umožní je předvídat a včas diagnostikovat.

Akutní plicní embolie je nejhůře rozpoznávaným srdečním onemocněním. Jejím nejčastějším symptomem je náhle vzniklá nebo náhle zhoršená klidová dušnost. Nejčastějším objektivním příznakem je tachypnoe a tachykardie. Nejčastějšími EKG známkami jsou negativní T vlny v pravém prekordiu a typ křivky S1Q3negativníT3. U části nemocných mohou být zvýšené srdeční troponiny. Jejich zvýšení je markerem postižení pravé komory a závažnosti akutní plicní embolie a může u normotenzních, hemodynamicky stabilních nemocných napomoci při stanovení rizika komplikovaného průběhu nebo hospitalizační mortality. Vyšší mortalitu mají také hemodynamicky stabilní nemocní s echokardiografickými známkami dysfunkce pravé komory. V kazuistice demonstrujeme případ pacientky, u které oprese na hrudi, dechové potíže, vývoj negativních T vln v EKG a pozitivní troponin byly hodnoceny jako akutní koronární syndrom. Na základě normálního koronarogramu a ventrikulogramu a následně provedených dalších vyšetření byla původní pracovní diagnóza přehodnocena.

Akutní plicní embolie je třetím nejčastějším kardiovaskulárním onemocněním a současně onemocněním s vysokou mortalitou. Prognóza nemocných závisí na stupni hemodynamické stability. Přítomnost rizikových ukazatelů, které představují echokardiograficky prokázaná dysfunkce pravé komory, zvýšená plazmatická koncentrace srdečních troponinů a mozkového natriuretického peptidu (BNP), umožňuje u normotenzních, oběhově stabilních nemocných, identifikovat podskupinu nemocných, kteří vykazují více rekurencí plicní embolie a vyšší mortalitu. U těchto nemocných se podle některých autorů jeví trombolytická léčba účinnější než konvenční léčba heparinem. Pro tento terapeutický postup nejsou zatím jednoznačné důkazy a je vždy nutno volit individuální přístup. Kazuistiky dokumentují úspěšné podání trombolytické léčby u rizikových nemocných s akutní submasivní plicní embolií.

Článek uvádí dva příklady nemocných s elektrokardiografickým (EKG) obrazem napodobujícím ischemii v koronárním řečišti. Pacienti byli komplexně vyšetřeni, včetně invazivních metod. Na základě zjištěných nálezů je podáno vysvětlení EKG obrazu.

Standardním řešením rizika náhlé srdeční smrti je v posledním desetiletí implantabilní kardioverter-defibrilátor. Popisujeme raritní případ, kdy arytmická příčina (extrémně vysoký defibrilační práh u pacienta s dilatační kardiomyopatií) vedla až k nutnosti ortotopické transplantace srdce pacienta s funkční třídou NYHA II.

Úvod: Dlouhodobé výsledky péče o nemocné s mimonemocniční oběhovou zástavou závisí na kvalitě a organizaci především přednemocniční péče. Cíl: Popsat a zhodnotit některé ukazatele v péči o nemocné s mimonemocniční oběhovou zástavou ve východočeském regionu (pohlaví, věk, hlavní diagnózy, v přednemocniční péči čas oznámení, datum a místo zástavy, první EKG záznam). Posoudit především počty osob předaných do nemocniční péče a počty osob propuštěných domů. Soubor nemocných a metoda: Do souboru bylo zařazeno pomocí dotazníků ze 24 středisek záchranné zdravotnické služby ve východočeském regionu v období od 1. 4. 2002 do 29. 5. 2004 celkem 660 nemocných (470 mužů, 190 žen) ve věkovém rozmezí od 16 do 97 let (průměr 67 ± 13 let) s mimonemocniční oběhovou zástavou. Výsledky: K oznámení oběhové zástavy došlo nejčastěji mezi 8. a 9. hodinou dopoledne, doma a v prosinci. 522 osobám (79,1 %) byla poskytnuta odborná a 195 osobám (29,6 %) laická kardiopulmonální resuscitace. Na EKG v přednemocniční péči byla nejčastěji zachycena ve 382 případech (57,9 %) asystolie a ve 210 případech (31,8 %) fibrilace komor. Z celého souboru bylo do nemocnice přijato 144 osob (21,8 %). V přednemocniční péči zemřelo na místě 462 osob (70 %) a v průběhu transportu 54 osob (8,2 %). V nemocnici zemřelo 95 osob (14,4 %). Z nemocnice domů bylo propuštěno 35 nemocných (5,3 %) a do jiného zdravotnického zařízení bylo přeloženo 14 nemocných (2,1 %). Z 218 pitvaných osob byla jako hlavní diagnóza uvedena ischemická choroba srdeční ve 185 případech (84,9 %) a akutní srdeční infarkt v 68 případech (31,2 %). Závěr: Výsledky práce ukazují na vysokou letalitu nemocných s mimonemocniční oběhovou zástavou. Domů z hospitalizace bylo propuštěno 5,3 % osob. Vyšší počet asystolií na prvním EKG ovlivňuje zahájení odborné kardiopulmonální resuscitace.

Je shrnut současný pohled na možnosti léčby bipolární poruchy. Odděleně je probrána léčba bipolární deprese, mánie a udržovací léčba bipolární poruchy. Práce shrnuje nejvýznamnější studie. Dále uvádí některé postupy v praxi, které vždy nemusí spočívat na principech medicíny založené na důkazech, a upozorňuje na nezodpovězené otázky týkající se problematiky léčby bipolární poruchy.

Je popsán případ 46leté ženy s chronickou hepatitidou B HBeAg pozitivní, která byla během 10 let postupně léčena glukokortikoidy v kombinaci s azatioprinem, pak famciklovirem, interferonem alfa-2a, alfa-2b a přirozeným interferonem, samotným lamivudinem i v kombinaci s přirozeným interferonem, ale po léčbě jsme pozorovali pouze normalizaci aktivity ALT a negativní HBV DNA v séru, ale po žádném léčebném schématu nenastala sérokonverze HBeAg na anti-HBe. Po dlouhodobé léčbě lamivudinem vznikla mutanta rezistentní na lamivudin a po ukončení léčby nastal relaps hepatitidy. Nakonec jsme podali adefovir dipivoxil v dávce 10 mg/den po dobu 9 měsíců. Po této léčbě jsme pozorovali trvalou biochemickou a virologickou odpověď, ale znovu nedošlo k sérokonverzi HBeAg na anti-HBe. Po ukončení léčby jsme opět zjistili biochemický a virologický relaps hepatitidy.

Močové infekce jsou nejčastější bakteriální infekce. Postihují člověka od narození do konce života v závislosti na pohlaví a věku. Diagnostika a léčba komunitních močových infekcí spočívá převážně na bedrech praktických lékařů. Urolog vyšetřuje obvykle až pacienty s komplikovaným průběhem onemocnění. V rámci mezioborové spolupráce hledáme optimální postupy diagnostiky a léčby. Vedle ekonomického aspektu (výdaje na diagnostiku a terapii, pracovní neschopnost) klademe důraz na prevenci recidiv a trvalých následků uroinfekcí.

Devětapadesátiletá dosud zdravá žena byla přijata k urgentní katetrizaci s 4 hodinovou anamnézou STEMI přední stěny. Součástí perkutánní koronární intervence (PCI) bylo použití katétru X-sizer k odsátí suspektního trombu v RIA. Výkon nebyl primárně úspěšný. Následně provedená echokardiografie (TTE) prokázala myxom levé síně. Nemocná byla přeložena na kardiochirurgii, kde byla provedena extirpace myxomu, revaskularizace a plastika obou cípatých chlopní. Pacientka je od výkonu ve stabilním stavu bez limitujících obtíží.

Komunitní infekce představují největší podíl kurativy pediatra. Více než 70 % preskripce antibiotik je indikováno na respirační infekce, méně často infekce močové a kožní. Často jsou však antibiotiky léčeny infekce virového původu. Ve sdělení je podán přehled nejčastějších komunitních infekcí včetně indikací antibiotické léčby.

Článek podává přehled o antagonistech aldosteronu, vysvětluje patofyziologické podklady pro jejich užití v kardiologii, rozebírá klinické indikace a otázky bezpečnosti a monitorace léčby.

Komentář k práci Brtko M, Šťásek P, Polanský P, Bis J, Černohorský D, Vojáček J, Červinka P. Primární úspěšnost a střednědobý efekt perkutánní koronární intervence u diabetiků s anamnézou chirurgické revaskularizace myokardu; porovnání s nediabetiky. Interv Akut Kardiol 2005; 4: 142–147.

Diabetes mellitus je chronické ochorenie s kolísavou patologicky zvýšenou hladinou glukózy v krvi. Hyperglykémia je podmienená nedostatkom inzulínu alebo nedostatočným účinkom inzulínu a spôsobuje vznik celého reťazca metabolických porúch (aktivácia polyolovej cesty a pod.). Pacienti s diabetes mellitus sú vystavení riziku vzniku rôznych komplikácií, pričom ich veľká časť je priamo alebo nepriamo spojená s poškodením periférneho a/alebo centrálneho nervového systému. Cieľom predloženej práce je stručné oboznámenie čitateľov so spektrom možných neurologických komplikácií spojených s diabetes mellitus.

Jedním z  nežádoucích projevů aplikace antibiotik je zvyšování odolnosti bakterií k jejich účinku. Nedílnou součástí prevence takového vývoje je racionální antibiotická léčba. Nozokomiální infekce močového traktu jsou způsobovány řadou bakteriálních druhů, často s vyšší mírou rezistence k antimikrobním přípravkům. K iniciální antibioterapii jsou vhodné aminopeniciliny, event. s inhibitory bakteriálních β-laktamáz, v kombinaci s aminoglykosidy. Schémata iniciální antibiotické léčby však mají zásadně regionální charakter, vycházející z výsledků lokální bakteriální surveillance.

Léčba akutního infarktu myokardu s ST elevacemi prošla v posledních dvaceti letech výrazným rozvojem zaměřeným na ovlivnění prognózy nemocných. Přímá perkutánní koronární intervence (pPCI) se stala metodou volby u těchto nemocných. Nyní se dále hledá, jak využít v kombinaci výhod trombolytické léčby podané nemocnému ihned a následné PCI provedené po převozu do PCI centra. Takový postup se nazývá facilitovanou PCI. Základní myšlenkou je, že čím dříve je obnoven průtok infarktovou tepnou, tím lepší je prognóza nemocného. Stejně tak ale doplnění implantace stentu u dobře rekanalizované infarktové tepny po trombolýze zlepšuje prognózu nemocného. Proto se v současné době zkoumá možnost facilitovat PCI okamžitou aplikací trombolytika nebo inhibitorů destičkových glykoproteinových receptorů IIb/IIIa (GB IIb/IIIa inhibitory) a nebo jejich kombinací ještě před převozem nemocného do PCI centra. Výsledky menších studií a nebo těch, které nebyly primárně orientovány na tuto problematiku, se zdají slibné, avšak před definitivním rozhodnutím, zda, kdy a komu indikovat facilitaci a jakým farmakem, musíme vyčkat výsledků velkých randomizovaných studií, jejichž primárním cílem je právě výzkum facilitace.

Intravaskulární ultrazvuk je diagnostická metoda umožňující přímý pohled do nitra koronární tepny a současně vizualizaci cévní stěny. Umožňuje přesné měření lumen tepny i rozměrů aterosklerotického plátu. Angiografie je základní vyšetřovací metodou při hodnocení věnčitých tepen, má však své limitace. Jedná se především o hraniční léze, léze s projasněním, obtížně hodnotitelné léze (ostiální stenózy, kmen levé věnčité tepny) hodnocení nestabilních aterosklerotických plátů. Ve všech těchto případech může IVUS přinést správnou diagnózu. Dalším přínosem intravaskulárního ultrazvuku je upřesnění indikace ke koronárním intervencím (určení hemodynamické významnosti léze, výběr správné velikosti instrumentária), hodnocení efektu po intervenci a diagnóza případných periprocedurálních komplikací. V přehledu je uvedena řada prací zabývajících se koronárními intervencemi vedenými za kontroly intravaskulárního ultrazvuku. Pozornost je věnována rovněž drug eluting stentům. Jsou rovněž popsány základní indikace, kontraindikace a bezpečnost vyšetření intravaskulárním ultrazvukem a základní doporučení, jak vyšetření provádět.

Encefalitidy jsou zánětlivá onemocnění mozku, která jsou vyvolaná převážně viry, ale i ostatními mikroby. V klinickém obraze mohou jednotliví původci vyvolat asymptomatické onemocnění, mírný průběh, ale i velmi těžký průběh končící letálně. V následujícím článku jsem chtěla podat přehled některých encefalid a zabývat se problematikou vakcinace proti japonské encefalitidě a klíšťové meningoencefalitidě. Na závěr svého sdělení jsem uvedla pouze jednu krátkou kazuistiku pacienta s duální infekcí klíšťovou meningoencefalidou a lymskou borreliózou.

Druhá generace antipsychotik rozšířila možnosti léčby bipolární poruchy. U většiny antipsychotik druhé generace (AP II) byla v klinických kontrolovaných studiích zjištěna antimanická účinnost v monoterapii nebo v kombinacích se stabilizátory nálady. Antipsychotika druhé generace mají nižší riziko extrapyramidových příznaků a tardivních dyskinéz, s výjimkou risperidonu nezvyšují významně prolaktin a mají příznivý účinek na kognitivní funkce. Výzkumná data dokládají, že AP II mohou být užita jako přídatná terapie nebo jako terapeutická alternativa při léčbě manických stavů. AP II rovněž mají příznivý efekt při léčbě depresivní epizody bipolární poruchy a v průběhu udržovací léčby.