Fulltextové hledání

V předložené práci je shrnuta problematika výskytu vankomycin-rezistentních enterokoků (VRE) u onkohematologických pacientů ve Fakultní nemocnici Olomouc v období 1997-2002, kdy VRE představují většinou jen prostou střevní kolonizaci, ale mohou být také odpovědny za vznik závažných, terapeuticky obtížně zvládnutelných infekcí. Jsou podány přehledy rezistencí VRE k vybraným antimikrobním přípravkům a zhodnocena účinnost nových léků - linezolidu a quinupristinu/dalfopristinu na tyto problémové bakteriální kmeny.

Použití pozitivně inotropně působícího inhibitoru fosfodiesterázy milrinonu v léčbě těžkého srdečního selhání je známé a dostupné již delší dobu. Přesto je jeho využití v České republice minimální. Jedním z důvodů je zřejmě vedle vyšší ceny obava z nežádoucích účinků a pomíjivosti příznivého efektu. Na koronární jednotce III. interní kliniky VFN v Praze jsme s pomocí milrinonu opakovaně úspěšně léčili nemocné s těžkým srdečním selháním refrakterním ke standardním léčebným postupům. Úspěšní jsme byli přesto, že se jednalo o starší nemocné, bez možnosti revaskularizační nebo jiné kauzální léčby a navíc s řadou relativních kontraindikací podání milrinonu. Na čtyřech příkladech z naší praxe jsme se pokusili ukázat přínosnost a bezpečnost použití milrinonu v různých složitých situacích.

Těsná aortální stenóza může být v případě sníženého transvalvulárního průtoku spojená s nízkým transvalvulárním gradientem. Nejčastěji je tomu tak u pacientů s dysfunkční levou komorou. Tento stav přináší 1. obtížnější kvantifikaci; stenózu nelze kvantifikovat na podkladě transvalvulárního gradientu a je třeba použít jiné míry stupně stenózy. Navíc se může jednat o takzvanou pseudostenózu. 2. Druhá důležitá otázka je, kteří z pacientů s těsnou stenózou budou profitovat z operačního řešení. Zde může napomoci porovnání měření za základního stavu a za stavu se zvýšeným průtokem, nejčastěji při dobutaminové echokardiografii. Tato metoda umožní nejenom zjištění, zda jde o skutečně těsnou stenózu, pomůže s odlišením od pseudostenózy, ale odhalí i skupinu pacientů s kontraktilní rezervou levé komory srdeční. Přestože nejsou doposud jednoznačně určena kriteria k indikaci pro operaci tak jako je tomu u pacientů se zachovalou funkcí LK, zdá se že z operace profitují pacienti s těsnou stenózou a kontraktilní rezervou.

Cíl: Naším cílem bylo zhodnocení primární a dlouhodobé úspěšnosti endovaskulární léčby (EVL) u pacientů s ileofemorální žilní trombózou (ŽT). Soubor a metodika: Pomocí lokální kontinuální trombolýzy (LKTL) jsme léčili 44 končetin u 38 nemocných s diagnózou ileofemorální ŽT. Pravá dolní končetina byla léčena 8 × (18,2 %) a levá dolní končetina 36 × (81,8 %). V souboru byli muži zastoupeni 9 × (24 %) a ženy 29 × (76 %). Průměrný věk byl 28,7 roků (rozmezí 17–66). Průměrné stáří trombózy bylo 9,7 dní (1–21). Rt-PA byl použit k léčbě trombózy 40 (88,8 %) končetin a urokináza u 5 (11,2 %) končetin. Průměrná celková dávka urokinázy byla 7,7 mil. j (6–16,5 mil.j.) a průměrná doba trvání trombolýzy byl 78 hodin (60–110 hod.). Při použití rt-PA byla průměrná celková dávka 44,86 mg (20–80 mg) a průměrná doba trvání trombolýzy byla 46 hodin (12–72 hod.). Z adjuvantních technik jsme perkutánní transluminální angioplastiku (PTA) použili k léčbě 30 (68,2 %) končetin, perkutánní mechanickou trombektomii (PMT) 11 (25 %) končetin. Celkem jsme implantovali 24 stentů do 20 končetin (45,4 %). Dočasný kavální filtr jsme použili u 16 nemocných (42,1 %). Výsledky: Primární úspěšnost jsme zaznamenali v léčbě 37 (84,1 %) končetin. Po 3 měsících bylo 35 končetin (79,5 %) bez známek retrombózy v léčeném úseku, po 6 měsících 33 (75 %) končetin, po 12 měsících 31 (70,4 %) končetin, po 24 měsících 28 (63,6 %) končetin. Všichni nemocní, kterým byl implatován stent, měli 100% průchodnost léčeného úseku po 12 měsících. Po 24 měsících došlo k uzávěru 1 stentu. Během léčebných procedur jsme zaznamenali 6 (15,7 %) malých, a 4 (10,5 %) závažné komplikace. Po 24 měsících jsme diagnostikovali posttrombotický syndrom resp. chronickou žilní insuficienci u 18 (40,9 %) končetin. Žádný nemocný neprodělal závažnou plicní embolii (PE) a nezemřel. Závěr: Výsledky studie prokazují, že LKTL v kombinaci s PTA a stentingem, je efektivní metoda léčby vedoucí k obnovení průchodnosti hlubokého žilního systému a k odstranění akutních symptomů u většiny pacientů s diagnózou ileofemorální ŽT při dodržení indikačních a kontraindikačních kriterií.

Výchozí poznatky: Poinfarktová ruptura septa komor je závažnou mechanickou komplikací akutního infarktu myokardu, zejména s ohledem na dopad na mortalitu. Cíl práce: Provést rozbor nemocných operovaných s touto diagnózou na kardiochirurgickém pracovišti IKEM. Zjistit hospitalizační mortalitu a posoudit další klinický vývoj u nemocných, kteří byli propuštěni. Metoda: U nemocných byla diagnóza poinfarktové ruptury septa komor stanovena pomocí echokardiografie (transthorakální a především transesofageální) nebo invazivně (odběrem etážových vzorků oximetricky). Další sledování bylo klinické a opět echokardiografické. Soubor nemocných: Do sledování bylo zařazeno celkem 36 nemocných, kteří byli pro tuto diagnózu operováni v letech 1992 – V/2001. Závěr: Z dlouhodobého sledování vyplývá, že skupina po úspěšné chirurgické korekci poinfarktové ruptury septa komor má příznivě ovlivněnou prognózu.

Úvod: Přímá koronární angioplastika (pPTCA) se stává stále častěji metodou volby k reperfuzi infarktové tepny při léčbě akutního infarktu myokardu (AIM). U části nemocných s AIM je infarktová tepna v době pPTCA již otevřena. Cíl: Zjistit prevalenci otevřené infarktové tepny před pPTCA a posoudit její závislost na dávce heparinu podaného před příjezdem na katetrizační sál. Zhodnotit význam reperfuze infarktové tepny před pPTCA na krátkodobou a dlouhodobou prognózu nemocných. Metody: Celkem 278 nemocných ošetřených koronární angioplastikou na našem pracovišti v letech 1995–1999 bylo sledováno po dobu 38 ± 12 měsíců. Soubor byl rozdělen do dvou skupin podle přítomnosti (skupina A, n = 33) nebo absence (skupina B, n = 245) průtoku infarktovou tepnou TIMI (Thrombolysis In Myocardial Infarction) ≥ 2 v době koronarografie provedené před pPTCA. Během sledování byl zjišťován výskyt reinfarktu, městnavého srdečního selhání, vynucené reintervence na koronárních tepnách a mortalita. Výsledky: Základní charakteristiky nemocných byly v obou skupinách podobné, až na významně vyšší výskyt kardiogenního šoku ve skupině B (11 % vs. 0 %, p = 0,045). Angiografická úspěšnost byla vyšší ve skupině A (dosažení průtoku TIMI ≥ 2 (100 % vs. 89,4 %, p = 0,046). Ejekční frakce levé komory byla nesignifikantně vyšší ve skupině A (52 % vs. 47 %, ns). Maximální naměřené hodnoty kreatinkinázy byly nižší ve skupině A (20 ± 21 vs. 38 ± 29 µkat/l, ns). Ve skupině A byl trend k nižší 30denní mortalitě (0 % vs. 7,8 %, p = 0,09) a k nižší potřebě reintervence na koronárních tepnách (0 % vs.8,6 %, p = 0,08). Výskyt městnavé srdeční slabosti během 30 dnů po AIM (22,9 % vs. 6,1 %, p = 0,026) a tříletá mortalita (17,1 % vs. 3 %, p = 0,037) byly významně vyšší ve skupině B. Závěr: Prevalence otevřené infarktové tepny před přímou PTCA byla v našem souboru nižší než v předchozích studiích a nezávislá na dávce heparinu podaného před příjezdem na katetrizační sál. Reperfúze infarktové tepny před pPTCA je spojena s vyšší procedurální úspěšností pPTCA, s menším rozsahem infarktu, s nižším výskytem srdečního selhání, nižší nutností opakované intervence a nižší dlouhodobou mortalitou.