Fulltextové hledání

Nestabilní koronární pláty u nemocných s akutními koronárními syndromy jsou většinou mnohočetné. Vyšetření intravaskulárním ultrazvukem všech tří koronárních tepen u nemocných s troponin pozitivními formami akutního koronárního syndromu prokazuje, že až čtyři pětiny nemocných mají alespoň jeden další nestabilní plát kromě plátu považovaného za příčinu nestability a tyto pláty jsou lokalizovány prakticky kdekoliv v celém koronárním řečišti. Na vzniku koronární trombózy se významnou měrou podílejí interakce cirkulujících elementů, především monocytů a krevních destiček. Aktivované monocyty exprimují tkáňový faktor, řadu cytokinů, matrixové metaloproteinázy. Byla rozpoznána role receptoru CD 40 na endoteliích, monocytech, buňkách cévního hladkého svalu a dalších buňkách a důležitost jejich interakce s ligandou CD 40 (nověji přejmenované na CD 154), tvořené na aktivovaných destičkách. Matrixové metaloproteinázy, které jsou zodpovědné za proteolýzu extracelulárních komponent čepičky plátu vedoucí k ruptuře plátu, jsou nalézány nejen uvnitř plátu, ale recentně byly již v době probíhající nestability ve velké koncentraci naměřeny i v cirkulující krvi. Moderní léčebné postupy dnes zahrnují vedle mechanického ošetření koronárního řečiště i účinné ovlivnění protrombotických mechanizmů, především pomocí inhibitorů destičkových glykoproteinových receptorů IIb/IIIa a blokátorů destičkového adenosindifosfátového receptoru.

Účel studie: Porovnat účinnost nefrakcionovaného heparinu (UFH) a nízkomolekulárního heparinu (LMWH) – dalteparinu – během perkutánní koronární intervence (PCI), porovnat jejich vliv na krevní destičky a „rebound“ fenomén po jejich vysazení. Použité metody: V randomizované studii byl 340 pacientům podán UFH 100 j/kg tělesné hmotnosti nebo dalteparin 80 j/kg i. v. U všech pacientů byl sledován klinický průběh, u sta pacientů byla sledována účinnost antikoagulace, agregační odpověď trombocytů, hladiny betatromboglobulinu (beta-TG), tromboxanu B2 (TxB2), trombin-antitrombinového komplexu (TAT), protrombin degradačních produktů (F1, F2) a počty trombocytů před a po PCI. Výsledky: Hladina anti-Xa byla pět minut po podání dalteparinu 1,9; jednu hodinu po podání 1,2 a pět hodin po podání 0,4 IU/ml. APTT (poměr) byl pět minut po podání UFH 5,3; jednu hodinu po podání 5,0 a pět hodin po podání 1,1. Agregace trombocytů byla po pěti minutách po podání UFH významně vyšší, než po podání dalteparinu po indukci adrenalinem (p < 0,01), trombinem a kyselinou arachidonovou (obojí p < 0,05). Hladina beta-TG pět minut po podání dalteparinu klesla z 78,3 na 63,1 IU/ml (p < 0,01), po podání UFH z 75,9 na 71,2 IU/ml(NS). Hladina TxB2 se v obou skupinách významně neměnila. Hladina TAT pět hodin po podání dalteparinu klesla z 14 na 8,6 µg/l (p < 0,05), hladina F1, F2 po podání UFH stoupla z 1,1 na 1,6 nmol/l (p < 0,05). Počty krevních destiček se po PCI v obou skupinách významně snížily (obojí p < 0,001). Závěr: Podání výše zmíněných dávek UFH nebo dalteparinu je pro provedení PCI bezpečné. Dalteparin během PCI méně aktivuje trombocyty. Pět hodin po podání UFH je na rozdíl od dalteparinu detekovatelná reaktivace koagulační kaskády. Jak podání UFH, tak podání dalteparinu vede k významnému snížení počtu trombocytů. Potenciální výhody dalteparinu se neprojevily klinicky.

Stentování vedlo v randomizovaných studiích ke snížení incidence angiografické restenózy (ISR) na 7–37 % při stentování de novo lézí. Incidence ISR v klinické praxi kolísá v širokém rozmezí až do 40 % v závislosti na typu léze, či v souvislosti s přidruženými onemocněními, zejména diabetem mellitem. Příčinou ISR je neointimální proliferace v důsledku akumulace hladkých svalových buněk v proteoglykanové matrix. Velmi nadějnou prevenci ISR představuje použití léků s místním uvolňováním. Z farmak použitých v experimentech se v randomizovaných klinických studiích uplatnily do současnosti především paclitaxel a rapamycin s významnou redukcí ISR v současnosti až do doby jednoho roku po implantaci. Tyto látky jsou v současné době již klinicky používány, jedinou restrikcí je cena významně přesahující cenu stentů konvenčních. Kromě těchto látek je předmětem klinických studií řada dalších farmak, či modulačních látek (NO) stejně jako oživení zájmu o systémové podání látek s možným antirestenotickým účinkem a nových materiálů. Vývoj této oblasti je bouřlivý a je možné, že bude možné použít specifické farmakon ve specifické indikaci (akutní koronární syndrom). Otázkou je teoretická možnost velmi pozdních nežádoucích účinků local drug delivery a obtížná otázka řešení ISR po local drug delivery. Přesto tyto výhrady je zřejmé, že local drug delivery představuje velmi významný přínos v prevenci ISR.

Dvaapadesátiletá nemocná s píštělí věnčité tepny mezi aneuryzmaticky změněným ramus circumflexus (RCx) a pravou síní byla indikována k chirugickému řešení pro výrazný levopravý zkrat (Qp/Qs = 2,72) a městnavou srdeční slabost. Principem chirurgického řešení bylo uzavření tepenného přítoku do RCx pomocí perikardiální záplaty z kmene levé věnčité tepny s ponecháním vtoku do ramus interventricularis anterior (RIA) a ramus intermedius (RIM) a dále uzavření komunikace mezi RCx a sinus coronarius. Kvalitní dlouhodobou průchodnost RIA mělo zajistit provedení preventivního bypassu na tuto tepnu pomocí levé a. mammaria. Kontrolní angiografické vyšetření 2 měsíce po výkonu prokázalo uzávěr píštěle a aneuryzmatu RCx, dobře průchodný RIA i RIM z nativního odstupu a kontrastem jen proximálně naplněný bypass LIMA – RIA. Pooperační průběh nebyl bez komplikací, ale výsledkem je vymizení klinických obtíží u nemocné plně zapojené do aktivního života.

Rozpoznání a léčení chronických chlopenních regurgitačních vad levého srdce doznalo v posledních letech mimořádných změn. Pochopení patofyziologických změn objemového i tlakového přetížení levé komory u chlopenních regurgitací přineslo poznání zásadních odlišností mitrální regurgitace a regurgitace aortální. Detailnější poznatky o funkci levé komory přinesly i časnější chirurgické řešení těchto vad. Předoperační diagnstika je dnes převážně neinvazivní, operační řešení dává přednost záchovným operacím. Pokroky v kardiochirurgii, anestezii i pooperační péči přinesly zlepšení operačních výsledků i dlouhodobé kvality života nemocného.