Fulltextové hledání

Účel studie: Hlavním cílem studie bylo zjistit efektivitu bifázického rektilineárního výboje při externí elektrické kardioverzi pacientů s perzistující fibrilací síní (FS). Vedlejším cílem bylo zhodnocení faktorů, které úspěšnost kardioverze ovlivňují, a to zejména impedanci hrudníku. Použité metody: Ze souboru 244 pacientů, u kterých bylo provedeno celkem 439 externích elektrických kardioverzí s použitím defibrilátoru s možností podání bifázického rektilineárního výboje, byla retrospektivně i prospektivně shromážděna data z provedených výkonů za období od VII/2001 do X/2005, která byla dále statisticky zpracována. Byla sledována jak jednotlivá, tak kumulativní efektivita podaných výbojů ve verzi na sinusový rytmus (SR), dále vztah impedance a úspěšnosti verze na SR a konečně i hodnoty skutečně podané energie a proudu dodaného defibrilátorem.

U 8% nemocných indikovaných ke koronarografii jsme na základě klinických indikací (rezistentní nebo těžká hypertenze, renální insuficience nejasné etiologie, akutní plicní edém bez jasné kardiální příčiny, kumulace rizikových faktorů a přítomnost významné aterosklerózy v jiném povodí) provedli angiografii renálních tepen (angiografický screening). V 10,7 % jsme diagnostikovali významnou stenózu renální tepny, u 35 nemocných byla provedena angioplastika s implantací stentu (PTRA). V práci rozebíráme indikace k výkonu a výsledky ve skupině nemocných s hypertenzí a chronickou renální insuficiencí. Práce má za cíl upozornit na problematiku postižení renálních tepen u nemocných vyšetřovaných invazivně na kardiologických pracovištích, které unikají správné diagnostice a možnostem katetrizační léčby.

Dohodnutá definice průjmu zní – více jak tři řídké stolice za den. Je označován jako akutní při trvání do 2 týdnů a jako chronický, trvá-li déle než 4 týdny. Chronický průjem se vyskytuje asi u 5 % obyvatelstva. Dle etiologie je klasifikován jako osmotický, sekreční, strukturální, ze zvýšené filtrace a z alterované motility. Nejčastější akutní průjem je infekční a nejčastější chronický průjem je funkční (dráždivý tračník). V diagnóze je kromě vyšetření zásadně důležitá anamnéza. Akutní průjem je ve valné většině případů „self-limited“ a příčina se obvykle nestačí zjistit. U chronického průjmu je vyšetřování obtížné a zdlouhavé. Léčba by měla být dle etiologie, jinak symptomatická.

Radiofrekvenční ablace supraventrikulárních arytmií doznaly v posledních desetiletích obrovského rozvoje od experimentální metody po metodu první volby v léčbě řady supraventrikulárních arytmií. V tomto přehledném článku jsou stručně popsány patofyziologické mechanizmy, EKG projevy, příslušná technika a výsledky radiofrekvenční ablace u nejčastějších druhů supraventrikulárních arytmií – atrio­ventrikulární nodální reentry tachykardie, akcesorních drah, typického a atypického flutteru síní, fokálních síňových tachykardií a u fibrilace síní.

Renální insuficience se vyskytuje u nemocných s chronickým srdečním selháním častěji než u obecné populace a u nemocných se srdečním onemocněním a normální funkcí levé komory. Selhání ledvinných funkcí je také u pacientů se srdečním selháním významným rizikovým faktorem mortality. Koexistence srdečního selhání a renální insuficience má velmi špatnou prognózu. Někteří autoři označují toto spojení jako kardiorenální syndrom. Péče o nemocné se současnou srdeční a renální insuficiencí vyžaduje multidisciplinární přístup založený na spolupráci nefrologa a kardiologa. První výsledky specializované ambulance ukazují, že tento přístup založený na aplikaci posledních vědeckých poznatků s použitím moderní agresivní farmakoterapie je spojen v krátkém časovém horizontu s klinickým a hemodynamickým zlepšením nemocných s kardiorenálním syndromem bez významného zhoršení ledvinných funkcí.

Východisko: U pacientů po chirurgické revaskularizaci myokardu (CABG), kteří se vracejí s rekurencí anginy pectoris (AP), je reoperace rizikovější, než primooperace. Perkutánní koronární intervence (PCI) je méně riziková metoda léčby těchto pacientů. Málo je zatím známo o primární úspěšnosti a efektivitě PCI u diabetiků po CABG. Cíl práce: Cílem práce bylo porovnat primární úspěšnost a efektivitu PCI u diabetiků a nediabetiků po CABG při střednědobém sledování. Metodika: V prospektivní studii bylo 130 po sobě jdoucích pacientů s rekurencí AP po CABG, u kterých byla provedena PCI, rozděleno do 2 skupin – diabetici (54 pacientů) vs. nediabetici (76 pacientů). U nemocných byla zaznamenána základní demografická data, byla sledována kompletnost chirurgické revaskularizace a doba od operace k PCI, primární úspěšnost PCI, kompletnost revaskularizace při PCI, užití stentů a výskyt komplikací PCI. Pacienti byli ambulantně sledováni v šestiměsíčních intervalech po dobu 2 let. Sledovali jsme symptomatologii před a po výkonu, výskyt rekoronarografie a reintervence, výskyt restenózy a klinických příhod ve sledovaném období. Výsledky: Obě skupiny byly srovnatelné v základních demografických charakteristikách. Levá mammární tepna (LIMA) byla použita k revaskularizaci u 70,4 % diabetiků a u 59,2 % nediabetiků (p=0,2). Diabetici přicházeli k rekoronarografii za 3,8 roku po CABG, nediabetici za 4,6 roku (p=0,2). Závažnost AP byla u diabetiků před intervencí v průměru 3,4 stupně dle CCS klasifikace, u nediabetiků 3,3 stupně (p=0,04), po intervenci 2,0 stupně respektive 1,8 stupně (p=0,5; v čase v obou skupinách p < 0,001). Primární úspěšnost PCI byla u diabetiků 94,4 %, u nediabetiků 93,4 % (p=0,8), kompletní revaskularizace bylo dosaženo u 51,9 % diabetiků a 67,1 % nediabetiků (p=0,08), komplikace PCI se vyskytly u 14,8 % diabetiků a 14,5 % nediabetiků (p=0,9). Ve sledovaném období jsme prováděli rekoronarografii u 53,7 % diabetiků a 35,5 % nediabetiků (p=0,04), reintervenci u 51,9 % diabetiků a 26,3 % nediabetiků (p=0,01) a klinickou restenózu jsme pozorovali u 22,2 % diabetiků a 9,2 % nediabetiků (p=0,2). Závěry: U diabetiků po chirurgické revaskularizaci myokardu, u kterých je prováděna PCI pro rekurenci AP, je zřetelný trend k nižší ejekční frakci, k vyššímu věku, k častějšímu výskytu hypertenzní nemoci a k časnějšímu provádění rekoronarografie (PCI) v porovnání s nediabetiky. Diabetici jsou před PCI více symptomatičtí, než nediabetici, v obou skupinách přináší PCI výraznou úlevu od AP. Primární úspěšnost PCI a výskyt periprocedurálních komplikací je srovnatelný mezi diabetiky a nediabetiky, u diabetiků je méně často dosaženo při PCI kompletní revaskularizace. Při dvouletém sledování je u diabetiků častěji prováděna rekoronarografie a reintervence, je u nich zřetelný trend k vyššímu výskytu klinické restenózy. Výskyt klinických příhod je ve sledovaném období srovnatelný mezi skupinami.

Stanovení rizika sebevraždy patří k nejběžnějším problémům urgentní psychiatrie. Suicidalita jako symptom se může objevit u všech psychiatrických onemocnění, ale i nezávisle na psychiatrickém onemocnění ve vážných životních krizích. Z psychických poruch na suicidální tendence musíme myslet zejména u deprese, psychózy, agitovanosti, u těžkých úzkostných poruch, posttraumatické stresové poruchy, hypochondrické poruchy a u hraniční poruchy osobnosti. Každou zmínku o suicidiu ze strany pacienta je potřebné brát vážně. První pomoc spočívá v krizové intervenci, identifikaci stresorů, navázání kontaktu a vytvoření terapeutického vztahu. Jedinec s vysokým suicidálním rizikem, který sám nad sebou ztrácí kontrolu, se musí dostat pod zevní kontrolu. Při akutním nebezpečí suicidia je nutná hospitalizace. Při úvaze o směru intervence je užitečné si zmapovat pacientovy motivy. Při zjištění psychické poruchy by se mělo postupovat jak farmakoterapeuticky, tak psychoterapeuticky. Čím hlubší, akutnější a naléhavější je nebezpečí suicidia, tím důležitější je použití sedativní farmakoterapie. Terapeut by se měl ze všech sil snažit o empatii k pacientovým pocitům, protože pocit nepochopení může postiženého posunout blíže k suicidiu. Pomocí empatie a citlivých otázek pomáháme pacientovi propojit se s vlastními emocemi i skrytými ambivalencemi – ujasňuje si pomocí verbalizace problémy, které ho tíží. Většinu pacientů s lehčími suicidálními tendencemi je však možné vést ambulantně, pokud se podařilo vytvořit důvěryhodný vztah, daří se často monitorovat jejich stav a je možné vytvořit podpůrný systém v rodině nebo přátelských vztazích.

Chronická žilní insuficience je závažné onemocnění, postihující zejména osoby středního a vyššího věku. Možnosti terapie jsou zaměřeny na potlačování projevů tohoto onemocnění a prevenci jeho komplikací. Vedle chirurgické léčby se významně uplatňuje také terapie medikamentózní, zahrnující i gelová externa s vyšší koncentrací heparinu. Společně s kompresivní terapií, režimovými opatřeními a důslednou edukací pacienta jsou významnou součástí léčby a své uplatnění nacházejí i v případech po provedené sklerotizaci povrchních žil.

Komplex poruch metabolizmu, který zahrnuje abdominální obezitu, elevaci krevního tlaku, poruchu glukózové tolerance a změny hladin krevních lipidů, se nazývá metabolický syndrom (MS). Prevalence MS je u pacientů se schizofrenií vyšší než v běžné populaci a jeho výskyt pravděpodobně přispívá k jejich zvýšené mortalitě. Vliv farmakoterapie na vznik metabolického syndromu se stal předmětem zájmu psychiatrů po zavedení antipsychotik druhé generace do praxe. Studie asociace metabolického syndromu s léčbou antipsychotiky dosvědčují potřebu monitorovat u léčených pacientů metabolické parametry. K prevenci vzniku metabolického syndromu přispívá psychoedukace a behaviorální techniky zacílené na změnu životního stylu a stravovacích návyků.

V roce 2002 bylo v Moravskoslezském kraji prokázáno u 76letého pacienta ve sputech odebraných v období šesti měsíců Mycobacterium celatum. V roce 1998 byl pacient léčen 1 rok pro tuberkulózu vyvolanou Mycobacterium tuberculosis, debacilizován, plicní nález regredoval, přetrvávala chronická kaverna v pravé plíci. Před definitivním stanovením diagnózy tuberkulózy byla provedena flexibilní bronchoskopie s cílem vyloučit nebo potvrdit primární bronchogenní karcinom. Při vyšetření byl zjištěn nález suspektní z malignity na pravé hlasivce. Na otorhinolaryngologickém oddělení byl nález hodnocen jako leukoplakie při chronické laryngitidě. Primární bronchogenní karcinom nebyl histologicky ani cytologicky potvrzen. Diagnóza spinocelulárního karcinomu laryngu byla histologicky potvrzena až při opakovaném vyšetření v roce 2002, v období izolací M. celatum. Před zahájením paliativní radioterapie byla aplikována profylaktická kombinovaná terapie antituberkulotiky. Stav pacienta se po ukončení radioterapie postupně zhoršoval za výrazných projevů kachektizace, za 2 měsíce po jejím ukončení zemřel, sekce nebyla provedena. V celém průběhu hospitalizace nedošlo u pacienta k progresi plicního nálezu, opakované izolace Mycobacterium celatum byly hodnoceny jako kolonizace a léčba antituberkulotiky byla indikována jako chemoprofylaxe před zahájením radioterapie vzhledem k reziduálnímu nálezu na pravé plíci, malignímu onemocnění a diabetu.

Chronické bolesti břicha u dětí patří k jednomu z nejčastějších symptomů, pro které jsou tito pacienti vyšetřováni v dětských gastroenterologických ambulancích. Příčina těchto obtíží je velmi různorodá a má svá specifika patřící k jednotlivým věkovým obdobím. K nejčastějším příčinám chronických bolestí břicha patří u dětí a dospívajících idiopatické střevní záněty tenkého nebo tlustého střeva a malabsorpční syndromy zahrnující stavy, při nichž dochází k poruchám trávení a vstřebávání základních živin a ke vzniku chorobných stavů z nedostatku těchto látek.

Autoři hodnotí výsledky urologické péče o nemocné po spinálním traumatu s neurogenní dysfunkcí dolních močových cest od vzniku spinální jednotky (SJ)...

V práci jsou diskutovány možnosti léčby infekcí vyvolaných rezistentními grampozitivními bakteriemi. Je prezentován podíl stafylokoků a enterokoků na nejčastějších infekcích u pacientů hospitalizovaných ve Fakultní nemocnici Olomouc a na základě surveillance bakteriální rezistence jsou předloženy možné přístupy k antibioterapii.

Za běžných okolností nejsou v urogenitálním traktu přítomna žádná infekční agens. Infekce močových cest u žen probíhají většinou pod obrazem nekomplikované, ale často recidivující infekce. Naopak u mužů je to onemocnění méně frekventní, zato se téměř vždy komplikuje přechodem na pohlavní orgány. Z hlediska farmakoterapie je důležitá lokalizace infekce (sliznice nebo parenchym) a citlivost etiologického agens na chemoterapeutika. Při výskytu komplikací bývá farmakoterapie doplněna intervencí urologa.

Genetická podmíněnost vnímání bolesti je v posledních letech všeobecně přijímaný názor. Polymorfizmy DNA v rámci genů mohou ovlivňovat například míru exprese těchto genů a zasahovat do přenosu nervového signálu či způsobu zpracování nervových signálů. Asociační studie jsou jedním z nástrojů vyhledávání genů, které souvisejí s vnímáním bolesti. Cílem mnohých výzkumů se v dnešní době stává možnost genetického ovlivnění vnímání bolesti. První úspěšné experimenty na potkanech odhalily použitelné cílové geny pro ovlivnění genovou terapií za účelem potlačení bolesti. Je pouze otázkou několika let, kdy se podaří dořešit některé problémy spojené především s nalezením vhodného a bezpečného mechanizmu cíleného přenosu genu do nitra nervových buněk a aplikovat genovou terapii také při léčbě bolesti.

Čtyřiašedesátiletá žena s akutním IM pravé komory (IMPK) v kombinaci s IM spodní stěny byla přijata na JIP spádového interního oddělení a léčena antiagregancii, heparinem, intenzivní volumoterapií a katecholaminy. Progredovala hypotenze, rozvinulo se akutní oligurické selhání ledvin a počínající selhání jater. Druhý den pacientka přeložena na KJ interní kliniky, kde provedena PCI s rekanalizací a stentingem vysokého uzávěru ACD, pokračováno v masivním přívodu tekutin a katecholaminové podpoře, provedena CVVHD a dočasná kardiostimulace z pravé síně. Obnovena diuréza, stabilizován krevní tlak, v dalších dnech postupná normalizace laboratorních parametrů, pohybová rehabilitace. Po propuštění do domácího léčení postupná úprava fyzické výkonnosti a volumových a kontraktilních parametrů obou srdečních komor. Dle některých literárních údajů zůstává při infarktu pravé komory zachována viabilita jejího myokardu a výkonnost pravé komory se zlepšuje a posléze upravuje i bez časné reperfuze. Údaje o provedení a efektu časné reperfuze při IMPK jsou dosud výrazně méně časté než u infarktu levé komory. U těžkého IMPK se vznikem multiorgánového selhání je direktní PCI v kombinaci s další terapií postupem k odvrácení jinak zřejmě fatálního průběhu.

V současné době máme k dispozici specifická antidepresiva, selektivně ovlivňující dostupnost základních monoaminových neurotransmiterů spojovaných s depresí. Důraz na znalost mechanizmu účinku a zavedení nových galenických forem obnovily zájem o některé starší preparáty včetně trazodonu. Trazodon je specifické serotonergní antidepresivum charakterizované mírnou inhibicí zpětného vychytávání serotononinu a silnou blokádou serotoninových receptorů typu 5-HT 2A. Kromě antidepresivního působení má anxiolytické vlastnosti a pozitivně ovlivňuje poruchy spánku včetně úpravy spánkové architektury. Výhodné je, že nepůsobí sexuální dysfunkce. Tyto jeho vlastnosti lze využít při volbě antidepresiva dle převažujících příznaků. V ČR je dostupný pouze trazodon ve formě s pomalým uvolňováním (Trittico AC), u kterého předpokládáme oproti klasickému trazodonu nižší výskyt vedlejších účinků a lepší komplianci.

Infekce močových cest jsou spolu s infekcí respiračního a zažívacího traktu nejčastější infekční choroby vůbec. Zastoupením v populaci se jednotlivé onemocnění významně liší, stejně jako názory na správnou terapii uroinfekcí. Infekce urogenitálního traktu (UGT) lze dělit podle řady hledisek: etiologického agens, prostředí vzniku, přítomnosti komplikujícího onemocnění, dle časového průběhu, závažnosti postižení pacienta apod. Pro běžnou klinickou praxi je zásadní rozlišit, zda nemocný trpí infekcí horních, nebo dolních močových cest, zda jde o stav sobstrukcí a zda je nemocného nutné hospitalizovat. U infekcí genitálu je nutno rozhodnout o riziku pohlavního přenosu a diagnostikovat choroby, které je nutno odeslat venerologovi a povinně hlásit.

Sudeckova dystrofie je více než 100 let citovaný název souboru příznaků, který představuje komplikaci poranění nebo operace převážně na končetinách. Ze subjektivních příznaků dominuje nevysvětlitelná bolest, zpravidla distálně od vyvolávajícího podnětu, a dále pak objektivně prokazatelný lokální edém, změna barvy, rozdíl v kožní teplotě, potivosti a pochopitelně i změna funkce postižené končetiny. Pokud nedojde k přetětí bludného kruhu, tj. k likvidaci lokální hypoxie vzniklé vazomotorickou instabilitou, může dojít během týdnů až měsíců k progresi uvedených příznaků  až do fáze těžkých a irreverzibilních trofických změn kůže a jejích adnex, svalů a šlach, k lokální sekundární osteoporóze a k nenapravitelné poruše funkce končetiny (III. stadium). Bolest a její ústup je hlavním a časným indikátorem úspěšnosti léčebných snah. V léčbě našich třech nemocných se osvědčila patogenetická terapie hyperbaroxií v I. a II. stadiu onemocnění.

ACE inhibitory a betablokátory patří k základním lékům chronického srdečního selhání. ACE inhibitory jsou doporučovány jako léky prvé volby, jsou však důvody k domněnce, že nejde vždy o nejlepší postup. Recentně publikované výsledky studie CIBIS III ukázaly, že zahájení léčby ACE inhibitory nemá žádné výhody proti volbě opačného pořadí léků. Zůstává na uvážení lékaře, aby po posouzení konkrétní klinické situace volil nejlepší variantu. Cílem je vždy léčba kombinovaná, která přináší nemocnému největší prospěch.

Zavedení antidepresiv způsobilo revoluci nejen v léčbě deprese, ale také v pohledu, jak této poruše rozumět. V tomto článku diskutujeme léčbu deprese se zaměřením na hodnocení pacienta, výběr léků a strategie v případě rezistence na léčbu.

Tuková tkáň je v současné době chápána jako endokrinní orgán uvolňující do cirkulace vedle volných mastných kyselin celou řadu endokrinně aktivních látek (adipokinů), které významnou mírou ovlivňují inzulinovou senzitivitu v kosterním svalu, játrech a tukové tkáni. Řada produktů tukové tkáně má úzký vztah k regulaci imunitní a zánětlivé odpovědi, a podílí se tak na navození celotělové zánětlivé odpovědi o nízké intenzitě, která je rizikovým faktorem pro rozvoj aterosklerózy a diabetes mellitus 2. typu. Farmakologické i nefarmakologické ovlivnění endokrinní funkce tukové tkáně je již v současné době užíváno ke zlepšení inzulinové rezistence a vývoj dalších farmak ze skupiny hypolipidemik a antidiabetik se očekává v blízké budoucnosti. Přes tyto povzbudivé fakty zůstává většina otázek týkajících se regulace a úlohy jednotlivých adipokinů v regulaci celotělové inzulinové senzitivity u člověka nezodpovězena a jsou v současné době předmětem dalšího výzkumu v řadě pracovišť.

Inkontinence moči patří k nejčastějším zdravotním problémům, kterým trpí podle posledních odhadů asi 25 % dospělé ženské populace. Zatímco léčba hyperaktivního měchýře je tradičně doménou farmakoterapie, v léčbě stresové inkontinence hraje medikamentózní terapie jen vedlejší roli. Možnosti klinického využití preparátů s alfa-adrenergním účinkem je limitováno závažnými nežádoucími systémovými účinky. Poslední poznatky z fyziologie a patofyziologie nervového řízení funkce uzávěrového aparátu však naznačují možnosti uplatnění farmakoterapie i v této oblasti.

Je podán přehled postupů v primární péči u vysoce rizikových nemocných a v sekundární prevenci kardiovaskulárních onemocnění s rizikem vzniku či recidiv postižení srdečně-cévní soustavy. Kromě nefarmakologických postupů je zdůrazněna farmakologická léčba: inhibitory systému renin-angiotenzin – ACE inhibitory a sartany, betablokátory, antiagregační léčba kyselinou acetylosalicylovou s clopidogrelem a podání statinů.

V článku je podán přehled současné farmakoterapie stabilizované chronické obstrukční plicní nemoci (CHOPN) v České republice.

Deprese je nejčastější psychickou poruchou, která negativně ovlivňuje morbiditu a mortalitu somatických onemocnění. Řada biologických, psychologických a sociálních aspektů je zřejmě společná pro somatická a psychická onemocnění. Rozvoj antidepresiv byl velkým přínosem pro zkoumání etiopatogeneze deprese a pro léčbu deprese. Vývoj specifičtějších, bezpečnějších antidepresiv vedl k tomu, že jejich preskripce byla uvolněna pro lékaře prvního kontaktu a specialisty. Znalost mechanizmu účinku a dostupnost nových galenických forem vedla k obnovení zájmu o některé starší preparáty včetně trazodonu. Trazodon je specifické serotonergní antidepresivum charakterizované mírnou inhibicí zpětného vychytávání serotoninu a silnou blokádou serotoninových receptorů typu 5-HT 2A. V ČR je dostupný ve formě s pozvolným uvolňováním (Trittica AC). Kromě antidepresivního působení má anxiolytické vlastnosti a pozitivně ovlivňuje poruchy spánku včetně úpravy spánkové architektury. Tyto vlastnosti mohou být s výhodou uplatněny u depresí s převažující úzkostí a nespavostí.

Aterotrombotický uzávěr koronární tepny jako příčina akutního infarktu myokardu (AIM) se vyskytuje u 90–95 % pacientů s AIM. U ostatních pacientů je nejčastější příčinou AIM koronární spazmus, který se však častěji vyskytuje u mladších pacientů. Zachycení spazmu jako jediné příčiny AIM při akutní koronarografii u pacientů s probíhajícím AIM je velmi vzácné a jedná se spíše o spazmy fokální.