Fulltextové hledání

U disociativních poruch je předpokládán „psychogenní“ původ. Jsou časově spjaty s traumatizujícími událostmi, neřešitelnými a nesnesitelnými problémy nebo narušenými vztahy. Postižení s disociativními poruchami často popírají problémy nebo těžkosti, které jsou pro zevního pozorovatele zjevné. Příznaky jsou často poplatné pacientovým představám o tom, jak by mělo somatické onemocnění vypadat. Klinické ani laboratorní vyšetření obvykle nepotvrdí přítomnost nějaké existující nebo neurologické poruchy. Začátek a ukončení disociativních stavů jsou často náhlé. Všechny typy disociativních stavů mají tendenci k úpravě během několika týdnů nebo měsíců, obzvláště pokud vznikly v souvislosti s traumatickou životní událostí. Chroničtější stavy, obrny a anestézie, se mohou rozvinout (někdy pomaleji), jestliže je začátek spojen s neřešitelnými problémy nebo interpersonálními obtížemi. Řada disociativních stavů odeznívá spontánně, bohužel některé mohou chronifikovat. Na místě je vždy podpůrná psychoterapie. Cílená léčba v této skupině poruch je záležitostí dynamické psychoterapie, kognitivně behaviorální terapie nebo hypnózy. Základem psychoterapie je umožnit pacientovi, aby mohl integrovat svoje fragmentované zážitky a části své osobnosti, uvědomil si reálné minulé i aktuální problémy a našel cestu, jak současné problémy řešit. Psychofarmaka se spíše podávají symptomaticky, jejich skutečná efektivita je však nejasná, protože nebyl prováděn systematický výzkum.

Deprese vyžaduje kromě biologické léčby i psychoterapeutickou intervenci. V současnosti je k dispozici řada psychoterapeutických postupů vycházejících z navzájem se lišících psychoterapeutických škol. Právě pro své různorodé teoretické zdroje jsou výsledky sledování účinnosti podle kritérií evidence – based medicine navzájem obtížně srovnatelné. Schéma nabízí přehled jednotlivých kroků při hledání nejúčinnějšího psychoterapeutického přístupu pro depresivního pacienta.

Ve svém sdělení autoři seznamují se současným stavem problematiky chirurgického řešení chronické žilní insuficience. Vycházejí přitom z poslední metodiky klasifikace tohoto závažného onemocnění (CEAP) a problematiku chirurgického řešení rozdělují na chirurgii povrchního žilního systému, chirurgickou léčbu spojek (perforátorů) a možnosti chirurgického řešení v případě onemocnění hlubokého systému (problematika refluxu a obstrukce). Zdůrazňují nutnost komplexního přístupu ke každému pacientovi a vyzdvihují význam kompresivní a medikamentózní terapie spolu s nezbytností přijetí režimových opatření jako celoživotní strategie v léčbě chronického stadia žilní insuficience.

Léčba arytmií doznává v posledních letech na základě pochopení mechanizmů jejich vzniku významný posun – většinu zejména symptomatických arytmií je možno vyléčit katétrovou ablací. Pro akutní situace, ale i pro běžnou praxi, je však nutno nadále znát indikace, účinky a dávky jednotlivých antiarytmik. Stručně jsou zmíněny i indikace k implantaci kardiostimulátorů a implantabilních kardioverterů-defibrilátorů.

Cílem tohoto sdělení je shrnutí indikací ke kardiochirurgické operaci nejčastějších chlopenních vad v dospělosti podle posledních doporučení platných v České republice, Evropě i v USA tak, jak byly vydány v loňském a letošním roce.

Asymptomatický zánět prostaty lze diagnostikovat z preparátů po operacích pro benigní hyperplazii nebo karcinom prostaty a vzorků po biopsii pro zvýšení hladiny PSA. Spolu s muži se zvýšeným počtem leukocytů v exprimátu prostaty nebo ejakulátu, zjištěném při vyšetření neplodnosti nebo jiných onemocnění, se pacienti řadí do prostatitidy kategorie IV dle NIH/NIDDK. I když není jasný klinický význam uvedené kategorie jsou v článku uvedeny současné poznatky o této klinické jednotce.

Retencia tekutín s kongesciou, hypervolémiou a objemovým preťažením srdca je pravidelnou súčasťou syndrómu pokročilého srdcového zlyhávania. Podstatou účinku diuretík je zvýšenie tvorby moču v dôsledku zásahu do transportných pochodov chloridov, nátria, kália a vody na úrovni tubulov a zberných kanálikov v obličkách. Článok sa zaoberá patofyziologickými a klinickými dôsledkami kongescie, taktikou diuretickej liečby a jej vplyvom na morbiditu a mortalitu pacientov so srdcovým zlyhávaním.

Infekční endokarditida si zachovává přes všechny pokroky vědy a zlepšující se péči o nemocné stále stejnou incidenci, charakter tohoto onemocnění se však postupně mění. Ubývá endokarditid porevmatických vad, ale naopak jich přibývá u vad degenerativních a u chlopenních protéz. V souvislosti s častější invazivní instrumentací během hospitalizace se zvyšuje také počet tzv. nosokomiálních endokarditid. S tím se mění i etiologie onemocnění – častější jsou agresivní stafylokokové infekce, nebo endokarditidy způsobené netypickými patogeny. Naše diagnostické i léčebné úsilí musí reagovat na měnící se tvář infekční endokarditidy cílenou, včasnou a radikální léčbou.

V příspěvku autoři chtějí upozornit na neobvyklý začátek karcinomu prostaty s projevy dermatomyositidy, s postižením svalstva horních cest dýchacích, horní části jícnu a kůže horní poloviny hrudníku. Pacient se dostavil s dýchacími potížemi, které se rychle a téměř denně zhoršovaly, až byl nucen být urychleně, pro akutní dušnost, hospitalizován na interním oddělení. Pro nejasný původ a kritický stav byla zahájena léčba vysokými dávkami kortikoidů. Po zlepšení stavu a všestranném pátrání po diagnóze bylo zjištěno, že se jedná o karcinom prostaty. Po dalším klinickém, laboratorním, imunologickém a onkologickém vyšetření bylo na základě výsledků možno diagnostikovat dermatomyositidu jako první projev karcinomu prostaty. Mezitím progredovaly změny na kůži obličeje a hrudníku. Stav se při léčbě kortikoidy a cyklofosfamidem postupně zlepšoval. Nyní, 3,5 roku od začátku, je pacient ve velmi dobrém stavu jak po stránce klinické, tak i laboratorní.

Cílem článku je seznámit lékaře s terapií idiopatických střevních zánětů u dětí s důrazem na indukční a udržovací léčbu. Moderní molekulární techniky umožnily výrobu vysoce specifických protilátek, které jsou zaměřeny proti mediátorům slizničního zánětů. Tato moderní biologická léčba je používána u pacientů s kortikorezistentními a fistulujícími onemocněními. Lékař pečující o dítě s idiopatickým střevním zánětem musí optimálně sladit medikamentózní léčbu s nutriční léčbou, psychologickou podporou a je-li to nutné s chirurgickou léčbou tak, aby pacient byl v dlouhodobé remisi onemocnění.

Mezi kongenitální zahrnujeme infekce vzniklé intrauterinně nebo perinatálně. Předmětem tohoto přehledového článku jsou především ty kongenitální infekce, které mají význam pro klinickou praxi v oblasti střední Evropy. Jen okrajově se zmíníme o nejdůležitějších kongenitálních infekcích, které mohou postihnout plody žen-cestovatelek.

V článku je uveden přehled indikací k podání probiotik v oblasti gastroenterologie a hepatologie. Probiotika jsou již nyní důležitou součástí léčby idiopatických střevních zánětů a průjmů. V řadě dalších diskutovaných oblastí byl jejich prospěšný vliv popsán a do budoucna lze předpokládat rozšíření indikací probiotik i u dalších diagnóz.

Nestor našich farmaceutických historiků se v letošním roce dožil osmdesáti pěti let. O jeho záviděníhodné vitalitě svědčí nejenom neutuchající zájem o veškeré dění ve farmacii, ale také neustávající publikační činnost.

Bolest provází akutní a chronickou pankreatitidu i karcinom pankreatu. Zvláštní pozornost zasluhuje bolest při chronické pankreatitidě (CHP). Jejími příčinami jsou destrukce parenchymu, fibroprodukce a jejich důsledky. Významnou úlohu v těchto procesech hrají pankreatické hvězdicové buňky. Spouštěcími mechanizmy jsou jídlo, alkohol a poruchy pasáže pankreatického sekretu vývodným systémem. Bolest postihuje více než 90 % nemocných CHP a nejvíce ovlivňuje kvalitu jejich života. Terapie bolesti při CHP je složitá a některé postupy jsou kontroverzní. Léčebné metody jsou neinvazivní (životospráva, dietní režim, farmakoterapie) a invazivní (endoskopická a chirurgická terapie). Při alkoholické CHP vyžaduje volba terapeutického postupu stratifikaci nemocných podle trvání a frekvence algických paroxyzmů. Příznivé predikční faktory jsou intermitentní bolest a chirurgicky řešitelná komplikace.

Systémová nefrogenní fibróza (SNF) popsaná poprvé v roce 1997 u pacientů s renální insuficiencí postihuje různé orgány – kůži, ledviny, srdce, játra a plíce. Onemocnění bývá invalidizující, může být i letální. V posledních letech je SNF dávána do souvislosti s podáním (zvláště některých) chelátů gadolinia, používaných jako kontrastní látky u magnetické rezonance. Pravděpodobným mechanizmem vzniku SNF u těchto látek je nízká stabilita některých chelátů, kdy dojde k uvolnění toxického gadolinia. Tento mechanizmus je možný zvláště u pacientů s poruchou funkce ledvin, kdy eliminace kontrastní látky je prodloužena z řádově 1–2 hodin i na desítky hodin. Uvolněné gadolinium je pak nahrazeno v chelátu jiným kovem. Jde o tzv. transmetalaci. Druhý mechanizmus vychází z přítomnosti nadbytečného chelátu v nestabilních kontrastních látkách. Tento chelát vychytává kovy tělu vlastní, např. Zn. U pacientů s hodnotami glomerulární filtrace pod 30 ml/min na 1,73 m2 (přibližně kreatinin 200 μmol/l) jsou kvůli riziku rozvoje SNF v současné době kontraindikovány kontrastní látky gadodiamide a gadopentate.

Ložiskové nitrolební infekce nejsou časté, ale nejsou-li včas a adekvátně léčeny, ohrožují život pacienta. Intrakraniální ložiskové infekce vznikají nejčastěji přestupem zánětu z oblasti středouší a vedlejších dutin nosních. Etiologie bývá bakteriální, u imunokompromitovaných pacientů nabývají na významu také mykotická a parazitární agens. Léčba je obvykle kombinací dlouhodobé terapie antibiotiky a neurochirurgického zákroku.

Valproová kyselina je léta používaný stabilizér nálady, má prokázaný účinek v léčbě a v profylaxi epizod bipolární afektivní poruchy (BAP). Dosud však stále zůstává nejasný mechanizmus účinku valproové kyseliny při léčbě BAP. Na subcelulární úrovni je popisována celá řada účinků valproové kyseliny, které mohou ovlivňovat i plasticitu CNS.

Chronická žilní insuficience je závažné onemocnění, postihující zejména osoby středního a vyššího věku. Možnosti terapie jsou zaměřeny na potlačování projevů tohoto onemocnění a prevenci jeho komplikací. Vedle chirurgické léčby se významně uplatňuje také terapie medikamentózní, zahrnující i gelová externa s vyšší koncentrací heparinu. Společně s kompresivní terapií, režimovými opatřeními a důslednou edukací pacienta jsou významnou součástí léčby a své uplatnění nacházejí i v případech po provedené sklerotizaci povrchních žil.

Kazuistické sdělení popisuje případ pacientky přijaté s anginózní bolestí při významné námaze. Koronární tepny bez postižení, anamnéza a typický ventrikulografický nález s normalizací funkce do 7 dnů svědčí pro tako-tsubo kardiomyopatii. V závěru autoři shrnují základní poznatky o této nosologické jednotce.

V současné době máme k dispozici specifická antidepresiva, selektivně ovlivňující dostupnost základních monoaminových neurotransmiterů spojovaných s depresí. Důraz na znalost mechanizmu účinku a zavedení nových galenických forem obnovily zájem o některé starší preparáty včetně trazodonu. Trazodon je specifické serotonergní antidepresivum charakterizované mírnou inhibicí zpětného vychytávání serotononinu a silnou blokádou serotoninových receptorů typu 5-HT 2A. Kromě antidepresivního působení má anxiolytické vlastnosti a pozitivně ovlivňuje poruchy spánku včetně úpravy spánkové architektury. Výhodné je, že nepůsobí sexuální dysfunkce. Tyto jeho vlastnosti lze využít při volbě antidepresiva dle převažujících příznaků. V ČR je dostupný pouze trazodon ve formě s pomalým uvolňováním (Trittico AC), u kterého předpokládáme oproti klasickému trazodonu nižší výskyt vedlejších účinků a lepší komplianci.

V kazuistice prezentujeme klasický případ pacemakerové kardiomyopatie. Tato diagnóza vzhledem k rozmachu kardiostimulační terapie nepatří mezi rarity, ale i přesto se na ni podle našich zkušeností často nepomýšlí. Chtěli bychom upozornit na některá fakta související s touto diagnózou, a předejít tak zbytečnému vyšetřování pacientů, eventuálně nesprávně indikované léčbě.

Významnou součástí diagnostiky infekcí močových cest je bakteriologické vyšetření moče s kvantifikací mikrobiálního nálezu

Hladina natriuretických peptidů a její změna v průběhu léčby může být u pacientů se srdečním selháním prognostickým ukazatelem pro jejich dlouhodobé přežití. Cílem práce bylo posouzení vztahu mezi hodnotou natriuretických peptidů a 2letým přežitím u pacientů se srdečním postižením a chronickým selháváním ledvin v dlouhodobém dialyzačním programu. U 30 pacientů v chronickém dialyzačním programu s prokázanou HLK, ale bez jednoznačných klinických známek srdečního selhávání jsme provedli vstupní vyšetření BNP (pg/ml), NT-proBNP (pg/ml) a vyšetření echokardiografické. Po 2 letech byl soubor rozdělen na pacienty žijící (sk. A – 15 nemocných) a zemřelé v průběhu 2 let (sk. B – 15 nemocných). Mezi oběma skupinami byly porovnávány hodnoty natriuretických peptidů a echokardiografických parametrů ze vstupního vyšetření v roce 2003 studentovým T-testem. Mezi skupinou žijící a skupinou zemřelých nebyl nalezen rozdíl při hodnocení běžně užívaných echokardiografických parametrů. Obě skupiny se však statisticky významně lišily v hodnotách BNP jak před dialýzou, tak po dialýze (p < 0,007, p < 0,01). Nenašli jsme statisticky významný rozdíl mezi oběma skupinami v hodnotách NT-proBNP.

Dnavá artritida, nejčastější zánětlivé kloubní onemocnění mužů středního věku, bývá mnohdy nesprávně diagnostikována i léčena. Termín dna označuje heterogenní skupinu metabolických onemocnění, pro kterou je charakteristická tvorba depozit krystalů natriutrátů ve tkáních. V souhrnném článku je stručně zmíněna etiologie, patogeneze hyperurikemie a dny, diskutován je výskyt hyperurikemie v rámci metabolického syndromu X. Dna se klinicky projevuje jednak jako akutní dnavá artritida s klasickým klinickým obrazem, dále jako chronická tofózní dna, v oblasti ledvin jako akutní nebo chronická dnavá nefropatie. Základem diagnostiky dny je průkaz krystalů natrium urátu ve tkáních v kombinaci s typickým klinickým obrazem dny. V poslední části článku jsou shrnuty současné léčebné možnosti dny a je diskutována rovněž otázka léčby asymptomatické hyperurikemie.

Autoři popisují případ 79leté ženy s vícečetnou tepennou embolizací do koronárního a mozkového řečiště. Pacientka byla přijata na koronární jednotku pro náhle vzniklou dušnost následovanou krátkodobou poruchou vědomí. Při přijetí byla na EKG fibrilace síní a typický obraz akutního inferolaterálního infarktu myokardu. Navíc byl přítomen fokální neurologický deficit v podobě centrální parézy n. facialis vlevo. Emergentní koronarografie a transesofageální echokardiografie odhalily embolizační původ infarktu i TIA. Byla provedena prostá primární angioplastika infarktové tepny a jako profylaxe rekurence tepenné embolizace zavedena perorální antikoagulační léčba adjustovanými dávkami warfarinu.

Chronická obstrukční plicní nemoc je závažným problémem pro svůj výskyt, mortalitu, ekonomickou zátěž společnosti. Nejúčinnější intervencí je včasné omezení expozice rizikovým faktorům. Podmínkou je včasná diagnóza a následně odvykání kouření. Bronchodilatační terapie přináší pacientům dlouhodobou úlevu od příznaků, zlepšení kvality života a redukci počtu exacerbací. Plicní rehabilitace zlepšuje stupeň dušnosti, toleranci zátěže, celkový zdravotní stav a snižuje potřebu zdravotní péče. Časná diagnóza je podmínkou optimálních výsledků léčby.

Přímé využití léčivých rostlin v pediatrii je omezeno na druhy, u nichž existuje dostatek dlouhodobých zkušeností a byla ověřena toxicita. Slouží především k terapii běžných chorob (např. záněty dýchacích cest, poruchy zažívání, onemocnění pokožky) nebo k zabezpečení pitného režimu.

Léčba poruch lipidového metabolizmu se stala základní součástí intervence u osob se zvýšeným rizikem kardiovaskulárních onemocnění. Existují komplexní doporučení pro změnu diety a pohybového režimu, které jsou základem úspěchu léčby. Je dostupná řada hypolipidemik (statiny, fibráty, pryskyřice, ezetimib, niacin). Hladiny krevních lipidů příznivě ovlivňují i další léčiva (antiobezitika, některá antidiabetika, estrogeny). Při výskytu nežádoucích účinků léčby je nutné otestovat toleranci jiných léků ze skupiny, případně dosáhnout kompenzace metabolické poruchy kombinací hypolipidemik.

Kontaktní dermatitidy (iritační nebo alergická) jsou kožní onemocnění, která se mohou vyskytovat v celé populaci včetně dětské. Jsou vyvolány působením látek exogenního původu za spolupůsobení dalších faktorů. Klinický obraz bývá rozmanitý, průběh může být akutní, subakutní nebo chronický. Diagnóza je syntézou pečlivé anamnézy, klinického obrazu a provedených vyšetření (epikutánní testy). Prevencí vzniku kontaktních dermatitid je dodržování zásad ošetřování kůže, eliminace vyvolávajících faktorů, včasná léčba a vhodná volba zaměstnání vzhledem k jiným dermatózám (např. atopickému ekzému).

Infekce močových cest jsou spolu s infekcemi respiračního a zažívacího traktu nejčastější infekční choroby vůbec. Zastoupením v populaci se jednotlivá konkrétní onemocnění významně liší, stejně jako názory na správnou terapii uroinfekcí. Infekce urogenitálního traktu (UGT) lze dělit podle řady hledisek: etiologického agens, prostředí vzniku, přítomnosti komplikujícího onemocnění, dle časového průběhu, závažnosti postižení pacienta apod. Pro běžnou klinickou praxi je zásadní rozlišit, zda nemocný trpí infekcí horních, nebo dolních močových cest, zda jde o stav s obstrukcí nebo bez obstrukce a zda je nemocného nutné odeslat k hospitalizaci na spádové urologické pracoviště. U infekcí genitálu je nutno rozhodnout o riziku pohlavního přenosu a diagnostikovat choroby, které je nutno odeslat venerologovi a povinně hlásit. Některé druhy totiž patří mezi STD (choroby pohlavně přenosné).