Fulltextové hledání

Výběr inhalátorů a správná inhalační technika je základním předpokladem úspěšné léčby nemocí s plicní obstrukcí. V práci jsou popsány v současné době v České republice používané tlakové dávkované inhalátory, práškové inhalátory a nebulizátory. Zvýšení účinnosti léčby lze dosáhnout nástavci, které jsou buď zabudované k tlakové nádobce (např. JET typ), nebo jde o „klasické“ volné nástavce. Výchovu inhalační techniky v České republice po řadu let uskutečňují hlavně organizace alergologů a pneumologů. Bez ohledu na to dělají děti a stejně i dospělí některé závažné chyby při inhalacích (38 % a 40 %). České výsledky odpovídají situaci v ostatních zemích. Je nutné vynaložit více úsilí na výchovu v inhalační technice u nemocných v ordinacích praktických lékařů, alergologů, pneumologů i dalších specialistů.

Cushingův syndrom vzniká autonomní nadprodukcí glukokortikoidů. Dělí se na primární, který je způsoben nadprodukcí glukokortikoidů adenomem, karcinomem nebo hyperplázií nadledvin. Sekrece ACTH je potlačena. V případě sekundárního Cushingova syndromu jde o primární nadprodukci ACTH v hypothalamo-hypofyzární oblasti nebo ektopicky. Hladina ACTH je normální nebo vysoká. Ektopická nadprodukce je méně častá, nejčastěji je zdrojem malobuněčný karcinom plic, thymom, méně často karcinoidy a další malignity. Incidence karcinoidů je od 0,7–2,1/100 tisíc obyvatel. Přestože se častěji vyskytují v oblasti trávicího traktu než v oblasti plic a bronchů, bývají gastrointestinální karcinoidy vzácněji příčinou nadprodukce ACTH než plicní karcinoidy. Karcinoid žaludku patří mezi vzácně se vyskytující endokrinní tumory zažívacího traktu, často bez klinické manifestace. U 80leté pacientky byl příčinou Cushingova syndromu generalizovaný karcinoid žaludku.

K léčbě atomoxetinem by mělo být přistoupeno u pacientů s ADHD, kteří nereagují na stimulancia, u pacientů, kteří mají komorbidní poruchy (tiky, anxietu, enurézu, poruchy spánku, problémy s jídlem) nebo u kterých je riziko abúzu drog. Atomoxetin by měl být nasazován zkříženou formou, v postupně zvyšujících se dávkách při současném snižování dávek metylfenidátu. Volba metody převodu záleží na úsudku lékaře a měla by odpovídat individuálním potřebám pacienta.

Natural orifice transluminal endoscopic surgery (NOTES) je novou metodou, kdy přístup k operovanému orgánu je skrz přirozené tělní otvory. To znamená bez incizí břišní stěny. Technika NOTES zasahuje do všech operačních oborů. Zatímco ostatní obory si hledají nejideálnější přístupovou cestu, v gynekologii je značná výhoda s dobře známým transvaginálním přístupem. Z ostatních přístupů jsou nejznámější transgastrický, transkolonický, transvezikální atd. Cílem této nové metody, nedávno ještě experimentální, je co nejvíce omezit negativní důsledky klasických operačních technik. NOTES metoda, která se též označuje jako „scarless surgery“, eliminuje možné komplikace hojení sutury břišní stěny, vznik hernie, infekce rány, omezuje pooperační bolesti s efektem na snížení spotřeby analgetik a vede ke zkrácení doby nutné k rekonvalescenci. Zdá se jako ideální metoda pro obézní pacientky se zatížením interní polymorbiditou, která má své limity v laparotomické či laparoskopické operativě. Spektrum operačních diagnóz pomocí techniky NOTES se neustále rozrůstá a je jen otázkou času, kdy se dostanou do klinické praxe.

V naší kazuistice popisujeme zřídkavý případ infarktu myokardu přední stěny komplikovaného primární fibrilací komor a kardiogenním šokem u mladé pacientky bez rizikových faktorů ischemické choroby srdeční. Příčinou byla stenóza ramus interventricularis anterior (RIA) levé koronární tepny způsobena intramurálním hematomem při spontánní disekci koronární tepny (spontaneous coronary artery dissection, SCAD). Diagnóza byla potvrzena intravaskulárním ultrazvukem (IVUS). Trvající přítomnost stenózy RIA při opakovaném vyšetření po 17 dnech od úvodních obtíží byla důvodem indikace chirurgické revaskularizace. V prezentované kazuistice se snažíme poukázat na specifika v epidemiologii a diagnostice spontánní disekce koronárních tepen a prezentovat aktuální možnosti léčby pacientů s touto diagnózou.

Periodická horečka je většinou příznakem recidivujících infekcí, autoimunitních anebo nádorových onemocnění. K méně častým příčinám opakujících se febrilních stavů patří choroby, které jsou souhrnně označovány jako vrozené syndromy periodické horečky. Většina těchto syndromů patří mezi onemocnění vzácná a k jejich hlubšímu poznání přispěl až rozvoj poznatků molekulární biologie. V rámci široké a často i nelehké diferenciálně diagnostické rozvahy nad příčinami opakovaných horeček u dětí je proto racionální také v našich podmínkách pomýšlet na některý ze syndromů periodické horečky. Formou klinického pozorování jsou uvedeny zkušenosti s diagnostikou a léčbou jedné z nemocí provázených periodickou horečkou.

Chirurgická rekonstrukce levé komory (SVR) je antiremodelační výkon za účelem zmenšení objemu levé komory (LK) u nemocných se srdečním selháním, vzniklým na podkladě ICHS. Studie byla koncipována za účelem zjištění, zda SVR přidaná ke koronárnímu bypassu (ACB) sníží počet následných úmrtí nebo hospitalizací z kardiální příčiny ve srovnání se samotným ACB. 1 000 nemocných s ejekční frakcí levé komory ≤ 35 %, s ICHS vhodnou k revaskularizaci pomocí ACB, s dominantní dysfunkcí přední stěny LK, vhodnou k SVR, bylo randomizováno k samotnému ACB (n = 499) nebo k ACB+SVR (n = 501). Medián sledování byl 48 měsíců. Po SVR došlo ke snížení indexu konečného systolického objemu LK o 19 %, po samotném ACB jen o 6 % (p < 0,001). Subjektivní potíže ve smyslu NYHA a CCS klasifikace, jakož i námahová tolerance se zlepšily obdobně v obou skupinách nemocných. Nebyl však zjištěn žádný rozdíl v primárním výstupu studie – tj. úmrtí nebo počtu hospitalizací z kardiální příčiny, který byl nalezen v 58 % u nemocných po ACB + SVR a v 59 % u pacientů po ACB samotném. Závěr: Přidání SVR k ACB snižuje významněji objem levé komory oproti samotnému ACB, avšak tato anatomická změna nebyla u tohoto souboru sdružena s větším ústupem symptomatologie či zvýšením námahové tolerance, ani snížením úmrtnosti nebo počtu hospitalizací z kardiální příčiny.

V přehledném článku chceme upozornit na některé názory a zkušenosti v souvislosti s laparoskopickou chirurgickou léčbou refluxní choroby jícnu. Vycházíme ze zkušenosti našeho pracoviště, kde jsme za 14 let provedli 3 036 laparoskopických antirefluxních operací a plastik pro gastroezofageální reflux a hiátové kýly. Za významné kapitoly považujeme rozvahu o předoperačních vyšetřeních, o indikacích a kontraindikacích k operacím a o operační technice.

Současné možnosti farmakoterapie diabetu 2. typu jsou široké. Nové poznatky významně ovlivnily schéma a postup léčby a ukázaly, že bez perorálního antidiabetika nelze dosáhnout správné kompenzace glykemií. Vzhledem k tomu, že perorální antidiabetika ztrácejí v monoterapii postupně účinnost, je nutné kombinovat různé typy antidiabetik v menších dávkách včas. Další skoro vždy přítomné poruchy (arteriální hypertenze, dyslipidemie, poruchy koagulace) vyžadují komplexní farmakologickou léčbu. U řady pacientů je možné využití kombinovaných preparátů perorálních antidiabetik, které kombinují účinky metforminu a sulfonylurey nebo thiazolidindionů, zvyšují compliance pacienta a tím i úspěšnost léčby.

Článek pojednává nejen o běžně užívaných léčivých rostlinách, ale i o nových léčivých rostlinách, upozorňuje na léčivé drogy nevhodné pro děti a možné interakce.

Výběr inhalátorů a správná inhalační technika je základním předpokladem úspěšné léčby nemocí s plicní obstrukcí. V práci jsou popsány v současné době v České republice používané tlakové dávkované inhalátory, práškové inhalátory a nebulizátory. Zvýšení účinnosti léčby lze dosáhnout nástavci, které jsou buď zabudované k tlakové nádobce (např. JET typ), nebo jde o „klasické“ volné nástavce. Výchovu inhalační techniky v České republice po řadu let uskutečňují hlavně organizace alergologů a pneumologů. Bez ohledu na to dělají děti a stejně i dospělí některé závažné chyby při inhalacích (38 % a 40 %). České výsledky odpovídají situaci v ostatních zemích. Je nutné vynaložit více úsilí na výchovu v inhalační technice u nemocných v ordinacích praktických lékařů, alergologů, pneumologů i dalších specialistů.

Každé laboratorní vyšetření biologického materiálu, likvoru samozřejmě nevyjímaje, by mělo mít logickou posloupnost. Mělo by se odehrávat od jednoduchého ke složitému a od obecného ke konkrétnímu. Na samém začátku této procedury obvykle stojí tzv. základní vyšetření likvoru. Právě o něm pojednává tento článek. Posláním článku je nejen předložit čtenáři výčet sledovaných parametrů, ale především se pokusit srozumitelným způsobem vysvětlit jejich význam pro odhalování podstaty některých patologických procesů odehrávajících se v centrálním nervovém systému (CNS).

Etanercept je biologikum, které inhibuje TNFα a je určeno mimo jiné k léčbě ložiskové lupénky. Jeho efektivita je prověřena řadou studií: při běžném dávkování (50 mg/týdně inj. s. c.) téměř polovina nemocných zaznamená 50% zlepšení do půl roku. Etanercept je účinný i při opětovném nasazení a lze ho použít i u těžké psoriázy v dětském věku. Etanercept je poměrně bezpečným lékem, velmi se diskutují rizika dlouhodobé léčby biologiky (možnost aktivace tbc, vznik lymfomů aj.).

Léčebná rehabilitace pacientů s míšním poraněním probíhá pro svoji náročnost, nákladnost a specifika na specializovaných odděleních – spinálních jednotkách. Kromě základních vyšetřovacích postupů u pacienta s traumatem je nezbytné provést specifické neurologické vyšetření dle ASIA (American Spinal Injury Association), které umožní stanovit úroveň a rozsah neurologického poškození. Rehabilitace začíná bezprostředně po úraze. V akutní fázi se zaměřujeme hlavně na podporu dechových funkcí a minimalizaci bolestivých pooperačních stavů. Dále využíváme specifické rehabilitační postupy, kterými se snažíme minimalizovat neurologický a funkční deficit po vzniku míšního poranění. Řadíme mezi ně techniky na neurofyziologickém podkladě, pasivní a aktivní pohyby, vertikalizaci, fyzikální terapii, rehabilitaci na přístrojích jako je MotoMed a Lokomat, FES a jiné. Cílem léčebné rehabilitace v akutní, subakutní i chronické fázi míšního poranění je snaha o maximální obnovu postižených funkcí, co nejlepší využití zbylého svalového potenciálu, vytvoření náhradních mechanizmů k dosažení co nejvyšší úrovně soběstačnosti a kvality života.

Peripartum kardiomyopatie je vzácné onemocnění, které se projevuje srdečním selháním na podkladě levokomorové dysfunkce v období kolem porodu u žen bez předchozího srdečního onemocnění. Přesná etiologie tohoto onemocnění není známá. V kazusitice je prezentováno akutní srdeční selhání u 44leté pacientky v poporodním období. Vstupní těžká porucha systolické funkce se v průběhu dvou měsíců normalizovala a pacientka je s odestupem roku od hospitalizace nadále bez limitace fyzické aktivity při léčbě betablokátorem a ACE inhibitorem.

Kazuistika popisuje diagnosticky poměrně vleklý případ pacienta, který byl přijat pro podezření na neoplazma rekta. Průběh potvrzuje nutnost komplexní anamnézy, široké diferenciální diagnostiky a jisté zdlouhavosti průkazu mimoplicní formy TBC dokonce i v dnešní době.

Článek pojednává o stavech podvýživy, jimiž trpí chronicky nemocní pacienti v nemocnicích i domácích podmínkách, a jejich řešení formou nutričního screeningu a nutriční podpory.

Náhlá úmrtí aktivních sportovců vzbuzují obavy starostlivých rodičů o život potomků. Objevují se v ordinaci dětského kardiologa k vyšetření kardiovaskulární soustavy a vyloučení rizika náhlého úmrtí při sportu. V článku je uvedena kazuistika závodně sportující dívky, u které bylo včas stanovenou diagnózou závažné hypertrofické kardiomyopatie zabráněno potenciální katastrofě. Autor dále probírá nejčastější příčiny úmrtí mladých sportovců a možnosti jejich skríningu.

Incesantní formy komorových tachykardií (KT) po infarktu myokardu (IM) představují závažný terapeutický problém. Pacienti bývají často zajištěni implantovaným kardioverterem – defibrilátorem (ICD) a incesantní charakter arytmie vede obvykle k sérii výbojů, případně není arytmie pro svou pomalou frekvenci detekována. Cílem této studie je popis zkušeností s katetrizační ablací těchto arytmií za použití elektroanatomického mapování. Metody: V souboru 51 pacientů po katetrizační ablaci KT po IM pomocí elektroanatomického mapovacího systému bylo identifikováno 10 nemocných (muži, průměrný věk 65±12 let) s incesantní formou arytmie. U všech sledovaných byla zjištěna těžká poinfarktová dysfunkce levé komory srdeční (EF 23,0 ± 5,4 %). Vzhledem k incesantní formě arytmie bylo provedeno elektroanatomické mapování levé komory při KT a k ozřejmení kritického isthmu okruhu reentry bylo použito metody „entrainment mapping“. Po přerušení běžící KT byla provedena programovaná stimulace komor a v případě indukovatelnosti jiné formy KT bylo pokračováno v mapování při sinusovém rytmu. Byla vytvořena voltážová mapa dutiny levé komory s označením oblasti denzních jizev, pozdních potenciálů a pomalého vedení (integrovaný mapovací postup). Posléze byly provedeny léze napříč zónou exitu dalších KT. Výsledky: Incesantní KT se podařilo odstranit katetrizační ablací ve všech případech. U 7 nemocných bylo na konci výkonu dosaženo kompletního efektu – neindukovatelnosti KT. Průměrné trvání výkonu bylo 186,5 ± 79,7 min při skiaskopickém čase 5,7 ± 2,2 min. Jedinou komplikací bylo u jednoho nemocného krvácení z třísla s rozvojem pseudoaneurysmatu. U pacientů s nevyvolatelnou KT na konci výkonu byla zaznamenána recidiva jiné nebo stejné KT pouze ve 2 případech. U 3 nemocných s indukovatelnou jinou KT na konci výkonu došlo k sporadické recidivě arytmie ve 2 případech. Závěry: Elektroanatomický mapovací systém dovoluje u nemocných s incesantní formou KT rychlou orientaci o kritickém substrátu, podporuje úspěšnou a bezpečnou katetrizační ablaci a zároveň umožňuje díky integrovanému mapovacímu postupu následnou rozsáhlejší modifikaci arytmogenního substrátu. Tím přispívá k snížení výskytu dalších forem KT.

Významná mitrální regurgitace při nízké EF (ejekční frakce) ať původu ischemického, strukturální vady, či následkem kardiomyopatie, představuje významný negativní prognostický faktor. Rozhodnutí, zda vadu indikovat k chirurgické léčbě je obtížné. U regurgitace ischemické na rozdíl od organických mitrálních regurgitací neznáme jednoznačná pravidla, jak správně postupovat. Zejména se to týká IMR (ischemická mitrální regurgitace) 2+ až 3, tedy regurgitace mírné až středně významné. Na základě dostupných informací se domníváme že simultánní provedení mitrální anuloplastiky může být u těchto pacientů v přísně selektovaných případech indikované. Zejména to platí u nemocných s pokročilou městnavou srdeční slabostí a tam, kde prostá revaskularizace nemusí funkci komory dostatečně zlepšit. Zdá se výhodné kvantifikovat stupeň regurgitace pomocí PISA (Proximal Isovelocity Surface Area) metody se stanovením ERO (Effectice Regurgitant Oriffice) a RVol. (Regurgitatn Volume). Obě tyto hodnoty, i když jistě zatížené event. chybou měření, mají své klinické ekvivalenty vztahující se k prognóze pacienta. U pacientů s lehkou až středně významnou regurgitací lze PISA použít spolu s peroperačním vyšetřením jako jedno z hlavních kritérií, podle kterých indikujeme simultánní výkon na mitrální chlopni. U strukturálních vad je plastika s přibývajícím věkem a horšící se ejekční frakcí indikována, ovšem s vyšším mortalitou a morbiditou. U nízké EF má plastika mitrální chlopně přesvědčivě lepší dlouhodobé výsledky ve srovnání s náhradou, má nižší poperační mortalitu a měli bychom ji tedy v indikacích preferovat. Přesto věk a nízká EF zůstávají významnými prediktory mortality.

Práce popisuje kazuistiku oroglandulární formy tularémie se současným záchytem Nocardia sp. v punktátu z uzliny. Shrnuje klinický průběh, problémy se stanovením etiologického agens (sérologický průkaz tularémie a kultivační záchyt nokardií). Zmiňuje terapii kombinací doxycyklinu se streptomycinem a následně cotrimoxazolem. Diskutuje otázku vzniku onemocnění a zvažuje současnou či sekundární infekci nokardiemi.

Autori vykonali komplexnú analýzu dvanásťročného súboru prípadov úmrtí na otravu alkoholom a úmrtí, v ktorých zohral alkohol rozhodujúcu úlohu v mechanizme smrti v severnom regióne Slovenskej republiky. Na jej základe poukazujú na narastajúci trend nadmerného požívania alkoholu v spoločnosti s jeho fatálnymi dôsledkami.

Systémová sklerodermie (SSc) je generalizované onemocnění pojivové tkáně nejasného původu, které se projevuje fibrózou a sklerotizací kůže, stěny cév a parenchymu viscerálních orgánů. Postihuje častěji ženy v mladším a středním věku. Postižení pohybového ústrojí signalizují myalgie, artralgie, artritidy a třecí šelesty šlachových pouzder. Postižení trávicího traktu je časté a objevuje se ve všech jeho částech. Plicní postižení mívá formu intersticiálního procesu nebo plicní hypertenze. Postižení srdce se manifestuje dušností, poruchami rytmu a převodními bloky. Nejsou k dispozici žádné léky s účinkem na průběh SSc a tedy léčba je převážně symptomatická. Sjögrenův syndrom (SS) je charakterizován postižením žláz s vnější sekrecí, kdy dochází k lymfoplazmocytární infiltraci jejich parenchymu s následnou poruchou funkce. Onemocnění může být primární nebo provázet jiné autoimunitní choroby. Postihuje zejména ženy ve středním věku. Bývají postiženy žlázy slzné, slinné, trávicího traktu, dýchacích cest, kůže a vaginální sliznice. Mohou se i objevit extraglandulární projevy jako artritidy, vaskulitida, Raynaudův fenomén, renální abnormality a neuropatie, vzácný je přechod v maligní lymfom. Léčba glandulární nemoci je symptomatická, při mimožlázových manifestacích je indikována imunosupresivní terapie.

Diabetická nefropatie (DN) dnes ve vyspělých zemích představuje hlavní příčinu vzniku chronického selhání ledvin. Ve svém přirozeném průběhu přechází DN od incipientní nefropatie s mikroalbuminurií do stadia manifestní nefropatie s proteinurií, hypertenzí a postupně narůstající renální insuficiencí. Při rozvoji DN dochází u nemocných obvykle také ke zhoršení metabolického vyrovnání diabetu a urychlení vývoje dalších mikrovaskulárních komplikací včetně diabetické retinopatie a neuropatie. Postižení ledvin je i významným rizikovým faktorem pro vznik aterosklerotických komplikací, které jsou odpovědné za vysokou mortalitu nemocných s DN. Klíčovými preventivně-léčebnými postupy u diabetické nefropatie jsou udržování optimální metabolické kompenzace a intenzivní léčba hypertenze s použitím inhibitorů systému renin-angiotenzin (ACE-inhibitory nebo AT-1 blokátory). V péči o nemocné s DN se osvědčuje aktivní multifaktoriální intervence se zaměřením na hlavní ovlivnitelné rizikové činitele vaskulárních komplikací.

Pro léčbu diabetu 2. typu máme dnes k dispozici účinná antidiabetika (metformin, deriváty sulfonylurey, glitazony, akarbózu) a brzy přibudou další ze skupiny inkretinových mimetik. U antidiabetik je kromě antihyperglykemického efektu vždy uváděn zejména efekt na hmotnost a jiné efekty nebyly prezentovány. Dnes však existuje mnoho důkazů, že antidiabetika mají i další efekty na složky metabolického syndromu – hypertenzi, dyslipidemii i obezitu. I u antidiabetik si tedy musíme zvykat na skutečnost, že je důležité přihlížet ke komplexnějším efektům, než je pokles glykemie, a zvažovat zejména cévní účinky a ovlivnění lipidů a krevního tlaku.

V posledních letech získávají na popularitě semináře, na nichž jsou prezentovány kazuistické případy. Jejich obliba spočívá v tom, že je popisován konkrétní případ, který se skutečně udál a který se může přihodit v kterékoliv ordinaci, v kterékoliv nemocnici. V rubrice „Jaká je Vaše diagnóza“ bychom rádi demonstrovali zajímavé případy z praxe. Současně bychom chtěli, aby si každý čtenář mohl vyzkoušet „stát u lůžka“ a sám řešit naznačený problém. V odpovědích na položené otázky se potom pokusíme komentovat diagnostický a terapeutický postup. Pokud někdo z Vás řešil ve své praxi, ať již na lůžkovém oddělení nebo v ordinaci, zajímavý případ a chtěl by se o něj podělit i s ostatními, kontaktujte prosím redakci.

Psychosomatický přístup je součástí psychodermatologie. Zahrnuje celostní přístup k člověku ve zdraví a nemoci a biopsychosociální jednotu člověka. Mezioborová spolupráce dermatologů, klinických psychologů a psychiatrů je základem pro uplatnění vědeckých poznatků o ultrastruktuře kůže, psychoneuro-endokrino-imunologii, psychofarmakologii a psychoterapii v dermatologické praxi. Psychodermatologická sekce České dermatologické společnosti ČLS JEP, která byla ustavena v roce 2004, si klade za cíl zlepšit dermatovenerologickou péči a kvalitu života kožních pacientů.

Základem indikace správné léčby striktur přední uretry je pečlivá a přesná diagnostika. Dosud používaná retrográdní uretrografie podává pouze informaci o podélné deformaci močové trubice, kterou zobrazuje jako nepravidelnost v kontrastní náplni lumina uretry. Zásadním diagnostickým faktem pro operatéra je určení rozsahu jizvení (spongiofibrózy) a její hranice se zdravou tkání stěny uretry. Cílem práce je zhodnotit přínos extraluminální ultrasonografie pro diagnostiku striktur močové trubice a pro výběr optimálního operačního postupu.

Úvod: Při očekávaném prospěchu plně tepenné revaskularizace a známých rizicích odběru obou a.mammaria (BIMA), může být a.radialis (AR) u vybraných pacientů vhodným alternativním tepenným štěpem. Tato retrospektivní studie shrnuje naše střednědobé výsledky u prvních 125 pacientů. Metody: Od srpna 1998 do prosince 2000 byla u 125 pacientů použita AR, po 2 letech byli zhodnoceni pomocí dotazníku a následně u 43 pacientů byla provedena rekoronarografie. Výsledky: V našem souboru bylo 92 % mužů, průměrný věk pacientů byl 56 ± 7,2 let, bylo provedeno 138 anastomóz s AR (1–3 na pacienta). Po dvou letech hodnotilo 95 % pacientů svůj zdravotní stav jako dobrý či zlepšený než před operací, 31 % udávalo po odběru AR obtíže operované horní končetiny, které jsou většinou trvalé. Rekoronarografie 43 pacientů po třech letech ukázala průchodnost AR 64 %, levé a. mammaria (LIMA) 93,2 %, pravé a. mammaria (RIMA) 84 % a v. saphena magna (VSM) 86 %. Závěr: Dvouleté klinické výsledky revaskularizovaných pacientů jsou velmi dobré. Podle výsledků rekoronarografií AR se ale domníváme, že použití AR nepřináší všem pacientům ve střednědobém období prospěch. AR je vhodným štěpem pro revaskularizace uzavřených tepen nebo při nemožnosti užít VSM.

Okluze a. carotis interna je spojena s vysokou mortalitou, u těch, kdo přežijí s vysokou frekvencí invalidity a i u pacientů s dobrou klinickou úpravou s vysokým rizikem recidivy iktu, především v případě porušené CVR. Vyšetření CVR umožňuje zhodnocení stavu intrakraniální hemodynamiky, autoregulace a kolaterální cirkulace, může ovlivnit rozhodování mezi konzervativní nebo intervenční terapií. K vyšetření CVR je užívána řada metod. Za „zlatý standard“ je považována pozitronová emisní tomografie, která je však nákladná, omezeně dostupná a spojená s radiační zátěží. Dále je využívána například TCD, která je neinvazivní, dobře dostupná a levná. Nevýhodami TCD jsou chybějící standardizovaný vyšetřovací protokol a nutnost užití kontrastu u pacientů se špatnou prostupností temporálního okna.