Fulltextové hledání

Autorka se ve svém článku zabývá základními principy péče o chronickou ránu, o které se opírá wound management. Zásadním požadavkem v léčbě chronických ran a péči o tyto rány je určení příčiny a identifikace faktorů, které by mohly prolongovat hojení. Dalším předpokladem zdárného hojení je odstranění devitalizované tkáně, zvládnutí infekce a inhibice zánětu. Nedílnou součástí léčby chronických ran je zvládnutí exudátu a otoku a vytvoření optimálního vlhkého prostředí, ve kterém mohou probíhat buněčné a biochemické pochody hojivého procesu. Dalším terapeutickým krokem je podpora epitelizace. Autorka zdůrazňuje, že péče musí být komplexní s diferencovaným přístupem k nemocnému.

Optimální složení výživy se správným poměrem základních živin (bílkovin, sacharidů a tuků) a dostatečným obsahem vitaminů, minerálů a dalších antioxidačních látek je základním kamenem prevence všech civilizačních onemocnění. Antioxidanty obsažené v potravě snižují výskyt jak kardiovaskulárních, tak i nádorových onemocnění. Pozitivní vliv suplementace vitaminů (vitamin C, vitamin E, kyselina listová) ve formě tablet v prevenci civilizačních onemocnění ale nebyl v žádné studii potvrzen. Suplementaci vitaminy a minerály lze doporučit při jejich možné karenci a době jejich zvýšené potřeby. Ostatní látky, u kterých existují klinické studie, které se snaží potvrdit oprávněnost jejich použití u jednotlivých onemocnění, jsou karnitin, kreatin, arginin, taurin, lecitin, omega 3 polynenasycené mastné kyseliny (MK), rostlinné steroly a koenzym Q 10. Při hodnocení podle Evidence Based Medicine (EBM) lze hodnotit pouze kardiologické účinky polynenasycených MK a hypolipidemický účinek sterolů (omega 3 polynenasycené MK úroveň doporučení I A – existuje EBM nebo všeobecný souhlas odborníků, že léčba je prospěšná a údaje jsou odvozeny z nejméně dvou randomizovaných studií, které potvrzují účinek léčby, u rostlinných sterolů je úroveň doporučení I C – je všeobecný souhlas odborníků založený na menších studiích).

Neúčinnost „chorobu modifikujících“ farmak u části pacientů se zánětlivými artropatiemi a nepřesvědčivé výsledky studií sledujících radiologickou progresi urychlily snahu o vývoj nových, účinnějších farmak s cílem ovlivnit nejen klinickou aktivitu, ale i radiologickou progresi. Vývoj těchto nových farmak vychází ze znalostí klíčové role T- a B-lymfocytů a cytokinů produkovaných aktivovanými imunokompetentními buňkami v patogenezi zánětlivých artropatií. Mezi nejvýznamnější cytokiny patří faktor nekrotizující tumory (TNFα- „tumor necrosis factor α“), interleukin-1 (IL-1) a interleukin-6 (IL-6). Tyto poznatky vedly k vývoji látek, specificky zaměřených na inhibici těchto buněk resp. jejich cytokinů, v prvé řadě TNFα. Léčba těmito farmaky se ukázala být vysoce účinnou u revmatoidní artritidy rezistentní na léčbu standardními „chorobu modifikujícími farmaky“ a to při sledování prakticky všech dostupných parametrů. Následovaly podobně dobré zkušenosti jsou i s léčbou spondylartritid, zejména psoriatické artritidy a ankylozující spondylitidy. V současné době jsou k dispozici 3 látky inhibující TNFα: infliximab (REMICADE), etanercept (ENBREL) a adalimumab (HUMIRA). Další výzkum na tomto poli vedl k vývoji farmak ovlivňujících aktivaci T-buněk na úrovni tzv. kostimulačních molekul (tzv. imunomodulátory, např. abatacept). Jiný přístup k „biologické léčbě“ představuje snaha ovlivnit aktivaci B-buněk, které rovněž hrají roli v genezi revmatoidní artritidy (rituximab).

Peripartální kardiomyopatie (PPKM) je vzácné, avšak život ohrožující kardiální onemocnění, které postihuje ženy v posledním měsíci gravidity a v prvních pěti měsících po porodu (1). Naše kazuistika pojednává o pacientce, která byla přijata pro dušnost a rychle progredující šokový stav v období těsně po porodu císařským řezem. Ukončení gravidity bylo indikováno akutně pro známky hypoxie plodu při náhodně zjištěné incesantní supraventrikulární tachykardii matky. Jako příčinu šokového stavu jsme provedenými vyšetřeními stanovili srdeční selhání na podkladě peripartální kardiomyopatie. Pacientka byla léčena symptomaticky diuretiky, inotropiky, amiodaronem, později betablokátory a inhibitory ACE. Mechanická podpora oběhu nebyla nutná, do dvou týdnů zcela vymizely příznaky srdečního selhání a v dalším období se normalizovala funkce levé komory srdeční; tento příznivý stav trvá po dobu dvouletého sledování nemocné dosud. Byla nutná rehospitalizace pro únavu a slabost, jako příčina byla odhalena hypertyreóza, nejspíše v důsledku přechodného podávání amiodaronu, jehož indikace byly incesantní síňové tachykardie v období akutního stavu. Rehospitalizace pro srdeční selhání ani arytmie nebyla. V článku dále diskutujeme diagnostiku, léčbu a prognózu peripartální kardiomyopatie.

Fibrilace síní (FS) je nejčastější setrvalou arytmií. Je spojena se zvýšenou morbiditou, mortalitou a se sníženou kvalitou života. Inhibitory angiotenzin konvertujícího enzymu a sartany redukují morbiditu a mortalitu u pacientů se srdečním selháním, cévním onemocněním a hypertenzí. Renin angiotenzin aldosteronový systém se také podílí na patofyziologii vzniku a také udržení FS a jsou již data, že blokáda tohoto systému se uplatní v prevenci rekurence FS, a tím také sníží následky, které s sebou FS nese. Na vzniku a trvání FS se podílí celá řada rizikových faktorů a nelze vyloučit, že právě RAAS má klíčovou úlohu. Studie ACTIVE I studovala irbesartan proti placebu u pacientů s fibrilací síní. Zařazeno bylo 9 016 pacientů s fibrilací síní a s TKs ≥ 110 mm Hg. Irbesartan snížil systolický krevní tlak o 6,84 mm Hg, placebo o 3,93 mm Hg. V primárním cíli – infarkt myokardu, cévní mozková příhoda a vaskulární úmrtí ale nebyl nalezen rozdíl 963 prvních příhod v obou větvích, 1 100 resp 1 122 opakovaných příhody (irbesartan vs placebo p = 0,846).

Spondylartritidy představují skupinu zánětlivých revmatických onemocnění s častým postižením axiálního skeletu. V posledních době bylo prokázáno, že jejich výskyt je vyšší, než se dříve předpokládalo. Také bylo ověřeno, že diagnóza spondylartritid bývá často stanovena se značným zpožděním. Byla proto vypracována řada nových diagnostických postupů, která by umožňovala stanovovat diagnózu spondylartritid dříve. Nově byla definována například zánětlivá páteřní bolest, do diagnostických algoritmů bylo začleněno použití magnetické rezonance atd. Článek se věnuje dnešnímu dělení spondylartritid, podrobně pak popisuje klinický obraz i léčbu ankylozující spondylitidy a reaktivní artritidy.

Autoři popisují krizové služby jako součást komunitní psychiatrické péče, jejich funkci a způsoby přístupu k pacientům i v jejich odlišnostech od standardní medicínské péče. Ve druhé části článku se zabývají krizovými službami pro psychotické pacienty a jejich existujícími podobami v pražském regionu a připojují dvě kazuistiky.

Masturbace je u malých dětí poměrně častá, má své typické projevy s překřižováním dolních končetin, rytmickými pohyby pánve, zvukovým doprovodem a pocením. Protože nedochází k přímé manipulaci s oblastí genitálií, mohou být masturbační projevy mylně hodnoceny jako epileptické záchvaty, paroxysmální dyskineze nebo abdominální bolesti. Správné rozpoznání příznaků může dítě ušetřit náročného vyšetřování a neindikované léčby (např. antiepileptiky). Autorky uvádějí dvě kazuistiky s typickými projevy dětské masturbace.

Význam chemoterapie u karcinomu jícnu spočívá v jejím zařazení do kombinované léčby lokalizovaných stadií, nebo ji lze podat jako paliativní léčbu. U metastazujícího dlaždicového karcinomu je přínos chemoterapie pro prodloužení života nejistý, u adenokarcinomů je prokázán prospěch několika měsíců. Chemoterapii zde indikujeme u pacientů v dobrém stavu, s aktivním přístupem k terapii, věk nad 70 let není kontraindikací. Doporučeny jsou kombinace založené na cisplatině a 5-fluorouracilu. Jsou známa data podporující podávání stejného režimu u dlaždicových karcinomů jako u adenokarcinomů. Nově byly publikovány studie fáze III dokládající prospěch kombinací s docetaxelem, oxaliplatinou a kapecitabinem. U dlaždicových karcinomů nebyl prokázán prospěch předoperační ani pooperační chemoterapie. U adenokarcinomů prodlužuje přežití předoperační podání 2–3 cyklů nebo perioperační chemoterapie 3 cykly před a 3 cykly po operaci. Při neoperační léčbě prodloužila konkomitantní chemoradioterapie 1leté přežití o 10 % oproti radioterapii samotné, sekvenční chemoradioterapie tento efekt nemá. Neoadjuvantní konkomitantní chemoradioterapie zlepšuje přežití u dlaždicových nádorů i adenokarcinomů oproti operaci samotné, zatímco předoperační sekvenční chemoradioterapie není statisticky významně lepší než operace samotná.

S prodlužujícím se věkem populace se zvyšuje podíl operovaných pro degenerativní aortální stenózu ve věku nad 75 i nad 80 let. Vzhledem k podcenění symptomů u starých nemocných s významně omezenou fyzickou aktivitou je indikace k operaci často pozdní, kdy je vada již pokročilá s hrubými kalcifikacemi aortální chlopně, s vyšším výskytem systolické dysfunkce levé komory u starších mužů a významnou koncentrickou hypertrofií a pokročilou diastolickou dysfunkcí levé komory u starších žen. U více než u 50 % aortálních vad indikovaných k operaci ve věku nad 75 let je třeba provést nejen náhradu aortální chlopně, ale i revaskularizaci myokardu pro závažný nález na koronárních tepnách. Často je přítomná i sekundární mitrální regurgitace a plicní hypertenze. Časté jsou komorbidity, z nichž nejzávažnější z dlouhodobého prognostického hlediska je renální insuficience, chronická obstrukční bronchopulmonální nemoc a přítomnost periferního cévního onemocnění. Operační mortalitu ovlivňuje především délka operačního výkonu, s kterou souvisí i riziko orgánového poškození, hlavně vzniku akutního renálního selhání po operaci. Proto je třeba pečlivě zvážit, zda ve vysokém věku korigovat i sekundární mitrální regurgitaci, která se často po korekci těsné aortální stenózy zlepšuje, nebo zda provádět výkon na aortálním kořeni či ascendentní aortě. Ve vyšším věku jsou preferovány bioprotézy ve snaze vyhnout se riziku antikoagulační léčby, které ve stáří stoupá. Přesto i použití mechanických dvoulistových náhrad může mít své oprávnění ve skupině nemocných s degenerativní aortální vadou s chronickou fibrilací síní nebo se současnou mitrální vadou, ale i u starších žen s významnou koncentrickou hypertrofií levé komory a úzkým aortálním kořenem, kde použití bezstentových bioprotéz znamená delší operační výkon s vysokým rizikem perioperační morbidity i mortality. I s vědomím většího rizika operací pokročilých degenerativních aortální vad ve stáří je jednoznačně prokázáno významné zlepšení kvality a prodloužení života po operaci v této stále se zvětšující skupině chirurgicky léčených nemocných.

Přehledový článek podává informaci o v současné době dostupných biochemických, cytologických, imunologických a mikrobiologických metodikách vyšetření mozkomíšního moku – likvoru. Jsou rozlišena základní a statimová vyšetření a parametry rozšířené specializované likvorologie. Je doporučen základní algoritmus laboratorního vyšetření likvoru s přihlédnutím ke konkrétní neurologické diagnóze.

Významná mitrální regurgitace při nízké EF (ejekční frakce) ať původu ischemického, strukturální vady, či následkem kardiomyopatie, představuje významný negativní prognostický faktor. Rozhodnutí, zda vadu indikovat k chirurgické léčbě je obtížné. U regurgitace ischemické na rozdíl od organických mitrálních regurgitací neznáme jednoznačná pravidla, jak správně postupovat. Zejména se to týká IMR (ischemická mitrální regurgitace) 2+ až 3, tedy regurgitace mírné až středně významné. Na základě dostupných informací se domníváme že simultánní provedení mitrální anuloplastiky může být u těchto pacientů v přísně selektovaných případech indikované. Zejména to platí u nemocných s pokročilou městnavou srdeční slabostí a tam, kde prostá revaskularizace nemusí funkci komory dostatečně zlepšit. Zdá se výhodné kvantifikovat stupeň regurgitace pomocí PISA (Proximal Isovelocity Surface Area) metody se stanovením ERO (Effectice Regurgitant Oriffice) a RVol. (Regurgitatn Volume). Obě tyto hodnoty, i když jistě zatížené event. chybou měření, mají své klinické ekvivalenty vztahující se k prognóze pacienta. U pacientů s lehkou až středně významnou regurgitací lze PISA použít spolu s peroperačním vyšetřením jako jedno z hlavních kritérií, podle kterých indikujeme simultánní výkon na mitrální chlopni. U strukturálních vad je plastika s přibývajícím věkem a horšící se ejekční frakcí indikována, ovšem s vyšším mortalitou a morbiditou. U nízké EF má plastika mitrální chlopně přesvědčivě lepší dlouhodobé výsledky ve srovnání s náhradou, má nižší poperační mortalitu a měli bychom ji tedy v indikacích preferovat. Přesto věk a nízká EF zůstávají významnými prediktory mortality.

Práce popisuje kazuistiku oroglandulární formy tularémie se současným záchytem Nocardia sp. v punktátu z uzliny. Shrnuje klinický průběh, problémy se stanovením etiologického agens (sérologický průkaz tularémie a kultivační záchyt nokardií). Zmiňuje terapii kombinací doxycyklinu se streptomycinem a následně cotrimoxazolem. Diskutuje otázku vzniku onemocnění a zvažuje současnou či sekundární infekci nokardiemi.

Incesantní formy komorových tachykardií (KT) po infarktu myokardu (IM) představují závažný terapeutický problém. Pacienti bývají často zajištěni implantovaným kardioverterem – defibrilátorem (ICD) a incesantní charakter arytmie vede obvykle k sérii výbojů, případně není arytmie pro svou pomalou frekvenci detekována. Cílem této studie je popis zkušeností s katetrizační ablací těchto arytmií za použití elektroanatomického mapování. Metody: V souboru 51 pacientů po katetrizační ablaci KT po IM pomocí elektroanatomického mapovacího systému bylo identifikováno 10 nemocných (muži, průměrný věk 65±12 let) s incesantní formou arytmie. U všech sledovaných byla zjištěna těžká poinfarktová dysfunkce levé komory srdeční (EF 23,0 ± 5,4 %). Vzhledem k incesantní formě arytmie bylo provedeno elektroanatomické mapování levé komory při KT a k ozřejmení kritického isthmu okruhu reentry bylo použito metody „entrainment mapping“. Po přerušení běžící KT byla provedena programovaná stimulace komor a v případě indukovatelnosti jiné formy KT bylo pokračováno v mapování při sinusovém rytmu. Byla vytvořena voltážová mapa dutiny levé komory s označením oblasti denzních jizev, pozdních potenciálů a pomalého vedení (integrovaný mapovací postup). Posléze byly provedeny léze napříč zónou exitu dalších KT. Výsledky: Incesantní KT se podařilo odstranit katetrizační ablací ve všech případech. U 7 nemocných bylo na konci výkonu dosaženo kompletního efektu – neindukovatelnosti KT. Průměrné trvání výkonu bylo 186,5 ± 79,7 min při skiaskopickém čase 5,7 ± 2,2 min. Jedinou komplikací bylo u jednoho nemocného krvácení z třísla s rozvojem pseudoaneurysmatu. U pacientů s nevyvolatelnou KT na konci výkonu byla zaznamenána recidiva jiné nebo stejné KT pouze ve 2 případech. U 3 nemocných s indukovatelnou jinou KT na konci výkonu došlo k sporadické recidivě arytmie ve 2 případech. Závěry: Elektroanatomický mapovací systém dovoluje u nemocných s incesantní formou KT rychlou orientaci o kritickém substrátu, podporuje úspěšnou a bezpečnou katetrizační ablaci a zároveň umožňuje díky integrovanému mapovacímu postupu následnou rozsáhlejší modifikaci arytmogenního substrátu. Tím přispívá k snížení výskytu dalších forem KT.

V popředí zájmu posledních let je stratifikace rizika a následně také prevence tromboembolických komplikací fibrilace síní (FS), která svými potencionálními důsledky rozhodně nepatří mezi „nevinné“ poruchy srdečního rytmu. Současná nová doporučení pro terapii FS se zaměřují na problematiku cévní mozkové příhody, která je jistě invalidizující komplikací této arytmie. Přesná příčina vzniku trombu doposud není známa. Víme však, že na jeho tvorbě se při FS podílejí jak makroskopické a hemodynamické faktory, tak změny na molekulární úrovni. Nemalé úsilí je také věnováno identifikaci rizikových faktorů, které by přispěly k rozhodování o přístupu k antikoagulační terapii. I přes povzbudivou skutečnost nárůstu antitrombotické terapie v posledních letech, stále ještě existuje celá řada vysoce rizikových nemocných, jimž se této léčby nedostává. Jedním z hlavních úkolů v terapii FS je pak správně odlišit vysoce rizikové pacienty, pro které je antikoagulační terapie jednoznačným přínosem, od nemocných s nízkým rizikem, u kterých naopak převažuje riziko krvácení nad jejím benefitem. Právě zvýšena pozornost věnovaná tromboembolických komplikacím, zejména pak jejich prevenci, hraje důležitou roli ve snížení jejich incidence u pacientů s FS.

Principy léčby alergické rýmy u dětí jsou podobné jako u dospělých, zvláštní zřetel by však měl být kladen na zamezení nežádoucích účinků léků při dlouhodobé medikaci. Nefarmakologická léčba alergické rýmy také zahrnuje edukaci rodiny o podstatě nemoci i o vyloučení alergenů a iritancií z prostředí. Specifická subkutánní alergenová imunoterapie nebývá obvykle doporučována dětem mladším pěti let, sublinguální imunoterapie u dětí může mít možnost zamezit pozdějšímu vývoji astmatu. Při léčbě nosními kortikosteroidy se může objevit zpomalení lineárního růstu. Existuje také možnost suprese osy hypothalamus-hypofýza-nadledvinky flutikasonem, beklometasonem nebo budesonidem. Tyto účinky by však převážně neměly být klinicky závažné. Každé dítě, které dostává lokální kortikosteroidy, má mít pravidelně sledovaný růst ve čtyřměsíčních intervalech během prvního roku léčby, později pak v intervalech půlročních.

V úvodu práce se autor zabývá problémem časné a správné diagnostiky dnavé artritidy. Definitivní diagnostika dny je při průkazu krystalů natrium urátu v polarizačním mikroskopu v kloubním punktátu. Pokud není krystalografická analýza z různých důvodů provedena, je nutné kombinovat klinická kritéria. V tomto smyslu je vhodné použít nově publikovaná „Doporučení EULAR pro diagnostiku dny“. Cílem léčby je ukončit co nejdříve dnavý záchvat, odstranit depozita urátu normalizací urikémie, prevence dalších atak, prevence a reverze komplikací a asociovaných onemocnění. Při akutním záchvatu aplikujeme chlad, ihned zahajujeme protizánětlivou léčbu (čas je důležitější než výběr léku) a aplikujeme buď nesteroidní antirevmatika (NSA), kolchicin či kortikosteroidy. NSA jsou účinná, a to i při opožděném podávání, jejich efekt však nemá diagnostickou cenu. Používáme vyšší dávky NSA na začátku onemocnění, u rizikových pacientů aplikujeme účinný gastroprotektivní princip (inhibitory protonové pumpy + NSA nebo koxiby). Z koxibů 2. generace má indikaci dny etorikoxib. Kolchicin se používá při diagnostické nejistotě, nebo při nemožnosti podávání NSA. U mono či oligoartritidy lze užít i. a. kortikosteroidy, při polyartritidě pak kortikosteroidy i systémově (30–60 mg prednisonu denně jako úvodní dávka). Ke korekci hyperurikémie se používají nefarmakologické (dieta, úprava životního režimu) i farmakologické postupy. Prakticky jediným lékem dostupným na našem trhu je v současnosti inhibitor xanthinoxidázy allopurinol. Ve stadiu zkoušení je nový nepurinový inhibitor xanthinoxidázy, který je selektivnější – febuxostat. Ve fázi III. klinického zkoušení je PEG – urikáza, která je při korekci hyperurikémie velmi účinná, problémem zůstává její antigenicita a také cena.

Mechanizmus účinku cielenej liečby sa líši od účinku tradičnej chemoterapie. Tradičné cytostatiká zasahujú všetky rýchlo deliace sa bunky, nádorové i nenádorové. Cielená liečba, na rozdiel od nich, inhibuje proliferáciu nádorových buniek ovplyvnením špecifických molekúl potrebných pre rast a proliferáciu molekúl. Najčastejšie molekulárne ciele využívané v klinike sú povrchové antigény, vasoendoteliálny rastový faktor, receptor pre epidermoidný rastový faktor a niektoré geneticky presne definované molekulárne abnormality. Cielená liečba, ktorá pozostáva z monoklonálnych protilátok a malých molekúl, zásadne ovplyvnila liečebné výsledky niektorých malignít. Vedľajšie účinky cielenej liečby sú vo všeobecnosti menšie ako vedľajšie účinky tradičných cytostatík, i keď s jej podávaním je spojená závažná toxicita, ako kardiálne zlyhávanie, hypertenzia, trombóza, proteinúria a akneiformný rash. S používaním cielenej liečby sa otvorili i nové otázky o biológii nádorovej choroby a o možnostiach individualizácie protinádorovej liečby.

Imunomodulace pomocí volně prodejných léčiv nebo doplňků stravy si získává narůstající popularitu mezi pacienty. I když je klinická evidence často založena hlavně na empirii, jejich účinky můžou využít pediatři u méně závažných poruch imunity. Na druhé straně, nereálná očekávání pacientů, často podpořená marketingovými aktivitami, můžou vést k jejich zklamání, nebo naopak k nevhodnému/nadměrnému používání. Ve všech případech je proto vhodná rada zdravotnického odborníka.

Účinek světla na lidskou duši byl znám a používán již před 2 tisíci lety starými Řeky. Moderní rozvoj léčby světlem a objev sezónního afektivního chování byly výrazně ovlivněny odhalením suprese vylučování melatoninu u mužů jasným světlem. Krátce po tomto objevu byla publikována první placebem kontrolovaná studie vlivu léčby světlem na deprese. Dnes se stala léčba světlem nebo fototerapie základem léčby zimního typu sezónních afektivních poruch. Sezónní afektivní porucha (SAD) je typickou manifestací sezónních rysů u lidí. Je charakterizována rekurentními epizodami těžkých depresí následovanými remisemi, které se objevují na sezónním základě. Tento obraz sezónního výskytu a remise se musí objevit v posledních dvou letech po sobě, bez nesezónních epizod během tohoto období. Průzkumy ukazují, že prevalence zimní SAD ve všeobecné populaci je mezi 4–9 %. Až 20 % populace může mít subsyndromální rysy. Frekvence SAD je lehce zvýšená mezi příbuznými nemocných s potvrzenou SAD. Pacienti se SAD často trpí mírnou depresí. Vyskytnou se však také případy s těžkou depresí. Depresivní epizody u pacientů se sezónním výskytem jsou často charakterizované významnou anergií a dalšími atypickými symptomy jako hypersomnie a únava, zvýšená chuť k jídlu a přejídání (zejména touha po uhlovodanech), nárůst hmotnosti, poruchy koncentrace, dráždivost, zvýšená senzitivita a interpersonální problémy. Atypické symptomy spíše než celková tíže depresivních epizod nejlépe předpovídají dobrou odpověď. Terapie jasným světlem byla rovněž z výzkumných důvodů použita u ostatních psychiatrických poruch, ale důkazy o jejím účinku v těchto případech nejsou jednoznačné. Terapie jasným světlem obecně znamená aplikaci viditelného světla alespoň 2500 luxů na úrovni oka. Zpravidla bývá aplikována pomocí světelných boxů. Odpověď na každodenní léčbu zpravidla přichází po 2–4 dnech a významné zlepšení je obvykle dosaženo během 1–2 týdnů.

Lidé nad 65 let tvoří asi 15 procent obyvatel ČR. Podle propočtů by jich v roce 2030 měla být bezmála čtvrtina a v roce 2050 třetina společnosti, tedy přes tři miliony. Život se navíc prodlužuje. V polovině století by v ČR mělo žít půl milionu lidí nad 85 let. Se změnami v oblasti geriatrické demografie úzce souvisí i narůstající incidence malignit pacientů vyššího věku (nad 65 let věku – výskyt 50 % nádorů). Pacienti nad 70 let tvoří více než polovinu klientely onkologických ambulancí i lůžkových oddělení, neboť věk je jedním z hlavních rizikových faktorů vývoje většiny malignit. Tak, jak se zlepšují možnosti léčby a procento přeživších pacientů, stoupá i počet duplicitních a multiplicitních malignit. Starší věk nevylučuje možnost léčit pacienty chemoterapií nebo hormonoterapií, ale vyžaduje některé speciální přístupy a opatření...

Chřipka je jedno z nejčastějších infekčních onemocnění. Každý rok je možné označit rokem chřipky. Její dopady postihují v podobě zdravotních potíží nejenom nemocného jedince, ale v sociální oblasti populaci na celém světě. Chřipkové epidemie typické pro zimní měsíce roku jsou známé svou explozivností a typickým šířením. Zpočátku bývá nejvyšší nemocnost mezi dětmi, zvláště pak mezi mladšími školáky. Mortalita této věkové skupiny je extrémně nízká. Tyto nemocné děti pak relativně snadno přenáší onemocnění dále v populaci a infikují zejména vlastní rodiče. Starší část populace je obvykle poslední cílovou skupinou chřipky, ovšem je hlavní rizikovou skupinou co se týče vzniku komplikací a následných úmrtí. Chřipka je onemocnění, které přes znalost původce, klinický obraz po možnosti léčby a prevence stále překvapuje něčím novým. Objevila se postupná adaptace ptačích chřipkových virů na savce, včetně člověka, a došlo již k prvním interhumánním přenosům. Stoupá počet rezistencí na dostupná antivirotika, dosud není zaregistrovaná vakcína proti H5N1 viru a stále probíhá vývoj technologie přípravy možné pandemické vakcíny. Snaha zvýšit imunogenitu vakcín vede k přidávání nových adjuvantů do vakcín nebo používání nových intradermálních cest aplikace. Rozšiřují se indikační skupiny vakcinace, která je již v řadě zemí doporučována jako rutinní i u dětí. Objevily se i nové možnosti v expresní diagnostice chřipky do 30 minut, která se stále více posouvá i do ordinací lékařů prvního kontaktu s minimálními požadavky na materiálové vybavení.

Riziko osteoporózy a zlomenin je při léčbě glukokortikoidy významně zvýšené. Stupeň individuálního absolutního rizika prodělat v dalších 10 letech zlomeninu lze v praxi odhadnout podle přítomných klinických faktorů postupem doporučeným WHO. Zvýšení rizika zlomenin při léčbě glukokortikoidy je důsledkem zhoršení kvality kosti, navozené zejména útlumem novotvorby a obnovy kostní hmoty při užívání glukokortikoidů. Proto je u nemocných s vysokým rizikem zlomenin výhodná sekvenční osteoanabolická a antiresorpční terapie.

Článek pojednává o průběhu znárodňování českého farmaceutického průmyslu, které probíhalo ve dvou etapách. V říjnu 1945 byly znárodněny největší farmaceutické továrny. Z nich byl v r. 1946 vytvořen základ národního podniku Spofa. Druhá vlna znárodňování proběhla v únoru 1948. Při ní byla znárodněna zbylá výroba a velkodistribuce léčiv. Konečnou právní úpravu provedl zákon o výrobě a distribuci léčiv z prosince 1949. Původní sortiment léčivých přípravků byl postupně snížen asi na jednu desetinu.

Thalidomidem vyvolané výzkumné vlny a jejich aplikační důsledky jsou klasickým potvrzením jedné z dialektických pouček o vědeckých pokrocích a jednotě jejich protikladů. Výzva redakční rady k okomentování soudobé terapeutické renesance thalidomidu a někdejší jím navozené malformační aféry je tedy příležitostí pro principiálnější zobecnění nejen z aspektů terapeutických, ale i farmakologicko-analytických a toxikologických.

Nepřiměřené imunitní reakce vůči vnějším látkám se mohou manifestovat jako alergie, naopak neregulovaná reakce vůči vlastním strukturám se projevuje jako nemoc z autoimunity. K terapeutickému zvládnutí těchto nemocí je k dispozici řada léků, které působí na různých úrovních patologického procesu. Jde především o zásahy tlumící imunitní děje (včetně dějů potřebných) na úrovni komunikace mezi buňkami nebo v efektorové fázi imunopatologického děje. Perspektivní, dosud málo prověřené, jsou zásahy obnovující toleranci či ignoraci struktur, na něž imunita neadekvátně reaguje. Tlumení imunitních reakcí přináší riziko poškození protiinfekční a protinádorové rezistence léčeného.