Fulltextové hledání

Dráždivý tračník je nejčastější funkční poruchou trávicího traktu. Je charakterizován bolestmi břicha a změnou tvaru a frekvence stolice. Současný výzkum je zaměřen zejména na studium viscerální hypersenzitivity a na teorii tzv. minimálního zánětu a neuroimunní interakce. Nicméně v klinické praxi stále zůstává farmakologická léčba IBS na úrovni léčby symptomatické, tj. zmírnění nebo odstranění bolesti, průjmu nebo zácpy a v podávaní farmak s antianxiózním, event. antidepresivním účinkem. Lékem první volby by dnes měl být sulprid, antagonista D1 a D3 receptorů, který je u nemocných s IBS předepisován v dávce 3krát denně 50–100 mg, a sice pro anxiolytický a bolest potlačující účinek.

Etiologie a patogeneze ulcerózní kolitidy nebyla dosud vyřešena. Je pravděpodobné, že se jedná o kombinaci faktorů genetických, imunologických a faktorů prostředí, které vedou k nekontrolovanému zánětu. Významnou roli hraje defekt vrozené imunity a střevní mikrobiální flóra. Hlavními cíly léčby ulcerózní kolitidy jsou udržení remise nemoci, slizniční hojení, vyhnutí se operaci a snížení pravděpodobnosti rozvoje kolorektální rakoviny.

Úvod: Přehledný článek shrnuje současné možnosti klinického využití „zeleného laseru“ (GreenLight, GL) především v léčbě benigní hyperplazie prostaty (BPH) a hodnotí i jeho experimentální využití. Článek je sestaven na základě literárních údajů a zejména klinické a experimentální práce autorů. Technická data: Vlastnosti GL jsou dány vlnovou délkou 532 nm a výkonem (watts, W). Původní laserový paprsek emitovaný přístrojem o výkonu 80 W na bázi krystalu kalium-titanyl-fosfát (KTP) byl recentně nahrazen přístrojem s vyšším výkonem 120 W (HPS, high performance system) na bázi krystalu litium-triborid (LBO). GL je v současnosti nejpoužívanější laserovou technikou v léčbě BPH, tzv. fotoselektivní vaporizací prostaty (PVP). Nicméně transuretrální resekce prostaty (TUR-P) je stále zlatým standardem léčby BPH. Závěr: GL má rutinní užití v léčbě BPH, výhodou oproti TUR-P je minimalizace krvácení, anulování rizika TUR syndromu, žádná nebo velice krátká doba ponechání permanentního močového katétru po výkonu a kratší doba rekonvalescence. V ostatních indikacích (resekce ledviny, striktura uretry a nádor močového měchýře) je to zatím jen experimentální metoda.

Ve studii ACTIVE A (The Atrial Fibrillation Clopidogrel Trial with Irbersartan for Prevention of Vascular Events) byla srovnávána kombinace aspirinu a clopidogrelu s aspirinem samotným v prevenci závažných vaskulárních příhod u pacientů s fibrilací síní a s vysokým rizikem CMP, u kterých byla léčba antagonisty vitaminu K nevhodná. Přidání clopidogrelu k aspirinu redukovalo počet závažných vaskulárních příhod ze 7,6 % za rok na 6,8 %. To bylo způsobeno především snížením počtu CMP. Počet závažných krvácivých příhod stoupl po přidání clopidogrelu z 1,3 % na 2,0 % za rok.

Parkinsonova nemoc je relativně běžným neurodegenerativním onemocněním, jehož prevalence se ve věkové skupině nad 65 let věku uvádí kolem 1 %. Moderní farmakoterapie a hluboká mozková stimulace poskytuje pacientům s PN významné zlepšení jejich příznaků, jako jsou třes, rigidita a bradykineze, prodlužuje jejich život a zlepšuje celkovou pohyblivost pacientů. Ovšem ve středních a pokročilých stadiích Parkinsonovy nemoci se účinnost podávané léčby snižuje a motorické příznaky se hůře kompenzují. Do popředí se dostávají příznaky nemotorické, které zasluhují větší pozornost ošetřujících lékařů, už kvůli významnému vlivu na kvalitu života, zvýšeným nárokům finančním a nárokům na ošetřovatelskou péči. Koncept paliativní péče u pacientů s PN vychází z aktuálního klinického stavu pacienta a daných potřeb pro zajištění jeho kvalitního života.

Pokroky v léčbě Hodgkinova lymfomu (HL) patří k největším úspěchům moderní onkologie. V současné době dosahuje dlouhodobé remise (podle stadia a přítomnosti rizikových faktorů) 85–95 % pacientů, jejich životní naděje je nyní 40 let. Do popředí však začaly vystupovat pozdní následky léčby HL: kardiotoxicita, sekundární neoplazie, plicní toxicita, poruchy fertility (azoospermie, amenorea), poruchy funkce štítné žlázy, imunosuprese s infekčními komplikacemi, psychosociální problémy. Mezi další komplikace patří poškození měkkých tkání (svalů, orgánů gastrointestinálního traktu), kostí a neurologické komplikace. Současné znalosti o pozdní toxicitě léčby HL se zakládají na sledování pacientů, kteří byli léčeni terapeutickými modalitami, které se již delší dobu nepoužívají.

Článek předkládá přehled výzkumu zabývajícího se působením gliklazidu MR v řadě aspektů patofyziologie cévních změn u diabetu. Účinnost tohoto preparátu je ověřena dlouhodobým využitím v klinické praxi, ovšem gliklazid MR má jisté výjimečné farmakologické vlastnosti a hemovaskulární a antioxidační působení, kterými se liší od ostatních zástupců skupiny derivátů sulfonylurey. Vznik vaskulárního postižení u diabetu je komplexní proces zahrnující řadu rozdílných, ale vzájemně propojených složek, např. oxidační stres a endotelovou dysfunkci lze příznivě ovlivnit léčbou gliklazidem nezávisle na zlepšení kompenzace diabetu. Spolu s nízkým potenciálem pro vznik hypoglykemií daným příznivými farmakodynamickými parametry gliklazidu MR mohou být takto vysvětleny pozitivní kardiovaskulární výsledky dosažené v klinických studiích, zejména v projektu ADVANCE.

Pravidelný pláč a diskomfort v prvních měsících života trápí velké procento kojenců. Část z nich splňuje kritéria koliky. Vzhledem k nejasné etiologii není pro lékaře jednoduché zvolit léčebná opatření. Jednoznačný efekt přináší vyloučení produktů z kravského mléka u dětí s alergií na kravskou bílkovinu. Pozitivní efekt mají mimo jiné i probiotika.

V přehledovém článku se diskutuje problematika atopického ekzému u dětí, nové pohledy na patogenezi onemocnění, nové poznatky z genetiky. Podrobně je pojednáno o významu alergií u atopického ekzému dětí, možnostech diagnostiky alergie a současných možnostech komplexní léčby. Zdůrazněna je mezioborová spolupráce praktických lékařů a specialistů v péči o pacienta.

Karcinom prostaty je jednou z hlavních příčin úmrtí souvisejících s nádorovým onemocněním u mužů a stále nevyléčitelným v metastatické formě. I přes počáteční odpověď na androgenní blokádu nemoc postupně graduje v hormonálně refrakterní onemocnění vytvářející kumulativní genetické změny v nádorových buňkách. Docetaxel jako první cytostatikum prokázalo malý benefit na přežití u metastatického hormonálně refrakterního karcinomu (HRCP). Ve snaze zlepšit přežití, několik nových léků cílených na proliferaci, angiogenezi, apoptózu je v současné době v prověřování jak v monoterapii, tak v kombinaci s cytostatiky. Klinické studie hodnotí inhibici růstu nádorových buněk prostaty vitaminem D v kombinaci s cytotoxickou léčbou. Inhibitory angiogeneze, stejně jako blokátory receptoru pro epidermální růstový faktor jsou také v rámci klinických zkoušek v různých kombinacích.

Jedním ze základních léčebných postupů u metastatického karcinomu prsu je hormonální léčba. U pacientek s pozitivními estrogenovými receptory by měla být zvažována jako první léčebná možnost, a to hlavně kvůli účinnosti a dobré toleranci. Viscerální metastázy by neměly být kritériem pro upřednostnění chemoterapie před hormonální léčbou. V první linii hormonální léčby postmenopauzálních pacientek je doporučován inhibitor aromatázy, a to hlavně kvůli dobré toleranci. Tamoxifen však zůstává akceptovatelnou možností. Výsledky nejnovějších klinických studií CONFIRM a FIRST podporují použití fulvestrantu v dávce 500 mg každé 4 týdny u pacientek po selhání předchozí hormonální léčby.

Dronedaron je nové perorální antiarytmikum III. třídy dle klasifikace Vaughan Williamse. Jedná se o benzofuranový derivát, který má obdobné elektrofyziologické účinky jako amiodaron, nevykazuje však plicní toxicitu a neovlivňuje funkci štítné žlázy. Lék byl vyvinut pro léčbu fibrilace síní. Má příznivý efekt v prevenci paroxyzmů fibrilace síní, snižuje frekvenci komor při fibrilaci síní. Není vhodný u nemocných s pokročilým srdečním selháním. Jako první antiarytmikum v léčbě fibrilace síní ovlivnil mortalitu a počet hospitalizací z kardiovaskulární příčiny.

-

Článek popisuje různé terapeutické možnosti v nemocniční a ambulantní léčbě hemoroidů, společně s použitím novějších přístrojů používaných k léčbě hemoroidů. Tyto nové přístroje, jako jsou Liga Sure, PPH stapler a radiofrekvenční ablace byly vytvořeny tak, jak se lékaří snaží nalézt „Svatý Grál“ léčby hemoroidů, kterým je bezbolestná hemoroidektomie. Autoři zhodnotili současné metody a poskytují názory na správné užití těchto možností léčby.

Karcinoid je různě diferencovaný nádor, vycházející z buněk neuroendokrinního systému a představující více než polovinu neuroendokrinních tumorů. Vyskytuje se jako tumor nejisté biologické povahy nebo jako tumor s různým stupněm dediferenciace s metastatickým potenciálem. Primárně bývá nejčastěji lokalizován v zažívacím traktu včetně pankreatu, v plicích, méně často postihuje též ovaria či štítnou žlázu. Dlouho roste asymptomaticky, jindy působí potíže vyplývající z lokalizace tumoru. Charakteristický karcinoidový syndrom se vyskytuje pouze u 10 % nemocných, ale pokud je primární zdroj nadměrné produkce serotoninu lokalizován v tenkém střevě, typický klinický obraz lze nalézt až u 40 % případů. Projevuje se flushem, průjmy, záchvaty dušnosti, až ve 30 % případů bývá nalézána též karcinoidová srdeční nemoc. Neadekvátní sekrece serotoninu se může projevit desmoplastickými důsledky s rozvojem retroperitoneální fibrózy či lokálních peritoneálních srůstů, které mohou být příčinou poruch střevní pasáže či hydronefrózy. Diagnostický je průkaz chromograninu A v séru a kyseliny 5-hydroxyindoloctové v moči, dále pak histologický a typický imunohistologický nález. Lokalizovaný tumor se řeší radikální operací. U metastazujících tumorů lze kromě cytoredukčních chirurgických výkonů využít možností, které nabízí užití analog somatostatinu, interferonu alfa, systémové chemoterapie a peptidové receptorové radionuklidové terapie.

Úvod: Extrakorporální membránová oxygenace (ECMO) je uznávanou záchrannou („rescue“) metodou v léčbě těžkého respiračního anebo kardiálního selhání u dětí a novorozenců a v posledních letech je stále častěji využívána i u dospělých. Podpora systémem ECMO může být zahájena velmi rychle v urgentních situacích jak perkutánním, tak chirurgickým přístupem a umožňuje překlenutí k rozhodnutí o dalším postupu, k jiným podpůrným systémům nebo k urgentní orgánové transplantaci. Cíl: Seznámit odbornou veřejnost se zkušenostmi ECMO programu v kardiocentru. Metody, pacienti a výsledky: Za indikaci a průběh ECMO podpory u všech pacientů je zodpovědný tzv. ECMO tým složený ze zástupců jednotlivých oborů, které se na ECMO programu podílejí. Od založení ECMO týmu v naší instituci v říjnu 2007 bylo do konce února roku 2010 indikováno k mechanické srdeční podpoře celkem 30 konsekutivních pacientů. ECMO podpora byla nakonec zahájena u 27 nemocných, 1 pacientka zemřela během implantace, 1 nemocná měla systém napojen jako pravostrannou srdeční podporu a jedna nemocná byla připojena na levostrannou srdeční podporu. U ECMO pacientů byl použit celkem 18× veno-arteriální přístup, 9× veno-venózní, 3× byl zvolen centrální chirurgický přístup, u zbylých pacientů periferní. Dva pacienti byli ošetřeni jako plánovaní před riskantní perkutánní koronární intervencí, u všech ostatních se jednalo o urgentní stavy. Nejčastější indikací k ECMO podpoře byl postkardiotomický kardiogenní šok (14×) a nezvladatelné respirační selhání charakteru ARDS (9×, z toho 5× v souvislosti s infekcí virem chřipky typu H1N1). U 4 pacientů se jednalo o těžké pravostranné srdeční selhání a 3 pacienti měli akutní infarkt myokardu s rupturou mezikomorové přepážky. Průměrná doba podpory byla 8 dní (1–28 dní). Čtrnáct pacientů (52 %) bylo úspěšně od ECMO odpojeno, z nich 2 zemřeli po dlouhotrvající následné hospitalizaci, 10 (37 %) se dožilo propuštění a 2 nemocní jsou v době přípravy článku stále hospitalizováni. Závěr: ECMO umožňuje stabilizaci a léčbu nemocných v těžkém kardiorespiračním selhání, nejčastějšími důvody indikace ECMO podpory v kardiocentru je postkardiotomický kardiogenní šok, těžké ARDS a kardiogenní šok u infarktu s rupturou komorového septa. S ohledem na kritický stav nemocných hodnotíme cca 60 % mortalitu za přijatelný výsledek. Autoři považují ECMO program za opodstatněnou součást komplexu terapeutických metod v moderním kardiocentru. Základním předpokladem úspěšného ošetřování nemocných je konstruktivní multidisciplinární přístup a spolupráce.

Neutropenie je obvyklým nálezem u dětí. Normální počet bílých krvinek se u dětí v různém věkovém období liší, avšak některé patologické stavy vedou k neutropenii. Pro pediatra je velmi důležité, aby získal podrobné osobní i rodinné anamnestické údaje a vyšetřil dítě tak, aby zjistil její správnou příčinu. Neutropenie je často zapříčiněna virovou nebo bakteriální infekcí a obvykle se upraví po jejím odeznění. Když ale příznaky přetrvávají, nebo když původ neutropenie není infekční etiologie, příčina může být onkologická, autoimunitní, nebo hereditární. Jakmile je stanovena správná diagnóza, přiměřená léčba etiologie vede obvykle k úpravě nízkého počtu neutrofilů.

-

Alergie na roztoče patří, spolu s polinózou, k nejčastějším inhalačním alergiím. Klinicky se může projevovat celoroční alergickou rýmou, úzký vztah má tato alergie k rozvoji průduškového astmatu nebo atopického ekzému. Na rozdíl od pylové alergie je kontakt s roztočovými alergeny možné významně ovlivnit, nicméně o klinické účinnosti a nutném rozsahu tzv. protiroztočových opatření se v současnosti široce diskutuje. Alergie na venkovní plísně je jedním z typů sezonní alergie, přičemž sezona plísní se z velké zčásti překrývá s pylovou sezonou. Interiérové plísně mohou u vnímavých osob rovněž vyvolávat potíže produkcí celé řady alergenů. Obě alergie si zasluhují, vzhledem k možným zdravotním komplikacím u postižených osob, náležitou diagnostiku, prevenci a léčbu.

-

Úspěšná terapie pacientů s demencí by měla pozitivně ovlivňovat kromě kognitivních funkcí také kvalitu života a behaviorálně psychiatrické komplikace onemocnění. Tohoto cíle lze dosáhnout vhodnou kombinací léčby farmakologické a nefarmakologických intervencí. Onemocnění projevující se demencí jsou významnou zátěží nejen pro pacienty, ale i pro příbuzné, kteří se o pacienta každodenně starají. Článek shrnuje současné možnosti terapie se zaměřením především na nefarmakologické přístupy, které mohou pečovatelé využít v péči o nemocné s demencí v domácím prostředí.

Léčba chronické myeloidní leukemie (CML) se během posledního desetiletí zásadně změnila. Imatinib se stal standardním lékem první volby pro nemocné v chronické fázi CML. Dříve preferovaná alogenní transplantace krvetvorných buněk se odkládá do dalších linií léčby, přestože je to zatím jediná potenciálně kurativní metoda pro CML. Inhibitory tyrozinkináz 2. generace dasatinib a nilotinib, rozvoj molekulárního monitorování reziduální leukemie a identifikace řady mutací BCR-ABLl s různou senzitivitou k inhibitorům tyrozinkináz umožňují léčbu „šít na míru“. V článku je uveden přehled současných doporučení pro léčbu CML.

Ischemická choroba srdeční (ICHS) je hlavní příčinou kardiovaskulární mortality ve vyspělých zemích. U žen nastupují její příznaky opožděně, v řadě případů jsou značně atypické nebo zcela chybí. Rovněž neinvazivní vyšetření pomocí zátěžových testů nebo zobrazovacích metod s sebou přináší některá specifická úskalí. Proto je diagnostika ICHS u žen obtížnější a zatížena vyšším rizikem podcenění diagnózy, což může být osudné zejména v případě akutních koronárních syndromů.

V současnosti se možnosti prevence pneumokokových nákaz rozšiřují. Jsou k dispozici konjugované vakcíny 7-, 10- a 13valentní (PCV-7, PCV-10 s PCV-13). Jako nejnovější byla v roce 2009 zaregistrována PCV-13 (Prevenar 13). Tato vakcína obsahuje identický proteinový nosič jako dosavadní vakcína PCV-7 (Prevenar) a navíc šest sérotypů (ST) Streptococcus pneumoniae: 1, 3, 5, 6A, 7F a 19A. Důvodem přidání sérotypů je jejich klinická závažnost a celosvětový výskyt. Vakcína PCV-13 v žádném hodnocení (imunogenity, bezpečnosti) neprokázala non-inferioritu v porovnání s PCV-7. Vakcína PCV-13 by měla být účinnější v prevenci zánětů středouší a má širší sérotypové pokrytí. Vzhledem k věkovým indikacím jsou PCV-7 a PCV-13 jedinými z konjugovaných vakcín určených pro rizikové děti do 5 let věku. Vakcinace proti pneumokokům u novorozenců a kojenců je první v režimu nepovinného očkování jako součást národního imunizačního schématu a je poprvé hrazena z veřejného zdravotního pojištění. S příchodem nových vakcín se více otevřelo konkurenční prostředí, které dává pediatrům více možností v prevenci pneumokokových onemocnění a rodičům dává nárok požadovat vakcínu, kterou si vyberou.

Projevy na rtech mají rozmanitý klinický obraz, často specifický vzhledem k anatomickým odlišnostem rtů. Mohou mít celou řadu vyvolávajících příčin. Z projevů na rtech i v dutině ústní se dá usuzovat na celou řadu vnitřních, systémových, autoimunitních a také kožních chorob. Diagnostika a léčba projevů na rtech a v dutině ústní je multioborová. Cílem článku ve dvou dílech je podat přehled projevů na rtech a v okolí rtů.

Nedoslýchavost patří k nejčastějším onemocněním populace. Léčba nedoslýchavosti záleží na místě postižení sluchového analyzátoru, kde onemocnění vzniklo, na příčině, která ji vyvolala, na délce a intenzitě, se kterou působila. Náhle vzniklé nedoslýchavosti mívají většinou prognózu tím lepší, čím dříve (v řádu hodin a dnů) je zahájena intenzivní léčba. Jsou zmíněny jednotlivé léčebné metody. Výsledek všech druhů léčby náhle vzniklé percepční nedoslýchavosti je podobný: v 60–80 % dochází k vyléčení, 20–30 % pacientů se zlepší a 10 až 25 % na léčbu nereaguje. U dlouhodobé nedoslýchavosti není medikamentózní léčba efektivní. K preventivním opatřením vzniku nedoslýchavosti patří léčba akutních zánětů dýchacích cest, vyvarování se nadměrnému působení hluku v běžném životním prostředí, používání chráničů sluchu na pracovištích s rizikem hluku, vyvarování se ototoxických léků. Pravidelné preventivní vyšetření sluchu má velký význam pro včasné odhalení poruchy sluchu.

V letech 1959–2006 bylo u českých mužů evidováno 81 884 nových karcinomů prostaty (KP) s nárůstem z 12,3 na 96,1 na 100 tis. mužů. Úmrtnost se zvýšila z 21,3 na 27,2 na 100 tis. mužů. Podíl KP ze všech nádorů se zvýšil u incidence ze 7,1 % na 13,2 %, u mortality z 6,7 % na 8,9 %. V letech 1989–2005 vzrostla prevalence KP z 98 na 408,5 na 100 tisíc mužů a dosáhla téměř 20 500 žijících. Z 11 183 nemocných s vícečetnými KP bylo evidováno 4 608 primárních a 6 575 následných případů, představujících 17,4 % ze všech evidovaných KP v letech 1976–2005. Z primárních KP bylo léčeno 89,7 % duplicit a 10,3 % multiplicit. Počet primárních KP vzrostl na 282 v roce 1996 a pak klesal, následných KP trvale rostl na 705 v roce 2005. Téměř polovina KP se vyskytla ve věku 70–79 let a třetina ve věku 50–69 let. Poměr 1 115 (21,3 %) synchronních a 4 121 (78,7 %) metachronních následných novotvarů byl 1:3,7 s průměrnou dobou vzniku následného novotvaru 4,1 roku. Z 5 236 následných novotvarů po primárních KP byly nepočetnější nádory kůže 28,6 %, trávicí 26,7 %, močové 17,8 % a respirační 10,9 % soustavy. Z 5 613 novotvarů před KP jako druhou diagnózou, bylo 35,3 % nádorů kůže, 21 % trávicí, 19,6 % močové a 8,7 % respirační soustavy. Z nemocných s primárním KP k 17. 10. 2007 žilo 22,4 % a zemřelo 77,6 %, s následným KP žilo 31,6 % a zemřelo 68,4 % mužů. Vzhledem k výskytu KP ve spojení s dalšími novotvary není u české populace zatím dostatečná intervence ke zdravému životnímu stylu také vzhledem k očekávanému počtu 42 tisíc mužů, žijících s KP v roce 2015.

Aprepitant, antagonista neurokininových NK1 receptorů, je indikován k prevenci akutní a oddálené nevolnosti a zvracení u dospělých v souvislosti s vysoce nebo středně emetogenní protinádorovou chemoterapií. Chemoterapie indukuje nevolnost a zvracení prostřednictvím periferních mechanizmů, které se spouštějí během prvního dne a v nichž hrají hlavní roli serotoninové receptory, a také prostřednictvím centrálních mechanizmů, které se spouštějí během následujících dnů a v nichž jsou klíčové neurokininové receptory. Kombinace aprepitantu s kortikosteroidem a antagonistou 5-HT3 receptoru v klinických studiích vykazovala lepší celkovou odpověď než kombinace kortikosteroidu a antagonisty 5-HT3 receptoru. Nežádoucí účinky aprepitantu jsou srovnatelné s ostatními antiemetiky používanými v této indikaci.

po dosažení prakticky téhož věku – 74 let – a obě ženy měly i podobné koronarografické nálezy. V tomto případě šlo nejspíše o důsledek interakce podobné genetické výbavy a podobných enviromentálních vlivů.