Fulltextové hledání

Autoři prezentují případ iatrogenního úplného a destruujícího poranění močovodu při komplikovaném gynekologicko-chirurgickém výkonu, které nebylo peroperačně rozpoznáno. Zaměřují se na příčiny, diagnostiku a následné řešení stavu, v tomto případě uskutečněné ileální náhradou močovodu.

V kazuistice referujeme případ, kdy bylo vyšetření srdce magnetickou rezonancí zvoleno jako diferenciálně diagnostická metoda k rozlišení zánětlivého a nezánětlivého postižení myokardu s rozvojem náhlého globálního kardiálního selhání s následným rozvojem syndromu multiorgánové dysfunkce. Provedené vyšetření, neprokazující myokarditidu, umožnilo akutní operaci pacienta – náhradu aortální chlopně, která vedla k promptní stabilizaci akutního stavu pacienta a postupné normalizaci velikosti a funkce levé komory srdeční.

Neurologická klinika SZU Univerzitná nemocnica Bratislava – Ružinov Diferenciálna diagnostika akútnych myelitíd je široká. Neurológovia musia byť oboznámení s početnou potenciálnou etiológiou akútnych myelopatií a byť schopní indikovať efektívny diagnostický algoritmus vychádzajúci z anamnézy, klinického obrazu a nálezu pri vyšetrení miechy magnetickou rezonanciou (MR). U každého pacienta s akútnou myelopatiou je najvyššou prioritou posúdenie akútnej kompresívnej etiológie. Ak sa MR vyšetrením miechy vylúči akútna kompresívna príčina a zistí sa intramedulárna spinálna lézia, primárnou diagnostickou úvahou sa stáva podozrenie na infekčnú myelitídu alebo neinfekčnú zápalovú myelopatiu. Diferenciálne diagnosticky musí byť vylúčená miechová ischémia alebo iná cievna príčina. V článku je uvedený klinický obraz, priebeh, diagnostika a liečba myelitíd. Infekčné myelitídy zapríčiňujú vírusové, bakteriálne a veľmi zriedkavo fungálne alebo parazitárne mikroorganizmy. Akútne neinfekčné zápalové myelopatie boli v minulosti často označované ako idiopatická akútna transverzálna myelitída. Pokroky v znázorňovacích metodikách a v neuroimunológii umožňujú v súčasnosti u mnohých pacientov určiť špecifickejšie diagnózy – neuromyelitis optica, sclerosis multiplex, akútna diseminovaná encefalomyelitída, postvakcinačná alebo postinfekčná myelitída, zápalové myelopatie asociované so systémovými autoimunitnými ochoreniami a akútna paraneoplastická myelitída. V článku je zdôraznený význam rýchleho diagnostického algoritmu a terapeutického manažmentu infekčných a zápalových myelitíd.

U nemocných s ischemickou CMP (cévní mozková příhoda) se vyskytují komplikace. Asi u 30 % nemocných dojde k progresi ložiskových či celkových mozkových změn. Jedná se o progredující CMP, což je komplikace neurologická. Komplikace postihující jiné systémy než pouze mozek se nazývají všeobecně medicínské. Vyskytují se jak v akutním stadiu iCMP (ischemická cévní mozková příhoda), a to jak na podkladě patologických změn přítomných již před vznikem CMP (např. hypertenze, diabetes, ischemická choroba srdeční), tak i spojených s typem a tíží CMP (porucha vědomí, edém). V prvém týdnu se objevují komplikace akutního stadia CMP (zmatenost, negativizmus, dysfagie, flebotrombóza, dekubity). Po odeznění akutního stadia stoupá výskyt dalších komplikací (deprese, spasticita, hyponutrice, pády). Je nezbytné vědět o komplikacích, znát jejich rizikové faktory, časový vztah k iktu a z těchto znalostí zavést preventivní opatření i racionální terapii.

Warfarin je velice užitečný, široce rozšířený, téměř nepostradatelný lék nejen pro dlouhodobou antikoagulační léčbu u tromboembolické nemoci, fibrilace síní, při implantované mechanické srdeční náhradě, ale i v prevenci tromboembolické nemoci při velkých ortopedických výkonech. Přes léta klinického využívání se ale stále setkáváme s řadou neznalostí a chyb v jeho podávání, které mohou být vzhledem k úzkému terapeutickému oknu a četným interakcím i velice nebezpečné.

Studie SHIFT srovnávala účinek ivabradinu s placebem u 6558 nemocných se srdečním selháním ischemické i neischemické etiologie, funkční klasifikace NYHA II-IV, s klidovou srdeční frekvencí nad 70/min, kteří měli optimální léčbu srdečního selhání, včetně maximálně tolerované dávky betablokátorů. Studie prokázala významný pokles výskytu rizika primárního cíle – kardiovaskulární úmrtnosti a hospitalizací pro srdeční selhání o 18 % ve skupině léčené ivabradinem. Také pokles rizika úmrtí pro srdeční selhání byl nižší o 26 % v aktivní léčené skupině. Obdobný byl pokles hospitalizací pro srdeční selhání. Ivabradin byl dobře snášen s minimálními vedlejšími účinky.

Dobrá znalost nežádoucích účinků léčiv (NÚL) je klíčová pro jejich bezpečné používání. NÚL jsou častým klinickým problémem jak u dospělých, tak u pediatrických pacientů. Vyskytují se u více než 9 % hospitalizovaných dětí a jsou důvodem přijetí až ve 4 % případů. Toxicita léčiv může mít v dětství specifický charakter. Zejména novorozenci jsou k jejím projevům náchylnější než jiné věkové kategorie pacientů. Až 70 % léků v pediatrické populaci je předepisováno způsobem, který není schválen regulačními autoritami. Riziko výskytu nežádoucích účinků při tomto podávání je 3,6x vyšší za hospitalizace a 2х vyšší v ambulantní péči. Většina NÚL u dětí je shodná s nežádoucími účinky u dospělých, proto jsou v článku uvedeny pouze nejtypičtější syndromy specifické pro dětský věk – Reyův syndrom, grey syndrom, poruchy růstu kostí, zubů a pojivových tkání, poruchy tělesného růstu, psychiatrické syndromy a další nežádoucí účinky s odlišnými charakteristikami u dětí.

Cílem tohoto článku je popis a vysvětlení fyziologie a patofyziologie kontinence, dělení inkontinence na jednotlivé formy a zběžné seznámení se současnými diagnostickými a terapeutickými možnostmi nejčastějších typů inkontinence moči u žen.

Získání a udržování psychoterapeutických a supervizních kompetencí má pro kognitivně behaviorální terapii zásadní hodnotu. V databázích PUBMED, WEB OF SCIENCE a SCOPUS byly vyhledány články s klíčovými slovy „kognitivně behaviorální terapie“, „kompetence“, „terapeutický vztah“, „intervence“, „technika“, „trénink“, „supervize“, „sebereflexe“, „empiricky podpořeno“, „přenos“, „protipřenos“, „schéma terapie“, „dialekticko-behaviorální terapie“. Vyhledávání bylo prováděno opakováním těchto slov v různých kombinacích bez jazykového a časového omezení. Publikace pak byly probrány a následně byly dohledávány další klíčové citace z jednotlivých referencí. Také jsme použili originální texty Becka, Beckové, Padesky, Linehanové, Leahyho, Younga, Kuykenové a dalších. Literární informace jsme pak porovnávali se svojí psychoterapeutickou a supervizní zkušeností a do textu zahrnuli jen nejdůležitější informace. Jde tedy o přehledovou práci se závěry týkajícími se kompetencí v kognitivně behaviorální terapii.

Jde o edukační článek pojednávající o diagnostice a léčbě idiopatických střevních zánětů, konkrétně o ulcerózní kolitidě a Crohnově nemoci. Je určen zejména pro praktické lékaře, ale také internisty a gastroenterology. Etiologie a patogeneze obou chorob jsou podobné, a proto jsou rozvedeny společně. Epidemiologie, patologicko-anatomický obraz, klinický průběh a diagnostika jsou odlišné, a proto jsou uvedeny pro každou chorobu samostatně. Zvláštní pozornost je věnována léčbě, tj. léčbě konzervativní a chirurgické.

Celosvětová situace nutí experty k zamyšlení nad zhoršující se situací v účinnosti antimikrobiální terapie. Narůstání antimikrobiální rezistence se stává globálním zdravotnickým problémem. Racionální používání antibiotik je nezbytným předpokladem zachování účinné antibakteriální terapie pro budoucí generace. Významnou skutečností je dosažený konsenzus o mezinárodní spolupráci v této oblasti. Nevhodně doporučená antimikrobiální terapie s sebou nese riziko mikrobiální rezistence, lékové toxicity, nežádoucích interakcí i jiných komplikací terapie. Nezbytné předpoklady úspěchu ve snaze alespoň zpomalit antimikrobiální rezistenci jsou známé. Nejsou však vždy dosažené a respektované. Jde především o existenci kvalifikovaného týmu mikrobiologů, farmaceutů a infektologů, uvážlivé indikování antibiotické léčby jen při důvodném podezření z bakteriální etiologie a adekvátní informování veřejnosti o používání antibiotik. Potřeba nových antibiotik je nezbytná, jejich zařazení do běžné praxe však musí být uvážlivé. Lze doporučit jejich použití pouze ve vybraných situacích.

Plnící tlak levé komory (LVFP) má zásadní význam pro adekvátní diastolické plnění levé komory (LK). Zjištění jeho hodnoty má stěžejní roli v diagnostice primárního diastolického srdečního selhání, umožňuje posoudit prognózu nemocných se srdeční slabostí i napomáhá v určení rizika akutní srdeční dekompenzace. Nejčastěji využívanou neinvazivní metodou k odhadu vzestupu LVFP je echokardiografie. Pulzní dopplerovská echokardiografie umožňuje změřit vrcholnou rychlost plnění LK v časné diastole (E), tkáňová dopplerovská echokardiografie je využívána ke kvantifikaci vrcholné rychlosti pohybu mitrálního annulu v časné diastole (Ea). Poměr E/Ea ve většině klinických situací dobře koreloval s hodnotami LVFP a je v klinice nejčastěji využíván k neinvazivnímu odhadu LVFP. E/Ea > 15 charakterizuje nemocné se zvýšeným LVFP, E/Ea < 8 nemocné s normální hodnotou LVFP. Existují však stavy (akutní srdeční dekompenzace, významná mitrální regurgitace, přítomnost biventrikulární stimulace komor či hypertrofické kardiomyopatie), kdy E/Ea poměr při určování vzestupu LVFP selhává. V současné době se testují nové metody a parametry, které mohou neinvazivní průkaz vzestupu LVFP dále zpřesnit. Lze uzavřít, že echokardiografie je v současnosti vhodnou metodou pro neinvazivní průkaz vzestupu LVFP ve většině klinických situací. Dosud užívané parametry však nejsou dostatečně přesné pro určení LVFP u individuálního nemocného a zatím nemohou invazivně změřenou hodnotu LVFP zcela nahradit.

Zhoršení renálních funkcí vede k poruše metabolizmu kalcia, fosforu, nižší aktivitě calcitriolu, vzestupu parathormonu a FGF-23. Bez adekvátní léčby mohou tyto abnormality minerálového metabolizmu a endokrinní regulace zapříčinit změny v kostní struktuře (renální kostní choroba) a vznik extraoseálních kalcifikací. Tato systémová porucha je označována jako „minerálová a kostní porucha při chronickém onemocnění ledvin“ (Chronic Kidney Disease – Mineral and Bone Disorder, CKD-MBD) a je dávána do souvislosti s vyšší morbiditou a mortalitou pacientů s chronickým renálním onemocněním. Typ renální kostní choroby lze přesně určit jen na základě kostní biopsie, která poskytuje měření kostního obratu, mineralizace a objemu (TMV) (20). Toto vyšetření je však pro svůj invazivní charakter prováděno zřídka, a je proto u většiny pacientů nahrazeno vyšetřením biochemických markerů, klinickým a rentgenovým vyšetřením. Cílem léčby renální kostní choroby je kontrola fosfatemie, kalcemie a ovlivnění sekundární hyperparatyreózy buď konzervativně (vazače fosfátů, kalcitriol a analoga vitaminu D, kalcimimetika), nebo invazivně (paratyreoidektomie).

Virové hemoragické horečky jsou skupinou různorodých onemocnění vyvolávaných různými viry z několika odlišných virových čeledí. Skupina virových hemoragických horeček zahrnuje širokou škálu onemocnění od relativně nepříliš nebezpečných až po nemoci, které ohrožují lidské životy a jejichž smrtnost dosahuje vysokých čísel. Typické je poškození cévního systému provázené krvácením a rozvoj multiorgánového postižení s rozvojem poruchy funkce jater a ledvin.

Hemolyticko-uremický syndrom je nejčastější příčinou akutního renálního selhání v dětském věku. Při manifestaci tohoto onemocnění se setkáváme se specifickým klinickým i laboratorním obrazem. V současnosti jsou známy různé formy této nemoci s rozdílnou patogenezou. Článek se zabývá nejnovějšími poznatky v etiologii a léčbě tohoto syndromu, jejichž znalost je nezbytná pro stanovení prognózy pacientů a zvolení správného terapeutického postupu.

a Všeobecná fakultní nemocnice v Praze Roztroušená skleróza je zánětlivé onemocnění centrálního nervového systému, které bez léčby způsobuje významnou invaliditu u většiny pacientů. V současnosti jedinou prevencí je časná protizánětlivá léčba. Bohužel dosud používané léky vedou ke stabilizaci nemoci pouze u části pacientů. Významný pokrok posledních let přináší nové léčebné možnosti, a tím zároveň zvýšené nároky na objektivní vyhodnocení aktivity nemoci a včasné odhalení pacientů, kteří neodpovídají na léčbu. To má zásadní význam pro možnost změny na jinou, potenciálně účinnější terapii. Sledování musí být komplexní, zahrnovat nejen klinická, ale i moderní paraklinická vyšetření, která umožňují objektivnější hodnocení patologických procesů v nervovém systému.

Základ farmakoterapie idiopatických střevních zánětů (IBD) tvoří aminosalicyláty, kortikoidy, imunosupresiva a v poslední době také biologická léčba. Aminosalicyláty (sulfasalazin, mesalazin) jsou vhodnými léky pro útočnou a udržovací léčbu nemocných s mírně až středně aktivní ulcerózní kolitidou (UC). U ohraničených tvarů této nemoci se podávají lokálně ve formě čípků nebo rektálních nálevů, event. pěny. U nemocných s rozsáhlým postižením tlustého střeva je vhodná perorální terapie, event. v kombinaci s lokální terapií. Význam aminosalicylátů v terapii Crohnovy nemoci (CN) je v poslední době poněkud menší, než tomu bylo dříve. Využívají se především v profylaktické léčbě recidivy CN po provedené střevní resekci. Glukokortikoidy se systémovým účinkem mají mocný protizánětlivý efekt a jsou využívány v perorální nebo parenterální léčbě u nemocných s těžším průběhem ulcerózní kolitidy a Crohnovy nemoci. Jejich dlouhodobé podávání je však zatíženo vysokým rizikem závažných nežádoucích účinků, jejichž intenzita narůstá s dávkou a délkou podávání. Ukázalo se, že glukokortikoidy nemají význam v prevenci relapsu IBD. Topické steroidy (budesonid) jsou první terapeutickou volbou u ileo-cékální formy CN s mírnou až střední aktivitou. Imunosupresiva, především thiopuriny, jsou indikována v terapii chronicky aktivních forem IBD, u některých mimostřevních projevů a v léčbě fistulující Crohnovy nemoci. V praxi jsou především využívána pro jejich tzv. kortikosteroidy šetřící efekt. Od počátku milenia byla do terapie střevních zánětů zavedena biologická léčba. Jedná se o podávání chimérické nebo kompletně humánní protilátky, které je namířena proti tumor nekrózujícímu faktoru alfa, jenž je uvolňován do tkání a tělesných tekutin z aktivovaných leukocytů v průběhu zánětlivé reakce. U 80–90 % nemocných s IBD, kteří nereagovali na konvenční terapii kortikosteroidy a imunosupresivy, vede biologická terapie k významnému zlepšení stavu nebo dosažení remise.

Prevalence anafylaxe v populaci stoupá. U dospělých převládá anafylaxe vyvolaná léčivými přípravky a hmyzím jedem, zatímco u dětí je nejčastější příčinou anafylaxe potravinová alergie. Pravděpodobnost fatálního průběhu anafylaxe je vyšší, má-li nemocný průduškové astma pod nedostatečnou kontrolou, pokud je opomenuto podání adrenalinu, nebo je-li příliš pozdní. Lék první volby adrenalin je třeba aplikovat intramuskulárně bez ohledu na to, zda-li se jedná o ambulantního nebo hospitalizovaného pacienta. Počáteční dávka adrenalinu pro dospělé je 0,3 mg–0,5 mg a pro děti 10 mg/kg (jednotlivá maximální dávka je 0,5 mg). Jednoznačnou indikací je jakýkoliv respirační nebo kardiovaskulární příznak (nejčastěji dušnost nebo hypotenze). Až v druhém pořadí se do jiného místa svalu nebo nitrožilně podává antihistaminikum a potom glukokortikoid. Pacient musí být vždy převezen do nemocnice (vozidlem RZP) a hospitalizován po dobu alespoň 24 hodin. Každého nemocného, který prodělal anafylaxi, je třeba vybavit pohotovostním balíčkem obsahujícím adrenalin v autoinjektoru, antihistaminikum, glukokortikoid, salbutamol a návod k použití.

Srdeční katetrizace jsou dlouhodobě zavedenou vyšetřovací a terapeutickou metodou u celé řady srdečních onemocnění, zejména však u ischemické choroby srdeční. Katetrizace, jak diagnostické, tak terapeutické – intervenční, jsou každoročně prováděny velkému množství pacientů a vyžadují tak nemalé zdroje personální i finanční. Ve snaze omezit náklady se poměrně brzy, již na začátku devadesátých let objevuje snaha provádět tyto výkony v ambulantním režimu nebo v režimu jednodenní hospitalizace, při které je pacient propuštěn do domácího ošetření v den provedení výkonu. Tyto snahy urychlil technický vývoje instrumentária a zejména zavedení radiálního přístupu jako rutinního cévního vstupu při vyšetření a intervencích věnčitých tepen. Každým rokem stoupají počty jak radiálním přístupem provedených katetrizací, tak i počty jednodenních katetrizací.

Nutriční imunologie, často rovněž nazývaná imunonutritologie, je relativně nové odvětví lékařských věd spojující dva na první pohled zcela rozdílné obory, imunologii a nutritologii. Navzdory této zdánlivé odlišnosti má nutriční imunologie široký dopad na zdravotní stav všech vrstev obyvatelstva. Existuje nespočet dokladů, že neadekvátní nebo snížený nutriční příjem se neodráží jen klasickými příznaky proteinové a energetické malnutrice (kachexie, kwashiorker aj.), ale také selháváním imunitních funkcí.

Mitrální regurgitace je nejčastější chlopňová vada vyžadující operační řešení. Jinou možností pro pacienty s vysokým operačním rizikem je katetrizační metoda pomocí MitraClipu. Podle výsledků studie EVEREST II je srovnatelná s chirurgickým řešením a vhodná hlavně pro pacienty s funkční mitrální regurgitací, vyšším věkem a s nízkou ejekční frakcí levé komory.

Probiotika jsou definována jako „živé mikroorganizmy, které, pokud jsou podány v adekvátním množství, mají příznivý vliv na zdraví hostitele“. V článku jsou uvedeny základní informace terapeutického využití probiotik u nemocných s jaterními chorobami – léčba jaterní encefalopatie, nealkoholické steatohepatitidy, ovlivnění infekčních komplikací a pooperačního průběhu po jaterní transplantaci.

Souhrn nejčastějších chorobných stavů v urologii vyžadující akutní terapeutické řešení. V přehledu uvádíme optimální diagnostické postupy, diferenciální diagnózy a doporučené terapeutické postupy, chirurgické i farmakologické.

Přehledné sdělení, které se zabývá katetrizační implantací aortální chlopně včetně indikací k výkonu, střednědobých výsledků randomizované studie PARTNER a možných komplikací výkonu.

Chronická pankreatitida patří mezi onemocnění, jejichž incidence stoupá sice velmi mírně, ale zřetelně. Nemoc je iniciována řadou rizikových etiologických faktorů, jako je alkohol, kouření, faktory genetické nebo autoimunní. V podstatě naše znalosti o etiologických faktorech nemoci jsou shrnuty v klasifikaci chronické pankreatitidy, označené jako TIGARO. S výjimkou hereditární, autoimunní a do jisté míry obstrukční formy však přítomný rizikový faktor musí být provázen přítomností dalšího z faktorů, aby nemoc skutečně vznikla. Diagnostika chronické pankreatitidy je dnes založena na využití zobrazovacích metod a/nebo kritérií histomorfologických. Především nukleární magnetická rezonance a počítačová tomografie, jako metody neinvazivní, jsou metodami první volby, endosonografie, díky možnosti bezpečné cílené biopsie, je metodou umožňující, kromě hodnocení změn parenchymu a vývodného pankreatického systému i získání materiálu k vyšetření cytologickému, event. i histologickému. Endoskopická retrográdní cholangio-pankreatografie je jako metoda diagnostická ve většině indikací opuštěna, je však nezastupitelnou metodou terapeutickou. Terapie chronické pankreatitidy spočívá v opatřeních dietetických, především v absolutním zákazu alkoholu, dále v léčbě pankreatické bolesti, kdy jako lék první volby je doporučován paracetamol, event. tramadol, pankreatické enzymy jsou indikovány dnes nejen u osob s trávicí exokrinní nedostatečností. Při neúspěchu konzertavtivní terapie je indikována endoskopická terapie, umožňující provádět drenážní výkony a/nebo chirurgické drenáže a resekce. Chronická pankreatitida je nemocí, která výrazně snižuje kvalitu života nemocných osob, ale především je rizikovým faktorem indukce pankreatického karcinomu, což platí zvláště u pankreatitidy hereditární.

Vulvovaginitis, zánět vulvy a pochvy, je jedním z nejčastějších onemocnění sexuálně aktivních žen. Mezi klasické subjektivní projevy vulvovaginitid patří „vulvovaginální diskomfort“, tj. výtok, svědění, pálení vulvy a dyspareunie. Ke vzniku vulvovaginitidy dochází při poruše rovnováhy ekosystému poševního prostředí. Základem úspěchu terapie je správná diagnostika a dostatečná léčba. Mnohdy složitým problémem zůstávají chronické a recidivující infekce vulvy a pochvy. Zde je nutné důsledné dodržování hygienických zásad a životosprávy. Dále můžeme využít preparátů k obnovení přirozené poševní flóry a preparátů systémové enzymoterapie nebo dalších přípravků podporujících imunitu. Velmi důležitá je prevence a správná terapie vulvovaginitid v graviditě.

Za použití dat z pěti otevřených sledování účinnosti a bezpečnosti escitalopramu (Cipralex®), které organizoval originální výrobce (Lundbeck) v České republice mezi lety 2003 a 2007 (N = 27 183), byla provedena analýza efektivity a výskytu nežádoucích účinků u osob v nižším a ve vyšším věku. Hlavním vstupním kritériem do sledování byla indikace terapie escitalopramem. Nejčastějším důvodem pro nasazení escitalopramu byla deprese (37,1 %), následovaná kategorií úzkostných a neurotických poruch (28,7 %). Hodnocení vlivu věku bylo založeno na dvou různých věkových hranicích. První typ analýz se zaměřil na zjištění rozdílů mezi pacienty ve věku do 49 let včetně a 50 let a více. Druhé hodnocení porovnávalo pacienty ve věku do 64 let a 65 let a více. Osoby ve vyšším věku pozorovaly první zlepšení o 1–2 dny později nežli osoby mladší. Po 2,5 až 3 měsících léčby se terapie ukázala jako mírně účinnější u osob mladších (přibližně o 0,15 bodu závažnosti onemocnění podle CGI) za použití obou kritérií. U 8,3 % léčených byly zaznamenány nežádoucí účinky. Nežádoucí účinky se překvapivě vyskytovaly méně často u osob starších nežli mladších. Tato poolovaná analýza potvrzuje předchozí nálezy o účinnosti a bezpečnosti escitalopramu v kontrolovaných studiích, a to včetně nálezů u starších osob.

Konzumace saturovaných mastných kyselin (saturated fatty acids – SFAs) zvyšuje koncentraci low density lipoprotein (LDL) cholesterolu v plazmě a podílí se na zvýšeném riziku ischemické choroby srdeční (ICHS). Snížení výskytu aterogenní dyslipidemie (zahrnuje vyšší obsah malých LDL částic, snížení HDL-C a zvýšení triglyceridů) lze dosáhnout snížením konzumace sacharidů v dietě nebo redukcí hmotnosti, zatímco manipulace měnící obsah celkového nebo saturovaného tuku má jen minimální vliv. Dieta s nižším obsahem tuku a vyšším podílem sacharidů vede ke snížení koncentrace LDL-C ve srovnání s dietou bohatou na tuky a obsahující méně sacharidů, zejména u jedinců s lipoproteinovým fenotypem B. Z výše uvedeného není zcela jasné, který typ diety (zda s nižším nebo vyšším obsahem sacharidů) přináší větší profit z pohledu kardiovaskulárního (KV) rizika. Observační epidemiologické a randomizované kontrolované studie, které hodnotí incidenci ICHS, přispěly k tvorbě dietních doporučení se zaměřením na kontrolovaný a omezovaný příjem SFA s cílem prevence ICHS. Kriticky lze však konstatovat, že důkazy z kohortových a randomizovaných kontrolovaných studií mají svoje limitace.

Základ farmakoterapie idiopatických střevních zánětů (IBD) tvoří aminosalicyláty, kortikoidy, imunosupresiva a v poslední době také biologická léčba. Aminosalicyláty (sulfasalazin, mesalazin) jsou vhodnými léky pro útočnou a udržovací léčbu nemocných s mírně až středně aktivní ulcerózní kolitidou (UC). U ohraničených tvarů této nemoci se podávají lokálně ve formě čípků nebo rektálních nálevů, event. pěny. U nemocných s rozsáhlým postižením tlustého střeva je vhodná perorální terapie event. v kombinaci s lokální léčbou. Význam aminosalicylátů v terapii Crohnovy nemoci (CN) je v poslední době poněkud menší než tomu bylo dříve. Využívají se především v profylaktické léčbě recidivy CN po provedené střevní resekci. Glukokortikoidy se systémovým účinkem mají mocný protizánětlivý efekt a jsou využívány v perorální nebo parenterální léčbě u nemocných s těžším průběhem ulcerózní kolitidy a Crohnovy nemoci. Jejich dlouhodobé podávání je však zatíženo vysokým rizikem závažných nežádoucích účinků, jejichž intenzita narůstá s dávkou a délkou podávání. Ukázalo se, že glukokortikoidy nemají význam v prevenci relapsu IBD. Topické steroidy (budesonid) jsou první terapeutickou volbou u ileocékální formy CN s mírnou až střední aktivitou. Imunosupresiva, především tiopuriny, jsou indikována v terapii chronicky aktivních forem IBD, u některých mimostřevních projevů a v léčbě fistulující Crohnovy nemoci. V praxi jsou především využívána pro jejich tzv. kortikosteroidy šetřící efekt. Od počátku milénia byla do terapie střevních zánětů zavedena biologická léčba. Jedná se o podávání chimérické nebo kompletně humánní protilátky, která je namířena proti tumor nekrózujícímu faktoru alfa, který je uvolňován do tkání a tělesných tekutin z aktivovaných leukocytů v průběhu zánětlivé reakce. U 80 – 90 % nemocných s IBD, kteří nereagovali na konvenční terapii kortikosteroidy a imunosupresivy, vede biologická terapie k významnému zlepšení stavu nebo dosažení remise.

Bakteriální vaginóza je jedním z nejčastějších infekčních onemocnění pochvy u žen v reprodukčním věku. Je charakterizované především přemnožením anaerobních poševních organizmů a vede k potlačení laktobacilů a zvýšení poševního pH. Základem současné léčby bakteriální vaginózy je metronidazol, lépe v perorální formě anebo lokální aplikace krému s klindamycinem. Ale ani tato léčba nemusí vést automaticky k obnovení normální flóry, pro kterou je charakteristická vysoká koncentrace laktobacilů, což usnadňuje návrat onemocnění a vznik recidiv. Nový přípravek Femibion® Intima s obsahem speciálních prebiotik a extraktem z jetele lučního se zdá být úspěšným při obnovení vaginální flóry po léčbě epizody bakteriální vaginózy.