Fulltextové hledání

Počet vícečetných nádorů byl hodnocen mezi 118 546 ženami s primárním nádorem prsu v letech 1976 až 2005, z nichž 10 352 (52,7 %) bylo počátečních a 9 309 (47,3 %) následných nádorů prsů, evidovaných k 17. 10. 2007. Z toho u 17 085 (14,4 %) žen byly dva, 2 138 (1,8 %) tři, 438 (0,4 %) čtyři a více primárních nádorů. Následných 8 509 (43,3 %) nádorů prsu bylo na druhém, 673 (3,4 %) na třetím, 87 (0,4 %) na čtvrtém a 40 (0,2 %) na pátém až dvanáctém pořadí. Počty 10 352 primárních nádorů prsu rostly během let 1976–1994 a pak klesaly, 9 309 následných nádorů prsu rostly až do roku 2004. Celkem 10 352 žen, diagnostikovaných v 22,1 % ve stadiu I, 45,5 % ve stadiu II, 17,7 % ve stadiu III, 4,2 % ve stadiu IV a 10,6 % neznámo, provázelo 11 522 druhých primárních nádorů, z toho nejčetnější byly nádory prsu 27 %, kůže 19,4 %, gastrointestina 17 % a rodidel 15,5 %. Celkem 3 112 oboustranných nádorů prsů činilo 2,6 % z 118 546 případů, evidovaných NOR ČR. Průměrná doba mezi nádorem prsu a následujícím nádorem byla 6 let, poměr výskytu synchronních a metachronních nádorů 1 : 5,1. Průměrná doba přežití 10 352 žen s nádory prsu a multiplicitami byla 8,1 roku, z nichž 35,1 % žen přežívalo a 64,9 % zemřelo k 17. 10. 2007.

Barrettův jícen je spojen s rizikem rozvoje neoplastických změn. Časné neoplazie s velmi nízkým rizikem lymfatického šíření lze úspěšně řešit endoskopicky a vyhnout se tak operačnímu řešení. Metodou volby léčby makroskopicky patrných neoplastických lézí je endoskopická slizniční resekce, která zároveň představuje optimální lokální stagingovou proceduru. Další rizikové části Barrettova jícnu lze odstranit endoskopickými ablačními technikami, z nichž se jako nejslibnější jeví metoda radiofrekvenční ablace. Autoři prezentují první zkušenosti s touto metodou.

-

Chřipkový virus A je známý svojí schopností genetických změn, způsobených genetickým driftem nebo posunem. Ve 20. století tak vznikly tři drtivé pandemie, v roce 1918, 1957 a 1968, způsobené H1N1 (španělská chřipka), H2N2 (asijská chřipka) a H3N2 (Hong Kong chřipka). Od března 2009, kdy došlo k propuknutí infekce novým kmenem chřipky A (H1N1) u lidí, nastal zvýšený zájem a obavy ze vzniku pandemie. Nový typ chřipky je vnímavý na neuraminidazové inhibitory oseltamivir a zanamivir, je ale rezistentní vůči amantadinu a rimantadinu. Oseltamivir je perorálně podávané antivirotikum, dosahující vysokých systémových hladin. Zanamivir je určen pro inhalační terapii.

Nesteroidní antirevmatika (NSA) patří k nejčastěji používaným lékům. Jejich podávání je však provázeno poměrně častým výskytem nežádoucích gastrointestinálních příhod. Koxiby byly vyvinuty za účelem snížení rizika nežádoucích příhod v oblasti zažívacího traktu, později bylo ale zjištěno, že mohou zvyšovat výskyt kardiovaskulárních příhod. V poslední době však bylo prokázáno, že tento kardiotoxický efekt mají různou měrou všechna NSA, a to například i diklofenak, ibuprofen atd. Současné užívání kyseliny acetylosalicylové (KAS) redukuje riziko vzniku kardiovaskulárních příhod, pokud je podávána spolu s rofekoxibem, celekoxibem, sulindakem, meloxikamem a indometacinem, její účinek však může být snižován současným podáváním ibuprofenu. Benefit koxibů v oblasti gastrointestinálního traktu oproti tradičním NSA je zachován i v případě současného užívání KAS. Je nutné zvážit u každého jedince poměr gastrointestinálního i kardiovaskulárního rizika, vyhodnotit i další rizikové faktory, a podle toho pak zvolit optimální terapeutický postup.

Autoři ve své práci hledají odpověď na otázku, proč jsou léčebné výsledky dospívajících a mladých dospělých pacientů s akutní lymfo­blastickou leukemií (ALL) propastně horší v porovnání s léčebnými výsledky dětí s ALL. V krátkém přehledu uvádějí rozhodující faktory léčebného výsledku ve věkových podskupinách (věk, imunofenotyp, genetika, časná odpověď na léčbu). Autoři zdůrazňují nutnost mezinárodní spolupráce dětských a dospělých onkologů, která by měla vést ke sjednocení léčebných protokolů pro adolescenty a mladé dospělé pacienty s ALL na základě jejich specifické biologie nemoci.

Glaukom je chronická progresivní irreverzibilní neuropatie zrakového nervu. Léčbu glaukomu dělíme na konzervativní, laserovou a chirurgickou. Základem konzervativní léčby je pravidelná každodenní instilace očních kapek s obsahem antiglaukomatik. V konzervativní léčbě glaukomu se uplatňují prostaglandinová analoga a prostamid, β-blokátory, inhibitory karboanhydrázy, α2-sympatomimetika, parasympatomimetika, jejich fixní kombinace a hyperosmotické látky. Hlavním cílem léčby glaukomu je zachování adekvátních zrakových funkcí při minimálním ovlivnění kvality života našich pacientů.

Laboratorní vyšetření, která používáme k průkazu alergie, jsou založena na stanovení specifických IgE protilátek u atopických pacientů. V průběhu posledních let byly vyvinuty nové laboratorní postupy.

Infekce vyvolané Chlamydia trachomatis představují v rozvinutých zemích nejčastější pohlavně přenosné bakteriální onemocnění. Infekce sérotypy A, B, C a L jsou příčinou závažných onemocnění tropické a subtropické oblasti a v našich podmínkách se s nimi setkáváme zřídka. Naopak okulogenitální formy postihují obyvatelstvo ekonomicky rozvinutých zemí. Prevalence v populaci má vzestupný trend. Ročně podle WHO je více než 90 milionů všech sexuálně přenosných infekcí vyvoláno bakterií Chlamydia trachomatis. Data z České republiky nejsou známa, protože onemocnění s výjimkou lymfogranuloma venereum a trachomu nepodléhají povinnému hlášení. Oligo- až asymptomatický průběh onemocnění obvykle neumožní diagnostikovat akutní fázi, která je poměrně snadno léčitelná. Pacienti pak přicházejí obvykle až s nespecifickými symptomy dolních močových cest a chronickými pánevními bolestmi. Diagnostika a léčba pokročilých forem onemocnění bývá finančně náročná, průběh prolongovaný a nezřídka nepříliš úspěšný a bez spolupráce a ukázněnosti pacienta, resp. obou partnerů, není možná. Dlouhodobý průběh onemocnění se zásadními omezeními v intimním životě partnerů významně ovlivňuje kvalitu života postižených a závažně zasahuje i do vztahu pacienta a ošetřujícího lékaře. Pro léčbu chronických a perzistujících forem onemocnění zatím neexistují žádná doporučení s výjimkou empirického zjištění o neúspěšnosti krátkodobých režimů léčby.

Různé druhy členovců můžeme potkat prakticky kdekoli. Vosy, sršně, včely, komáry, ovády, mouchy, blechy, roztoče, klíšťata aj. nalezneme také v okolí našich obydlí. Nemusíme proto nutně jezdit do tropické Afriky, Asie či Amazonie. Také v našich zeměpisných šířkách a mírných klimatických podmínkách se setkáváme s hrozbou infikace závažnými onemocněními, přenášenými členovci, a projevy alergických reakcí na roztoče či hmyzí bodnutí. Z těchto důvodů je vhodné chránit se účinnými repelenty.

Kazuistika popisuje případ mladého muže s chronickou disekcí vzestupné aorty, jež se prezentovala netypickou anginou pectoris. Na poloze závislá atypická AP směřovala diagnózu k onemocnění koronárních tepnen, nebo zcela mimo kardiovaskulární systém. Po stanovení příčiny onemocnění bylo toto řešeno suprakoronární náhradou vzestupné aorty.

Nejvýznamnější změny v Doporučení managementu ischemické cévní mozkové příhody a TIA (ESO 2008–2009) zahrnují změny v terapii antiagregační (preference podávání kombinace ASA a dipyridamolu nebo samotného klopidogrelu před podáváním samotné ASA), trombolytické (prodloužení terapeutického okna IVT na 4,5 h, zavedení intraarteriální léčby jako možnosti volby u akutní okluze ACM do 6 h, možnost léčby akutní okluze bazilární tepny pomocí IAT i IVT i po 3 h od rozvoje příznaků), chirurgické (doporučení provést CEA co nejdříve, nejlépe během 2 týdnů po poslední ischemické příhodě a doporučení chirurgické dekompresní terapie u pacientů ve věku do 60 let s rozvíjejícím se maligním infarktem ACM během 48 h od rozvoje symptomů) a endovaskulární (možnost zvážení endovaskulární léčby u pacientů se symptomatickou intrakraniální stenózou).

Akuminátní kondylomata jsou benigní anogenitální bradavice, jejichž původcem jsou lidské papilomaviry, u více než 90 % případů působí akuminátní kondylomata genotyp 6 a 11. Pacienti s viditelnými projevy akuminátních kondylomat mohou být současně postiženi HPV typy 16 a 18, které častěji působí subklinické projevy asociované s anogenitálními karcinomy. Akuminátní kondylomata jsou běžně léčena invazivními metodami (kryoterapie, elektrochirurgie, laserová ablace, chirurgická excise, trichloroctová kyselina, podofylotoxin nebo imiquimod) cílenými na likvidaci viditelných projevů akuminátních kondylomat, nikoli na základní virovou příčinu onemocnění.

Poranění míchy je často doprovázeno různými bolestivými stavy. Před zahájením terapie bolesti je třeba vždy stanovit správnou diagnózu. Podle Siddallovy klasifikace rozlišujeme bolest nociceptivní a neuropatickou. Nociceptivní bolest se dále dělí na muskuloskeletární a viscerální typ. Tato bolest vychází nejčastěji z přetížení svalů či kloubů nebo z poruchy vnitřních orgánů. Pokud se správně diagnostikuje její příčina, obvykle se dobře léčí. Neuropatickou bolest rozlišujeme na bolest nad úrovní léze, v úrovni a pod úrovní míšního poranění. Neuropatická bolest vychází z poranění samotné míchy nebo míšních kořenů. Jedná se většinou o bolest dlouhotrvající a velmi úpornou, která může vést i k psychickým poruchám. Její léčba je dlouhodobá a výsledky často nejsou zcela uspokojivé. V následujícím sdělení podáváme souhrn jednotlivých typů bolesti včetně jejich charakteristiky a léčebných postupů.

Infekce lidským papilomavirem (HPV) je v současnosti považována za nejčastější pohlavně přenosné onemocnění. Celoživotní prevalence této infekce dosahuje až 80 %. U většiny infikovaných dochází k tzv. spontánní clearence infekce vlivem imunitních mechanizmů. Doba, za kterou se organizmus od HPV „očistí“, tzv. clearence time, je obvykle 8 až 24 měsíců. Infekce HPV je nejběžnější v časné dospělosti mezi 18. a 25. rokem života, v pozdějším věku je vzácnější. U žen po 35. roce života je infekce diagnostikována již pouze asi ve 3 až 5 %. Nejnovější a nejspolehlivější metodou ochrany proti HPV infekci je očkování.

Barrettův jícen (BJ) představuje známou prekancerózu spojenou se vznikem dysplazie a adenokarcinomu. Časná diagnóza neoplastických lézí vznikajících v BJ se stává častější v důsledku používání kvalitnějších endoskopů, dispenzárních programů a hlavně větší zkušeností a zvýšenou pozorností endoskopistů. Ezofagektomie představovala v minulosti jedinou kurabilní alternativu pro nemocné s časným karcinomem či těžkou dysplazií v BJ. V posledních letech nabývá na významu endoskopická slizniční resekce z důvodu upřesnění stagingu i jako definitivní léčebný zákrok, na který navazuje ablace reziduálního BJ.

Výroční kongres Evropské kardiologické společnosti se konal v kongresovém centru Fira Gran Via v Barceloně ve dnech 29. 8. až 2. 9. 2009. Kongres byl organizován formou přehledových přednášek, původních ústních sdělení, přednášek zaměřených na zkušenosti z klinické praxe a posterových sdělení původních vědeckých prací od základního ke klinickému výzkumu. Na kongresu byla tradičně vysoká účast, například v pondělí 31. 8. bylo registrováno 24 948 účastníků. Největší zájem byl o výsledky klinických randomizovaných studií v blocích Hot Lines a Clinical Trial Update.

Kontaktní dermatitidy jsou častá kožní onemocnění, která postihují celou populaci. Jsou vyvolána působením exogenních látek na kůži za spolupůsobení dalších faktorů. Klinický obraz bývá rozmanitý. Diagnóza je kombinací anamnestických údajů, klinického obrazu a provedených vyšetření. Prevencí vzniku kontaktních dermatitid je dodržování zásad ochrany kůže při práci, používání ochranných krémů a vhodná volba zaměstnání vzhledem k jiným dermatózám (např. atopickému ekzému).

Účel studie: Zhodnotit roční zkušenosti s vyšetřením srdce na CT přístroji se dvěma systémy rentgenka-detektor (Somatom Definition, Siemens, SRN) na pracovišti bez předchozích zkušeností s CT vyšetřením srdce. Metody: Všichni pacienti byli vyšetřeni CT přístrojem Somatom Definition. CT vyšetření srdce od 1. 2. 2007 do 31. 1. 2008 podstoupilo 211 pacientů. Výsledky: Bylo provedeno 184 nativních CT pro měření kalciového skóre. CT koronarografie v různém rozsahu byla provedena u 198 pacientů. Nejčastější indikací byla ischemická choroba srdeční. Závěr: CT vyšetření srdce si postupně našlo ve Fakultní nemocnici v Motole své místo a rozšířilo možnosti vyšetření kardiovaskulárního systému především o neinvazivní vyšetření koronárních tepen.

Radiologie je nedílnou součástí diagnostiky, léčby i sledování pacientů s RCC. Široké spektrum zobrazovacích metod a terapeutických postupů umožnilo začlenění radiologie do managementu onemocnění u pacientů s RCC.

Navzdory rozšiřujícímu se spektru antimykotik narůstá mezi příčinami morbidity a mortality u dětí s významnou primární či sekundární poruchou imunity podíl invazivních mykotických infekcí (IFI). Nejčastějšími původci jsou Candida species nebo Aspergillus species, ale narůstá incidence rezistentních a méně častých oportunních patogenů. Limitem použití řady nových účinných antimykotik u dětí (především novorozenců, kojenců a batolat) je nedostatek farmakokinetických a farmakodynamických dat. Proto některá antimykotika nemají licenci ani doporučené dávkování pro děti, některá mají doporučená dávkování pro děti až od určitého věku. Výsledkem špatně zvoleného dávkování může být inefektivita při poddávkování nebo neúměrné toxické projevy při předávkování anti mykotika. Komplexní diagnostika a terapie IFI u dětí je specifická a vyžaduje široký tým zkušených specialistů s pediatrickou erudicí.

K osteoporotickým zlomeninám dochází v důsledku změn objemu kostní hmoty a jejího složení a/nebo zhoršené kvality. Ve většině případů je příčinou nerovnováha mezi kostní resorpcí a novotvorbou během remodelačního cyklu. Léčebná intervence zahrnuje buď snížení kostní resorpce (antiresorpční léčba), a/nebo zvýšení novotvorby kosti (anabolická léčba). Léčebné zásahy jsou však komplikovány spřažením mezi kostní resorpcí a novotvorbou během remodelace kosti, což vede k potlačení novotvorby kosti u pacientů léčených antiresorpční léčbou. Pochopení regulačních mechanizmů kostní novotvorby a resorpce přináší nové možnosti léčby osteoporózy. Spektrum nových perspektivních léků je široké – od inovace dosavadních látek se zlepšenými účinky (SERM, kalcitonin), přes ovlivnění metabolizmu osteoklastů (inhibitory katepsinu K, denosumab) a transdukčních dějů v osteoblastech (Wnt signalizace, protilátka proti sklerostinu).

Optimální složení výživy se správným poměrem základních živin (bílkovin, sacharidů a tuků) a dostatečným obsahem vitaminů, minerálů a dalších antioxidačních látek je základním kamenem prevence všech civilizačních onemocnění. Antioxidanty obsažené v potravě snižují výskyt jak kardiovaskulárních, tak i nádorových onemocnění. Pozitivní vliv suplementace vitaminů (vitamin C, vitamin E, kyselina listová) ve formě tablet v prevenci civilizačních onemocnění ale nebyl v žádné studii potvrzen. Suplementaci vitaminy a minerály lze doporučit při jejich možné karenci a době jejich zvýšené potřeby. Ostatní látky, u kterých existují klinické studie, které se snaží potvrdit oprávněnost jejich použití u jednotlivých onemocnění, jsou karnitin, kreatin, arginin, taurin, lecitin, omega 3 polynenasycené mastné kyseliny (MK), rostlinné steroly a koenzym Q 10. Při hodnocení podle Evidence Based Medicine (EBM) lze hodnotit pouze kardiologické účinky polynenasycených MK a hypolipidemický účinek sterolů (omega 3 polynenasycené MK úroveň doporučení I A – existuje EBM nebo všeobecný souhlas odborníků, že léčba je prospěšná a údaje jsou odvozeny z nejméně dvou randomizovaných studií, které potvrzují účinek léčby, u rostlinných sterolů je úroveň doporučení I C – je všeobecný souhlas odborníků založený na menších studiích).

Článek pojednává o stavech podvýživy, jimiž trpí chronicky nemocní pacienti v nemocnicích i domácích podmínkách, a jejich řešení formou nutričního screeningu a nutriční podpory.

Systémová léčba karcinomu prostaty spočívá v podávání látek ovlivňujících primární nádor i metastatická ložiska. Jejím základem je hormonální léčba, doplněná o prevenci a terapii kostních změn a případnou chemoterapii. V článku je uveden souhrn současného stavu problematiky a možnosti použití jednotlivých způsobů léčby.

Nemocných se srdečním selháním (SS) v posledních letech stále přibývá, a to nejen díky prodloužení průměrné délky života, ale také díky zlepšení technik a postupů při léčbě akutních koronárních syndromů. Vzhledem k dlouhodobé náročnosti terapie a špatné prognóze pokročilých stadií SS je kladen důraz na správnou a včasnou diagnostiku a to zejména v běžné ambulantní praxi. Základní diagnostický postup založený zejména na anamnéze a objektivním vyšetření zůstává již desetiletí nezměněn. S pokrokem v laboratorních vyšetřeních a zobrazovacích metodách se však objevují nové možnosti, které usnadňují a zrychlují diagnostiku SS. Jde zejména o objev natriuretických peptidů, které jsou uvolňovány myokardem při zvýšeném napětí srdeční stěny doprovázející SS. Důležitý je také pokrok v technologii echokardiografických přístrojů. Problémem zatím zůstává ekonomická náročnost, například vyšetření natriuretických peptidů, ale i dostupnost a kvalita vyšetření jako je echokardiografie. Následující článek se věnuje praktickému využití různých diagnostických metod.

Účel studie: Efektivita intrakardiální elektrické kardioverze se dle některých prací blíží až ke 100 % a je obecně považována za „zlatý standard“ v efektivitě elektrické kardioverze fibrilace síní na sinusový rytmus. Poznatky z experimentálních prací a zkušenosti z praxe naznačují, že efektivitě intrakardiální bifázické kardioverze se velmi přibližuje efektivita některých externích bifázických defibrilátorů. Naším cílem bylo pokusit se zjistit, zda v souboru pacientů s perzistující fibrilací síní, kteří přicházejí k externí bifázické rektilineární elektrické kardioverzi, je u skupiny s neefektivní externí bifázickou kardioverzí přínosné provedení intrakardiální elektrické kardioverze. Použité metody: U souboru 419 pacientů, u kterých bylo provedeno celkem 622 externích elektrických kardioverzí s použitím defibrilátoru s bifázickým rektilineárním výbojem, byla retrospektivně i prospektivně shromážděna data z provedených výkonů za období od VII/2001 do XII/2007, která byla dále statisticky zpracována. Byla sledována jednotlivá i kumulativní efektivita podaných výbojů ve verzi na sinusový rytmus (SR), vztah mezi velikostí energie, proudu a úspěšností verze na SR a dále hodnoty skutečně podané energie a proudu dodaného defibrilátorem. U skupiny 40 pacientů s neefektivní externí kardioverzí a trvající fibrilací síní byla indikována intrakardiální elektrická kardioverze. Souhlas s výkonem dalo jen 7 pacientů. Hodnocena byla efektivita kardioverze, velikosti energie jednotlivých výbojů a kumulativní energie. Výsledky: Kumulativní efektivita externí elektrické kardioverze bifázickým rektilineárním výbojem v obnovení sinusového rytmu v našem sledování dosáhla 93,6 %. Efektivita rostla s počtem a nastavenou energií výboje (v závorce uvedená skutečně podaná) od 46,2 % při prvním výboji o průměrné hodnotě energie 66,3 (85,4) J přes 82,5 % při výboji o průměrné energii 115,7 (147,3) J až po 93,6 % u třetího výboje o energii průměrně 175 (218) J. V průměru tak bylo použito kumulativně 357 (450,7) J energie. Výboje vedoucí k obnovení normálního SR měly signifikantně nižší hodnoty impedance (p < 0,0001), signifikantně vyšší hodnoty proudu (p < 0,0001) a signifikantně vyšší hodnoty nastavené i podané energie (p < 0,0001). Bylo prokázáno signifikantní snížení impedance při 2. výboji ve srovnání s impedancí při 1. výboji (p < 0,0001). Ze 7 pacientů, kteří podstoupili intrakardiální elektrickou kardioverzi se podařilo dosáhnout SR pouze u 3 nemocných (42,9 %, p = 0,001), u 2 došlo k recidivě FS do týdne od výkonu a u 1 za hodinu po výkonu. U všech pacientů byla nutná eskalace 3 výbojů dle protokolu (5–10–15 J) s kumulativní energií 30 J. Skupina nemocných s intrakardiální kardioverzí měla signifikantně vyšší impedanci hrudníku ve srovnání se skupinou s externí kardioverzí (p = 0,017). Závěry: Naše zkušenosti z více než 600 externích elektrických bifázických kardioverzí ukazují, že při vysoké efektivitě bifázického externího výboje blížící se 94 % je další indikace intrakardiální bifázické kardioverze pro její relativně nízkou účinnost (3 ze 7 nemocných) sporná.

Pacienti s nízkostupňovými gliomy a symptomatickou fokální epilepsií představují složitý klinický problém. Prezentuji kazuistiku pacientky, kterou jsem poprvé vyšetřila před 10 lety s diagnózou nízkostupňového gliomu parietálně vpravo a symptomatické fokální epilepsie. Nádor byl odhalen na MRI mozku poté, co pacientka po porodu prodělala sekundárně generalizovaný epileptický záchvat. Epilepsie byla farmakorezistentní. Pro progresi nádoru na MRI mozku a farmakorezistenci epilepsie byla provedena parciální resekce. Histologicky byl potvrzen fibrilární astrocytom, WHO st. II. Efekt resekce na kompenzaci epilepsie byl přechodný. Po 3 letech MRI prokázala další progresi. Vzhledem k vysokému riziku neurologického deficitu při další resekci a farmakorezistence epilepsie, byla z terapeutických možností zvolena a zahájena léčba temozolomidem (TMZ). Během 12 měsíční intermitentní léčby TMZ došlo k zastavení dalšího růstu nádoru, jehož velikost zůstala 4 roky bez změn. Bez změny antiepileptické léčby došlo ke zlepšení kompenzace epilepsie. V diskuzi jsou prezentována publikovaná data k této problematice.

Účel studie: Vyhodnotit hladiny markerů strukturálního poškození myokardu u nemocných s hypertrofickou kardiomyopatií (HKMP). Použité metody: Do studie bylo zařazeno 21 pacientů s HKMP, u kterých bylo před zařazením do studie provedeno echokardiografické a katetrizační vyšetření. Byly analyzovány plazmatické hladiny srdečního troponinu I (cTnI), troponinu T (TnT), koncentrace MB izoenzymu kreatinkinázy CK-MB), mastné kyseliny vážícího proteinu (hFABP), glykogenfosforylázy BB (GPBB) a myoglobinu (MYO). Výsledky: V porovnání s kontrolní skupinou byly plazmatické hladiny sledovaných parametrů strukturálního postižení myokardu signifikantně zvýšeny (cTnI: 0,92 ± 0,49 μg/l vs. 0,33 ± 0,06 μg/l, p < 0,001; CK-MB: 3,03 ± 1,12 μg/l vs. 1,76 ± 0,67 μg/l, p < 0,01; hFABP: 3,44 ± 0,91 μg/l vs. 1,49 ± 0,43 μg/l, p < 0,001; GPBB: 12,38 ± 4,36 μg/l vs. 3,70 ± 2,32 μg/l, p < 0,001, myoglobin: 47,53 ± 20,7 vs. 30,11 ± 11,95 μg/l, p < 0,001). Dále jsme zaznamenali korelaci mezi masou levé komory a jejím indexem s hladinou GPBB. Zatímco hladina troponinu I přesáhla hranici pro poškození myokardu u 5 pacientů, hladina troponinu T (TnT) přesáhla detekční limit (0,01 μg/l) diagnostické soupravy (Troponin T STAT) pouze u jednoho pacienta (4,7 %). Závěry: Studie prokázala zvýšení hladiny markerů strukturálního poškození myokardu (troponinu I, glykoken fosforylázy BB, srdečního mastné kyseliny vážícího proteinu a koncentrace CK-MB). Stanovení těchto parametrů může mít klinický význam pro diagnostiku a stratifikaci rizika těchto pacientů.

Léčiva jsou nejčastěji využívaným terapeutickým prostředkem současné medicíny. Provedené studie potvrdily, že i poskytování zdravotní péče je zatíženo pochybeními. Až 40 % poškození hospitalizovaných pacientů může souviset s léčivy. Proto jsou otázky týkající se bezpečného používání léčiv stále častěji oprávněně diskutovány odbornou i laickou veřejností. Bezpečné používání léčiv je chápáno jako zabránění poškození zdraví pacienta léčivy při jejich používání a zahrnuje činnosti, pomocí nichž se lze vyhnout, bránit nebo korigovat pochybení související s léčivy.