Fulltextové hledání

Léčba chronické myeloidní leukemie (CML) se během posledního desetiletí zásadně změnila. Imatinib se stal standardním lékem první volby pro nemocné v chronické fázi CML. Dříve preferovaná alogenní transplantace krvetvorných buněk se odkládá do dalších linií léčby, přestože je to zatím jediná potenciálně kurativní metoda pro CML. Inhibitory tyrozinkináz 2. generace dasatinib a nilotinib, rozvoj molekulárního monitorování reziduální leukemie a identifikace řady mutací BCR-ABLl s různou senzitivitou k inhibitorům tyrozinkináz umožňují léčbu „šít na míru“. V článku je uveden přehled současných doporučení pro léčbu CML.

Ischemická choroba srdeční (ICHS) je hlavní příčinou kardiovaskulární mortality ve vyspělých zemích. U žen nastupují její příznaky opožděně, v řadě případů jsou značně atypické nebo zcela chybí. Rovněž neinvazivní vyšetření pomocí zátěžových testů nebo zobrazovacích metod s sebou přináší některá specifická úskalí. Proto je diagnostika ICHS u žen obtížnější a zatížena vyšším rizikem podcenění diagnózy, což může být osudné zejména v případě akutních koronárních syndromů.

V současnosti se možnosti prevence pneumokokových nákaz rozšiřují. Jsou k dispozici konjugované vakcíny 7-, 10- a 13valentní (PCV-7, PCV-10 s PCV-13). Jako nejnovější byla v roce 2009 zaregistrována PCV-13 (Prevenar 13). Tato vakcína obsahuje identický proteinový nosič jako dosavadní vakcína PCV-7 (Prevenar) a navíc šest sérotypů (ST) Streptococcus pneumoniae: 1, 3, 5, 6A, 7F a 19A. Důvodem přidání sérotypů je jejich klinická závažnost a celosvětový výskyt. Vakcína PCV-13 v žádném hodnocení (imunogenity, bezpečnosti) neprokázala non-inferioritu v porovnání s PCV-7. Vakcína PCV-13 by měla být účinnější v prevenci zánětů středouší a má širší sérotypové pokrytí. Vzhledem k věkovým indikacím jsou PCV-7 a PCV-13 jedinými z konjugovaných vakcín určených pro rizikové děti do 5 let věku. Vakcinace proti pneumokokům u novorozenců a kojenců je první v režimu nepovinného očkování jako součást národního imunizačního schématu a je poprvé hrazena z veřejného zdravotního pojištění. S příchodem nových vakcín se více otevřelo konkurenční prostředí, které dává pediatrům více možností v prevenci pneumokokových onemocnění a rodičům dává nárok požadovat vakcínu, kterou si vyberou.

Projevy na rtech mají rozmanitý klinický obraz, často specifický vzhledem k anatomickým odlišnostem rtů. Mohou mít celou řadu vyvolávajících příčin. Z projevů na rtech i v dutině ústní se dá usuzovat na celou řadu vnitřních, systémových, autoimunitních a také kožních chorob. Diagnostika a léčba projevů na rtech a v dutině ústní je multioborová. Cílem článku ve dvou dílech je podat přehled projevů na rtech a v okolí rtů.

Nedoslýchavost patří k nejčastějším onemocněním populace. Léčba nedoslýchavosti záleží na místě postižení sluchového analyzátoru, kde onemocnění vzniklo, na příčině, která ji vyvolala, na délce a intenzitě, se kterou působila. Náhle vzniklé nedoslýchavosti mívají většinou prognózu tím lepší, čím dříve (v řádu hodin a dnů) je zahájena intenzivní léčba. Jsou zmíněny jednotlivé léčebné metody. Výsledek všech druhů léčby náhle vzniklé percepční nedoslýchavosti je podobný: v 60–80 % dochází k vyléčení, 20–30 % pacientů se zlepší a 10 až 25 % na léčbu nereaguje. U dlouhodobé nedoslýchavosti není medikamentózní léčba efektivní. K preventivním opatřením vzniku nedoslýchavosti patří léčba akutních zánětů dýchacích cest, vyvarování se nadměrnému působení hluku v běžném životním prostředí, používání chráničů sluchu na pracovištích s rizikem hluku, vyvarování se ototoxických léků. Pravidelné preventivní vyšetření sluchu má velký význam pro včasné odhalení poruchy sluchu.

V letech 1959–2006 bylo u českých mužů evidováno 81 884 nových karcinomů prostaty (KP) s nárůstem z 12,3 na 96,1 na 100 tis. mužů. Úmrtnost se zvýšila z 21,3 na 27,2 na 100 tis. mužů. Podíl KP ze všech nádorů se zvýšil u incidence ze 7,1 % na 13,2 %, u mortality z 6,7 % na 8,9 %. V letech 1989–2005 vzrostla prevalence KP z 98 na 408,5 na 100 tisíc mužů a dosáhla téměř 20 500 žijících. Z 11 183 nemocných s vícečetnými KP bylo evidováno 4 608 primárních a 6 575 následných případů, představujících 17,4 % ze všech evidovaných KP v letech 1976–2005. Z primárních KP bylo léčeno 89,7 % duplicit a 10,3 % multiplicit. Počet primárních KP vzrostl na 282 v roce 1996 a pak klesal, následných KP trvale rostl na 705 v roce 2005. Téměř polovina KP se vyskytla ve věku 70–79 let a třetina ve věku 50–69 let. Poměr 1 115 (21,3 %) synchronních a 4 121 (78,7 %) metachronních následných novotvarů byl 1:3,7 s průměrnou dobou vzniku následného novotvaru 4,1 roku. Z 5 236 následných novotvarů po primárních KP byly nepočetnější nádory kůže 28,6 %, trávicí 26,7 %, močové 17,8 % a respirační 10,9 % soustavy. Z 5 613 novotvarů před KP jako druhou diagnózou, bylo 35,3 % nádorů kůže, 21 % trávicí, 19,6 % močové a 8,7 % respirační soustavy. Z nemocných s primárním KP k 17. 10. 2007 žilo 22,4 % a zemřelo 77,6 %, s následným KP žilo 31,6 % a zemřelo 68,4 % mužů. Vzhledem k výskytu KP ve spojení s dalšími novotvary není u české populace zatím dostatečná intervence ke zdravému životnímu stylu také vzhledem k očekávanému počtu 42 tisíc mužů, žijících s KP v roce 2015.

Aprepitant, antagonista neurokininových NK1 receptorů, je indikován k prevenci akutní a oddálené nevolnosti a zvracení u dospělých v souvislosti s vysoce nebo středně emetogenní protinádorovou chemoterapií. Chemoterapie indukuje nevolnost a zvracení prostřednictvím periferních mechanizmů, které se spouštějí během prvního dne a v nichž hrají hlavní roli serotoninové receptory, a také prostřednictvím centrálních mechanizmů, které se spouštějí během následujících dnů a v nichž jsou klíčové neurokininové receptory. Kombinace aprepitantu s kortikosteroidem a antagonistou 5-HT3 receptoru v klinických studiích vykazovala lepší celkovou odpověď než kombinace kortikosteroidu a antagonisty 5-HT3 receptoru. Nežádoucí účinky aprepitantu jsou srovnatelné s ostatními antiemetiky používanými v této indikaci.

po dosažení prakticky téhož věku – 74 let – a obě ženy měly i podobné koronarografické nálezy. V tomto případě šlo nejspíše o důsledek interakce podobné genetické výbavy a podobných enviromentálních vlivů.

Autizmus je pervazívna vývinová porucha s prejavom už v útlom veku, ktorú charakterizuje sociálny deficit, poruchy komunikácie a stereotypné správanie. Ochorenie má veľkú variabilitu príznakov a nejasnú heterogénnu etiológiu. Všeobecne sa však vyskytuje štyrikrát častejšie u osôb mužského pohlavia, čo dáva priestor pre teórie naznačujúce súvislosť autizmu s účinkom testosterónu. Teória hypermužského mozgu u autistov predpokladá poruchu vývinu neurónov s následnou zmenou morfológie mozgových štruktúr a atypický rozvoj mozgových hemisfér s dopadom na autistický fenotyp.

Roztroušená skleróza (RS) představuje nejčastější demyelinizační onemocnění centrálního nervového systému (CNS) s autoimunitní etiologií. Zásadní úlohu v patogenezi RS hraje imunitní systém, který svou zánětlivou aktivitou může postihnout kteroukoliv oblast CNS, a tím způsobit variabilní neurologické i psychiatrické příznaky. RS je typickým příkladem psychoneuroimunologického onemocnění, které často vyžaduje mezioborovou spolupráci v rámci diagnostiky i léčby. Přitom právě správná diagnóza a včasná léčba je jedinou prevencí trvalé invalidity u této choroby, která postihuje především mladé osoby (2. –4. dekáda) a má v České republice nezanedbatelnou prevalenci 100-150 na 100 000 obyvatel.

Kardiovaskulární onemocnění jsou nejčastějšími diagnózami ve stáří a jsou hlavní příčinou úmrtí mužů a žen starších 65 let. Podíl starší populace se ve společnosti neustále zvyšuje. Na úrovni kardiovaskulárního systému i ostatních orgánových systémů dochází věkem k funkčním a anatomickým změnám, které modifikují průběh onemocnění, jejich symptomatologii i reakci organizmu na léčbu. Mění se farmakokinetika i farmakodynamika podávaných léčiv. Cílem tohoto sdělení je podat stručný přehled problematiky onemocnění kardiovaskulárního systému ve stáří, patofyziologie, diagnostiky a úskalí terapie.

Chronické srdeční selhání je řada symptomů, které jsou charakterizovány selháním funkce srdce jako pumpy. Mezi hlavní příčiny patří ischemická choroba srdeční (ICHS), kardiomyopatie (KMP). Pokročilé formy ICHS se mohou manifestovat podobně jako dilatační KMP (DKMP). Odlišení obou forem je bez invazivních vyšetřovacích metod obtížné. V kazuistice prezentujeme mladého muže, u něhož prvním projevem ICHS bylo srdeční selhání, teprve selektivní koronarografie prokázala těžké difuzní postižení koronárního řečiště, které si vyžádalo kardiochirurgický zákrok.

Potraumatické pseudoaneuryzma nepatří k častým příčinám ischemie měkkých tkání dolních končetin se vznikem lokalizované gangrény. Téměř vždy se projeví obtížně stavitelným krvácením z poraněné tepny při ošetřování gangrény. V ischemických tkáních v okolí gangrény a pseudoaneuryzmatu dochází téměř vždy k rozvoji obtížně zvládnutelné infekce, která musí být v některých případech řešena amputací postižené končetiny. K ošetření pseudoaneuryzmatu a jeho následků je třeba využít všechny dostupné léčebné metody ke zmenšení následků poškození funkce poraněné končetiny. V popisovaném případě byl po zvládnutí infekce na vzniklý defekt aplikován VAC systém k podpoře granulací, po vyplnění defektu byla granulační plocha překryta dermoepidermálním štěpem. Z praktického hlediska kazuistika ukazuje, že se dnes setkáváme i s komplikacemi, které dříve nebývaly časté.

Hlavní indikací pro použití inotropních léků je dysfunkce myokardu s periferní hypoperfuzí, přestože chybí evidence dlouhodobé účinnosti a bezpečnosti takové léčby. Levosimendan díky svým výjimečným mechanizmům účinku při srovnání s tradičními inotropními léky nabízí nové možnosti v léčbě akutního srdečního selhání. Platí to zejména pro vybrané skupiny nemocných s anamnézou chronického srdečního selhání a chronickou léčbou betablokátory, což bylo prokázáno v kontrolovaných studiích. Další perspektivní možnosti jeho použití představují zejména nemocní s myokardiální dysfunkcí po kardiochirurgických výkonech či v důsledku toxického poškození během sepse. Závěrem jsou shrnuta praktická doporučení pro optimalizaci účinnosti a bezpečnosti aplikace levosimendanu u nemocných s akutním dekompenzovaným srdečním selháním.

Infekce močových cest jsou nejčastěji způsobeny gram negativními endogenními bakteriemi, rizikovým faktorem vzniku infekcí jsou poruchy drenáže dutého systému, či poruchy imunity. Postihují všechny věkové i pohlavní skupiny v různé míře v závislosti na rizikových faktorech a případném rizikovém chování jedinců. Diagnostika zahrnuje celou řadu vyšetřovacích postupů s cílem správně a efektivně směrovat terapii.

Kožní choroby parazitární (epizoonózy) jsou skupinou onemocnění, u kterých jsou kožní změny vyvolány parazity vegetujícími na kůži nebo v jejím okolí. Nebezpečí spočívá v porušení kožního krytu a otevření cesty další infekci, zejména virózám a riketsiózám, ale i běžné pyogenní infekci (1). U epizoonóz v užším slova smyslu žije parazit na kůži (např. veš), mezi epizoonózy v širším slova smyslu řadíme kožní projevy vyvolané živočichy, kteří na kůži nežijí (např. poštípání hmyzem) (2). Důležité jsou hygienické poměry – nedostatečná péče o tělo a malý životní prostor mají na parazity příznivý vliv.

Nová doporučení EULAR pro diagnostiku gonartrózy umožňují diagnostikovat toto onemocnění již v časných fázích na podkladě klinického obrazu, bez nutnosti průkazu rentgenových změn. Typickými symptomy jsou námahová bolest, pocit instability, krátká ranní ztuhlost nebo ztuhlost po inaktivitě a zhoršení funkce; typické objektivní projevy gonartrózy zahrnují krepitace, bolestivou či omezenou hybnost, přítomnost osteofytů nebo malého výpotku a kloubních deformit. Recentní doporučení OARSI pro léčbu gonatrózy a koxartrózy zahrnují celkem 25 opatření (12 nefarmakologických, 8 farmakologických a 5 chirurgických). Nefarmakologická doporučení jsou edukace pacienta, úprava životosprávy a pohybového režimu, pravidelné telefonické kontroly, vyšetření fyzioterapeutem, pravidelné cvičení, redukce váhy, opěrné pomůcky, ortézy, zdravotní obuv, aplikace tepla, transkutánní elektrické nervové stimulace nebo akupunktury. Farmakoterapie zahrnuje paracetamol jako analgetikum volby, dále nesteroidní antirevmatika (celkově, lokálně), intraartikulární kyselinu hyaluronovou, glukosamin sulfát, glukosamin hydrochlorid, chondroitin sulfát, diacerein a opioidní analgetika. Chirurgická léčba spočívá v implantaci endoprotéz (totálních, unikompartmentálních), osteotomiích a preventivních výkonech, artroskopii, kloubní laváži a artrodéze.

Komplikovaná infekce močových cest je taková, která je spojena s anatomickými nebo funkčními odchylkami urotraktu, nebo s faktory zvyšujícími pravděpodobnost vzniku a šíření infekce nebo selhání léčby. Někdy může jít o jedinou příčinu, většinou se ale jedná o kombinaci více faktorů. Základem léčby je správné identifikování příčiny infekce, intenzivní antimikrobiální léčba, řešení případné abnormality urotraktu a celé spektrum podpůrných opatření.

Podrobné studie a sledování nemocných s předčasným výskytem akutního infarktu myokardu (AIM) jsou většinou kazuistická nebo zahrnují jen malé počty pacientů sledovaných v rámci jednotlivých center. Mladší nemocní s AIM, kteří většinou bývají definování jako nemocní, kteří prodělali svůj první AIM u mužů do věku 45 a u žen do 55 let, reprezentují pouze 2 až 6 % všech nemocných s AIM. Tato skupina mladších nemocných je přitom v řadě aspektů odlišná od nemocných, kteří prodělali svůj první infarkt myokardu až ve věku nad 60 let. V tomto sdělení jsme se soustředili na popis přítomných rizikových faktorů a zajímavých nálezů, které provázely anebo se etiologicky podílely na vzniku infarktu myokardu u mladých nemocných. Na časné manifestaci ICHS se nemusí podílet jen známé a běžně zjišťované rizikové faktory, ale i jiné základní choroby. Mladí nemocní s AIM totiž tvoří poměrně specifickou skupinu pacientů s ICHS.

Primární ciliární dyskineze (PCD) je vzácné genetické onemocnění, které je však u nás poddiagnostikováno, protože svými příznaky napodobuje častější respirační onemocnění a protože u nás nebyly k dispozici speciální řasinkové testy. Nejčastěji se projevuje chronickou rinosinusitidou, záněty středního ucha a novorozeneckými respiračními potížemi. Polovina pacientů má situs viscerum inversus. Kašel je u PCD produktivní, avšak dušnost spíše patří do obrazu CHOPN. Ke speciálním řasinkovým testům patří nosní sacharinový test, vysokorychlostní digitální videomikroskopie, elektronová mikroskopie vzorku odebraného z nosu a analýza vydechovaného NO. Tato speciální diagnostika PCD je v posledních letech možná už i v Česku. V algoritmu vyšetřování pro PCD má své místo obyčejný rtg plic, kolemčelistních dutin, audiometrie, tympanometrie a funkční vyšetření plic. Fyzioterapií se zvyšuje mukocilární clearance. Akutní infekční vzplanutí se léčí antibiotiky, nebulizací solí, výplachy u sinusitidy, lokální aplikací nosních kortikoidů a případně funkční endonazální chirurgií. Včasnou léčbou můžeme zabránit zhoršení plicních funkcí.

Ve svém sdělení autor seznamuje se současným stavem problematiky chirurgického řešení chronické žilní insuficience. Vychází přitom z poslední metodiky klasifikace tohoto závažného onemocnění (CEAP) a problematiku chirurgického řešení rozděluje na chirurgii povrchního žilního systému, chirurgickou léčbu spojek (perforátorů) a možnosti chirurgického řešení v případě onemocnění hlubokého systému (problematika refluxu a obstrukce). Zdůrazňuje nutnost komplexního přístupu ke každému pacientovi a vyzdvihuje význam kompresivní a medikamentózní terapie spolu s nezbytností přijetí režimových opatření jako celoživotní strategie v léčbě chronického stadia žilní insuficience. Lehké formy chronické žilní insuficience, a s tím spojené kosmeticky nevzhledné varixy dolních končetin, doznaly v posledních letech značného pokroku v terapii. Některé z těchto moderních metod léčení varixů dolních končetin jsou ve sdělení podrobně rozvedeny.

Autorky připomínají závažnost problematiky demencí a nejčastější příčiny Alzheimerovy choroby v souvislosti se stárnutím populace v Evropě i v České republice. Neurodegenerativní onemocnění, zejména onemocnění způsobující demenci budou pravděpodobně příčinou největší zátěže onemocnění v tomto století. Dále je podána stručná charakteristika syndromu demence, který představuje porucha kognitivních funkcí, soběstačnosti a další psychiatrická symtomatologie a poruchy chování. Stručně je charakterizována také současná strategie České alzheimerovské společnosti P-PA-IA, která vychází z potřeb pacientů s demencí v jednotlivých stadiích, jedná se o podporu pacientů u počínající demence, programované aktivity ve stadiu rozvinuté demence a individualizovaných aktivit (či později asistence) ve fázi pokročilé demence.

Jedním ze základních léčebných postupů u metastatického karcinomu prsu je hormonální léčba. U pacientek s pozitivními estrogenovými receptory by měla být zvažována jako první léčebná možnost, a to hlavně kvůli účinnosti a dobré toleranci. Viscerální metastázy by neměly být kritériem pro upřednostnění chemoterapie před hormonální léčbou. V první linii hormonální léčby postmenopauzálních pacientek je doporučován inhibitor aromatázy, a to hlavně kvůli dobré toleranci. Tamoxifen však zůstává akceptovatelnou možností. Výsledky nejnovějších klinických studií CONFIRM a FIRST podporují použití fulvestrantu v dávce 500 mg každé 4 týdny u pacientek po selhání předchozí hormonální léčby.

Hyperkinetická porucha (HKP) či ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder) se řadí mezi neurovývojové poruchy a již ve svých diagnostických kritériích je podmíněna klinickou manifestací před sedmým rokem věku. U 40–50 % pacientů však symptomy přechází do dospělého věku. Pokud onemocnění není včas diagnostikováno a léčeno, pacient je chronicky vystaven dlouhodobému tlaku na výkon a přizpůsobení a objevují se i sekundární somatické obtíže a komorbidity.

Gravidita klade zvýšené nároky na funkci štítné žlázy, protože stoupá potřeba tyreoidálních hormonů (zásobení organizmu matky i plodu) a je nutný zvýšený přívod jodu. Gravidita ovlivňuje diagnostiku tyreopatií – stoupá vázaná frakce tyreoidálních hormonů, mění se sekrece TSH (vlivem endokrinní funkce placenty). V terapii jsou nutné úpravy dávkování tyreoidálních hormonů (zvýšení dávek tyroxinu) a zvýšený přívod jodu (100 μg jodu denně navíc – nejlépe ve formě tablet KI). Vzhledem k významu i mírně porušené funkce štítné žlázy a saturace jodem pro vývoj plodu (hl. CNS) a pro průběh těhotenství a porodu je nutné posoudit význam screeningu – buď jen u rizikových skupin, nebo celoplošně. V ČR probíhá studie zaměřená na vhodnost zavedení celoplošného screeningu, který může přispět k rozřešení této otázky.

Aortální stenóza na podkladě degenerativních procesů je v současnosti nejčastější chlopenní vadou v dospělé populaci. Její výskyt narůstá s věkem. Léčbou volby je chirurgická náhrada chlopní umělou. U 20–30 % nemocných, většinou vysokého věku, chirurgickou náhradu provést nelze. V roce 1985 provedl prof. Cibier první balonkovou dilataci stenotické aortální chlopně (BAV) tohoto typu. Záhy se ukázalo, že efekt BAV je omezený, dochází k časné restenóze a výkon je zatížen vysokým rizikem. Přes určitou renezanci po roce 2000 zůstává BAV degenerativně postižené aortální chlopně hrubě paliativním výkonem, který je jako finální výkon vyhrazen pro velmi úzkou skupinu převážně velmi starých nemocných. Další indikací je intervence prováděná jako „bridge“ k náhradě aortální chlopně nebo jinému chirurgickému výkonu u těžce symptomatických nemocných s aortální stenózou. BAV je prvním krokem před katetrizační implantací aortální chlopně. Přes řadu omezení je BAV v současné době metodou použitelnou a bezpečnou s krátkodobým slušným klinickým efektem.

Popisujeme pacientku, která byla sledována a neúspěšně léčena pro IgA pemphigus při monoklonální gamapatii nejistého významu cyklofosfamidem a dexametazonem, později 6 aplikacemi rituximabu. Žádný z uvedených léčebných postupů nevedl k dlouhodobějšímu ústupu IgA pemhigu. V roce 2007 byla zjištěna transformace monoklonální gamapatie nejistého původu v mnohočetný myelom. Iniciální léčba cyklofosfamid, adriamycin a dexametazon nevedla k léčebné odpovědi. Pro léčbu druhé linie byla zvolena kombinace thalidomidu cyklofosfamidu a dexametazonu. V průhěhu prvních týdnů této léčby se výrazně zhoršily kožní projevy až do obrazu erytrodermie. V rámci třetí linie léčby byla v květnu 2008 zahájena léčba bortezomibem, cyklofosfamidem a dexametazonu. Tato léčba vedla ke kompletní remisi nemoci a k úplnému vymizení morf IgA pemphigu, takže nyní je paní rok od zahájení léčby v kompletní remisi myelomu a bez známek IgA pemphigu.

Cílem studie je sledování CK MB izoenzymu kreatinkinázy (CK MB mass), myoglobinu (MYO), BB izoenzymu glykogenfosforylázy (GPBB), srdečního typu proteinu vázajícího mastné kyseliny (H-FABP), karboanhydrázy III (CAIII) a srdečního troponinu I (cTnI) u pacientů s akutním infarktem myokardu v průběhu 5 dnů a prověření citlivosti nové technologie proteinových biočipů použitých k jejich stanovení (systém Evidence Investigator™ firmy Randox (Randox Laboratories Ltd., Velká Británie). H-FABP byl výrazně zvýšen u většiny pacientů již při prvním odběru (maximální hladina H-FABP 78,9 μg/l, ± 62,9 μg/l, vs. normální hodnota 1,8 μg/l, ± 0,6 μg/l, P < 0,00001) a měl nejvyšší senzitivitu při vyhledávání přítomnosti nekrózy. CKMB mass a cTnI dosáhly vrcholu při druhém odběru (maximální hodnota CKMB mass 30,6 μg/l, ± 25,59 μg/l oproti normální hodnotě, P < 0,00001 a cTnI 20,0 μg/l, ± 17,6 μg/l vs. normální hodnota, P < 0,00001). Hladina GPBB byla zvýšena v časné fázi AIM s pozvolným poklesem při druhém a třetím odběru, stejně jako hodnota CAIII. Jsou zde měřeny a srovnávány nové parametry jako GPBB, H-FABP nebo CA III, které mají vztah k akutnímu infarktu myokardu nebo zvyšují specificitu standardně stanovovaných kardiomarkerů při akutním infarktu myokardu (poměr MYO/CA III se osvědčil k diagnostice reinfarktu).

Prezentujeme případ mladého 29letého muže, který byl uhozen několikatunovým nosníkem do oblasti epigastria s následným uzávěrem pravé renální arterie v důsledku vzniku intraarteriálního trombu. Pokus o revaskularizaci angiograficky a následná otevřená revize a rekonstrukce renální arterie goretexovou záplatou však byly neúspěšné. Po 9 hodinách ischemie byla provedena nefrektomie. V diskuzi rozebíráme možnosti revaskularizace.

Nemocní s chronickým onemocněním ledvin (CKD) jsou ve zvýšené míře ohroženi nežádoucími účinky léků a lékovými interakcemi. Patofyziologické změny způsobené CKD ovlivňují řadu farmakokinetických vlastností léčiv. K nepříznivě změněným farmakokinetickým parametrům patří snížená glomerulární filtrace1 (GF) a změněná tubulární sekrece a reabsorbce. Před nasazením nového léku u nemocného s CKD se obecně doporučuje následující schéma: stanovení renálních funkcí (nejlépe clearance kreatininu), zjištění způsobu eliminace léčiva, výpočet iniciální a udržovací dávky léčiva, kontrola plazmatické hladiny a případně úprava dávkování. U léků eliminovaných ledvinami se dávkovací schéma upravuje snížením dávky léku, prodloužením intervalu mezi podáním jednotlivých dávek nebo kombinací obou metod. Častým problémem je volba vhodného léčiva u dialyzovaných nemocných. Zde je nutno zohlednit kromě míry vazby léčiva na plazmatické bílkoviny a molekulární hmotnost také řadu dalších aspektů daných např. anurií a z toho vyplývající nutností omezeného přívodu tekutin. Výběr vhodného léčiva a zvolení adekvátního dávkování je nezbytným předpokladem prevence nežádoucích účinků a docílení optimálního terapeutického efektu.