Fulltextové hledání

Operovaný pacient se zhoubným novotvarem zažívacího traktu je významně ohrožen malnutricí. Důsledná nutričně metabolická péče v pooperačním období je důležitá pro dobrý výsledek operačního výkonu i celkový osud pacienta. V některých případech je potřeba umělé výživy v pooperační péči dlouhodobá, několikaměsíční, a trpělivost a vytrvalost ošetřujícího týmu je nezbytností. Kazuistika našeho pacienta, který podstoupil resekci žaludku pro nonhodgkinský lymfom, představuje jeden z těchto případů. Pooperační umělou výživu jsme podávali 5 měsíců parenterální i enterální formou s dobrým efektem – došlo ke zhojení operační rány i všech pooperačních komplikací a pacient byl v dobrém stavu propuštěn domů. Po několika letech je bez známky recidivy maligního onemocnění.

Akutní bronchitida (akutní zánět průdušek) bývá velmi častá diagnóza, za kterou se ale mohou skrývat často jiná akutní a chronická onemocnění dýchacího systému. Recidivující akutní bronchitidy by měly být vždy důvodem k podrobnějšímu vyšetření respiračního traktu včetně vyšetření funkce plic. Častými diagnózami po podrobném vyšetření bývají časná stadia chronické obstrukční plicní nemoci (CHOPN) nebo průduškového astmatu (asthma bronchiale), ale i onemocnění, která se nediagnostikovala v dětském věku (cystická fibróza, ciliární diskineze a různé imunodeficity).

Kyselina listová patří do skupiny vitaminů rozpustných ve vodě. Tento vitamin hraje důležitou roli v látkové výměně aminokyselin, nukleových kyselin a fosfolipidů a tvorbě krve, ovlivňuje metabolizmus homocysteinu. Podílí se na normálním vývinu neurální trubice během embryonálního vývoje, snižuje rovněž incidenci i jiných vrozených vad a poruch. Diskutuje se preventivní účinek na kardiovaskulární choroby, některá nádorová onemocnění a zlepšení kognitivních funkcí. Saturace obyvatelstva kyselinou listovou je deficitní, zlepšení lze docílit zvýšením konzumu potravin bohatých na folát, obohacováním potravin a suplementací ve formě mono- nebo polyvitaminových preparátů.

Plicní hypertenze (PH) je velmi častou komorbiditou onemocnění srdečních chlopní indikovaných ke kardiochirurgickému výkonu. Doporučení České kardiologické společnosti nám dávají přehled o etiologii, klasifikaci i patofyziologii PH, ale nezabývají se problematikou peroperačního období. Ve svém sdělení bych se rád zamyslel nad tím, jestli a kdy je plicní hypertenze rizikovým či dokonce kontraindikujícím faktorem těchto operací. Předmětem bude periprocedurální plicní hypertenze, její klinický dopad a možnosti jejího ovlivnění, ne chirurgická léčba chronické plicní hypertenze (plicní endarterektomii – PE).

V kontextu s moderními trendy ve farmaceutické péči představuje konzultační činnost jednu z aktivit, která by měla tvořit pevnou součást lékárenské péče poskytované i v českých lékárnách. A to hned z několika důvodů. Lékové problémy zatěžují zdraví pacientů a současně zvyšují náklady na zdravotní péči, přičemž v řadě případů by se dala tato rizika a náklady minimalizovat. Zároveň se ukazuje, že při dispenzační činnosti nelze plně uplatnit nejen odbornou erudici, ale zároveň zajistit dostatečné soukromí a tím maximalizovat individuální přístup k pacientovi. Článek předkládá výsledky poodhalující stav konzultační činnosti v lékárnách České republiky ve srovnání se zeměmi, kde je tato aktivita běžnou součástí lékárenské, resp. farmaceutické praxe.

Klinické výsledky vagové stimulace u nemocných s farmakorezistentní epilepsií a data prokazující velmi široký rozsah ovlivnění struktur centrálního nervového systému vagovou stimulací podněcují úvahu o využití vagové stimulace u jiných funkčních onemocnění. Nejrozsáhlejší data jsou k dispozici u nemocných s obtížně léčitelnou depresí, zkušenosti u ostatních funkčních poruch jsou na úrovni kazuistických zkušeností nebo malých souborů z jednotlivých pracovišť. Za perspektivu v této oblasti funkční neurochirurgie je možné považovat specifikaci funkčních indikací se srovnáním s funkčními stereotaktickými výkony a ustanovení klinicky využitelných parametrů pro predikci léčebné odpovědi.

Souhrn: Primární koronární intervence je v současnosti nejefektivnější léčbou akutního infarktu myokardu s ST elevacemi (STE-AIM) jak z krátkodobého tak i z dlouhodobého hlediska vedoucí ke snížení rizika kardiovaskulárních komplikací. Problémem zůstává vývoj systolické dysfunkce levé srdeční komory (LK) po AIM a její nepříznivá remodelace, které jsou často komplikovány chronickým srdečním selháním. Cílem práce je zhodnocení akutního vlivu mechanické reperfuze pomocí primární PCI na systolickou funkci levé srdeční komory pomocí angiografických kritérií. Metodika: Prospektivně sledovaný soubor tvořilo celkem 83 dospělých pacientů do 12 hodin od vzniku AIM s průměrným věkem 61,6±11 let (24,1 % žen), kteří dokončili sledování v projektu remodelace LK v období od 1. 4. 2002 do 30. 10. 2004. Hlavním vstupním kritériem byl AIM přední stěny, hlavními vylučovacími kritérii byly diabetes mellitus na inzulinu, kardiogenní šok (Killip klasifikace st. IV), recidiva AIM přední stěny nebo IM jiné lokalizace v posledních 6 měsících. Ke statistickému zhodnocení bylo použito standardních statistických metod se stanovením významnosti p ≤ 0,05. Hlavními rizikovými faktory byly hypertenze (47 %) a kouření (45,8 %). Výsledky: Časové intervaly od vzniku obtíž byly 184 minut do příjezdu na KJ a 276 minut do konce PCI. Kompletní revaskularizace byla provedena u 44 (53 %) pacientů, u 26 pacientů (31,3 %) byl podán abciximab jako blokátor Gp IIb/IIIa. Po primární PCI jsme zjistili významné rozdíly: vyšší ejekční frakci levé komory (EF LK – 44 % vs 46,4 %, p = 0,0,13) a index kontraktility vztažený na krevní tlak (dP/dt/P – 28,2 vs 30,4, p = 0,003), nižší endsystolický objem (ESV – 80,3 ml vs 75,8 ml, p = 0,028), jeho index (ESVi – 40,6 ml vs 38,3 ml, p = 0,028) a plnící tlak levé komory (LVEDP – 24,5 mm Hg vs 20,5 mmHg, p < 0,001). Ostatní rozdíly nebyly významné. Závěr: Primární PCI byla v našem souboru provázena akutním zlepšením systolické funkce levé srdeční komory se zvýšením její ejekční frakce, poklesem endsystolického objemu a zvýšením indexu kontraktility vztaženého na krevní tlak. Průvodním jevem bylo snížení plnícího tlaku levé komory. Farmakoterapie při propuštění plně odpovídala současným znalostem.

Perioperační postupy u pacientů léčených warfarinem by měly vycházet z vyhodnocení individuálního rizika trombotických a krvácivých komplikací. Pacienti podstupující výkony spojené s nízkým rizikem velkého krvácení (malé stomatologické výkony, operace katarakty apod.) nepotřebují žádnou změnu antikoagulační léčby, nicméně je na místě ověřit hodnotu INR týden před výkonem a den před výkonem k vyloučení předávkování warfarinu. U pacientů podstupujících jiné invazivní výkony by měla být léčba warfarinem přerušena a u některých z nich je zapotřebí přechodné zajištění nízkomolekulárním heparinem (LHMW). Bazální riziko žilní nebo tepenné tromboembolie je dáno základním onemocněním, které je důvodem k antikoagulační léčbě. Riziko žilní tromboembolické nemoci (TEN) je dále zvýšeno chirurgickým výkonem (pooperační riziko). Předoperační postup je závislý na bazálním riziku trombózy. Léčba warfarinem by měla být přerušena 5 dní před výkonem. Při hodnotě INR den před výkonem ≥ 1,5 je doporučeno perorální podání 1–2 mg vitaminu K. U pacientů s nízkým bazálním rizikem není nutná žádná předoperační farmakologická tromboprofylaxe. U pacientů s vysokým bazálním rizikem (čerstvá, idiopatická, opakovaná nebo paraneoplastická TEN, umělá náhrada chlopně, středně a vysoce riziková fibrilace síní) by měla být hned po poklesu INR pod 2,0 zahájena plná antikoagulační léčba LMWH, poslední dávka by měla být podána 24 hodin před výkonem. U pacientů se středním rizikem (provokovaná TEN starší než 6 týdnů) by měla být zahájena léčba profylaktickou dávkou LMWH po poklesu INR pod 2,0 a poslední dávka by měla být aplikována 12 hodin před výkonem. Postup po operaci je určen pooperačním rizikem upraveným podle bazálního rizika a rizika krvácení. Profylaktická dávka LMWH je podána obvykle 6–12 hodin po operaci, pokud je zajištěna adekvátní hemostáza. U pacientů s vysokým bazálním rizikem TEN nebo se středním nebo vysokým rizikem tepenného tromboembolizmu je doporučeno dávku LMWH zvýšit na terapeutickou 48–72 hodin po ukončení operace, pokud je zajištěna adekvátní hemostáza. Léčba warfarinem je obvykle znovu zahájena večer po operaci nebo 1. pooperační den. U pacientů indikovaných k akutní operaci s hodnotou INR ≥ 1,5 je nutno účinek warfarinu zrušit; je doporučeno podat jim malou dávku (5 mg) vitaminu K perorálně nebo intravenózně. Pro bezprostřední zrušení antikoagulačního efektu je doporučena léčba koncentrátem protrombinového komplexu (zejména u pacientů, u nichž je nutno zahájit operaci do 12 hodin).

Chronic myeloproliferative neoplasms (MPNs) represent a heterogeneous group of myeloid neoplasia whose molecular asset is marked by the presence of a JAK2V617F mutation. Following this seminal discovery, several other mutations have been identified highlighting an unexpected molecular complexity. Deregulation of the JAK/STAT pathway is a central feature of MPNs and, although it has raised much interest for the possibility of targeted therapy with JAK2 inhibitors, it has been realized that JAK2 mutations are secondary mutational events in most, if not all, cases. Another recurrent theme is the involvement of genes intervening in the epigenetic control of gene expression and, more recently, in RNA splicing. Most of these mutations are shared by patients with myelodysplastic syndromes as well. Studies focusing on the complex clonal hierarchy of MPNs suggest a condition of genetic instability, that could be either acquired or inherited. At this regard, the discovery of a specific germline haplotype in JAK2 provided an explanation for the phenomenon of familial clustering of MPNs, although other still unknown haplotypes are likely involved. The aim of this review is to summarize current knowledge of molecular abnormalities of MPNs and discuss their role for diagnosis and prognosis.

Rekonstrukční chirurgické výkony na ženském pánevním dnu zaznamenaly v posledních 20 letech významné změny. Příčinou těchto změn byl především komplexní pohled na malou pánev, způsobený podrobnými anatomickými studiemi, které si kladou za cíl nejen popsat jednotlivé pánevní struktury, ale dívají se na ně v širším kontextu jako na funkční součásti, které se vzájemně ovlivňují. Moderní metody si kladou za cíl přesné určení poškozených struktur. Jejich funkci se pak snaží cíleně obnovit, pokud možno miniinvazivním způsobem. Proto dnes, více než kdy jindy, je solidní znalost anatomie pánevního dna naprosto nezbytným požadavkem jednak pro úspěšné provádění operačních výkonů, jednak k efektivní komunikaci mezi specialisty, kteří se poruchami pánve zabývají. Cílem tohoto článku je předložit aktuální anatomické vědomosti s vyjádřením názorů na biomechanický význam jednotlivých anatomických struktur.

Syndrom třeseného dítěte („shaken baby syndrom“, SBS) byl popsán v 70. letech minulého století Caffeym. Je způsoben agresivním třesením kojence, drženého pevně za trup nebo paže, hlava přitom vykonává pohyb od prudké flexe do násilné hyperextenze. Syndrom je charakterizován triádou poškození centrálního nervového systému (CNS): 1. plášťovým subdurálním či subarachnoidálním krvácením; 2. akutní encefalopatií, otokem či difuzním axonálním poraněním mozku a 3. krvácením do sítnice. Na skeletu lze často nalézt sériové zlomeniny žeber nebo pažních kostí. Diagnostika SBS je mnohdy problematická pro možnost falešně negativní, ale vzácně i falešně pozitivní diagnózy a je dosud hojně literárně diskutována. Autoři doplňují jednu kazuistiku.

Cílem protidestičkové léčby je primární či sekundární prevence aterotrombózy, která je příčinou vážných chorob (akutní koronární syndrom, ischemický iktus, kritické ischemie končetin), jež jsou nejčastějšími příčinami úmrtí ve vyspělých zemích. Kyselina acetylsalicylová a klopidogrel jsou považovány za zlatý standard současné protidestičkové léčby s prokázaným klinickým přínosem. Jejich stinnými stránkami jsou nedostatečný efekt, rezistence k terapii u části populace, lékové interakce a zvýšené riziko krvácení. Nedostatečný účinek stávající protidestičkové léčby je pozorován rovněž u specifických skupin pacientů, jakými jsou např. diabetici 2. typu či pacienti s ischemickou chorobou dolních končetin. V současné době je již k dispozici celá řada nových protidestičkových léků inhibujících různé fáze tvorby destičkového trombu. Preparáty typu blokátorů ADP receptorů P2Y12, antagonistů destičkových trombinových receptorů PAR-1, blokátorů syntézy tromboxanu A2 či antagonisté jeho receptorů a antagonisté povrchových destičkových glykoproteinů (GP IIb/IIIa) prošly celou řadou klinických studií a některé již mají místo v klinické praxi. Lepší účinnost nových léků oproti standardům byla dosud prokázána pouze v některých specifických situacích. Protidestičková terapie je vždy spojena se zvýšeným výskytem krvácivých komplikací.

Kauzální léčba chlopenních vad je doménou kardiochirurgie. Řada pacientů se srdeční vadou současně trpí arteriální hypertenzí – může se jednat buď o pacienty s vadou ještě neindikovanou k operaci, nebo o pacienty, u kterých byl zvolen konzervativní postup pro vysoké operační riziko. Při léčbě arteriální hypertenze u těchto pacientů máme často možnost vybrat antihypertenziva s určitou „přidanou hodnotou“ ve smyslu ovlivnění symptomů chlopenní vady a objemů levé komory srdeční. Jedná se především o ACE inhibitory u aortální a mitrální regurgitace. Tato skupina léků již není zakázána ani v léčbě hypertenze u pacientů s aortální stenózou, předpokládaný pozitivní efekt na zpomalení progrese chlopenní vady samotné však prokázán nebyl.

Srdeční resynchronizační terapie se stala nedílnou součástí léčebného spektra u pacientů s pokročilým srdečním selháním. Indikační doporučení České kardiologické společnosti z roku 2008 vycházela z předcházejících Evropských doporučení pro léčbu srdečního selhání a srdeční resynchronizační terapii. Po zveřejnění výsledků velkých randomizovaných studií u pacientů s mírným srdečním selháním byla Evropská doporučení v roce 2010 inovována. V našem přehledném článku porovnáváme jednotlivé verze doporučení a rozebíráme indikační kritéria pro srdeční resynchronizační terapii v některých specifických skupinách pacientů, např. u nemocných s permanentní fibrilací síní, se štíhlým komplexem QRS a u pacientů ve vyšším věku s významnými komorbiditami.

Pediatrické perorální tekuté lékové formy jsou v magistraliter praxi zastoupeny především vodnými roztoky a suspenzemi. Primárními požadavky jsou zajištění jejich stability, přesné dávkování a přijatelná chuť. Volba pomocných látek, bezpečných pro dětské pacienty, je omezená. Tento článek uvádí přehled pomocných látek vhodných pro formulaci individuálně připravovaných perorálních tekutin v pediatrii.

Autoimunitní limbické encefalitidy (LE) představují heterogenní skupinu imunitně podmíněných onemocnění CNS, pro něž je charakteristický subakutní rozvoj poruch paměti, psychiatrických příznaků a epileptických záchvatů. LE lze dělit na 1) syndromy s protilátkami proti intracelulárním antigenům, kam patří LE s dobře charakterizovanými paraneoplastickými autoprotilátkami (anti-Hu, anti-Ma2, anti-CV2/CRMP5, anti-amphiphysin) a LE s protilátkami anti-GAD, a 2) na syndromy s protilátkami proti membránovým a synaptickým antigenům (anti-LGI1, anti-caspr-2, anti-AMPA, anti-GABAB), které mají obecně lepší prognózu. Úspěšná léčba pacientů s LE vyžaduje včasnou diagnózu. Cílem tohoto přehledného článku je seznámit čtenáře s hlavními charakteristikami LE.

V současné době vzhledem ke zvyšujícímu se počtu degenerativních chlopenních vad ve stárnoucí populaci stoupají i počty operací chlopní. Každý rok se v současnosti naimplantuje přibližně 300 tisíc chlopenních protéz a předpoklad je, že v roce 2050 se bude nahrazovat přibližně 850 tisíc chlopní ročně. Po operacích chlopní je zvýšené riziko tromboembolických komplikací, a proto je indikována antikoagulační nebo antiagregační léčba. Výběr preparátů a dávkování závisí na typu provedené operace a na individuálním riziku daného pacienta v dané situaci. V přehledovém článku jsou uvedena jednotlivá schémata léčby vycházející z doporučení kardiologických a kardiochirurgických společností českých, evropských a amerických s upozorněním na výhody a rizika dané léčby.

Aneuryzma abdominální aorty je relativně časté onemocnění ve vyšším věku, a to především v mužské populaci. Většina aneuryzmat je asymptomatických a projeví se až rupturou, která je spojena s vysokou celkovou i perioperační mortalitou. Za nejvýznamnější prediktivní faktor ruptury je považován maximální průměr aneuryzmatu. Standardní technikou léčby je chirurgická resekce vaku výduti a jeho náhrada pomocí umělé cévní protézy spojené s aortou pomocí cévního stehu. Tento výkon je však charakterizovaný velkou invazivitou a hemodynamickou náročností a výsledky závisí na morbiditě nemocných s výdutí, a tím jejich operačním riziku. S cílem snížit perioperační mortalitu a morbiditu a rozšířit indikační kritéria pro léčbu aneuryzmat abdominální aorty i na pacienty s vysokým operačním rizikem, u kterých byla klasická chirurgická léčba provázena právě vysokou mortalitou a morbiditou, byla na přelomu 80. a 90. let dvacátého století do klinické praxe zavedena endovaskulární léčba aneuryzmatu břišní aorty. Článek shrnuje současné znalosti o indikacích, technikách a výsledcích endovaskulární léčby aneuryzmat abdominální aorty, o komplikacích a možnostech jejich léčby a o postavení endovaskulární léčby v terapeutickém algoritmu aneuryzmat abdominální aorty.

Po celém světě přibývá pacientů s chronickým onemocněním ledvin (CKD). Pro tyto nemocné je důležitá včasná diagnostika a léčba. Měla by být upřednostňována snaha o zpomalení renální insufience a oddálení nutnosti náhrady renální funkce pomocí dietních opatření, antihypertenziv, hypolipidemik, vhodným výběrem medikace s redukcí dávek dle stupně ledvinného poškození, vyvarování se nefrotoxické medikace, zvažováním kontrastních vyšetření. Pacient by měl být odeslán do nefrologické ambulance včas k umožnění výběru vhodné metody náhrady renální funkce (RRT) a přípravy na ni. Včasné poučení nemocného by mělo nastat při MDRD pod 0,5 ml/s. Při MDRD pod 0,25 ml/s by mělo dojít k přípravě. Ošetřující lékaři by měli zvažovat toto pořadí RRT: transplantace ledviny od žijícího dárce, zařazení do čekací listiny na transplantaci ledviny preemptivně nebo v co nejkratší možné době od zahájení náhrady renálních funkcí (nejlépe do 6 měsíců), dále peritoneální dialyzační léčbu a hemodialyzační léčbu. U každého nemocného se musí vycházet ze zdravotního stavu, možností a přání pacienta. Tyto metody náhrad ledvinných funkcí, které jsou kvalitou a bezpečností srovnatelné, umožňují nemocným v selhání ledvin prodloužit život a prožít desítky let plnohodnotného života.

Komplikované infekce močového traktu (IMT) se objevují u pacientů se strukturální či funkční abnormalitou v pohlavním či močovém ústrojí a u imunosuprimovaných nemocných. Řada rizikových faktorů může ukazovat na přítomnost komplikované IMT a může lékaři pomoci ve volbě vyšetření a léčby. Na komplikované případy je nutné také myslet u nemocných, kteří původně byli léčeni jako nekomplikované IMT, ale poté přichází s častými rekurencemi (relapsem, reinfekcí) či perzistencí infekce. Management komplikované infekce močového traktu musí být individuální a přizpůsobený variabilitě pacienta a infekčního mikroorganizmu. Odstranění komplikujících (rizikových) faktorů je jednou z nejdůležitějších opatření k redukci této infekce.

Chronické srdeční selhání (CHSS) se stává stále závažnější medicínskou, ale i socioekonomickou problematikou. Počet pacientů s tímto onemocněním narůstá. Stav koresponduje s vývojem kardiologie v posledním období. Kromě péče o akutní koronární syndromy se zlepšuje také péče o pacienty s pokročilým CHSS. V současné době máme k dispozici medikamentózní a přístrojovou léčbu ovlivňující mortalitu těchto pacientů. Je nutné zlepšit celkovou koncepci péče o nemocné s CHSS, a to ve smyslu zřizování specializovaných ambulancí, které zajistí adekvátní diagnostiku, terapii a edukaci pacientů ve spolupráci s jejich ošetřujícími lékaři.

Napadení vší dětskou (Pediculus capitis) je parazitární onemocnění, označované jako pedikulóza. Její výskyt se v posledních letech výrazně zvyšuje ve všech rozvinutých zemích světa, včetně České republiky. Za příčinu je považována rezistence k odvšivovacím léčivům. U nás byla již v roce 1992 prokázána rezistence vši dětské k permethrinu a v roce 2004 rezistence k malathionu, což jsou insekticidy celosvětově nejčastěji používané k odvšivování. Rezistence byla příčinou ztráty účinnosti tehdejších odvšivovacích přípravků na našem trhu, které uvedené látky obsahovaly, což mělo za následek výrazné zvýšení výskytu pedikulózy. V současné době jsou u nás v rámci specifického léčebného programu povolena 2 odvšivovací léčiva (vlasová voda a insekticidní šampon), z nichž prvé obsahuje carbaryl a další d-phenothrin.

Miecha a miechové korene môžu byť postihnuté nádormi, ktoré rastú primárne z miechy (intramedulárne nádory), z miechových koreňov alebo miechových obalov (intradurálne extramedulárne nádory) alebo z kostených, chrupavčitých a väzivových štruktúr chrbtice (extradurálne nádory). Metastatické nádory sa intradurálne vyskytujú mimoriadne zriedkavo, v extradurálnych štruktúrach sú najčastejšími nádormi. Aj preto je väčšina extradurálnych nádorov malígna, zatiaľ čo intradurálne nádory sú najčastejšie benígne. Cieľom chirurgického liečenia nádorov chrbtice a miechy je odstránenie nádorového tkaniva a dekompresia nervových štruktúr tak, aby sa neprehĺbil neurologický deficit a aby sa pritom zachovala alebo zlepšila biomechanika chrbtice. Trvalému zhoršeniu neurologického nálezu po operácii možno predísť adekvátnou operačnou technikou a peroperačným neurofyziologickým monitoringom. Stabilitu chrbtice treba niekedy zabezpečiť implantátmi a fixátormi. Prognóza pri benígnych nádoroch závisí od adekvátnosti chirurgického výkonu, pri malígnych nádoroch najmä od ich citlivosti na adjuvantnú onkologickú liečbu.

Napadení vší dětskou (Pediculus capitis) je parazitární onemocnění, označované jako pedikulóza. Její výskyt se v posledních letech výrazně zvyšuje ve všech rozvinutých zemích světa, včetně České republiky. Za příčinu je považována rezistence k odvšivovacím léčivům. U nás byla již v roce 1992 prokázána rezistence vši dětské k permethrinu a v roce 2004 rezistence k malathionu, což jsou insekticidy celosvětově nejčastěji používané k odvšivování. Rezistence byla příčinou ztráty účinnosti tehdejších odvšivovacích přípravků na našem trhu, které uvedené látky obsahovaly, což mělo za následek výrazné zvýšení výskytu pedikulózy. V současné době jsou u nás v rámci specifického léčebného programu povolena 2 odvšivovací léčiva (vlasová voda a insekticidní šampon), z nichž prvé obsahuje carbaryl a další d-phenothrin.

V kazuistice referujeme případ, kdy bylo vyšetření srdce magnetickou rezonancí zvoleno jako diferenciálně diagnostická metoda k rozlišení zánětlivého a nezánětlivého postižení myokardu s rozvojem náhlého globálního kardiálního selhání s následným rozvojem syndromu multiorgánové dysfunkce. Provedené vyšetření, neprokazující myokarditidu, umožnilo akutní operaci pacienta – náhradu aortální chlopně, která vedla k promptní stabilizaci akutního stavu pacienta a postupné normalizaci velikosti a funkce levé komory srdeční.

Neurologická klinika SZU Univerzitná nemocnica Bratislava – Ružinov Diferenciálna diagnostika akútnych myelitíd je široká. Neurológovia musia byť oboznámení s početnou potenciálnou etiológiou akútnych myelopatií a byť schopní indikovať efektívny diagnostický algoritmus vychádzajúci z anamnézy, klinického obrazu a nálezu pri vyšetrení miechy magnetickou rezonanciou (MR). U každého pacienta s akútnou myelopatiou je najvyššou prioritou posúdenie akútnej kompresívnej etiológie. Ak sa MR vyšetrením miechy vylúči akútna kompresívna príčina a zistí sa intramedulárna spinálna lézia, primárnou diagnostickou úvahou sa stáva podozrenie na infekčnú myelitídu alebo neinfekčnú zápalovú myelopatiu. Diferenciálne diagnosticky musí byť vylúčená miechová ischémia alebo iná cievna príčina. V článku je uvedený klinický obraz, priebeh, diagnostika a liečba myelitíd. Infekčné myelitídy zapríčiňujú vírusové, bakteriálne a veľmi zriedkavo fungálne alebo parazitárne mikroorganizmy. Akútne neinfekčné zápalové myelopatie boli v minulosti často označované ako idiopatická akútna transverzálna myelitída. Pokroky v znázorňovacích metodikách a v neuroimunológii umožňujú v súčasnosti u mnohých pacientov určiť špecifickejšie diagnózy – neuromyelitis optica, sclerosis multiplex, akútna diseminovaná encefalomyelitída, postvakcinačná alebo postinfekčná myelitída, zápalové myelopatie asociované so systémovými autoimunitnými ochoreniami a akútna paraneoplastická myelitída. V článku je zdôraznený význam rýchleho diagnostického algoritmu a terapeutického manažmentu infekčných a zápalových myelitíd.

U nemocných s ischemickou CMP (cévní mozková příhoda) se vyskytují komplikace. Asi u 30 % nemocných dojde k progresi ložiskových či celkových mozkových změn. Jedná se o progredující CMP, což je komplikace neurologická. Komplikace postihující jiné systémy než pouze mozek se nazývají všeobecně medicínské. Vyskytují se jak v akutním stadiu iCMP (ischemická cévní mozková příhoda), a to jak na podkladě patologických změn přítomných již před vznikem CMP (např. hypertenze, diabetes, ischemická choroba srdeční), tak i spojených s typem a tíží CMP (porucha vědomí, edém). V prvém týdnu se objevují komplikace akutního stadia CMP (zmatenost, negativizmus, dysfagie, flebotrombóza, dekubity). Po odeznění akutního stadia stoupá výskyt dalších komplikací (deprese, spasticita, hyponutrice, pády). Je nezbytné vědět o komplikacích, znát jejich rizikové faktory, časový vztah k iktu a z těchto znalostí zavést preventivní opatření i racionální terapii.

Warfarin je velice užitečný, široce rozšířený, téměř nepostradatelný lék nejen pro dlouhodobou antikoagulační léčbu u tromboembolické nemoci, fibrilace síní, při implantované mechanické srdeční náhradě, ale i v prevenci tromboembolické nemoci při velkých ortopedických výkonech. Přes léta klinického využívání se ale stále setkáváme s řadou neznalostí a chyb v jeho podávání, které mohou být vzhledem k úzkému terapeutickému oknu a četným interakcím i velice nebezpečné.

Studie SHIFT srovnávala účinek ivabradinu s placebem u 6558 nemocných se srdečním selháním ischemické i neischemické etiologie, funkční klasifikace NYHA II-IV, s klidovou srdeční frekvencí nad 70/min, kteří měli optimální léčbu srdečního selhání, včetně maximálně tolerované dávky betablokátorů. Studie prokázala významný pokles výskytu rizika primárního cíle – kardiovaskulární úmrtnosti a hospitalizací pro srdeční selhání o 18 % ve skupině léčené ivabradinem. Také pokles rizika úmrtí pro srdeční selhání byl nižší o 26 % v aktivní léčené skupině. Obdobný byl pokles hospitalizací pro srdeční selhání. Ivabradin byl dobře snášen s minimálními vedlejšími účinky.