Fulltextové hledání

Sdělení podává současný pohled na úlohu jednotlivých zobrazovacích metod v diagnostice mnohočetného myelomu (MM) a jeho odlišení od monoklonální gamapatie nejistého významu (MGNV). Jsou rozvedeny možnosti i úskalí rozpoznání jednotlivých projevů myelomové kostní nemoci při použití konvenční radiografie skeletu, výpočetní tomografie (CT), magnetické rezonance (včetně celotělové formy MR), 99mTc-MIBI scintigrafie a FDG-PET/CT, sdružující vyšetření s pomocí pozitronové emisní tomografie a multidetektorové výpočetní tomografie. Je popsán přínos nových zobrazovacích metod pro stratifikaci MM (stážovací systém Durie-Salmon Plus), monitorování vývoje nemoci včetně hodnocení léčebné odezvy, rozpoznání relapsu/progrese a extramedulárního šíření nemoci. Jsou rovněž zhodnocena interpretační úskalí jednotlivých zobrazovacích technik a principy jejich individuální volby podle specifické klinické situace.

Transradiální přístup se v posledních letech stal vhodnou alternativou a následně i preferovaným přístupem v diagnostice a terapii chronických forem ischemické choroby srdeční (ICHS) v mnoha intervenčních centrech. Je spojen se snížením počtu závažných krvácivých komplikací v místě vpichu do arteriálního řečiště, s včasnější mobilizací nemocných, se zkrácením doby hospitalizace a bez výraznějšího zvýšení radiační zátěže pro pacienta i personál. Logickým vyústěním je zvyšující se počet center, které preferují radiální přístup i při primární perkutánní koronární intervenci (pPCI) při infarktu myokardu s elevacemi ST segmentu (STEMI).

Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje probiotika jako živé mikroorganizmy, které, pokud jsou podány v adekvátním množství, mají příznivý vliv na zdraví hostitele. V článku jsou uvedeny základní informace týkající se mikroflóry trávicího traktu, faktory ji ovlivňující a její funkce. Dále je uveden přehled terapeutického využití probiotik v gastroenterologii (průjmy, idiopatické střevní záněty, dráždivý tračník, divertikulární choroba tračníku, léčba infekce Helicobacter pylori, akutní pankreatitida a prevence vzniku kolorektálního karcinomu) a hepatologii (jaterní encefalopatie, ovlivnění bakteriální translokace a nealkoholická steatohepatitida).

Molekulárně genetické diagnostické technologie se rychle vyvíjejí, a tím se souběžně zvětšuje jejich výtěžnost a snižuje ekonomická náročnost. Roste i povědomí lékařů a obecné populace o možných genetických příčinách epilepsie a stoupají požadavky na genetické vyšetření pacientů s epilepsií. Význam provádění genetických testů v klinické praxi je však i přes pokroky v identifikaci genů ovlivňujících riziko vzniku různých epilepsií stále ve většině případů sporný. Při zvažování genetického testování je nutné znát nejen typ dědičnosti různých poruch, ale vědět i o časté genetické či fenotypové heterogenicitě u poruch postihujících CNS a o klinické užitečnosti jednotlivých testů. Tento článek poskytuje aktuální přehled idiopatických epileptických syndromů a epileptických encefalopatií s identifikovanou genetickou příčinou a recentní pohled komise ILAE na výtěžnost genetických testů.

Dabigatran etexilát patří do nové skupiny antikoagulancií – perorálních přímých inhibitorů trombinu. Má příznivé farmakologické vlastnosti, které umožňují jednotné dávkování bez nutnosti monitorace antikoagulačního účinku. Účinnost a bezpečnost dabigatranu byla potvrzena v řadě klinických studií zaměřených na prevenci a léčbu žilního tromboembolizmu. Nedávno publikovaná studie RE-LY u pacientů s fibrilací síní prokázala při léčbě dabigatranem ve srovnání s warfarinem snížení rizika cévních mozkových příhod a systémových embolizací a zároveň nízké riziko krvácení a výrazné snížení výskytu hemoragických cévních mozkových příhod. Dabigatran je již schválen pro profylaxi žilního tromboembolizmu u chirurgických náhrad kyčelního a kolenního kloubu. Na základě výsledků studie RE-LY se očekává rozšíření indikace dabigatranu i pro prevenci tromboembolických komplikací u širokého spektra pacientů s fibrilací síní. Zatím velmi málo informací máme o vhodnosti dabigatranu u pacientů s akutními koronárními syndromy či u nemocných s umělými srdečními chlopněmi.

V naší kazuistice prezentujeme rekoronarografický nález pacienta indikovaného k vyšetření pro návrat anginózních potíží 6 let po provedené stent-PCI, kdy byl implantovaný DES do proximální RIA. Rekoronarografie nalezla aneuryzma věnčité tepny v místě implantovaného DES.

Genetika se v současnosti stala jedním z nejdůležitějších proudů celosvětového epileptologického výzkumu. Epilepsie, u kterých předpokládáme genetickou příčinu, označujeme jako „idiopatické“. V jejich patogenezi poukazují genetické výzkumy posledních let na rozhodující roli iontových kanálů. Iontové kanály rozdělujeme na napěťově-řízené a ligandem-řízené. Mutace v napěťově řízených kanálech (natriových, kaliových, chloridových, kalciových) jsou často vázané s generalizovanými epilepsiemi a syndromy s infantilními spazmy. Mutace v ligandem řízených kanálech (nikotinové acetylcholinové receptory, GABA receptory) jsou asociované se specifickými syndromy fokálních (autozomálně dominantní epilepsie frontálního laloku) i některých generalizovaných epilepsií. Bylo popsáno i několik mutací genů ve vztahu k idiopatickým generalizovaným epilepsiím, které nekódují iontové kanály. U dětí a mladých dospělých jsou idiopatické epilepsie časté a identifikace geneticko-biologické etiopatogeneze perspektivně umožní individualizaci a cílení farmakologické léčby v klinické praxi. Článek podává přehled o nejnovějších poznatcích na poli genetického výzkumu epilepsií.

Úvod: Moderní diagnostika urolitiázy v dnešní době využívá především spirálního CT vyšetření. Při vyšetření je možné kromě běžných morfologických dat zjistit také denzitu konkrementu. Práce se zabývá možnou korelací mezi denzitou konkrementu a jeho chemickým složením. Materiál a metoda: Autoři prezentují retrospektivní zhodnocení výsledků chemického složení konkrementů u 154 pacientů ze dvou pracovišť, kteří podstoupili operační léčbu urolitiázy nebo konkrementy spontánně vymočili. U všech pacientů jsme získali data denzity konkrementů z CT vyšetření provedených v době diagnostiky urolitiázy nebo v průběhu kontrolních vyšetření. Výsledky: V uvedeném souboru se nám podařilo prokázat statistický významný rozdíl mezi denzitou urátových a kalciových konkrementů (p < 0,05). Rozdíl denzit mezi ostatními skupinami konkrementů nebyl statisticky významný. Korelaci mezi denzitou konkrementu a jeho chemickým složením jsme neprokázali. Závěr: Použití nativního spirálního CT vyšetření v diagnostice urolitiázy umožňuje odlišit urátové konkrementy od kalciových. Predikce chemického složení konkrementu je důležitým faktorem při volbě optimální léčebné strategie.

Účel studie: Cílem studie bylo srovnat postkontrastní zobrazení magnetickou rezonancí (KMR) a jednofotonovou emisní tomografii využívající 201Thallium chloridu (SPECT Tl) v hodnocení viability myokardu. Metodika: Do studie byli zařazení pacienti s chronickým koronárním onemocněním a systolickou dysfunkcí levé komory, u kterých byla plánována revaskularizace myokardu. Systolická dysfunkce levé komory byla definována ejekční frakcí (EF) ≤ 45 %. KMR byla provedena s využitím „Inversion Recovery Turbo FLASH (fast low-angle shot)“ sekvence. SPECT Tl zobrazení bylo provedeno čtyři hodiny po podání radiofarmaka. Výsledky: Do studie bylo zařazeno 40 nemocných. Kontrolní vyšetření EF po revaskularizaci bylo provedeno u 32 z nich. Souhlasné hodnocení viability mezi oběma metodami bylo pozorováno u 1065 (78,3 %) segmentů, což odpovídá pouze průměrné shodě (kappa 0,336). 96 SPECT Tl viabilních segmentů bylo popsáno jako neviabilní při KMR a 199 SPECT Tl neviabilních segmentů splňovalo kritéria viability dle KMR. U nemocných, kteří podstoupili kontrolní vyšetření po revaskularizaci EF stoupla o 5,5 % (z 33,6 na 39,2 %). Závislost mezi množstvím dysfunkční viabilní tkáně a změnou EF byla velmi slabá a statisticky nevýznamná u obou srovnávaných metod. Závěr: Při srovnání KMR a SPECT Tl v hodnocení viability myokardu nebyla pozorována dobrá shoda. Neprokázali jsme přínos viability určené oběma metodami pro predikci zlepšení systolické funkce levé komory po revaskularizaci.

Prasugrel je protidestičkový lék, který inhibuje adenosin difosfátem zprostředkovanou aktivaci a agregaci trombocytů. Indikací k jeho podávaní je redukce trombotických kardiovaskulárních příhod u pacientů s akutním koronárním syndromem a plánovanou perkutánní koronární intervencí. Účinnost prasugrelu byla prokázána v studii TRITON-TIMI 38. Předmětem článku je poukázat na některá méně známá fakta ve studii TRITON a jejich dopad na strategii léčby prasugrelem u pacientů s akutním koronárním syndromem.

Akutní embolizace do plicnice je bez rychlé diagnózy a agresivní léčby často fatální. Chirurgická embolektomie se díky své vysoké mortalitě udávané doposud kolem 40 % dlouhodobě používala prakticky jen u pacientů v extrémně špatném stavu, u kterých selhala medikamentózní terapie. Chirurgická embolektomie je s rostoucí zkušeností stále bezpečnější metoda, kterou lze provést s nízkou mortalitou a v porovnání s konzervativní medikamentózní terapií s nižší četností hemoragických příhod a rekurence plicní embolizace. V poslední době je řadou autorů doporučováno použití chirurgické embolektomie u centrálně lokalizované embolizace do plicnice u hemodynamicky nestabilních pacientů. Prezentovaný případ ukazuje, že embolektomie může být zvolena i u starších pacientů i v případě nutnosti předoperační kardiopulmonální resuscitace. Tato metoda by již neměla být rezervována pouze pro pacienty s masivní embolizací do plicnice v kardiogenním šoku, u kterých selhaly všechny ostatní možnosti.

Syndrom toxického šoku (STŠ) je akutní, život ohrožující onemocnění vyvolané nejčastěji stafylokokovým toxinem toxického šoku. Rozlišují se dvě formy: menstruační a nemenstruační při stafylokokové infekci v jiné lokalizaci. Předmětem článku je etiopatogeneze, klinický obraz a terapie STŠ a dále kazuistika jeho menstruační formy.

Infantilní hemangiom je nejčastější cévní tumor kojenců. Povrchová ulcerace a infekce jsou jeho nejčastější komplikace. Autoři prezentují ročního kojence s infikovaným hemangiomem hrudní stěny, který byl úspěšně léčen kombinací propranololu a antibiotik.

Lupusová nefritida se vyskytuje asi u 60 % nemocných se systémovým lupus erytematodes. Projevuje se zejména proteinurií, případně až nefrotickým syndromem, mikroskopickou hematurií a alterací renální funkce. Léčba se řídí především histopatologickým nálezem při renální biopsii. Při nálezu klasifikační třídy I a II jsou indikovány inhibitory ACE a blokátory receptoru pro angiotenzin. U proliferativních forem třídy III a IV je nutná indukční imunosupresivní léčba kortikoidy s cyklofosfamidem nebo s mykofenolátem mofetilem. Po dosažení remise nastupuje udržovací léčba kortikoidy s mykofenolátem mofetilem nebo s azathioprinem. Membranózní forma třídy V je v čisté formě benignější a v počátku při mírných projevech lze vystačit se symptomatickou léčbou. Při vyšší proteinurii nebo při současném nálezu proliferace je indikována kombinovaná imunosupresivní léčba podobně jako u proliferativních forem. V této indikaci, zejména při vyšší proteinurii, je metodou volby i léčba cyklosporinem A.

Limbická encefalitida (LE) je onemocnění postihující limbický systém, které se typicky projevuje poruchami paměti, nejvíce je postižena paměť recentní, současně se mohou objevit epileptické záchvaty a psychiatrické příznaky. Rozlišujeme paraneoplastickou (PLE) a neparaneoplastickou (NLE) limbickou encefalitidu. Recentně byla popsána asociace NLE s anti-LGI1 protilátkami. Uvádíme případ 45leté pacientky s LE a pozitivitou anti-LGI1 protilátek. V článku se věnujeme i diferenciální diagnóze a terapii tohoto onemocnění.

Hypertenze, jejíž výskyt je u osob s diabetem dvakrát vyšší než v ostatní populaci, se významnou měrou podílí na vysokém kardiovaskulárním riziku těchto nemocných. U diabetu 2. typu má převážně charakter primární (esenciální) hypertenze, velmi často s dominujícím zvýšením systolického tlaku. Diagnostika hypertenze se má vzhledem k riziku periferních cévních změn u osob s diabetem důsledně opírat o měření na paži, při kterém se již v praxi nejčastěji uplatňují automatické oscilometrické přístroje. Aktuální hranice diagnostických hodnot pro hypertenzi a zahájení léčby je stejná jako pro osoby bez diabetu, tj. ≥ 140/90 mm Hg. Snížení krevního tlaku je z hlediska snížení rizika vaskulárních, renálních a dalších komplikací u osob s diabetem mimořádně efektivní. Vzhledem k chybění důkazů účinnosti z prospektivních studií dochází v současné době k přehodnocení původních přísnějších cílových hodnot zpět na úroveň platnou pro ostatní osoby s hypertenzí (< 140/90 mm Hg). Nižší cílové hodnoty (< 130/80 mm Hg) zůstávají zachovány pro nemocné se subklinickým orgánovým postižením, zejména mikroalbuminurií a proteinurií. Doporučenou iniciální volbou pro nemocné s diabetem jsou kromě nefarmakologických opatření inhibitory systému renin-angiotenzin-aldosteron (RAS), které je možno s výhodou kombinovat s kalciovými blokátory a/nebo diuretiky.

V současné době je v české populaci možné detekovat minimálně 200 000 nemocných s fibrilací síní. Spolu s obezitou, hypertenzí, srdečním selháním a diabetem patří mezi kardiovaskulární epidemie třetího tisíciletí. Diagnostika a léčba těchto pacientů začíná a končí v ambulancích praktických lékařů. Znalost současných Doporučení pro léčbu fibrilace síní pohledem pratického lékaře je esenciální pro další osud těchto nemocných, zejména pro prevenci tromboembolických komplikací.

Předkládáme analýzu 133 pacientů s diabetem mellitus (DM), kteří tvořili 32% souboru všech 414 nemocných s akutním infarktem myokardu, přijatých na naši koronární jednotku během roku 2003. U těchto nemocných jsme zjistili vyšší výskyt srdečního selhávání při přijetí a trend k vyšší mortalitě (14,3 % vs. 9,3 %) oproti nemocným bez DM. Také ejekční frakce levé komory stanovena ventrikulograficky při přijetí byla horší u nemocných s DM než u ostatních (45 % vs. 50 %). Tyto výsledky potvrzují závažnější klinický průběh akutního infarktu myokardu u nemocných s DM. Úvod: Diabetes mellitus (DM) je jedním ze základních rizikových faktorů pro rozvoj aterosklerózy a tím i u akutního infarktu myokardu (AIM). Cíl: V naší práci jsme se pokusili porovnat pacienty s diagnózou DM a ostatní pacienty (NDM), kteří byli hospitalizování na koronární jednotce (KJ) s diagnózou (AIM) po stránce klinického průběhu. Metody a sledovaný soubor: Retrospektivně jsme analyzovali všech 414 pacientů s AIM přijatých na KJ Interní kardiologické kliniky FN Brno v roce 2003. K analýze byly použity běžné statistické testy. Výsledky: Z nemocných s AIM mělo 133 (32 %) DM. Průměrný věk pacientů s AIM byl 67 ± 12 let (26–96 let), u pacientů s DM byl 70 ± 10 let (42–96 let), u NDM byl 66 ± 13 let (26–93 let); P = 0,005. V souboru pacientů s AIM převládali muži (65 %, n = 269), stejně tak i v podskupinách s DM (58 %, n = 77) i NDM (68 %, n = 192); (P = 0,037). Zemřelo 46 (11,1 %) pacientů s AIM z toho 19 (14,3 %) s DM a 27 (9,3 %) NDM; (P = 0,16). Koronarografováno (SKG) bylo celkem 373 (90 %) pacientů s AIM, z toho 116 (87 %) s DM a 257 (92 %) NDM; (P = 0,17). Průměrná EF LK dle ventrikulografie (RLVG) při přijetí u koronarografovaných DM byla 45 ± 14 % (n = 96) oproti 50 ± 13 % u NDM (n = 216; P = 0,001). Závěry: V souboru nemocných i v obou sledovaných podskupinách převládali muži, i když u nemocných s DM méně výrazně. Nemocní s DM měli statisticky signifikantně nižší vstupní EF LK dle RLVG a častěji selhávali v době přijetí než nemocní s NDM. SKG byla prováděna v obou podskupinách nemocných ve vysokém procentu za hospitalizace. Naše výsledky potvrzují závažnější klinický průběh AIM u nemocných s DM.

Kardiovaskulární autonomní neuropatie zahrnuje abnormality v kontrole srdeční frekvence a centrální a periferní vaskulární dynamiky. Postihuje asi 17 % pacientů s diabetem 1. typu a 22 % diabetiků 2. typu podle metody použité k vyšetření. Diabetes mellitus vede k funkčním a strukturálním změnám srdce i nezávisle na přítomnosti ischemické choroby srdeční a hypertenze. Nález systolické a diastolické dysfunkce levé komory, myokardiální dilatace a hypertrofie levé komory bez přítomnosti makroangiopatie a hypertenze je označován jako diabetická kardiomyopatie. Mezi příčiny patří metabolické změny, myokardiální fibróza, mikroangiopatie a kardiovaskulární autonomní neuropatie, která vede k sympatické denervaci a alteraci myokardiální perfuze. Diagnóza diabetická kardiomyopatie ovlivňuje významně prognózu pacienta s diabetem. K diagnostice je využívána echokardiografie i metody nukleární medicíny.

Roflumilast (Daxas) je nový protizánětlivý lék, který inhibicí fosfodiesterasy4 (PDE4) zlepšuje nitrobuněčný cyklický adenosinmonofosfát (CAMP) a tím ochraňuje proti zánětu a remodelaci dýchacích cest u chronické obstrukční plicní nemoci (CHOPN). Jsou uvedeny experimentální a dlouhodobé multicentrické studie s roflumilastem a porovnání s placebem, roflumilastem plus salmeterol nebo roflumilastem plus tio tropium trvající 24–52 týdnů. Roflumilast statisticky významně zlepšoval parametry ve všech studiích u nemocných se středně těžkou a těžkou chronickou obstrukční plicní nemocí. Ve studiích byli zahrnuti nemocní se středně těžkou až těžkou CHOPN bronchitického typu s anamnézou exacerbace CHOPN, věk nad 40 let. Byly zvýšeny hodnoty plicních funkcí před i po inhalaci bronchodilatancia, snížen počet exacerbací, prodloužen čas do vzniku exacerbace, zlepšena skóre dušnosti a kvalita života. Hlavní nežádoucí události při léčbě byly průjem (6–9 %) a úbytek na váze (6–12 %), které se po několika týdnech upravily. Roflumilast je významným přínosem v prevenci exacerbace CHOPN a zlepšuje prognózu nemocných s chronickou obstrukční plicní nemocí bronchitického typu s exacerbacemi.

Vulvovaginitis, zánět vulvy a pochvy, je jedním z nejčastějších onemocnění sexuálně aktivních žen a patří do každodenní praxe gynekologa. Mezi klasické subjektivní projevy vulvovaginitid patří „vulvovaginální diskomfort“, tj. výtok, svědění, pálení vulvy a dyspareunie. Ke vzniku vulvovaginitidy dochází při poruše rovnováhy ekosystému poševního prostředí. Základem úspěchu terapie je správná diagnostika a dostatečná léčba. Mnohdy složitým problémem zůstávají chronické a recidivující infekce vulvy a pochvy. Zde je nutné důsledné dodržování hygienických zásad a životosprávy. Dále můžeme využít preparátů k obnovení přirozené poševní flóry a preparátů systémové enzymoterapie nebo dalších přípravků podporujících imunitu. Velmi důležitá je prevence a správná terapie vulvovaginitid v graviditě.

Antidepresiva jsou v populaci pacientů se schizofrenií pravděpodobně nadužívána. Antidepresiva znamenají určitý přínos jen pro některé pacienty se schizofrenií, zvláště trpící negativními příznaky, závažnější a déletrvající depresí. Vhodná dávka antipsychotika má klíčový význam pro snížení afektivních symptomů během léčby schizofrenie.

Operovaný pacient se zhoubným novotvarem zažívacího traktu je významně ohrožen malnutricí. Důsledná nutričně metabolická péče v pooperačním období je důležitá pro dobrý výsledek operačního výkonu i celkový osud pacienta. V některých případech je potřeba umělé výživy v pooperační péči dlouhodobá, několikaměsíční, a trpělivost a vytrvalost ošetřujícího týmu je nezbytností. Kazuistika našeho pacienta, který podstoupil resekci žaludku pro nonhodgkinský lymfom, představuje jeden z těchto případů. Pooperační umělou výživu jsme podávali 5 měsíců parenterální i enterální formou s dobrým efektem – došlo ke zhojení operační rány i všech pooperačních komplikací a pacient byl v dobrém stavu propuštěn domů. Po několika letech je bez známky recidivy maligního onemocnění.

Akutní bronchitida (akutní zánět průdušek) bývá velmi častá diagnóza, za kterou se ale mohou skrývat často jiná akutní a chronická onemocnění dýchacího systému. Recidivující akutní bronchitidy by měly být vždy důvodem k podrobnějšímu vyšetření respiračního traktu včetně vyšetření funkce plic. Častými diagnózami po podrobném vyšetření bývají časná stadia chronické obstrukční plicní nemoci (CHOPN) nebo průduškového astmatu (asthma bronchiale), ale i onemocnění, která se nediagnostikovala v dětském věku (cystická fibróza, ciliární diskineze a různé imunodeficity).

Kyselina listová patří do skupiny vitaminů rozpustných ve vodě. Tento vitamin hraje důležitou roli v látkové výměně aminokyselin, nukleových kyselin a fosfolipidů a tvorbě krve, ovlivňuje metabolizmus homocysteinu. Podílí se na normálním vývinu neurální trubice během embryonálního vývoje, snižuje rovněž incidenci i jiných vrozených vad a poruch. Diskutuje se preventivní účinek na kardiovaskulární choroby, některá nádorová onemocnění a zlepšení kognitivních funkcí. Saturace obyvatelstva kyselinou listovou je deficitní, zlepšení lze docílit zvýšením konzumu potravin bohatých na folát, obohacováním potravin a suplementací ve formě mono- nebo polyvitaminových preparátů.

Souhrn: Primární koronární intervence je v současnosti nejefektivnější léčbou akutního infarktu myokardu s ST elevacemi (STE-AIM) jak z krátkodobého tak i z dlouhodobého hlediska vedoucí ke snížení rizika kardiovaskulárních komplikací. Problémem zůstává vývoj systolické dysfunkce levé srdeční komory (LK) po AIM a její nepříznivá remodelace, které jsou často komplikovány chronickým srdečním selháním. Cílem práce je zhodnocení akutního vlivu mechanické reperfuze pomocí primární PCI na systolickou funkci levé srdeční komory pomocí angiografických kritérií. Metodika: Prospektivně sledovaný soubor tvořilo celkem 83 dospělých pacientů do 12 hodin od vzniku AIM s průměrným věkem 61,6±11 let (24,1 % žen), kteří dokončili sledování v projektu remodelace LK v období od 1. 4. 2002 do 30. 10. 2004. Hlavním vstupním kritériem byl AIM přední stěny, hlavními vylučovacími kritérii byly diabetes mellitus na inzulinu, kardiogenní šok (Killip klasifikace st. IV), recidiva AIM přední stěny nebo IM jiné lokalizace v posledních 6 měsících. Ke statistickému zhodnocení bylo použito standardních statistických metod se stanovením významnosti p ≤ 0,05. Hlavními rizikovými faktory byly hypertenze (47 %) a kouření (45,8 %). Výsledky: Časové intervaly od vzniku obtíž byly 184 minut do příjezdu na KJ a 276 minut do konce PCI. Kompletní revaskularizace byla provedena u 44 (53 %) pacientů, u 26 pacientů (31,3 %) byl podán abciximab jako blokátor Gp IIb/IIIa. Po primární PCI jsme zjistili významné rozdíly: vyšší ejekční frakci levé komory (EF LK – 44 % vs 46,4 %, p = 0,0,13) a index kontraktility vztažený na krevní tlak (dP/dt/P – 28,2 vs 30,4, p = 0,003), nižší endsystolický objem (ESV – 80,3 ml vs 75,8 ml, p = 0,028), jeho index (ESVi – 40,6 ml vs 38,3 ml, p = 0,028) a plnící tlak levé komory (LVEDP – 24,5 mm Hg vs 20,5 mmHg, p < 0,001). Ostatní rozdíly nebyly významné. Závěr: Primární PCI byla v našem souboru provázena akutním zlepšením systolické funkce levé srdeční komory se zvýšením její ejekční frakce, poklesem endsystolického objemu a zvýšením indexu kontraktility vztaženého na krevní tlak. Průvodním jevem bylo snížení plnícího tlaku levé komory. Farmakoterapie při propuštění plně odpovídala současným znalostem.

Plicní hypertenze (PH) je velmi častou komorbiditou onemocnění srdečních chlopní indikovaných ke kardiochirurgickému výkonu. Doporučení České kardiologické společnosti nám dávají přehled o etiologii, klasifikaci i patofyziologii PH, ale nezabývají se problematikou peroperačního období. Ve svém sdělení bych se rád zamyslel nad tím, jestli a kdy je plicní hypertenze rizikovým či dokonce kontraindikujícím faktorem těchto operací. Předmětem bude periprocedurální plicní hypertenze, její klinický dopad a možnosti jejího ovlivnění, ne chirurgická léčba chronické plicní hypertenze (plicní endarterektomii – PE).

V kontextu s moderními trendy ve farmaceutické péči představuje konzultační činnost jednu z aktivit, která by měla tvořit pevnou součást lékárenské péče poskytované i v českých lékárnách. A to hned z několika důvodů. Lékové problémy zatěžují zdraví pacientů a současně zvyšují náklady na zdravotní péči, přičemž v řadě případů by se dala tato rizika a náklady minimalizovat. Zároveň se ukazuje, že při dispenzační činnosti nelze plně uplatnit nejen odbornou erudici, ale zároveň zajistit dostatečné soukromí a tím maximalizovat individuální přístup k pacientovi. Článek předkládá výsledky poodhalující stav konzultační činnosti v lékárnách České republiky ve srovnání se zeměmi, kde je tato aktivita běžnou součástí lékárenské, resp. farmaceutické praxe.

Klinické výsledky vagové stimulace u nemocných s farmakorezistentní epilepsií a data prokazující velmi široký rozsah ovlivnění struktur centrálního nervového systému vagovou stimulací podněcují úvahu o využití vagové stimulace u jiných funkčních onemocnění. Nejrozsáhlejší data jsou k dispozici u nemocných s obtížně léčitelnou depresí, zkušenosti u ostatních funkčních poruch jsou na úrovni kazuistických zkušeností nebo malých souborů z jednotlivých pracovišť. Za perspektivu v této oblasti funkční neurochirurgie je možné považovat specifikaci funkčních indikací se srovnáním s funkčními stereotaktickými výkony a ustanovení klinicky využitelných parametrů pro predikci léčebné odpovědi.