Fulltextové hledání

Karcinom děložního hrdla je v České republice desátým a celosvětově čtvrtým nejčastějším nádorovým onemocněním u žen. Standardním léčebným přístupem u lokálně pokročilých karcinomů děložního hrdla je radikální radioterapie (RT), optimálně potencovaná konkomitantní chemoterapií. Tento přístup vede, při použití moderních radioterapeutických postupů a při správné indikaci, k velké pravděpodobnosti dosažení kompletní remise a nízké pravděpodobnosti vzniku těžké pozdní postradiační morbidity. V prezentované kazuistice se věnujeme případu pacientky s lokálně pokročilým karcinomem děložního hrdla, která nejprve odmítla podstoupit standardní léčbu, ale po eskalaci krvácivých projevů souhlasila s indikací paliativní RT, která však byla na poslední chvíli prozíravě změněna na radikální RT, kombinující zevní RT a na MR založenou 3D uterovaginální brachyterapii, čímž bylo umožněno dosažení kompletní remise onemocnění.

Incidence zhoubných novotvarů v populaci je stále velmi vysoká a stále přibývá malignit mezi seniory, což s sebou přináší řadu komplikací, zvláště s ohledem na vyšší incidenci kardiovaskulárních onemocnění (KVO) v této subpopulaci. Zlepšující se léčebné možnosti vedou k prodloužení celkového přežívání pacientů a z rakoviny se stalo typické chronické onemocnění. Přibývá pacientů, u kterých v důsledku protinádorové léčby dochází k rozvoji nového KVO nebo ke zhoršení stávajícího onemocnění.  Kardiotoxicita onkologické léčby se projevuje velmi rozmanitě. Nejobávanějším projevem je rozvoj chronického srdečního selhání (CHSS) přímým vlivem chemoterapie či tzv. cílené terapie nebo jako důsledek jiných negativních vlivů terapie na kardiovaskulární aparát. Mezi významné rizikové faktory kardiotoxicity patří nová či akcelerovaná arteriální hypertenze (AH), ke které typicky přispívají inhibitory angiogeneze (bevacizumab, aflibercept, ramucirumab, multikinázové inhibitory), ale i konvenční cytostatika (alkylační cytostatika, cisplatina).  Mezi další rizikové faktory CHSS patří tachyarytmie, zejména fibrilace síní (FISI), k nimž přispívá sekundární ischemie myokardu při anémii, metabolické odchylky způsobené vlastním onemocněním či léčbou, TEN a uplatňuje se i přímé kardiotoxické působení onkologické léčby (cisplatina, ifosfamid, taxany, gemcitabin, 5-fluorouracil, etoposid).  V neposlední řadě se na rozvoji CHSS podílí ICHS, nově koronární nemoc (CAD), která je závažnou pozdní komplikací u dlouhodobě přežívajících pacientů s nádory typickými pro mladší věk nebo i pacientek po léčbě karcinomu prsu. Riziko rozvoje ICHS s sebou nese i radioterapie nebo dyslipidemie u pacientek na terapii inhibitory aromatáz nebo alkylačními cytostatiky navozená endotelová dysfunkce. Nelze opomenout ani vzácné komplikace moderní imunoterapie tzv. checkpoint inhibitory v podobě imunitně podmíněné myokarditidy. Pacienti dlouhodobě přežívající onkologické onemocnění jsou významnou rizikovou skupinou pro rozvoj kardiovaskulárních onemocnění. Je třeba myslet na to, že k rozvoji ‚typických‘ KVO může docházet ve výrazně mladším věku a u vysoce rizikových pacientů je nutné KVO aktivně vyhledávat.

Antidepresiva představují základní a efektivní terapeutický přístup nejen v léčbě depresivní poruch, ale v rámci komedikace i v řadě jiných neuropsychiatrických onemocnění. V rámci tohoto přehledového článku jsou shrnuty nejčastější nežádoucí účinky nejčastěji používaných antidepresiv v České republice. Tyto nežádoucí účinky mají většinou zcela logické vysvětlení na základě jejich receptorového profilu, popř. farmakokinetiky. V tomto kontextu jsou sumarizovány i výhody a nevýhody těchto vybraných nejběžněji používaných antidepresiv především z pohledu snášenlivosti a aditivních efektů.

Chronicky zvýšená aktivita sympatického nervového systému spolu se zvýšenou aktivitou systému renin-angiotensin-aldosteron (RAAS) tvoří patofyziologický podklad nejčastějších kardiologických onemocnění - arteriální hypertenze, ischemické choroby srdeční a chronického srdečního selhání. V souladu s tím se v doporučených postupech všech těchto onemocnění objevují betablokátory a inhibitory angiotensin-konvertujícího enzymu s vysokou mírou evidence. Krátká kazuistika demonstruje případ běžného pacienta s akutním koronárním syndromem, který se po perkutánní koronární intervenci postižené koronární tepny a krátké hospitalizaci na kardiologickém oddělení vrací zpět do ambulance praktického lékaře (a popř. kardiologa), kde je potřeba dále důsledně intervenovat všechny rizikové faktory kardiovaskulárních onemocnění, zaměřit se nejen na pravidelné kontroly krevního tlaku a lipidového profilu, ale také tepové frekvence, která je u hypertonika považovaná za další nezávislý rizikový faktor kardiovaskulárního onemocnění, a protikuřáckou intervenci. Při volbě farmakoterapie by dle doporučení Evropské kardiologické společnosti pro prevenci kardiovaskulárních onemocnění měly být preferovány fixní kombinace a využívány vždy, když je vhodná kombinace ve fixní variantě dostupná.

Úvod: Dekompenzace srdečního selhání je častým důvodem hospitalizace. Jde o závažný stav s nepříznivou dlouhodobou prognózou. Průběh může být pozitivně ovlivněn mj. farmakoterapií, především ACEI/sartany a betablokátory. Cíl: Analyzovat populaci pacientů hospitalizovaných pro dekompenzaci srdečního selhání; vysledovat souvislosti s dalšími onemocněními; zjistit, nakolik medikace doporučená při propuštění odpovídá guidelines. Soubor, metodika: U pacientů hospitalizovaných v Nemocnici Znojmo se základní diagnózou I50 v letech 2018–2019 jsme sledovali EFLK, přítomnost vybraných komorbidit, medikaci doporučenou při propuštění. Data jsme sbírali retrospektivně z propouštěcích zpráv. Výsledky: Hypertenzní choroba se v souboru častěji vyskytuje u pacientů s HFpEF než u pacientů s HFrEF (87,7 % vs. 64,7 %), stejný trend sledujeme u fibrilace síní (67,7 % vs. 51,7 %). V souboru je 64,2 % pacientů léčeno ACEI/sartany/ARNI a 70,4 % betablokátory. Závěr: Nejdůležitějším zjištěním je, že velká část pacientů nemá doporučenou základní farmakoterapii srdečního selhání. Je na místě důsledněji kontrolovat a optimalizovat medikaci pacientů hospitalizovaných pro srdeční selhání. Podíl na nízkém zastoupení ACEI/sartanů a BB mají ale například i kontraindikace daných léčiv či klinický stav pacienta – u velké části pacientů byl vzhledem ke klinickému stavu preferován přístup zaměřený na symptomy před léky ovlivňujícími dlouhodobou prognózu.

Infekce dolních cest močových řadíme mezi nejčastější bakteriální infekce. Vzhledem k rostoucí antibiotické rezistenci bakteriálních kmenů se moderní medicína čím dál více přiklání k hledání nových non-antimikrobiálních způsobů profylaxe IDMC se snížením četnosti užívání antibiotické terapie.

Pocení je fyziologický jev, s jehož pomocí organismus hospodaří s vodou a minerály, zajišťuje termoregulaci a udržuje kyselé pH pokožky. Nadměrná produkce potu může u pacientů vyvolat značný diskomfort, především kvůli výskytu nepříjemného zápachu. Tento článek přináší přehled léčivých/kosmetických přípravků eliminujících tento zápach (deodoranty) nebo omezujících pocení jako takové (antiperspiranty, antihidrotika) se zaměřením na rady týkající se jejich správné aplikace.

Ľahké mozgové poranenie (ĽMP) patrí medzi najčastejšie diagnózy, s ktorými sa stretáva neurológ vo svojej praxi. Napriek dôležitým poznatkom získaným za posledné desaťročia zostáva v rámci tejto klinickej jednotky stále mnoho otázok. Článok obsahuje prehľad terminológie ochorenia, zásady diagnostického postupu so zameraním na indikačné kritériá zobrazovacích vyšetrení u dospelých pacientov aj detí a princípy liečby v iniciálnom poúrazovom období.

Fixní kombinace paracetamolu a tramadolu v jedné tabletě zvyšuje analgetickou účinnost a snižuje vedlejší účinky jednotlivých složek. Tím rozšiřuje portfolio analgetik k léčbě akutní a chronické bolesti, zejména u starších a rizikových pacientů. Článek v závěru popisuje praktické využití analgetika v léčbě bolestí zad.

Evokované potenciály (EP) představují poměrně senzitivní, byť málo specifickou metodu v průkazu postižení jednotlivých drah centrálního nervového systému (CNS). Jsou stále indikovány u pacientů s roztroušenou sklerózou (RS) či při podezření na toto onemocnění, přestože je nelze uplatnit při průkazu diseminace v prostoru (DIS). Článek přináší přehled nejčastěji aplikovaných modalit EP (zrakové, somatosenzorické, motorické, kmenové akustické atd.) a jejich užití v diagnostice a monitorování průběhu RS s přihlédnutím k jejím formám. Somatosenzorické (SEP) a motorické (MEP) EP hodnotí funkci nejdelších drah, a proto jsou nejcitlivějšími metodami v průkazu kondukční abnormity související s RS. Ukazují se také jako nejsilnější prediktory tíže budoucího postižení u pacientů s primárně progresivní RS. Role EP ustupuje v diagnostice RS do pozadí. Evokované potenciály se však jeví jako slibná metoda pro predikci průběhu onemocnění a monitoraci klinických studií s použitím nových léčiv.

Práce stručně popisuje možnosti využití plicní rehabilitace v léčbě pacientů s poruchami dýchání jakékoli etiologie. Jsou zde popsány jednotlivé části plicní rehabilitace, jak je možné pacientovi indikovat ambulantní plicní rehabilitaci a jaké typy dechových trenažerů mohou být využity pro podporu dechového vzoru, zvýšení síly dýchacích svalů a usnadnění expektorace.

V druhé části sdělení zmíníme jednotlivé zobrazovací metody u již diagnostikovaného karcinomu prostaty a jejich využití v rámci lokálního stagingu nebo hodnocení uzlinových, měkkotkáňových a kostních metastáz. Pro lokální nález je nejpřesnější magnetická rezonance, pro zhodnocení uzlinového postižení postačí výpočetní tomografie (CT) břicha a malé pánve, zlatý standard pro vyšetření kostí představuje scintigrafie skeletu. V posledních letech nastal nebývalý rozmach hybridních metod, tj. spojení pozitronové emisní tomografie s CT.

Kůže novorozence je pro svou stavbu a omezenou funkčnost oproti kůži dospělého jedince výrazně náchylnější k fyzikálnímu poškození, transepidermální ztrátě vody, rozvoji infekce či poruše termoregulace. Z těchto důvodů dochází u velkého procenta novorozenců ke vzniku přechodných, tzv. novorozeneckých kožních změn, se kterými se ve svých ordinacích často setkávají pediatři a dermatologové. Autoři v tomto článku popisují klinický obraz přechodných kožních změn u novorozenců, vyjadřují se i k terapii. Přechodné dermatózy je nutno odlišit od závažnějších infekčních onemocnění nebo genodermatóz.

Ačkoli je infekce SARS-CoV-2 vyvolaná beta koronavirem (covid-19) vysoce nakažlivá, pediatričtí pacienti představují jen malou část ze všech diagnostikovaných nemocných. Z publikovaných dat totiž vyplývá, že závažnost, vnímavost i infekčnost vůči nákaze SARS-CoV-2 jsou u dětí významně nižší oproti dospělým. Tato fakta by měla reflektovat i zaváděná protiepidemická opatření. Níže předkládaný přehledový článek vychází z recentních publikovaných studií a věnuje se této problematice v kontextu omezení školní docházky.

Porucha s bludy se zpravidla vyznačuje jediným bludným přesvědčením nebo systémem několika vzájemně propojených bludů. Bludná přesvědčení se mohou vytvořit na podkladu reálné, obvykle zraňující, ponižující či stresující události. Rozeznáváme několik podtypů: persekuční, žárlivecký, erotomanický, somatický, grandiózní, smíšený a nespecifický. Bludy mohou přetrvávat dlouhodobě, mnohdy mnoho let. Terapie pacientů s touto poruchou bývá obvykle náročná, protože se zpravidla nepovažují za nemocné a nemají sklony vyhledávat léčbu. Úspěch léčby výrazně závisí na kvalitě terapeutického vztahu. Jedním z terapeutických cílů je motivovat pacienta k užívání antipsychotik, která jsou léčbou volby. U bludů somatického podtypu může pomoci léčba antidepresivy. Kognitivně behaviorální terapie vyvinula strategie pro léčbu chronických bludů. Specifickou strategií pro změnu bludného přesvědčení je periferní dotazování.

Mozkový absces je ložiskový hnisavý zánět v mozkovém parenchymu vyvolaný nejčastěji pyogenními bakteriemi. Pokroky v diagnostice a léčbě v posledních několika desetiletích vedly ke značnému zlepšení prognózy nemocných s tímto onemocněním. Přesto je smrtnost i frekvence trvalých následků poměrně vysoká. Rychlá a správná diagnostika a časné zahájení léčby zvyšuje naději na lepší léčebný výsledek.

PCI chronických totálních uzávěrů (CTO) koronárních tepen je jednou z nejdynamičtěji se rozvíjejících oblastí intervenční kardiologie. Samotné téma s sebou nese některé kontroverze. Jedná se o velmi komplexní výkony, které na jedné straně mohou řadě pacientů výrazně zlepšit kvalitu života, na druhé jsou ale zatíženy vyšším rizikem periprocedurálních komplikací než běžné non-CTO PCI. Skutečnost, že i v našich podmínkách vznikly na některých pracovištích dedikované CTO programy s rostoucími počty těchto výkonů, ukazuje, že jde o téma aktuální. V tomto přehledném článku předkládám zkrácenou verzi "state-of-the-art" dokumentu vytvořeného respektovanými světovými experty na problematiku CTO. Základní stavební kameny úspěšného a bezpečného programu CTO PCI jsou tu rozděleny do sedmi obecných principů od indikace, přes plánování výkonů a jejich technických aspektů až po minimalizaci rizika vzniku a případné řešení komplikací.

Arytmie představují nejčastější komplikaci infarktu myokardu. Přehled stručně shrnuje z pohledu aktuálních poznatků problematiku arytmií, které se obvykle vyskytují v souvislosti s infarktem myokardu.

Minimálně invazivní chirurgie je v současné době již standardem pro mnoho typů operací. Do popředí zájmu se tak dostává i robotická chirurgie, která je vlastně nástupcem laparoskopické chirurgie. Poté, co se do praxe uvedl a úspěšně osvědčil robotický systém da Vinci, zvedl se i zájem o možnost provést transplantaci orgánů pomocí něho. Pomocí robotického systému se dají provádět operace jak k odběru orgánu od živého dárce, tak i vlastní transplantace orgánu příjemci. V současné době se takto odebírají a transplantují ledviny, játra a slinivky břišní. V literatuře je popsáno více než 700 odebrání ledvin od živých dárců a 100 úspěšných transplantací ledvin pomocí robotického systému da Vinci. Nicméně jistě bude nutné pokračovat ve větších sériích a bude potřeba dalších randomizovaných studií na toto téma. V současné době jsou hlavními limitujícími faktory delší časy teplé ischemie a vyšší náklady spojené s touto operační technikou.

Onemocnění pohybového aparátu spojená s jeho bolestí patří mezi nejčastější zdravotní problémy, se kterými se lidská populace potýká. Léčivé přípravky v topických formách představují vhodnou podobu přípravků určených k léčbě bolesti, které zároveň omezují množství nežádoucích účinků podávaného léčiva. Volba lékové formy topického přípravku by měla reflektovat potřeby pacienta a umožňovat komfortní aplikaci. Portfolio přípravků k lokální léčbě muskuloskeletární bolesti je široké a dává možnost zvolit vyhovující produkt s vlastnostmi umožňujícími pohodlnou aplikaci dle preferencí a potřeb pacienta.

Traumatické poranenie mozgu utrpí ročne viac než 50 miliónov ľudí. S rastúcim rozvojom proteomiky a iných výskumných techník boli ubikvitín C-terminálna hydroláza-L1 (UCH-L1) a gliový fibrilárny acidický proteín (GFAP) nedávno uvedené ako nové potenciálne markery poranenia mozgu. Hladina biomarkerov v krvi má potenciál predpovedať absenciu intrakraniálneho poranenia a tým redukovať potrebu CT vyšetrenia mozgu. Uvedené biomarkery krvi majú potenciál dokumentovať, či k otrasu mozgu došlo, najmä ak je anamnéza nejasná. Z týchto dôvodov by mali byť realizované multimarkerové analýzy, ktoré by preukázali poškodenie glie a neurónov.

Historicky byla hraniční porucha osobnosti (HPO) vnímána jako celoživotní a vysoce invalidizující porucha. Výzkumy provedené v posledních dvou desetiletích však toto chápání HPO vyvracejí. HPO je nejčastěji diagnostikována v časné dospělosti a průběh poruchy je obecně podobný, s klesající symptomatologií v průběhu času. Cílem přezkumu je poskytnout aktuální informace o konceptu zotavení u pacientů s HPO a možnostech, jak toho dosáhnout. Počítačové vyhledávání v databázi bylo provedeno v PubMed a Web of Science za použití různých kombinací klíčových slov relevantních pro dané téma. Hledání bylo filtrováno na období mezi lednem 1990 a prosincem 2019. Výsledky byly přezkoumány a diskutovány ve čtyřech různých kategoriích souvisejících s cílem této studie: 1) Proč je smysluplné zvážit koncept zotavení v HPO, 2) Zotavení spojené se zmírněním příznaků v průběhu času, 3) Účinná léčba HPO a zotavení, 4) Převzetí odpovědnosti pacienta za zotavení. Po přezkoumání současné literatury bychom mohli navrhnout závěr, že uzdravení je nejen snížení příznaků, ale také budování pozitivní osobní identity a účelného života, lze považovat za dosažitelný cíl léčby. Nezbytným požadavkem je však vlastní zapojení pacienta do převzetí odpovědnosti za terapii.

Cefazolin je širokospektré antibiotikum používané zejména jako profylaktické zajištění pacientů při chirurgických výkonech. U specifických skupin pacientů se setkáváme s variabilitou farmakokinetiky oproti populačnímu průměru. K optimalizaci dávkovacích režimů je třeba využívat spolehlivé bioanalytické metody schopné rychlého stanovení vzorku. V současnosti nejvyužívanější metodou pro měření plazmatických koncentrací je kapalinová chromatografie s UV nebo MS detekcí. K preanalytické přípravě vzorku lze využít proteinovou precipitaci a extrakci na pevné fázi. Při potřebě stanovení volné frakce lze využít rovnovážnou dialýzu či ultrafiltraci. Nežádoucí faktory, ovlivňující správnost stanovení, mohou být matricové efekty nebo nízká stabilita vzorku.

Chronické srdeční selhání je významným medicínským a socioekonomickým problémem. Nemocní s chronickým srdečním selháním jsou zatíženi vysokou morbiditou a vyžadují systematickou péči, která zahrnuje opakovanou edukaci stran režimových opatření, postupnou uptitraci terapie do maximálních tolerovaných dávek, péči o pacienty s mechanickými srdečními podporami či paliativní péči. Opakované hospitalizace pro srdeční selhání významně zhoršují kvalitu života pacientů, nepříznivě ovlivňují jejich mortalitu a jsou také ekonomickou zátěží pro zdravotní systém. Vzhledem k narůstající prevalenci srdečního selhání je pro poskytování náležité systematické péče nezbytná spolupráce na více úrovních zdravotního systému, především na úrovni kardiologů a praktických lékařů.

Zobrazení pomocí metod nukleární medicíny u neurodegenerativních onemocnění umožňuje hodnotit funkční charakteristiky různých oblastí CNS. V diagnostice extrapyramidových onemocnění mají nezastupitelné místo DaT scan a MIBG, které jsou zaměřeny na diferenciální diagnostiku parkinsonismu. U kognitivních poruch má výjimečnou pozici zobrazení beta amyloidu pomocí PET. FDG PET má význam především ve výzkumu.

Radikální prostatektomie (RP) s rozšířenou pánevní lymfadenektomií (ePLND) představuje standardní terapii středně a vysoce rizikového lokalizovaného karcinomu prostaty (PCa). Využití ePLND v poslední době narůstá díky provádění většího množství RP u agresivnějších nádorů. Jednou z častých komplikací této operace je vznik symptomatických lymfokél, který se udává až u 10 % operovaných. Dosud, i přes rozsáhlý výzkum, nebyla nalezena vhodná strategie, jak předejít této komplikaci. Jednou z potenciálně úspěšných intervencí se zdá být fixace volného listu peritonea při provádění transperitoneální RP. Několik retrospektivních klinických studií prokázalo snížení výskytu symptomatických lymfokél při fixování peritonea k měchýři nebo stěně pánve, čímž je ponechána mezera v peritoneu, která vytvoří cestu pro volný pohyb lymfy z pánevní oblasti do peritoneální dutiny a její následnou resorpci. Jediná dosud publikovaná randomizovaná studie však tuto hypotézu nepotvrdila. Cílem tohoto článku je představit přehled dosud publikovaných klinických studií zabývajících se fixací peritonea.

Vlivem onkologického onemocnění dochází ke změnám metabolismu živin, jejich využití v organismu a mění se požadavky na pokrytí nutriční potřeby. Přirozeným důsledkem je zvýšení nároku na složení jídelníčku a výběr potravin jako primárního zdroje živin. Pacienti a jejich rodiny vyhledávají informace o dietních doporučeních z neověřených zdrojů, které jsou pro ně snadno dostupné a nejsou v souladu se současnými odbornými doporučeními. Již ze specifikace diet je možné detekovat rizika pro pacienta, jako je rozvoj malnutrice nebo přímo nádorové kachexie. Příklad jídelníčku jednoho dne poskytuje možnou predikci pokrytí nutriční potřeby. Nutriční terapeut, jako zdravotnický pracovník zabývající se metabolismem a výživou, má mimo jiné kompetence hodnotit nutriční stav (včetně jídelníčku) pacienta a indikovat potřebné změny v oblasti výživy.

Urachus je zakrnělá tubulární struktura, která na počátku embryonálního vývoje spojuje močový měchýř s extraembryonálním alantois. Urachální cysta (UC) je vzácná vrozená anomálie způsobená neúplnou regresí zbytků urachu během vývoje, při kterém jsou oba konce kanálu uzavřeny, ale přetrvává jeho centrální část plnící se tekutinou. UC je jen zřídka příčinou klinických příznaků, pokud nedojde k její sekundární inflamaci. Obvykle se dostane do klinické pozornosti jako náhodný nález při ultrazvukovém vyšetření. Referujeme kazuistiku 4,5letého chlapce s poruchou vyprazdňování stolice, u kterého byla diagnóza UC potvrzena při vyšetření břicha ultrazvukem.

Syndrom závislosti na alkoholu je v české populaci častý. Neurologové se s těmito pacienty setkávají při lůžkové i ambulantní péči. Jedním z častých zdravotních problémů u nich je výskyt epileptických záchvatů. I osoby závislé na alkoholu mohou mít některý typ epilepsie. Cílem přehledového článku je upřesnění, kdy se jedná o epileptické záchvaty akutní symptomatické a kdy o záchvaty, které jsou klinickou manifestací epilepsie jako chronického onemocnění, a jak k nim v léčbě přistupovat. Je zmíněna terapie odvykacího stavu a syndromu závislosti. Chronické podávání antiepileptik je u těchto pacientů indikováno v případě diagnostikované epilepsie a při léčbě syndromu závislosti. Po akutních symptomatických epileptických záchvatech nemá dlouhodobé podávání antiepileptik opodstatnění.