Fulltextové hledání

Atomoxetin je selektivní inhibitor presynaptického zpětného vychytávání noraderenalinu, určený k léčbě ADHD (F90.0) u dětí starších 6 let, dospívajících a dospělých. Vedle zlepšení jádrových příznaků ADHD (nepozornosti, hyperaktivity a impulzivity) je prokázaný pozitivní efekt na projevy řady komorbidních poruch a zvýšení kvality života. Nejčastější nežádoucí účinky jsou bolesti hlavy a břicha a nechutenství. Pro možné riziko zhoršení kardiovaskulárních parametrů je doporučena pravidelná monitorace krevního tlaku a srdeční frekvence. Velkou výhodou je perzistence atomoxetinu v CNS, která umožňuje jeho podávání v jedné denní dávce. Terapeutický efekt přetrvává 24 hodin, a tak pokryje nejen příznaky ADHD v době školního vyučování, ale například i během odpoledních studijních či volnočasových aktivit a večerní přípravu na spánek.

Včasná rekanalizace uzavřené mozkové tepny je hlavním cílem reperfuzní léčby mozkového infarktu, protože zásadně zlepšuje výsledný klinický stav pacienta. V minulosti byla standardem farmakologické reperfuzní léčby intravenózní trombolýza alteplázou v časovém okně do 4,5 hodiny od rozvoje příznaků. Recentní studie ale poskytly důkazy pro účinnou reperfuzní léčbu i v prodlouženém časovém okně a u mozkového infarktu s neznámou dobou vzniku, pokud je indikace založena na multimodálním neurozobrazování. Jedná se o studii WAKE-UP, která prokázala účinnost a bezpečnost intravenózní trombolýzy s alteplázou u pacientů s neznámou dobou vzniku mozkového infarktu založené na přítomnosti DWI-FLAIR (Diffusion Weighted Imaging-Fluid Attenuated Inversion Recovery) mismatche na MRI. Další studie EXTEND prokázala přínos intravenózní alteplázy v prodlouženém nebo neznámém časovém okně u pacientů s pozitivním CT-perfuzním nebo PWI-DWI (Perfusion Weighted Imaging-Diffusion Weighted Imaging) mismatchem. Tento přehledový článek shrnuje důkazy z klinických studií a algoritmus pro výběr zobrazovacích metod pro vedení farmakologické reperfuzní léčby mozkového infarktu.

V posledních letech došlo k výraznému prodloužení doby přežití pacientů s metastazujícím maligním melanomem díky moderní imunoterapii s využitím protilátek zaměřeným proti kontrolním bodům imunitní reakce a díky zavedení cílené léčby BRAF a MEK inhibitory. První používaná protilátka byla anti-CTLA4 protilátka ipilimumab, která byla následována efektivnějšími anti-PD1 protilátkami (nivolumab, pembrolizumab), a nejnověji jsou testovány anti-PD-L1 protilátky. Ještě lepší léčebnou odpověď potvrzují výsledky klinických studií s kombinacemi jednotlivých protilátek a kombinacemi protilátek s cílenou léčbou.

Optimální vývoj gastrointestinálního traktu a imunitního systému je spojen, mimo jiné, se správným vývojem a složením střevní mikrobioty. Vedle prebiotik, probiotik a synbiotik se mohou na modulaci složení mikrobioty, a dále na vývoji gastrointestinálního traktu a imunitního systému podílet tzv. postbiotika. Jedná se o metabolické sloučeniny produkované probiotickými mikroby ovlivňující různé biologické funkce hostitele jak na lokální, tak i systémové úrovni. V poslední době se můžeme v klinické praxi setkat s fermentovanými kojeneckými formulemi obsahujícími postbiotika. Předkládané sdělení podává přehled o možných benefitech fermentovaných kojeneckých formulí s postbiotiky a shrnuje současnou klinickou evidenci v této problematice.

Cílená terapie je spolu s imunoterapií považována za jeden z největších pokroků v onkologické terapii za poslední dekádu. Její účinnost změnila prognózu napříč onkologií. Obecný mechanizmus účinku cílené léčby spočívá v blokaci aberantních signálních drah, které jsou zodpovědné za nádorový růst. Nicméně vzhledem k tomu, že tyto signální dráhy jsou přítomny i ve zdravých buňkách, musíme počítat s možnými nežádoucími účinky. Mezi nejčastější a nejzávažnější nežádoucí účinky v onkologické praxi patří kožní, vaskulární, gastrointestinální, kardiální, slizniční toxicita a osteonekróza čelisti. Součástí managementu nežádoucích účinků spojené s podáváním cílené terapie je informovanost pacienta o očekávaných komplikacích léčby a možnostech jejich předcházení. Cílem tohoto článku je podat ucelený a stručný přehled nejčastějších nežádoucích účinků spolu s možnostmi jejich ovlivnění.

Zvýšená incidence bolestí hlavy u pacientů s roztroušenou sklerózou (RS) ve srovnání se zdravou populací je obecně známa. Prevalence v jednotlivých studiích, v jejich meta-analýzách a v jednotlivých publikovaných souborech pacientů má velký rozptyl 4-64 %. Ukazuje se, že je zvýšený výskyt bolestí hlavy v časné fázi RS a v průběhu relapsu je pravděpodobně ekvivalentem zánětlivé reakce na meningách u pacientů s RS. V tomto smyslu mohou být bolesti hlavy (migréna nebo tenzní typ bolestí hlavy - TTH) chápány jako symptom RS. Několik léků používaných v léčbě RS může způsobit bolesti hlavy nebo dekompenzovat migrénu, zhoršit kvalitu života a lékovou adherenci. V případě klasifikace primární bolesti hlavy jako komorbidity RS je nutno zahájit specifickou léčbu.

Manželské neshody mohou být spojené s úzkostí u jednoho nebo obou partnerů. Nelze však přesně určit, jak se manželství podílí na vzniku a udržování těchto příznaků. Důležitost porozumění partnerským interakcím u pacientů s panickou poruchou nebo agorafobií je podporovaná řadou studií. Výsledky uvedené v tomto přehledu obecně naznačují, že partnerský vztah může ovlivňovat závažnost panické poruchy a agorafobie a naopak. Souvislost mezi panickou poruchou a vztahem mezi partnery je obousměrná: psychologické problémy nepříznivě ovlivňují vztahy a postoje partnera vůči pacientovi a významně ovlivňují jeho úzkost. Často je obtížné určit, co je příčinou, jaký je důsledek a kolik úzkosti se překrývá s partnerskými problémy. Zdá se také, že nedostatečná partnerská podpora souvisí se závažností panické poruchy a agorafobie, zatímco pozitivní sociální podpora může být pro pacienty prospěšná. Tyto výsledky zdůrazňují důležitost partnerů při pomoci lidem zotavit se z poruchy. Zdá se, že emoční vazba pacienta koreluje s výsledky psychoterapie. Intervence, které vedou k úpravám ve vztahu (např. odstranění vyhýbání se komunikaci), zlepšují výsledek léčby úzkostné poruchy. Naopak, pokud ve vztahu nedochází k rozvoji adaptivnějších vzorců, výsledky psychoterapie jsou horší. Život s někým, kdo trpí psychickou poruchou, může být pro příbuzné náročný, protože nemusí vědět, jak optimálně podporovat nebo reagovat na chování pacienta, a přitom nepodporovat udržování poruchy. Integrace partnerů do terapie, jakož i poskytnutí nástrojů (např. psychoedukace, psychoterapie pro partnera) k tomu, jak se vypořádat s příznaky poruchy, by mohla být prospěšná jak pro pacienta, tak pro partnera. Pro posouzení úrovně podpory by však bylo zapotřebí více studií zaměřených na to, který typ partnerské podpory je užitečný, a který naopak problémy udržuje.

Arteriální hypertenze má velký vliv na patogenezi, léčbu a prognózu nemocných s fibrilací síní (FS). Společné důsledky hypertenze, jako je hypertrofie levé komory, poškození ledvin, kardiovaskulární a cerebrovaskulární příhody, jsou významnými rizikovými faktory pro výskyt fibrilace síní a rozvoj jejich komplikací (obrázek 1). Hypertenze je velmi častá u nemocných s FS a nálezy ze studií ukazují významný přínos vysokého krevního tlaku na incidenci FS. Nemocní s hypertenzí mají 1,7krát vyšší riziko vzniku FS než normotenzní jedinci a 1 ze 6 případů FS je přičítán hypertenzi. Vzhledem k vysokému výskytu FS při hypertenzi lze dokonce tvrdit, že FS je dalším projevem poškození cílových orgánů v důsledku hypertenze.

Chronické srdeční selhání u pacientů se systolickou dysfunkcí levé komory srdeční představuje závažné onemocnění, jehož prevalence v populaci stoupá. Tato skupina pacientů je ohrožena vznikem závažných komorových arytmií s rizikem náhlé smrti. Implantace kardioverter-defibrilátoru (ICD) v primární prevenci náhlé srdeční smrti je u této skupiny pacientů zavedenou praxí. Jelikož však od významných klinických studií, o které se opírají doporučení k implantaci ICD, uplynulo téměř 20 let, objevují se názory, že tyto studie mohou být zastaralé. V tomto přehledovém článku jsou diskutovány recentní poznatky. Nejnovější nerandomizované studie prokazují, že i pacienti léčení nejmodernějšími farmakologickými i nefarmakologickými postupy mají stále prospěch z implantace ICD v primární prevenci náhlé srdeční smrti.

I přes velmi slibné terapeutické výsledky inhibitorů imunitních kontrolních bodů (ICIs) benefituje z této léčby asi 20-40 % pacientů. Od uvedení léčby ICIs do praxe jsou neustále zkoumány prediktory, které by mohly zamezit zbytečné toxicitě a také zmenšit finanční náklady vynaložené na léčbu. V praxi dnes pro predikci odpovědi na anti-PD1/PD-L1 imunoterapii využíváme expresi PD-L1. Její uplatnění v praxi ale stále zůstává velmi diskutabilní, a to kvůli těžce definovatelné mezní hodnotě a prostorové i časové heterogenitě. Dalším schváleným prediktorem se stala mikrosatelitní instabilita, která ačkoliv je silním prediktorem například u kolorektálního karcinomu, není ji možné pokládat za zcela tumor agnostický prediktor. Další slibné prediktory, uvedené v našem článku, jsou nyní předmětem zkoumání a testování (například střevní mikrobiom, imunoprofilování periferní krve nebo tumor infiltrující lymfocyty). Vzhledem ke komplexnosti imunitní protinádorové reakce nebude pravděpodobně možné určit jenom jeden biomarker, který by reflektoval všechny stupně imunitní protinádorové reakce, bez ohledu na histopatologický typ nádoru.

Složení střevních mikrobů se v průběhu stárnutí mění nekonstantním způsobem. Složení a funkce střevní mikrobioty úzce koreluje se zdravotním stavem seniorů. Intervence zacílené na mikrobiotu představují slibnou možnost, jak ovlivnit dlouhověkost a zdravé stárnutí. Probiotika jsou živé mikroorganismy, které, aplikovány v přiměřeném množství, příznivě ovlivňují zdravotní stav hostitele (1). Data, získaná pro mladší věkové skupiny, nelze automaticky extrapolovat na starší jedince, stejně jako výsledky získané od starších zdravých osob nemusejí platit pro lidi s vícenásobnými komorbiditami nebo geriatrickou křehkostí. Provedení dalších klinických studií je nutné ke stanovení platných doporučení.

Národní registr kardiovaskulárních intervencí (NRKI) je prospektivní multicentrický registr, který shromažďujeme data o všech provedených perkutánních koronárních intervencích (PCI) ze všech PCI center v České republice, a to prospektivně od roku 2005. V období let 2005-2017 je patrný mírný (cca 14%) nárůst počtu ošetřených nemocných a počtu provedených PCI. Podíl mužů a žen se zásadně nemění (70 : 30), stoupá průměrný vět nemocných, a to více u mužů nežli u žen. Podíl PCI pro AKS je dlouhodobě kolem 50 %, přičemž primární PCI v akutní fázi STEMI podstupuje ročně kolem 6 000 nemocných - ani počet těchto výkonů do roku 2018 neklesá. Nejčastěji intervenovanou tepnou je RIA a poté ACD, narůstá počet intervencí kmene levé věnčité tepny. Potěšitelným faktem je dominantní podíl transradiálního přístupu k PCI (75 %) a zcela dominující podíl lékových stentů (nad 95 % v roce 2018). Objektivizována jsou data o celkové mortalitě nemocných (30denní a 1roční), přičemž dominantní roli hraje klinická manifestace onemocnění (STEMI vs. NSTE-AKS vs. chronická ICHS) a věk nemocných.

V posledních letech zaznamenala léčba ischemických cévních mozkových příhod významný pokrok. Randomizované studie týkající se endovaskulární léčby (EVT) proximálních uzávěrů mozkových tepen v přední mozkové cirkulaci potvrdily jednoznačný efekt mechanické trombektomie na výsledný klinický stav při zachování vysoké bezpečnosti těchto výkonů. Zároveň EVT patří k jedné z nejefektivnějších léčebných metod stávající medicíny. V současné době probíhá intenzivní klinický výzkum zaměřený na rozšíření indikačních kritérií endovaskulárních výkonů (prodlužování časového okna, výběr pacientů na základě perfuzního vyšetření, distální uzávěry mozkových tepen, tandemové okluze). V této práci stručně uvádíme výsledky randomizovaných studií, jejich klinickou relevanci, současně platná indikační kritéria EVT a trendy ve výzkumu.

Kawasakiho choroba (KCH) je známa více než 50 roků a v našich podmínkách stále patří mezi onemocnění vzácná. Dosud nebyla objasněna její etiopatogeneze. Podobně také chybí specifické nálezy pomocných vyšetření a diagnóza nemoci se proto stále opírá pouze o klinické příznaky, které umožňují stanovení klasické varianty KCH, ale také varianty inkompletní. Ojediněle může být průběh KCH provázen instabilitou systémového oběhu a rozvojem šoku. Autoři uvádějí klinickou zkušenost s takovým závažným průběhem KCH.

Pro vaše pohodlnější čtení vám nabízíme celý časopis v jednom souboru.

Článek navazuje na předchozí sdělení tématu tohoto čísla časopisu o ischemických cévních mozkových příhodách (iCMP). Podává
přehled o antiagregačních a antikoagulačních lécích, které jsou základem sekundární prevence iCMP. Zaměřuje se na specifika i nežádoucí
účinky jednotlivých léků, na výběr vhodné terapie s ohledem na etiologii iCMP a zmiňuje i některé méně časté klinické situace.

Nadměrná vybíravost ve stravování u dětí je problémem, se kterým se běžně potýkají praktičtí lékaři pro děti a dorost. Incidence této problematiky u předškoláků je dle různých zdrojů 14-50 %. Ve většině případů je růst těchto dětí přiměřený a jejich stravovací vybíravost odpovídá věku. Etiologie patologické nadměrné vybíravosti v jídle není zcela objasněná. Vliv faktorů životního prostřední a genetiky jsou jisté. Při přístupu k dítěti s podezřením na nadměrnou vybíravost v jídle je nutné pátrat po varovných anamnestických údajích a fyzikálních nálezech, které by mohly svědčit pro organickou příčinu obtíží. Důležité je adekvátní kvantitativní a kvalitativní vyhodnocení jídelníčku. V některých případech je ke zvážení podání potravinových doplňků a/nebo preparátů enterální výživy. Výsledky studií zabývajících se růstem, skladbou jídelníčku a vývojem nadměrně vybíravých dětí nejsou jednoznačné. Tyto rozpory jsou způsobené absencí jednotné definice problematiky, užitím různých dotazníků v různých studiích, spoléháním se na rodiče v získávání údajů a použitím různých velikostí porcí.

Akutní retrobulbární neuritida (RN) je nejčastější optická neuropatie. Typická RN je projevem demyelinizačního onemocnění a postihuje většinu pacientů s roztroušenou sklerózou. Vyskytují se i atypické formy RN, a to buď ve spojení s jinými autoimunitními nemocemi, nebo izolovaně. Odlišení od ostatních optických neuropatií je zásadní pro výběr léčby a další management pacientů, aby se zabránilo ztrátě zraku. Pomocné vyšetřovací metody zahrnují magnetickou rezonanci, vizuální evokované potenciály a vyšetření mozkomíšního moku. Za poslední desetiletí vstoupilo do klinické praxe několik nových zobrazovacích, laboratorních a elektrofyziologických metod.

U třetiny pacientů po cévní mozkové příhodě (CMP) se rozvine klinicky významná deprese (PSD). Vyšší riziko je u pacientů s depresivní poruchou v anamnéze, rozsáhlejší CMP a výraznějším narušením motorických a kognitivních funkcí. S ohledem na spojení mezi PSD a vyšší mortalitou, horším výsledným fungováním a úrovní motorického a kognitivního postižení, je včasné rozpoznání PSD a její léčba zásadní krok v péči o pacienty po CMP. Dosavadní studie naznačují jak účinnost antidepresiv (AD) v léčbě PSD, tak efekt na celkové fungování včetně zlepšení motorického deficitu, podobně se AD jeví jako potenciálně použitelná preventivní intervence. První volbou zůstávají AD skupiny SSRI, je však nutno počítat s iniciálními nežádoucími účinky a možnými lékovými interakcemi a reflektovat možné zvýšené riziko krvácivých příhod. Jiná antidepresiva jsou buď spojena s vyššími riziky (tricyklická AD) nebo nejsou dostatečně prověřena (novější AD). Vzhledem k dobrému bezpečnostnímu profilu, účinnosti u starších osob a efektu na kognitivní funkce se zajímavou alternativou k SSRI jeví vortioxetin. Psychosociální intervence, minimálně zaměřené na edukaci o PSD, podpoře pečovatelů a zvyšování adherence k léčbě jsou nedílnou součástí intervencí a v kombinaci s AD zvyšují šanci na uspokojivý výsledek. Stimulační metody jsou aktuálně rezervované pro závažné případy PSD nebo jako alternativa AD, nicméně důkazy o účinnosti (a u ECT bezpečnosti) jsou limitované.

Omega-3 polynenasycené mastné kyseliny jsou vysoce ceněné pro svůj blahodárný vliv na lidské zdraví. V přítomném článku je
kladen důraz na zmapování jejich přínosu z pohledu psychiatrických onemocnění (zejména deprese), nicméně jsou intenzivně
studovány prakticky napříč všemi odvětvími medicíny.

Primární mediastinální velkobuněčný B-lymfom je samostatnou klinicky, histopatologicky a molekulárně geneticky definovanou podskupinou difuzního velkobuněčného B-lymfomu, která vyžaduje specifický léčebný přístup. Jsou popsány rekurentní genetické změny, které jsou pro toto onemocnění charakteristické. Mezi nejčastější získané aberace patří bodové mutace, strukturální přestavby a početní změny genů PDL1, PDL2, CIITA, JAK2, REL. Dochází tak k deregulaci NF-κB a JAK/STAT signálních drah, které hrají roli v regulaci genové exprese, buněčného cyklu a apoptózy a ke změnám povrchových antigenů, které mají dopad na komunikaci mezi buňkami imunitního systému. Potřeba diagnostických technik použitelných v rutinních laboratořích k odlišení tohoto onemocnění od ostatních velkobuněčných B-lymfomů je zřejmá. Genetické aberace mohou mít kromě prognostického významu i význam prediktivní u nově diagnostikovaného lymfomu tohoto typu, ale i v relapsu/progresi onemocnění, a do budoucna by se mohly stát novými terapeutickými cíli.

Katetrizační ablace je účinná metoda používaná v léčbě srdečních arytmií. V některých případech je arytmogenní substrát uložen na povrchu srdce a přístupem z endokardu není dosažitelný. Proto byl vyvinut perkutánní epikardiální přístup do perikardiální dutiny ze subxifoidea. V současné době je indikován především u pacientů, u kterých selhala endokardiální ablace, u kterých je prokázáno jizevnaté postižení epikardu zobrazovací metodou nebo pro epikardiální původ svědčí EKG morfologie komorové tachykardie. Další indikací jsou některá specifická onemocnění myokardu, jako jsou arytmogenní kardiomyopatie pravé komory či syndrom bratří Brugadových. Cílem práce je uvést současný pohled na indikace, techniku provedení a možné komplikace perkutánního epikardiálního přístupu a ablace. Práce je doplněna rozborem vlastních zkušeností.

Incidence adenokarcinomu žaludku v České republice postupně klesá, nicméně i přes rozvoj onkologické terapie zůstává mortalita stále vysoká. U velmi časných stadií lze dosáhnout dlouhodobého přežívání jen endoskopickou intervencí. Toto je však možné pouze u minority pacientů. Ve stadiu II a III je základem kurativního postupu radikální chirurgický výkon s D2 lymfadenektomií. I přes radikální výkon však prognóza zůstává závažná vzhledem k vysoké míře recidivy. Je tedy zřejmé, že u lokálně pokročilých onemocnění je pouhá resekce nedostatečná a v současné době je standardem léčby perioperativní chemoterapie, která vede k prodloužení parametrů přežívání a zlepšení prognózy. Systémová terapie u lokálně pokročilého onemocnění se vyvíjela zejména v posledních 20 letech. Efekt neoadjuvantní a adjuvantní chemoterapie a chemoradioterapie byl potvrzen již v několika randomizovaných klinických studiích fáze III. V současné době se výzkum zaměřuje i na přínos cílené terapie v perioperačním období.

U jedinců podstupujících kardiochirurgický výkon je hodnocení systolické funkce pravé komory (PK) velmi důležité jak v časném perioperačním období, tak v rámci dlouhodobého sledování. Základní metodu hodnocení systolické funkce PK v rutinní klinické praxi představuje v současnosti stále echokardiografie. Kontrakce PK je dominantně určována longitudinálně orientovanými myokardiálními vlákny ve stěně komory, konkrétně v oblasti vtokové části PK, a proto ukazatele longitudinálního zkracování volné stěny PK – amplituda pohybu (TAPSE) a vrcholová systolická rychlost (St) trikuspidálního prstence – jsou doporučovanými parametry pro hodnocení systolické funkce PK vzhledem k obtížnosti stanovení objemů a ejekční frakce (EF) PK pomocí dvourozměrné echokardiografie v důsledku komplexního tvaru PK. Po kardiochirurgickém výkonu však u většiny jedinců dochází k vývoji 2 fenoménů: poklesu TAPSE, resp. St a abnormálnímu pohybu septa komor. Tyto jevy ovšem a priori nevedou ke globální systolické dysfunkci PK. K echokardiografickému hodnocení systolické funkce PK po kardiochirurgickém výkonu je tak nutné využít jiných parametrů, jako je stanovení frakční změny plochy PK či výpočet objemů a EF PK pomocí trojrozměrné echokardiografie. U špatně echokardiograficky vyšetřitelných jedinců je pak metodou volby hodnocení systolické funkce PK magnetická rezonance; v přítomnosti kontraindikací pro toto vyšetření je možné k posouzení objemů a EF PK využít počítačovou tomografii.

Cíl: PCI chronických totálních uzávěrů (CTO) koronárních tepen představuje v posledních letech rychle se rozvíjející odvětví intervenční kardiologie. V předkládaném článku prezentujeme naše dvouleté zkušenosti s rozvojem dedikovaného CTO programu, zaměřujeme se na stratifikaci obtížnosti CTO dle skórovacího systému J-CTO a úlohu proktora při „learning-curve“. Soubor a metodika: Soubor tvoří konsekutivní pacienti, kteří na našem pracovišti podstoupili PCI pro CTO v období od 8/2016 do 10/2018. Sledovali jsme základní charakteristiky pacientů a technické aspekty výkonu, odhadovanou obtížnost dle J-CTO skóre, zastoupení různých rekanalizačních technik, zda byl či nebyl u výkonu přítomný proktor a výskyt komplikací. Výkony s J-CTO skóre ≥ 2 jsme v souladu s autory skórovacího systému označili jako obtížné. Výsledky: Celková úspěšnost CTO PCI ve sledovaném období činila 84,4 %. Průměrné hodnoty skiaskopického času na proceduru byly 30 : 17 minut, dávky záření 2 660 mGy a spotřeby kontrastní látky 262 ml. U úspěšných výkonů byla finální strategií, která vedla k rekanalizaci CTO, antegrádní eskalace vodičů v 65,6 %, retrográdní technika „dissection-reentry“ v 11,1 %, retrográdní eskalace vodičů v 6,7 %. Jedenkrát jsme byli úspěšní technikou antegrádní „dissection-reentry“. Zatímco úspěšnost CTO PCI u hodnot J-CTO skóre 0–1 dosahovala 94,9 %, u obtížných případu (J-CTO ≥ 2) jsme byli úspěšní pouze v 76,5 % pokusů. Proktorované výkony měly proti neproktorovaným vyšší průměrné J-CTO skóre (2,3 vs. 1,7), vyšší zastoupení obtížných nálezů s J-CTO ≥ 2 (66,7 % vs. 52,4 %), vyšší zastoupení retrográdních výkonů (55,6 % vs. 19,1 %) a dosahovali jsme při nich vyšší úspěšnosti (92,6 % vs. 81,0 %). Klinicky závažné komplikace se vyskytly u 4,5 %, nedošlo k žádnému periprocedurálnímu úmrtí ani k tamponádě. Závěr: Předkládaný soubor prezentuje první dva roky „learning curve“ CTO PCI a ukazuje, že při respektování určitých pravidel je možné si techniky CTO PCI osvojit a zasadit je do běžného provozu katetrizačního sálu coby účinnou a bezpečnou metodu léčby pacientů se specifickým a nikoli vzácným typem koronárního postižení.

Diabetes mellitus je chronické metabolické onemocnění projevující se hyperglykemií. V současnosti představuje ve světě jednu z nějčastějších zdravotních komplikací a jeho incidence stále stoupá. Hyperglykemie je způsobena sníženou či chybějící sekrecí inzulinu nebo rezistencí periferních tkání k jeho účinku. Nekompenzovaný diabetes a hyperglykemie přinášejí řadu dalších komplikací, jako je retinopatie, nefropatie, kardiovaskulární onemocnění a další. Prediabetes je stav, který často přechází v diabetes mellitus a projevuje se zvýšenou hladinou glukózy v krvi či narušenou glukózovou tolerancí.

Nemoc z kočičího škrábnutí je onemocnění nejčastěji způsobené Gram‑negativní bakterií Bartonella henselae. U imunokompetentních pacientů se většinou jedná o klinicky mírně probíhající, lokální, zánětlivé postižení kůže s regionální lymfadenopatií. U starších, oslabených či imunokompromitovaných pacientů může mít atypický klinický obraz i průběh. Popis takového případu je předmětem předkládaného sdělení.

Syndrom hyperaktivního močového měchýře (OAB) je časté onemocnění urologické praxe. Jeho léčba je rozsáhlá a zahrnuje jak
konzervativní postup, tak farmakoterapii a po selhání všech přechozích i chirurgickou modalitu léčby. Zásadní pro samotnou léčbu
je ale správná diagnostika onemocnění. Mnohdy se za OAB schovají symptomy dolních močových cest při benigní hyperplazii
prostaty (BHP), nebo naopak se OAB schová za iritační a obstrukční příznaky BHP. Hlavní léčbou nadále zůstává léčba medikamentózní,
v posledních letech je velice moderní léčba kombinovanými preparáty.

Přehledový článek je zaměřen na farmakoterapii vybraných nealzheimerovských typů demencí - frontotemporální demence, demenci s Lewyho tělísky, demenci u Parkinsonovy nemoci a vaskulární demenci. Inhibitory acetylcholinesterázy a memantin se mezi sebou liší stupněm evidence pro účinnost u jednotlivých typů demencí, dávkováním, farmakodynamikou a nežádoucími účinky. Vedle farmakoterapie je důležité zařadit nefarmakologické přístupy v léčbě demencí, včas nasadit vhodné léky, adekvátně je dávkovat a vyvíjet nové molekuly pro léčbu těchto nemocí. To vše představuje pro výzkumníky nové výzvy v jejich dalším výzkumu v oblasti vývoje nových léků a terapeutických strategií.