Fulltextové hledání

„2018 ESC/EACTS Guidelines on myocardial revascularization” jsou třetí verzí doporučených postupů, mají 70 stran textu a celkem
786 citací, současně se základním dokumentem je dostupná i příloha – Supplementary data s dalšími 19 stranami textu a 122
citacemi. Článek vychází z publikovaných guidelines a ve stručné verzi obsahuje hlavní principy v indikacích revaskularizace
myokardu u nemocných s akutními i chronickými formami ICHS a u specifických podskupin nemocných.

Předkládáme kazuistiku 44letého muže, jež byl urgentně přijat na JIP Neurologické kliniky pro akutně vzniklou bolest hlavy, anamnesticky vzniklé po zakašlání. CT vyšetřením včetně angiografie vyloučena diagnóza subarachnoidálního krvácení. U pacienta krátce po přijetí epizoda epileptického paroxyzmu generalizovaných tonicko-klonických konvulzí, lumbální punkcí cytologický obraz akutního zánětu. Pacient zaléčen širokospektrými antibiotiky, pomýšleno na možnou meningoencefalitidu. V dalším průběhu hospitalizace ložiskový rozvoj neurologických příznaků a fatické poruchy. Následně magnetickou rezonancí prokázán miliární rozsev abscesových ložisek, navíc lem subdurálního empyému parieto-occipitálně vlevo.

Úvod: Pacient se suspektním infarktem myokardu bez ST elevací je indikovaný k časné koronarografii. Při nejasném nálezu či tzv. „hazy“ lézi je vhodné doplnění vyšetření optickou koherentní tomografií nebo intravaskulárním ultrazvukem k potvrzení diagnózy a zvážení indikace revaskularizace. Po infarktu myokardu patří do dlouhodobé farmakoterapie inhibitory angiotenzin konvertujícího enzymu (ACEI), betablokátory, duální antiagregace a statiny. Popis případu: 58letý kuřák s typickými stenokardiemi se suspektním akutním infarktem myokardu bez ST elevací (NSTEMI) a mírně pozitivním troponinem přivezen po zaléčení v periferní nemocnici na angiosál I. interní kardioangiologické kliniky, kde koronarograficky bez stenóz s nejasnou „hazy“ lézí na proximálním ramus interventricularis anterior. Použitím optické koherentní tomografie odhalen nestabilní plát a ošetřen perkutánní koronární intervencí s implantací lékového stentu, při kontrole drobná disekce ošetřena kissing dilatací RIA-RC. Tedy uzavřeno jako NSTEMI přední stěny. Nasazena obvyklá farmakoterapie, tedy inhibitor angiotenzin konvertujícího enzymu, betablokátor, duální antiagregace s kyselinou acetylsalicylovou a tikagrelorem a statin. Za hospitalizace dobře tolerována léčba, tedy nasazena fixní kombinace bisoprolol/perindopril (Cosyrel) ke zlepšení adherence pacienta k léčbě s cílem ambulantní titrace do maximálně tolerovaných dávek. Závěr: Máme-li nejasné „hazy“ léze na koronárních tepnách, s pomocí optické koherentní tomografie či intravaskulárního ultrazvuku můžeme odhalit významnost a případně ošetřit nestabilní plát či stenózu. Pacient by měl po infarktu myokardu dodržovat dietní a režimová opatření. Ke zvýšení adherence k dodržování doporučené farmakoterapie mohou dopomoci fixní kombinace léků.

Cíl: Monitorovat zastoupení pacientů indikovaných k implantaci ICD s diagnózou arytmogenní dysplazie pravé komory (ARVD). Metodiky: Autoři popisují výskyt ARVD v populaci v šestiletém období a sledují klinické projevy pacientů s touto diagnózou, postupy vyšetřovacích metod a následně výskyt četností arytmií. Výsledky: V našem souboru bylo šest pacientů s ARVD, všichni měli symptomy svědčící pro výskyt hemodynamicky významné komorové arytmie projevující se synkopálními či presynkopálními stavy. Dle echa měli všichni pacienti dilataci pravé komory, což se u pěti pacientů potvrdilo i EKG změnami. Tito pacienti byli indikováni k implantaci kardioverteru defibrilátoru (ICD) dle guidelines. V průběhu sledování jsme u čtyř pacientů zachytili hemodynamicky významné komorové arytmie, z toho tři pacienti byli pro recidivu komorové arytmie indikováni k radiofrekvenční katetrizační ablaci substrátu z pravé komory. Závěr: Diagnóza ARVD je sice vzácné onemocnění, ale je potřeba na něj myslet u pacientů s prodělanou synkopou, presynkopálními stavy či palpitacemi zejména při námaze v mladém věku. Minimálně u těchto pacientů by mělo být provedeno EKG a echokardiografické vyšetření.

Cíl: Procesu aterosklerózy je věnována stále velká pozornost, protože její progrese a následná ruptura aterosklerotických plátů je zodpovědná za vznik akutního infarktu myokardu se všemi jeho důsledky. Jsou popisovány stále nové a nové markery mající vztah k rozvoji aterosklerózy a naším cílem je posoudit dynamiku vybraných markerů v průběhu akutního infarktu myokardu a jejich prediktivní význam ke vzniku poinfarktové systolické dysfunkce levé komory srdeční. Metodika: Celkem bylo zařazeno 29 pacientů s akutním infarktem myokardu, vybranými markery byly interleukin 18 (IL-18), pentraxin 3 (PTX3), které byly porovnány s high senzitivním troponinem T (hsTnT) a glykogenfosforylázou BB (GPBB). Odběry byly prováděny v den přijetí, za 24 hodin a čtvrtý nebo pátý den hospitalizace. Sledované parametry byly měřeny ze séra metodou ELISA. Výsledky a závěr: Markery vykazovaly velmi časný vzestup koncentrací a svého maxima dosáhly již za 24 hodin (IL-18 maximum 657 pg/ml, medián 311 pg/ml, PTX3 maximum 12,2 μg/ml, medián 3,36 μg/ml). Oba parametry můžeme tedy považovat za časné markery progrese aterosklerózy a vzniku nestabilního aterosklerotického plátu. Vztah těchto markerů k rozsahu postižení myokardu a ke vzniku poinfarktové systolické dysfunkce levé komory (EF ≤ 40 %) ale prokázána nebyla.

Neuromyelitis optica, známá také jako Devicova nemoc, je autoimunitní onemocnění centrálního nervového systému charakterizované atakami optické neuritidy a myelitidy. Po objevu protilátek proti akvaporinu 4 (AQP4-IgG/NMO-IgG) specifických pro tuto chorobu se rozšířilo spektrum klinických příznaků tohoto onemocnění. Zejména se jedná o singultus se zvracením, parézu hlavových nervů a poruchy osmotické rovnováhy při postižení hypotalamu. Stanovení AQP4-IgG v séru spolu s magnetickou rezonancí mozku a míchy mají nezastupitelný význam v diagnostice tohoto onemocnění již v okamžiku první manifestace choroby. Na druhou stranu negativita protilátek AQP4-IgG diagnózu NMO nevylučuje, což pak v klinické praxi vyžaduje širší diferenciálně diagnostický postup.

Diabetologie patří v posledních letech mezi nejdynamičtěji se rozvíjející lékařské obory. Přispívá k tomu zavádění jak nových léků, tak technologií do běžné klinické praxe. Výraznou proměnou prochází zejména léčba diabetu 2. typu, kde mezi nejmodernější medikamenty patří léky založené na inkretinech a inhibitory společného transportéru pro sodík a glukózu. Nové léky s sebou však přinesly i nový pohled na účinnost a bezpečnost léčby, stejně jako na cíle terapie. Mezi cíle léčby diabetu dnes nepatří jen zlepšení kompenzace diabetu – tedy snížení hladiny glykovaného hemoglobinu prevencí hyperglykemie preprandiálně a postprandiálně a tím snížení rizika výskytu a postupu dlouhodobých komplikací diabetu. Nová antidiabetika ovlivňují příznivě také hmotnost pacientů, jejich krevní tlak a snižují riziko srdečního selhání. Zvláštní zřetel je dávána také na bezpečnost léčby, a to zejména na snížení rizika výskytu hypoglykemií.

Vestibulární rehabilitace představuje soubor postupů, které urychlují proces vestibulární kompenzace a umožňují adaptaci na vzniklou vestibulární patologii. Tyto techniky využívají neuroplasticity CNS, vedoucí k rekalibraci senzorického systému. Aby mohla být rehabilitace úspěšná, je třeba individuálního sestavení rehabilitačního plánu s ohledem na výsledky vyšetření, symptomy a aktuální problémy pacienta.

Ischemicko-reperfuzní procesy provázející akutní koronární syndromy jsou provázeny významnou aktivací imunitního systému. Molekula CD163 patří mezi významné molekuly scavengerového systému, které se podílejí na eliminaci hemoglobin-haptoglobinového komplexu a mají tak potenciál snížit produkci reaktivních kyslíkových radikálů. Cílem studie bylo sledovat změny hladin sCD163 v průběhu 96 hodin akutního koronárního syndromu léčeného direktní perkutánní intervencí. V souboru 29 pacientů (25 mužů, 4 žen) průměrného věku 64,55 let ± 7,55 let byly stanoveny hladiny sCD163 v době přijetí, následně za 24 a 96 hodin. Studie prokázala významné zvýšení hladiny sCD163 již v čase přijetí a v dalších měřeních se dále zvyšovala [čas 0 hod: 1770,5 (1451; 2096,25) vs. 1178 (1078; 1265) μg/l, p < 0,001, 24 hod.: 2063 (1589; 2453) vs. 1178 (1078; 1265) μg/l, p < 0,001, 96 hod: 2116 (1924; 2458) vs. 1178 (1078; 1265) μg/l, p < 0,001]. Analýza vztahu k funkci levé komory (ejekční frakci) prokázala statisticky významnou asociaci ve všech sledovaných obdobích. Studie ukázala na potenciální význam sCD163 pro stratifikaci rizika těchto nemocných.

Jedná se o kazuistiku ženy sledované po dobu 18 let, a to od „nevinného“ začátku až po manifestaci non kompaktní kardiomyopatie
se systolickou dysfunkcí, které předcházela pracovní diagnóza dilatační kardiomyopatie. Následný nepříznivý průběh chronického
srdečního selhání se daří při kombinované, hybridní léčbě ovlivnit efektivně po dobu 9 let přidáním ivabradinu.

Generalizovaný karcinom prsu je až na vzácné případy nevyléčitelné onemocnění. Díky novým znalostem o biologii nádorů, které přinesly do léčby nové terapeutické možnosti, došlo k signifikantnímu prodloužení přežití u určitých imunofenotypů karcinomu prsu. Především zařazením anti HER2 léčby (trastuzumab, pertuzumab, trastuzumab emtasin, lapatinib) došlo k prodloužení hrubého přežití u pacientek s amplifikací HER2 až na 56 měsíců. Stále se ale jedná o inkurabilní onemocnění a je nutné, kromě snahy o prodloužení přežití, myslet hlavně na zlepšení či alespoň zachování kvality života pacienta.

Seboroická dermatitida patří mezi běžné dermatitidy s chronicky recidivujícím průběhem, lokalizací nejčastěji na obličeji
a ve vlasaté části hlavy. V diferenciální diagnostice musíme odlišit periorální dermatitidu, rosaceu, atopický ekzém, psoriázu,
mikrobiální ekzém, mykózy a další méně časté jednotky. Terapie je zpravidla lokální, využíváme externa s antimykotickým,
antimikrobiálním a protizánětlivým účinkem.

Doštičková hyperagregabilita, ako známa príčina trombózy, bola po prvýkrát popísaná v 70. rokoch 20. storočia. Názov SPS bol zavedený v 80. rokoch pre trombofilnú trombocytopatiu s familiárnym výskytom a autozomálnym typom dedičnosti, ktorá bola charakterizovaná hyperagregabilitou krvných doštičiek po nízkych koncentráciách adenozíndifosfátu (ADP) a/alebo epinefrínu (EPI). V posledných 30 rokoch viacerí autori, ale najmä E. F. Mammen a R. L. Bick, sa zaslúžili o to, že boli vytvorené doposiaľ platné diagnostické kritériá. Na základe výsledku agregometrie doštičiek po ADP a EPI existujú 3 podtypy SPS, ktoré sa môžu klinicky manifestovať viacerými typmi trombózy – a) artériovou trombózou, vrátane infarktu myokardu a ischemickej mozgovej príhody, b) venóznym tromboembolizmom a c) tehotenskými komplikáciami (strata plodu, intrauterinná rastová retardácia). O SPS sa spočiatku predpokladalo, že ide o zriedkavú poruchu, ale neskôr bol popísaný ako prekvapujúco častá príčina inak nevysvetliteľnej trombózy a tehotenských komplikácií. Napriek tomu, niektoré kľúčové problémy, ako je etiológia, genetika a epidemiológia SPS, zostali stále nejasné. Prvá časť článku podáva prehľad o publikovaných výsledkoch výskumu SPS. Okrem zahraničných prác v nej uvádzame aj výsledky retrospektívnej štúdie nášho súboru pacientov s SPS (>450 symptomatických osôb s SPS). V druhej časti sa venujeme súčasným problémom a výzvam pri SPS.

Makrolidy patří k oblíbeným antibiotikům, ale působí četné lékové interakce. Klarithromycin a roxithromycin jsou inhibitory CYP3A4. To může poškodit pacienty užívající simvastatin, atorvastatin, verapamil, diltiazem a další substráty CYP3A4. Klarithromycin také inhibuje P-glykoprotein, což zvyšuje plazmatické koncentrace digoxinu, trazodonu, sildenafilu, omeprazolu a glibenklamidu. Klarithromycin a azithromycin prodlužují interval QT a mohou způsobit arytmii torsade de pointes, což může být potencováno jinými léky s podobným působením, jako například amiodaron, sotalol, haloperidol a další. Aby bylo u pacientů riziko lékových interakcí sníženo, doporučuje se úzká spolupráce mezi předepisujícími lékaři, lékárníky a dalšími odborníky (např. klinický farmakolog nebo farmaceut).

Monoklonální gamapatie (MG) jsou vysoce heterogenní skupinou zhoubných i nezhoubných stavů, jejichž společným jmenovatelem je přítomnost monoklonálního imunoglobulinu (MIg, „paraproteinu”) nebo jeho strukturálních komponent v séru a/nebo v moči. V předloženém sdělení jsou shrnuty současné klasifikace MG, přehled standardních i specializovaných vyšetřovacích metod a návod k diferenciálně-diagnostické rozvaze umožňující časné rozpoznání maligních MG vyžadujících bezprostřední léčbu. Integrální součástí textu jsou přehledy aktuálních vyšetřovacích algoritmů, diagnostických postupů a sestav kritérií nejčastějších maligních MG použitelné v běžné klinické praxi.

V definici a diagnostice akutního renálního selhání došlo v posledních 10 letech k významným změnám. Akutní selhání ledvin u dětí nahradil termín akutní poškození ledvin (APL). Je uvedena epidemiologie, diagnostická kritéria, patofyziologe a léčba APL.

Na začátku letošního roku se v České republice uskutečnilo několik odborných seminářů Infarkt myokardu v roce 2017 věnovaných problematice infarktu myokardu – možnostem zlepšení léčby a sekundární prevence. V krátkém přehledu přinášíme souhrn hlavních témat přednášek prof. MUDr. Aleše Linharta, DrSc., prof. MUDr. Lenky Špinarové, Ph.D., a prof. MUDr. Lubomíra Elbla, CSc., které zazněly na semináři 7. února 2017 v Brně.

Akutní léčba migrenózních atak je dosud omezena na užití jednoduchých analgetik, nesteroidních antiflogistik, ergotaminových preparátů a triptanů. Na základě našich znalostí o patofyziologii migrény, která je zmíněna v tomto článku, byly vyvinuty nové léky pro léčbu akutních záchvatů migrény, které jsou cílené zejména na calcitonin gene–related peptid (CGRP) a serotoninové 5-HT1F receptory. Jsou zmíněny i další terapeutické cíle jako glutamát, kombinace 5-HT1B/1D receptorů a syntázy neuronálního oxidu dusnatého a léky ovlivňující korovou šířící se depresi. V profylaxi migrény nejslibnějším přístupem jsou humanizované monoklonální protilátky proti CGRP nebo CGRP receptoru. V současnosti se vyvíjejí i neinvazivní a invazivní neuromodulační techniky v akutní i profylaktické léčbě.

Stresová kardiomyopatie a infarkt myokardu jsou všeobecně považovány za navzájem se vylučující diagnózy. Předkládáme případ
dvou pacientek s akutní bolestí na hrudi s typickým echokardiografickým i ventrikulografickým obrazem pro tako-tsubo kardiomyopatii,
ale současně nálezem významné stenózy nemarginální koronární tepny a pro stresovou kardiomyopatii netypickou
elevací troponinu. Jedná se o málo časté případy konkomitance myokardiálního infarktu a stresové kardiomyopatie, ve kterých
akutní koronární syndrom sám o sobě může být stresorem.

Patologické autoimunitní pochody s rozvojem zánětlivých a neurodegenerativních změn, které splňují kritéria pro klinický izolovaný syndrom nebo definitivní roztroušenou sklerózu (RS) postihují především mladé dospělé ve věku 18–30 let. Přesto není výjimkou rozvoj tohoto onemocnění u dětí a adolescentů do 18 let nebo u starších dospělých po 50 letech věku. Jsou publikovány případy s prvním klinickým projevem RS u pacientů nad 80 let. Onemocnění u těchto hraničních věkových skupin má své charakteristické rysy a někdy diskrétní specifické znaky, které jsou nejen v klinickém průběhu, ale i při vyšetření magnetickou rezonancí a mozkomíšního moku.

Článek je věnován psychosomatickému přístupu ke zdraví a nemoci a rozvíjení bio-psycho-sociálního modelu v medicíně. Autoři v úvodu stručně shrnují některé překážky v rozvoji psychosomatické medicíny. Na příkladu z klinické praxe ukazují různé aspekty terapeutického procesu, přínos bio-psycho-sociálního modelu a z něho vycházející komplexní terapie a interdisciplinární týmové spolupráce.

Článek se podrobněji zabývá etiopatogenezí tromboembolické nemoci a analyzuje hlavní rizikové mechanismy jejího vzniku.
Probírá vztah trombofilních mutací k hormonálním léčbám a uvádí preskripční doporučení pro rizikové skupiny žen. Text
především zdůrazňuje multifaktoriálnost vzniku tromboembolických stavů.

Článek shrnuje základní možnosti antikoncepčního zabezpečení dospívajících dívek včetně benefitů a rizik hormonální antikoncepce. Upozorňuje i na širší společenské souvislosti nežádoucích gravidit v této věkové skupině. Probírá hlavní specifika péče o mladistvé a nejčastější zdravotní stavy ovlivňující užívání kontracepce. V druhé části se podrobněji zabývá etiopatogenezí tromboembolické nemoci a analyzuje hlavní rizikové mechanismy jejího vzniku. Probírá vztah trombofilních mutací k hormonálním léčbám a uvádí preskripční doporučení pro rizikové skupiny žen. Text především zdůrazňuje multifaktoriálnost vzniku tromboembolických stavů.

Vedení antikoagulační léčby v perioperačním období je mnohdy náročným úkolem, který vyžaduje posouzení vztahu mezi tromboembolickým rizikem a rizikem krvácení vyplývajícím ze samotného chirurgického výkonu. Výsledky z velkých randomizovaných studií, které se zabývaly optimálním perioperačním režimem, jsou omezené. Tento přehledový článek shrnuje současné dostupné poznatky o péči o pacienty užívající antikoagulancia v perioperačním období. Zároveň článek uvádí praktický postup optimální perioperační strategie u této skupiny pacientů.

Centrální pontinní myelinolýza je demyelinizující onemocnění pontu vyvolané ve většině případů rychlou korekcí hyponatrémie. Projevuje se neurologickými a psychiatrickými příznaky a může napodobovat řadu jiných onemocnění. Neexistuje žádná specifická léčba tohoto onemocnění, i když je zkoušena řada postupů s rozmanitým úspěchem.

Ischemická choroba dolních končetin (ICHDK) je v naprosté většině případů způsobena aterosklerotickým procesem identickým s ischemickou chorobou srdeční (ICHS). Vzhledem k tomu, že aterosklerotický proces je difuzní, není překvapivé, že jsou velmi často postižena i další tepenná řečiště. Přitom změnit osud pacientů s ICHDK je možné především ovlivněním aterosklerotického procesu celkově ve všech postižených řečištích, včetně a zejména koronárního. Při diagnóze ICHDK je tedy nutné dostat co nejvíce i co nejdříve pod kontrolu čtyři základní rizikové faktory – kouření, diabetes mellitus, dyslipidemii a hypertenzi – abychom zabránili často fatální manifestaci ICHS. Hlavním cílem léčby ICHDK je tedy nejen zbavit pacienty limitujících obtíží, zabránit trofickým změnám či ztrátě dolních končetin, ale především minimalizovat celkové riziko závažných kardiovaskulárních příhod. Základem jsou režimová opatření – ukončení kouření, přiměřená fyzická aktivita a úprava stravy. Režimová opatření by téměř vždy měla být u takto rizikových pacientů doplněná terapií statiny, případně jejich kombinací s ezetimibem, u vybraných pacientů pak i s fenofibrátem. Dalším důležitým krokem je léčba hypertenze a diabetes mellitus. U vysoce rizikových pacientů mohou mít význam i nové léčebné postupy zahrnující inhibitory proprotein konvertázy subtilisin kexin 9, LDL aferézu i rheoferézu.