12
|
ACP – kyselá tartarát rezistentní fosfatáza a ACE – angiotenzin 1-converting enzym. Zvláště chitotrio-
sidáza je citlivýmmarkerem aktivity buněk makrofágového systému u morbus Gaucher. Zároveň je
nutno připomenout, že normální nebo nízká aktivita některého z biomarkerů nevylučuje diagnózu
střádavého onemocnění (zhruba 5% populace je deficitních pro chitotriosidázu).
Velmi nápomocné jsou zobrazovací metody – sonograficky lze prokázat zvětšení jater, sleziny
(obrázek 11), hyperechogenitu parenchymu obou orgánů a zaoblení dolního úhlu jater při střádání,
ložiskové změny při nodulární přestavbě či infarktech (obrázek 13). Pro nepřímé známky portální
hypertenze svědčí dilatace a obrácení toku krve ve v. lienalis (obrázek 12), v. portae a v. mesenterica
sup. Na magnetické rezonanci lze zobrazit změnu signálu kostní dřeně v důsledku nahromadění
glukocerebrosidu v dlouhých kostech (obrázek 10), v tělech obratlů či pánevních kostech. Na rtg je
možno hodnotit ztenčení kortikální kosti, přestavbu a remodelaci dlouhých kostí, případně doku-
mentovat patologické fraktury. Nižší kostní denzita je častým nálezem, není však typická pouze pro
diagnózu Gaucherovy nemoci (Mistry, 2011).
Definitivním potvrzením diagnózy GD je průkaz snížení aktivity beta-glukocerebrosidázy v izolova-
ných leukocytech periferní krve. Enzymologické vyšetření lze provádět i ve fibroblastech, bioptických
vzorcích tkání, amniocytech či v buňkách choriových klků. Na molekulárně genetické úrovni pak
diagnózu verifikujeme nálezem specifické mutace v GBA genu (obrázek 7).
Diferenciální diagnostika
Diferenciálně diagnosticky je nutno odlišit jiná onemocnění charakterizovaná podobnými pří-
znaky. Jedná se např. o lymfoproliferativní onemocnění (lymfom, leukemie, myelom), u kterých je
vyjádřena splenomegalie a útlum dřeně.
Izolovaná splenomegalie může být způsobena chronickou infekcí jak bakteriální, tak virové (EBV,
CMV) či protozoární etiologie (toxoplazmóza). Z hematologických příčin splenomegalie je možno
zvažovat vrozenou či získanou hemolytickou anémii, případně extramedulární hematopoézu při
talasémii, osteopetróze či myelofibróze. Slezina může být zvětšena v důsledku městnání krve při
fibróze či cirhóze jater, obstrukci portální či lienální žíly nebo při městnavém srdečním selhání.
V diferenciálně diagnostické rozvaze je nutno uvést další střádavá onemocnění – lipidózy – morbus
Niemann Pick, mukopolysacharidózy či infiltraci sleziny při histiocytóze. Splenomegalie se vyskytuje
i při systémových onemocněních – lupus erythematosus, sarkoidóza, revmatoidní artritída.
Izolovaná trombocytopenie bývá nejčastěji autoimunitní etiologie. Protilátky proti trombocytům
jsou však často pozitivní i u pacientů s m. Gaucher, přítomnost antitrombocytárních protilátek proto
nevylučuje diagnózu GD. Projevy krvácivé diatézy nacházíme u poruch hemokoagulace, hladiny
jednotlivých koagulačních faktorů jsou u GD bez kritických odchylek.
