96
18. 20. ZÁŘÍ 2014 / 18
TH
20
TH
SEPTEMBER 2014 / OLOMOUC
PLICNÍ REHABILITACE
Sobota 20. 9. 2014 / 10.00–11.00 / Sál Centaurus
Význam terénních zátěžových testů pro
preskripci pohybového tréninku
Zatloukal J.
1
, Neumannová K.
2
, Koblížek V.
3
1
University Hospitals of Leicester NHS Trust, Department
of Pulmonary Rehabilitation, Glenfield Hospital, Leicester,
United Kingdom
2
Katedra přírodních věd v kinantropologii a katedra
fyzioterapie, Fakulta tělesné kultury, Univerzita
Palackého, Olomouc
3
Plicní klinika Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
a Fakultní nemocnice Hradec Králové
Hodnocení tolerance fyzické zátěže se u pacientů s respirač-
ním onemocněním standardně vyšetřuje v rámci spiroergome-
trického vyšetření. V praxi je však možné využít také terénních
zátěžových testů. K nejužívanějším patří šestiminutový test
chůzí (6-minute walk test – 6MWT), stupňovaný člunkový test
chůzí (incremental shuttle walk test – ISWT) a vytrvalostní
člunkový test chůzí (endurance shuttle walk test – ESWT), které
svou jednoduchostí představují nenáročnou a přitom reliabilní
alternativu ke spiroergometrickému vyšetření (1, 2). Uvedené
chodecké testy může po zaškolení provádět zdravotní sestra
a fyzioterapeut za předpokladu přítomnosti lékaře na pracovišti,
na kterém se daný chodecký test provádí.
6MWT představuje submaximální test, ISWT je maximálním
zátěžovým testem se stupňovanou intenzitou zatížení, který
je ukončený v symptomaticky limitovanémmaximu pacienta.
Naproti tomu ESWT je testem s konstantní intenzitou zatížení
odpovídající přibližně 85% ISWT (2, 3).
Všechny tyto testy lze využít pro preskripci pohybového
tréninku, zejména u těch rehabilitačních programů, které jako
hlavní tréninkovou složku využívají právě chůzi. Na základě
výsledku testu je možné pro každého pacienta individuálně
optimalizovat jednotlivé modality pro trénink chůzí – rychlost,
vzdálenost, dobu a frekvenci chůze. Pacient tím získává zcela
jasnou představu o požadované intenzitě cvičení pro trénink,
čímž se v neposlední řadě prohlubuje také self-management,
na který se poslední dobou při léčbě klade velký důraz spo-
lečně s celkovou změnou zdravotního stylu života pacienta.
Výsledný efekt rehabilitační léčby se následně objektivizuje
provedením kontrolního výstupního zátěžového vyšetření po
ukončení léčebného programu.
Podpořeno projektem UP CZ.1.07/2.3.00/30.0004.
Literatura
1.
Clini EM, Crisafulli E. Exercise capacity as a pulmonary rehabilitation outcome. Re-
spiration 2009; 77: 121–128.
2.
Chetta A, Pisi G, Aiello M, Tzani P, Olivieri D. The walking capacity assessment in the
respiratory patient. Respiration 2009; 77: 361–367.
3.
Eaton T, Young P, Nicol K, Kolbe J. The endurance shuttle walking test: a responsive
measure in pulmonary rehabilitation for COPD patients. Chron Resp Dis 2006; 3: 3–9.
Klinický dopad snížené síly
dýchacích svalů
Neumannová K.
1
, Zatloukal J.
2
1
Katedra přírodních věd v kinantropologii a katedra
fyzioterapie, Fakulta tělesné kultury, Univerzita
Palackého, Olomouc
2
University Hospitals of Leicester NHS Trust, Department
of Pulmonary Rehabilitation, Glenfield Hospital,
Leicester, United Kingdom
Snížená síla dýchacích svalů (při dobré spolupráci pacienta
hodnoty mezi 50–80% hodnoty normy) nebo jejich slabost
(dosažené hodnoty nižší než 50% hodnoty normy) představují
riziko dalších zdravotních komplikací, které mohou výrazně
snižovat kvalitu života těchto pacientů. Mezi nejčastější poru-
chy spojené se sníženou sílou dýchacích svalů patří porucha
dechového vzoru, neefektivní expektorace a různě závažné
projevy dechových obtíží při pohybových aktivitách i během
běžných denních činností. Pro takto nemocné je důležitá
včasná mezioborová léčba, jejíž součástí by měla být i léčba
rehabilitační (1).
Před zahájením rehabilitační léčby je důležité podrobné vy-
šetření dýchacích svalů z hlediska všech jejich funkcí – zejména
funkce dechové a posturální. Pro zhodnocení síly dýchacích
svalů se nejčastěji v klinické praxi využívá hodnocení maximál-
ního nádechového a výdechového ústního tlaku, neboť toto
vyšetření představuje neinvazivní typ vyšetření, ze kterého
je možné sílu dýchacích svalů zhodnotit (2). Pro zhodnocení
posturální funkce je možné využít klinické testy pro hodnocení
hlubokého stabilizačního systému páteře – např. brániční test,
test břišního lisu (3).
Mezi nejčastěji využívané techniky dechové rehabilitace
u takto nemocných patří trénink dýchacích svalů (silový a vy-
trvalostní s dechovými trenažéry), techniky hygieny dýchacích
cest – aktivní (např. autogenní drenáž, instrumentální techniky)
i pasivní (např. manuální komprese hrudníku, mechanická insuf-
lace/exsuflace pomocí Cough Assist) a celkový kondiční trénink
(4, 5). Rehabilitační léčba zaměřená na eliminaci či minimalizaci
následků snížené síly dýchacích svalů by měla být zahájena
vždy co nejdříve, aby se předcházelo rozvoji nežádoucích
následků této dysfunkce.
Literatura
1.
Watchie J. (2010) Cardiopulmonary assessment. In: Watchie, J. Cardiovascular and pul-
monary physical therapy (pp. 222–297). A clinical manual. St. Louis: Elsevier Saunders.
2.
Cahalin, L. P. (2004). Pulmonary evaluation. In: DeTurk, W., Cahalin, L. Cardiovascular
and pulmonary physical therapy (pp. 221–272). New York: McGraw-Hill 2004; 221–272.
3.
Kolář, P. (2010). Vyšetření posturální stabilizace a posturální reaktibility. In: Kolář, P. et
al. Rehabilitace v klinické praxi (51–56). Praha: Galén.
4.
Neumannová, K, & Zatloukal, J. (2011). Ovlivnění poruch dýchání pomocí tréninku
dýchacích svalů. Rehabilitace a fyzikální lékařství, 4, 188–192.
5.
Neumannová, K., Zatloukal, J., & Šlachtová, M. (2013). Usnadnění expektorace pomo-
cí airway clearance techniques u nemocných s výrazným oslabením dýchacích svalů.
Rehabilitace a fyzikální lékařství, 20, 17–21.
