44
18. 20. ZÁŘÍ 2014 / 18
TH
20
TH
SEPTEMBER 2014 / OLOMOUC
HRUDNÍ CHIRURGIE II
Pátek 19. 9. 2014 / 10.30–11.30 / Sál Centaurus
na spontánní ventilaci. Po dalším průběhu již bez závažných
komplikací byl pacient propuštěn 35. den.
ECMO umožňuje stabilizaci a léčbu nemocných s těžkým
kardiorespiračním selháním v případech selhání konvenčních
metod léčby. Smyslem jejího zahájení je mimo jiné prevence
rozvoje MODS, stabilizace orgánových funkcí, ale i získání
času k rozhodnutí o dalším postupu léčby. Předpokladem
úspěšného užití této metody je pak samozřejmě konstruktivní
multidisciplinární přístup a multioborová spolupráce.
Vliv postradiačních změn na chirurgickou
strategii léčby intratorakálních septických
fokusů v intencích „salvage surgery“
Benej M.
1
, Čapov I.
1
, Čoupková H.
2
, Jedlička V.
1
,
Peštál A.
1
, Vlček J.
3
1
I. chirurgická klinika LF MU a FNUSA v Brně
2
Klinika komplexní onkologické péče MOÚ v Brně
3
II. interní klinika LF MU a FNUSA v Brně
Problematika terapie intrapleuralních a intrapulmonalních
septických afekcí je i přes veškerou kombinovanou léčbu na-
dále svízelná, bez možnosti přesnější predikce terapeutického
úspěchu. Interindividuální variabilita pacienta, polymorbidita,
ale i imunokompromitace v důsledku aktivní, nebo v minulosti
probíhající onkologické léčby, mohou rozhodnout o dalším
osudu pacienta. Jedním z těchto faktorů vedoucích k trvalému
narušení integrity respiračního systému (nejenom formou
porušení fyziologických regulačních mechanizmů) je postra-
diační zátěž. Důsledkem může být rozvoj fulminatních, nebo
chronicky recidivujících septických stavů, které mohou být pro
pacienta potenciálně letální komplikací. Proto je radioterapie
(RAT) a postradiační změny faktorem zvyšujícím morbiditu
a mortalitu torakochirurgického pacienta. Chirurgie představuje
nedílnou součást komplexní multioborové péče, většinou
formou „záchranné – salvage“ terapie. Jedná se o chirurgickou
terapii ve smyslu „ultimum refugium“ po selhání předchozí
semikonzervativní léčby. Cílem autorů je formou prezentace
poukázat na problematiku chirurgické léčby těchto kompliko-
vaných stavů v kontextu postradiačních změn i s kazuistickou
implikací.
Řešení protrahovaného vzduchového úniku z plic
Bohanes T.
I. chirurgická klinika LF UP a FN Olomouc
cíl práce:
Protrahovaný vzduchový únik (PAL), tj. únik, tr-
vající dle klasifikace 5 a více dní, představuje komplikaci řady
intervencí v pohrudniční dutině a na plíci, počínajíc spontánním
pneumotoraxem, konče resekčními výkony na plíci. Jde o stav,
který prodlužuje délku hospitalizace a zvyšuje morbiditu těchto
intervencí.
materiál a metodika:
Autor přináší přehled možností,
které lze využít při řešení PAL. Na vlastním souboru prezentuje
zejména možnosti využití chemické pleurodézy koncentro-
vanou glukózou, aplikovanou hrudním drénem. Jako novum
pak na souboru sedmi nemocných z let 2007-2013 prezentuje
možnost napomoci řešení PAL pomocí farmakologické blokády
frenického nervu.
výsledky:
Terapie PAL spočívá nejčastěji v kombinaci růz-
ných postupů, založených na manipulaci s hrudními drény
ve smyslu úpravy jejich polohy či redrenáže, korekci podtlaku
v hrudním sání a chemické pleurodéze 40% roztokem glukózy,
instilované obvykle opakovaně do hrudních drénů. Nutnost
chirurgického řešení této komplikace je vzácná, a to obvykle
pouze u pacientů s brocho-pleurální píštělí.
Ve vlastním souboru 140 nemocných s intervencí do plic-
ního parenchymu, operovaných na pracovišti autora v roce
2012, se PAL vyskytl v 8 případech (5,7%). Chirurgické řešení
bylo nutné u 2 pacientů (25%), vždy pro perzistující broncho-
-pleurální píštěl.
V souboru nemocných s blokádou frenického nervu byl
zaznamenán jednoznačně pozitivní efekt u dvou nemocných
(29%), částečný příznivý efekt u tří nemocných (43%). U dvou
nemocných (29%) nebyl efekt zaznamenán a jejich komplikace
bylo třeba řešit chirurgicky.
závěr:
Naprostou většinu případů PAL je možné řešit kon-
zervativně, což ale vyžaduje detailní znalost všech dostupných
metod a jejich kombinací, jakož i jejich nežádoucích účinků.
Nutnost chirurgického řešení této komplikace, není-li její pří-
činou perzistující broncho-pleurální píštěl, je spíše vzácná.
Farmakologická blokáda frenického nervu může napomoci
řešit vzduchový únik spojený s reziduálním pneumotoraxem.
Metoda je bezpečná a jakkoliv si vyžaduje ověření na větším
souboru nemocných a zároveň i ověření optimálního timingu
intervence, lze ji doporučit jako metodu volby při řešení uve-
dené komplikace nitrohrudní intervence.
Stenózy průdušnice, chirurgická léčba
Kolařík J.¹, Myšíková D.¹, Pozniak J.¹, Šimonek J.¹,
Trefný M.², Stolz J.¹, Schützner J.¹, Pafko P.¹,
Lischke R.¹
¹III. chirurgická klinika 1. LF UK a FNM, Praha
²Pneumologická klinika 2. LF UK a FNM, Praha
cíl práce:
Resekce průdušnice je metodou volby v léčbě
stenóz či tumorů trachey u operabilních pacientů. Tracheální
chirurgie má na III. chirurgické klinice velkou tradici, od roku
1993 do současnosti bylo provedeno 235 resekcí trachey. Cílem
sdělení je představit soubor pacientů za posledních 5 let.
materiál a metody:
Do souboru bylo zařazeno retrospek-
tivně 62 nemocných, kterýmbyla od ledna 2009 do června 2014
provedena resekce průdušnice. Soubor tvořilo 21 žen (33,9%)
a 41 mužů (66,1%), průměrný věk 59±15 let. Stenóza průdušnice
byla ve 46 případech po tracheostomii (75,4%), v 11 případech
postintubačně (17,7%), ve 3 případech šlo o stenózu tumorem
(4,8%) a jednou byla trachea postižena útlakem nitrohrudní
strumy (1,6%).
výsledky:
Všem pacientům v souboru byla provedena
resekce průdušnice s jednovrstevnou anastomózou end to
